diff options
| author | Roger Frank <rfrank@pglaf.org> | 2025-10-14 20:08:11 -0700 |
|---|---|---|
| committer | Roger Frank <rfrank@pglaf.org> | 2025-10-14 20:08:11 -0700 |
| commit | 9b7986a43ef592bffc120d742577726f58e57028 (patch) | |
| tree | 926157e30f51a957c2ac62e14bed7eee46dcd741 | |
| -rw-r--r-- | .gitattributes | 3 | ||||
| -rw-r--r-- | 37525-0.txt | 16796 | ||||
| -rw-r--r-- | 37525-0.zip | bin | 0 -> 328369 bytes | |||
| -rw-r--r-- | LICENSE.txt | 11 | ||||
| -rw-r--r-- | README.md | 2 |
5 files changed, 16812 insertions, 0 deletions
diff --git a/.gitattributes b/.gitattributes new file mode 100644 index 0000000..6833f05 --- /dev/null +++ b/.gitattributes @@ -0,0 +1,3 @@ +* text=auto +*.txt text +*.md text diff --git a/37525-0.txt b/37525-0.txt new file mode 100644 index 0000000..caae3f6 --- /dev/null +++ b/37525-0.txt @@ -0,0 +1,16796 @@ +The Project Gutenberg EBook of Dvojník. Néticka Nezvánova a Malinky Hrdina, by +Fyodor Dostoyevsky + +This eBook is for the use of anyone anywhere at no cost and with +almost no restrictions whatsoever. You may copy it, give it away or +re-use it under the terms of the Project Gutenberg License included +with this eBook or online at www.gutenberg.org + + +Title: Dvojník. Néticka Nezvánova a Malinky Hrdina + +Author: Fyodor Dostoyevsky + +Translator: Jaromír Hruby + Klára Specingrova-Bausová + +Release Date: September 24, 2011 [EBook #37525] + +Language: Czech + +Character set encoding: UTF-8 + +*** START OF THIS PROJECT GUTENBERG EBOOK DVOJNÍK. NÉTICKA NEZVÁNOVA A *** + + + + +Produced by Miloslav Izar + + + + + + +RUSKÁ KNIHOVNA XXV. + +SPISY + +FEDORA MICHAJLOVIČE DOSTOJEVSKÉHO. + +Překlad rediguje JAROMÍR HRUBÝ. + +Svazek 6. + +DVOJNÍK. NÉTIČKA NEZVÁNOVA A MALINKÝ HRDINA. + +V PRAZE 1897. Tiskem a nákladem J. Otty, + + + + +OBSAH. + +Dvojník. Petrohradské poema. (Přel. J. Hrubý.) + +Nétička Nezvánova. Úryvky ze vzpomínek. (Přel. J. Hrubý.) + +Malinký hrdina. Z neznámých memoirů. (Přel. Kl. +Špecingrova-Baušová) + + + + + +DVOJNÍK. + +PETROHRADSKÉ POEMA. + + + + + +Hlava I. + +Bylo bez mála osm hodin z rána, když se titulární rada Jakub +Goljadkin probral z dlouhého spánku, zívnul, protáhl se a +otevřel konečně úplně své oči. Ostatně asi dvě minuty +ležel nehybně na své posteli, jako člověk ne-zcela ještě +přesvědčený, probudil-li se, či spí-li ještě, bdí-li a +je-li skutečnost vše to, co se nyní děje vůkol něho, či jest +to pokračování jeho zmotaných snů. + +Avšak smysly pana Goljadkina počaly brzy jasněji a zřetelněji +vnímati své obvyklé, každodenní dojmy. Jako staří známí +pohlédly na něho zelenavě špinavé, začazené, uprášené +stěny jeho malinké světničky, jeho prádelník z mahagonového +dřeva, stolice, obarvené na způsob mahagonu, stůl, obarvený na +červeno, turecký divan, potažený voskovaným plátnem +červenavé barvy se zelenými kvítečky a konečně na kvap +svlečené včera šaty a hozené na hromadu na divan. + +Posléze šerý podzimní den, kalný a špinavý, tak zlostně a s +takou kyselou grimasou nahlédnul k němu skrze matné okno do +světnice, že pan Goljadkin nijakým způsobem už nemohl více +pochybovati, že se nenachází v nějakém báječném carství, +nýbrž v Petrohradě, ve hlavním městě, v Šestilávočné +ulici, ve třetím patře jistého velmi velikého, pevného domu, +ve svém vlastním příbytku. + +Když dospěl k takovému vážnému přesvědčení, pan Goljadkin +křečovitě sevřel oči, jakoby želel nedávného snu a přál +si vrát ho na minutku. Ale za minutu jedním skokem vyšvihnul se +z postele, věrojatně proto, že padl konečně na tu ideu, kolem +níž se otáčely dosud rozptýlené, v patřičný pořádek +ještě nepřivedené myšlénky. Vyskočiv z postele, přiběhl +ihned k nevelkému, okrouhlému zrcádku, stojícímu na +prádelníku. + +Ačkoliv rozespalá, blikavá a hodně oplešivělá podoba, jež +se odrážela v zrcadle, měla tak bezvýznamné vlastnosti, že na +první pohled neupoutala k sobě ničí výhradné pozornosti, +nicméně — jak se zdálo — držitel její zůstal úplně +spokojen vším tím, co uviděl v zrcadle. + +„Byla by to krásná věc," prohodil pan Goljadkin polohlasem, +„byla by to krásná věc, kdyby mně dnes něco scházelo, kdyby +se mně přihodilo, na příklad, něco takového, co nemá být, +nějaká zbytečná neštovička kdyby mně naskočila, anebo se +přihodilo něco jiného nepříjemného; ostatně dosud by nebylo +zle; doposud jde všechno dobře." + +Velice se potěšiv, že všechno jde dobře, pan Goljadkin +postavil zrcádko na staré místo a sám přes to, že byl bos a +měl dosud na sobě ten oblek, ve kterém obyčejně chodíval +spat, přistoupil k oknu a s velikým účastenstvím počal očima +cosi vyhledávati na dvoře domu, na který vedla okna jeho +příbytku. Patrně i to, co vyhledal na dvoře, úplně ho +uspokojilo; tvář jeho zazářila spokojeným úsměvem. + +Potom, nakouknuv napřed za přehrádku do komůrky Petrušky, +svého sluhy, a přesvědčiv se, že Petruška není doma, po +špičkách přistoupil ke stolu, otevřel v něm jednu zásuvku, +hmatal chvilku v nejzazším koutku této zásuvky, a konečně +vytáhl pod starými, sežloutlými papíry a lecjakou jinou +chamradí odřenou peněženku, otevřel ji ostražitě a opatrně +i s rozkoší pohlédnul v nejspodnější, tajnou její +přihrádku. + +Balíček zelených, šedých, modrých, červených a různých +pestrých bankovek bezpochyby také velmi přívětivě a +pochvalně vzhlédl na pana Goljadkina: s vyjasněným obličejem +položil před sebe na stůl otevřenou peněženku a hbitě si +počal mnouti ruce na znamení nejvyšší spokojenosti. Konečně +vytáhl původce své radosti, balíček státních assignací, a +počítaje je od včerejška už po sté, počal je +přepočítávati, starostlivě rozetíraje každý lístek mezi +palcem a ukazováčkem. + +„Sedmset padesát rublu v assignacích!" zakončil svůj počet +poloušeptem. „Sedmset padesát rublů... značná částka! To +je příjemná částka," pokračoval třaslavým, od radosti +trochu oslabeným hlasem, tiskna balíček v rukou a významně se +usmívaje. „To je velice příjemná částka! Ta by každému +způsobila potěšení! Přál bych si viděti nyní člověka, +kterému by tato částka byla nepatrným penízem. Taková summa +může daleko dovésti člověka..." + +„Ale co pak to je?" pomyslil si pan Goljadkin, „kde je +Petruška?" + +Zůstávaje stále ještě v témž obleku, nahlédl po druhé za +přehrádku. Petruška se opět nenacházel za přehrádkou a zlil +se tam, supěl a kypěl hněvem pouze samovar, jenž tam stál na +podlaze, hroze neustále, že přeteče a cosi rozhořčeně, +bystře žvatlal ve svém nesrozumitelném jazyku, šišlaje a +bublaje panu Goljadkinu bezpochyby toto: Vezměte mne přec, +dobří lidé, vždyť jsem úplně připraven a hotov. + +„Čerti aby ho vzali!" pomyslil si pan Goljadkin. „Ta lenivá +bestie může zbaviti člověka poslední špetky trpělivosti; kde +se toulá?" + +Ve spravedlivém rozhorlení vyšel do předsíně, která +záležela z malinké chodbičky, na jejímž konci byly dvéře do +síně, a uviděl svého služebníka, obklopeného pořádným +zástupem všelijaké lokajské chásky, domácí i cizí. +Petruška cosi vypravoval, ostatní poslouchali. Panu Goljadkinu se +patrně nezalíbil ani předmět rozmluvy, ani samo vypravování. +Křiknul bez prodlení na Petrušku a vrátil se do světnice +úplně nespokojený, ano rozmrzelý. + +„Ta bestie za groš je hotova prodati člověka, tím spíše +pána," pomyslil si sám u sebe; „ba už prodal, zcela jistě +prodal, jsem hotov se vsaditi, že už mne prodal za babku. — Nu, +co?" + +„Livrej přinesli, pane!" + +„Oblec ji a přijď sem." + +Petruška, obleknuv livrej, vstoupil do světnice pánovy, hloupě +se usmívaje. Jeho nový oblek byl podivný až hrůza. Mělť na +sobě zelenou, silně obnošenou lokajskou livrej se zlatým, +odřeným premováním, ušitou patrně pro člověka o celý loket +vyššího, než Petruška. V rukou držel klobouk, také +premovaný a se zeleným peřím a po boku měl lokajský meč v +kožené pochvě. Konečně, aby obraz byl úplný, Petruška, +řídě se svým zamilovaným zvykem — choditi vždy po domácky, +v nedbalkách — byl i nyní bos. + +Pan Goljadkin prohlédl si Petrušku se všech stran a zůstal +patrně spokojen. Livrej byla očividně vypůjčena pro jakýsi +slavnostní případ. Bylo ještě pozorovati, že po dobu +přehlídky Petruška pohlížel s jakýmsi divným očekáváním +na pána a s neobyčejnou zvědavostí sledoval každý jeho pohyb, +což pana Goljadkina přivádělo do značných rozpaků. + +„Nu, a kočár?" + +„I kočár přijel." + +„Na celý den?" + +„Na celý den. Dvacet pět rublů v assignacích." + +„A boty přinesli?" + +„I boty přinesli." + +„Hlupáku! Nemůžeš říci ,přinesli, pane!' — Dej je sem." + +Projeviv spokojenost, že mu boty dobře padnou, pan Goljadkin dal +si podati čaj a oznámil, že se bude mýt a holit. Oholil se +velice pečlivě, a taktéž pečlivě se umyl, vypil na rychlo +čaj a přistoupil k svému hlavnímu: dal se do oblékání. +Oblekl kalhoty, skoro docela nové; potom náprsenku s bronzovými +knoflíčky, vestu s velice světlými a příjemnými kvítečky; +kolem krku si ovazal pestrý, hedvábný šátek a konečně +natáhl na sebe úřední frak, také ještě nový a pečlivě +vyčištěný. + +Zatím, co se oblékal, několikrát láskyplně pohlédl na své +boty, každou chvíli zdvihaje tu pravou, tu levou nohu, se +zálibou pozoroval tvar boty a stále si cosi šeptal podnos, čas +ob čas schvaluje svou myšlénku výrazným posuňkem. + +Celkem však pan Goljadkin byl toho rána velice roztržit; proto +skoro ani nepozoroval, jak se mu Petruška, jenž mu pomáhal se +oblékat, podezřele usmívá a krčí nad ním nosem. Konečně, +vyřídiv všechno, čeho bylo třeba a úplně se obléknuv, pan +Goljadkin vložil do kapsy svou peněženku, se zalíbením +pohlédl na Petrušku, jenž si obul boty a takovým způsobem byl +také úplně pohotově, a shledav, že všechno je vykonáno a +není déle nač čekat, seběhl rychle, s chvatem a s malinkým +tlukotem srdce se schodů. + +Modrý fiakristský kočár s nějakými erby přijel s rachotem ke +schodům. Petruška, mrkaje na kočího a několik diváků, usadil +svého pána do kočáru; nezvyklým hlasem a jedva zdržuje +hlupácký smích, křiknul jeď!, vyskočil na zadní stupátko a +všechno to dohromady s hlukem a rachotem, řinčíc a praštíc +odjelo na Něvský prospekt. + +Sotva že modrý kočár vyjel ze vrat, už si pan Goljadkin +křečovitě potřel ruce a rozesmál se tichým, neslyšným +smíchem jako člověk veselé povahy, kterému se povedlo vyvésti +dobrý kousek, a jemuž ten kousek působí veliké potěšení. +Ostatně hned po návalu veselosti smích se změnil v jakýsi +divný, starostlivý výraz na tváři pana Goljadkina. Přes to, +že počasí bylo sychravé a pošmourné, spustil obě okna +kočáru, a starostlivě si počal na právo i na levo prohlížeti +kolemjdoucí a ihned přijímal na sebe slušnou, důstojnou +tvářnost, jakmile spozoroval, že někdo hledí na něho. + +Při zatáčce z Litějné ulice na Něvský prospekt zachvěl se +následkem jistého velice nepříjemného pocitu a zaškarediv se +jako ubožák, kterému z nenadání stoupli na kuří oko, +chvatně, skoro se strachem přitiskl se do nejtemnějšího koutku +svého povozu. Věc byla ta, že se setkal se dvěma svými +kollegy, dvěma mladými úřadníky téhož oddělení, ve kterém +sám byl také ve službě. Úřadníci pak, jak se zdálo panu +Goljadkinu, také byli nemálo zaraženi, setkavše se za takových +okolností se svým soudruhem; jeden z nich dokonce ukázal prstem +na pana Goljadkina. Panu Goljadkinu se zdálo dokonce, že druhý +na něho křiknul hlasitě jménem, což bylo ovšem velice +neslušno na ulici. + +Náš hrdina se schoulil a neozval se. „Jaké to klukovství!" +počal uvažovati sám u sebe. „Nu, což je tu podivného? +Člověk v kočáře! Člověku bylo třeba jeti v kočáře, vzal +si tedy kočár. Hloupá cháska! Však já je znám — jsou to +chlapci, kteří by zasloužili výprask! Zahráti si v orlíčka, +když dostanou služné, a trochu se za ženskými vláčet, tomu +rozumějí. Pověděl bych jim každému něco, ale co s nimi... + +Pan Goljadkin nedokončil své myšlénky a ztrnul. Bujná +dvojspřež kazanských koníků, dobře známá panu Goljadkinu, +zapřažená do elegantní drožky, bystře předjížděla s +pravé strany jeho povoz. Pán, jenž seděl na drožce, a +znenadání spatřil obličej pana Goljadkina, který dosti +neopatrně vysunul svou hlavu z okna kočáru, také byl patrně +velice překvapen tímto nenadálým setkáním a nahnuv se, jak +dalece mohl, s velikou zvědavostí a pozorností počal +nahlížeti do toho kouta kočáru, do kterého se honem schoulil +náš hrdina. + +Pán na drožce byl Andrej Filippovič, přednosta oddělení v tom +úřade, ve kterém sloužil i pan Goljadkin jako příručí +náčelníka kanceláře. Pan Goljadkin, vida, že Andrej +Filippovič ho poznal dokonale, že na něho upírá oči a +schovati se není už nikterak možno, začervenal se až po uši. +Má se poklonit, či ne? Má se ozvat? Přiznati se, či ne? — +tak rozvažoval náš hrdina v nevýslovných ouzkostech. Anebo se +tvářiti, že to nejsem já, že je to někdo jiný, nápadně +podobný mně, a dívati se, jako by se nic nestalo? „Ano, tak; +to nejsem já, ne já, a odbyto," tvrdil si pan Goljadkin, snímaje +klobouk před Andrejem Filippovičem a nespouštěje s něho očí. +„Já, já nic," šeptal si přes moc, „docela nic; to vůbec +nejsem já, ne já — a odbyto." + +Drožka však brzy předjela kočár a přestal magnetismus očí +představeného. Nicméně náš hrdina pořád ještě se +červenal, usmíval se, cosi bručel sám pro sebe. + +„Hlupák jsem byl, že jsem se neozval," pomyslil si konečně; +„měl jsem prostě jednati směle a otevřeně, ovšem +důstojně: Tak a tak, Andreji Filippoviči, také jsem zván na +oběd, a bylo by odbyto." + +Potom, vzpomenuv si, že si zadal, náš hrdina se zapálil jako +oheň, nachmuřil brvy a vrhl strašný, vyzývavý pohled na +přední kout kočáru, pohled přímo na to určený, aby rázem +obrátil v popel všechny jeho nepřátely. Konečně následkem +jakéhosi nenadálého nadchnutí trhnul za provázek, přivázaný +k lokti kočího, zastavil kočár a poručil vrátiti se nazpět, +na Litějnou. Příčina byla ta, že pan Goljadkin uznal za +nezbytné — bezpochyby pro své vlastní uspokojení — sděliti +cosi nad míru zajímavého svému doktoru Kresťjanu Ivánoviči. +S Kresťjanem Ivánovičem byl sice znám teprv nedávno, a to +teprve od týdne, kdy ho navštívil jednou z jakési svojí +potřeby, ale vždyť lékař jest, jak se říká, zrovna tolik, +jako duchovní otec; tajiti se před ním byla by hloupost, a +znáti pacienta jest jeho povinnost. + +„Jen je-li to všechno tak?" pokračoval náš hrdina, vystupuje +z kočáru u podjezdu jednoho čtyrpatrového domu na Litějné +ulici, vedle kterého poručil zastaviti kočár. „Bude-li to +tak? Bude to slušné? A bude to včasné? Ostatně, což," +pokračoval, ubíraje se po schodech, oddychuje si a zadržuje +tlukot srdce, které mělo nepěkný zvyk, že mu tlouklo na všech +cizích schodech. „Což, vždyť jdu ve své záležitosti, a +není tu nic takového, co by zasluhovalo pokárání... Zapírati +bylo by hloupo. Budu se tvářiti, jako by nic, že jsem k němu +zašel jen náhodou, jeda mimo... Uvidí sám, že to tak musilo +být." + +Tak uvažuje, pan Goljadkin vylezl do prvého patra a zastavil se +před bytem číslo páté, na jehož dveřích byla umístěna +hezká měděná destička s nápisem Kresťjan Ivánovič +Ruthenspitz, doktor medicíny a chirurgie. + +Zastaviv se, náš hrdina snažil se dodati honem své tváři +slušného, smělého, při tom však i přívětivého vzezření +a chystal se trhnouti za provázek u zvonku. Když se přichystal +trhnouti za provázek u zvonku, tu najednou a ještě v čas +usoudil, že by bylo vlastně lépe přijít až zejtra, a že +nyní zatím nemá žádné nevyhnutelné potřeby. Tu však pan +Goljadkin uslyšel z nenadání na schodech čísi kroky, +okamžitě změnil svůj úmysl a hned, když už tu jednou je, s +výrazem co nejrozhodnějším zazvonil u dveří Kresťjana +Ivánoviče. + +Hlava II. + +Doktor medicíny a chirurgie, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, +velmi silný, ačkoliv už letitý člověk, obdařený hustými, +šedivějícími brvami a licousy, výrazným, jiskrným pohledem, +kterým samotným patrně zaháněl všechny nemoci, a konečně +vysokým řádem — seděl toho jitra ve svém kabinetě v +pohodlném svém křesle, pil kávu, kterou mu vlastnoručně +přinesla jeho žena, kouřil cigaru a předpisoval čas ob čas +recepty svým pacientům. Předepsav poslední láhvičku léku +jednomu stařečkovi, jenž trpěl zlatou žilou a doprovodiv +chorého stařečka do pobočních dveří, Kresťjan Ivánovič si +usedl, očekávaje další návštěvu. Vstoupil pan Goljadkin. + +Kresťjan Ivánovič patrně nikterak neočekával, ba ani nepřál +si viděti před sebou pana Goljadkina, protože se náhle na +okamžik zarazil a na jeho tváři se nevolky vyjádřilo jakési +divné, možno skoro říci nespokojené vzezření. Poněvadž i +pan Goljadkin se své strany skoro vždycky jaksi nevčas klesal na +duchu a upadal v rozpaky v tu chvíli, když se mu přiházelo +zaměstnávati kohokoli svými soukromými záležitostmi, proto i +nyní, nemaje pohotově první fráze, která v takových +případech bývala pro něho vždy kamenem úrazu, značně se +popletl, cosi zabručel — zdá se, že jakousi omluvu — a +nevěda, co dále dělat, vzal si židli a sedl. Ale vzpomenuv si, +že sedl bez vyzvání, pocítil ihned, že jednal neslušně a +honem napravil svůj poklesek proti znalosti světských způsobů +a dobrého tonu tím, že okamžitě zase vstal se židle, na +kterou sedl bez pozvání. + +Potom, vzpamatovav se a nabyv neurčitého vědomí, že vyvedl +dvě hlouposti najednou, odhodlal se bez prodlení na třetí, t. +j. pokusil se pronésti omluvu, zamumlav něco usmívaje se při +tom, začervenal se, popletl se, význačně umlknul a konečně +sedl znova, nevstal více a pouze pro všechen případ zabezpečil +se oním vyzývavým pohledem, který měl v sobě neobyčejnou +moc, v myšlénkách obrátiti v popel a rozbiti na prach všechny +nepřátely pana Goljadkina. Mimo to tento pohled úplně +vyjadřoval nezávislost pana Goljadkina, t. j. mluvil jasně, že +pan Goljadkin je nevinen, že o ničem neví, slovem: já nic, já +muzikant. + +Kresťjan Ivánovič si odkašlal, chrknul, patrně na znamení, +že souhlasí a schvaluje to všechno a upřel inspektorský, +tázavý pohled na pana Goljadkina. + +„Přišel jsem, Kresťjane Ivánoviči," počal pan Goljadkin s +úsměvem, „přišel jsem opětně vás obtěžovat a podruhé si +dovoluju prositi za vaši shovívavost..." Pan Goljadkin patrně +měl nouzi o slova. + +„Mhm... ano!" prohodil Kresťjan Ivánovič, vypustiv z úst +pramen dýmu a odložil cigáru na stůl. „Ale musíte se držeti +toho, co jsem vám předepsal. Vždyť jsem vám vysvětlil, že +vaše léčení musí záležeti ve změně návyků... Rozličná +vyražení, nu... přátele, známé musíte navštěvovat a při +tom se nesmíte štítit ani láhve vína; pěkně s mírou držeti +se veselé společnosti." + +Pan Goljadkin, stále ještě se usmívaje, namítl honem, že, jak +se mu zdá, žije jako všichni, že si nečiní újmy, a má své +zábavy, jako všichni... že ovšem může jezditi do divadla, +neboť také má, jako všichni, prostředky na to, za dne že je v +úřadě a večer doma, celkem tedy nic zvláštního; při tom +dodal ještě mimochodem, že nakolik se mu zdá, není horší, +než jiní, že bydlí doma ve svém bytě, a konečně že má i +sluhu Petrušku. Tu však se pan Goljadkin zajiknul. + +„Hm! Takový život není pravý a také jsem se vás nechtěl na +to ptát. Mně záleží na tom, abych zvěděl, jste-li velký +milovník veselé společnosti, trávíte-li vesele svůj čas... +Totiž vedete-li dále melancholický nebo veselý způsob života?" + +„Já; Kresťjane Ivánoviči..." + +„Hm!... povídám," přerušil ho doktor, „že musíte od +kořene přeměniti svůj způsob života a — abych tak řekl — +zlomiti svou povahu. (Kresťjan Ivánovič pronesl se značným +důrazem slovo „zlomiti" a zastavil se při něm na okamžik s +velice význačným pohledem.) Nesmíte se stranit veselého +života; navštěvovat divadla a kluby, a zejména nebýti +nepřítelem sklenky vína. Doma sedět se pro vás nehodí... vy +doma sedět vůbec nesmíte." + +„Já, Kresťjane Ivánoviči, miluju ticho," promluvil pan +Goljadkin, vrhaje význačný pohled na Kresťjana Ivánoviče a +hledaje patrně slova, aby mohl zdvořileji vyjadřiti své +myšlénky. „V mém bytě jsme pouze já a Petruška — chci +říci, můj sluha, Kresťjane Ivánoviči. Chci říci, Kresťjane +Ivánoviči, že kráčím svou cestou, zvláštní cestou, +Kresťjane Ivánoviči. Žiju sám sobě, a nakolik se mně zdá, +od nikoho nezávisím. A potom, Kresťjane Ivánoviči, já také +chodím na procházku." + +„Co?... Ach tak! Nu, nyní chodit na procházku není nic +příjemného, počasí je hrozně nepěkné." + +„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Ačkoli jsem, Kresťjane +Ivánoviči, člověk tichý, jak už jsem měl, tuším, čest +vám vysvětliti, ale má cesta vede docela zvlášť, Kresťjane +Ivánoviči. Dráha životní je široká... Já chci... chci tím +říci, Kresťjane Ivánoviči... Odpusťte, Kresťjane +Ivánoviči, neumím krásně se vyjadřovat." + +„ Hm!... vy pravíte..." + +„Pravím, byste mně odpustil, Kresťjane Ivánoviči, že, jak +se raně zdá, neumím se krásně vyjadřovati," řekl pan +Goljadkin polouraženýra hlasem, trochu spleteně a zmateně. + +„V tom ohledu, Kresťjane Ivánoviči, nejsem, jako jiní," dodal +s jakýmsi zvláštním úsměvem; „ani mnoho mluvit neumím, ani +svému slohu dodávat leposti jsem se neučil. Za to však +Kresťjane Ivánoviči, jednám; já za to jednám, Kresťjane +Ivánoviči!" + +„Hm! ... A kterak tedy . . . jednáte?" ozval se Kresťjan +Ivánovič. Na to na minutku nastalo pomlčení. Doktor jaksi +divně a s nedůvěrou pohlédl na pana Goljadkina, pan Goljadkin +se své strany také dosti podezřele zašilhal na doktora. + +„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval pan Goljadkin stále +týmž hlasem, jsa trochu podrážděn a zaražen svrchovanou +tvrdošíjností Kresťjana Ivánoviče: „Já, Kresťjane +Ivánoviči, miluju klid a ne společenský hluk. Tam u nich, ve +vznešené společnosti, Kresťjane Ivánoviči, člověk musí +umět parkety leštit botami.. . (při tom pan Goljadkin trochu +šoupnul po podlaze nohou), tam se to vyžaduje, a vtipy se též +vyžadují. . . člověk musí umět učiniti voňavkami +páchnoucí kompliment... to všechno se tam vyžaduje. A já jsem +se tomu neučil, Kresťjane Ivánoviči — takovým chytrostem +jsem se neučil; času jsem na to neměl. Jsem člověk prostý, +nedomýšlívý, nemám v sobě vnějšího lesku. V té věci, +Kresťjane Ivánoviči, já skládám zbraň; skládám ji, mluvě +v tom smyslu." + +Vše to pan Goljadkin promluvil, rozumí se, s takovým +vzezřením, které zřejmě ukazovalo, že náš hrdina nikterak +toho neželí, že skládá zbraň „v tom smyslu", a že se +neučil takovým chytrostem, nýbrž zcela naopak. Kresťjan +Ivánovič, poslouchaje ho, hleděl dolů s velice nepříjemným +posuňkem na obličeji a jakoby už předem cosi tušil. Po řeci +pana Goljadkina následovalo dosti dlouhé a významné mlčení. + +„Vy jste se tuším trochu vzdálil od předmětu," promluvil +konečně Kresťjan Ivánovič tichým hlasem; „abych se vám +přiznal, nepodařilo se mně dobře vám porozuměti." + +„Neumím krásně mluvit, Kresťjane Ivánoviči; už jsem měl +čest vám oznámiti, Kresťjane Ivánoviči, že neumím krásně +mluvit," odpověděl pan Goljadkin, tentokrát už ostrým a +rozhodným hlasem. + +„Hm!.. + +„Kresťjane Ivánoviči!" začal opět pan Goljadkin tichým, ale +výrazným hlasem, z části jakýmsi slavnostním způsobem, +dělaje přestávky po každém odstavci: „Kresťjane +Ivánoviči! Když jsem sem vstoupil, přede vším jsem se +omluvil. Nyní činím totéž a opětně prosím za vaši +shovívavost na některou chvilku. Nemám, Kresťjane Ivánoviči, +co bych skrýval před vámi. Jsem člověk nepatrný, sám víte; +ale na štěstí neželím, že jsem člověk nepatrný. Spíše +naopak, Kresťjane Ivánoviči; ano, abych už pověděl všechno, +jsem spíše hrdý, že nejsem člověk vznešený, mocný, nýbrž +jen člověk nepatrný. Nejsem intrikán — i na to jsem hrd. +Nejednám potají, nýbrž otevřeně, beze lsti, ačkoliv i já +bych mohl škoditi a hodně škoditi a vím také komu a jak bych +to mohl učinit. Ale já, Kresťjane Ivánoviči, nechci se špinit +a v tomto smyslu umývám si ruce. V tomto smyslu pravím, že si +je umývám, Kresťjane Ivánoviči!" + +Pan Goljadkin na okamžik významně umlknul; řeč svou pronesl s +krotkým nadšením. + +„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval náš hrdina, +„kráčím přímo, otevřeně a bez oklik, protože je +přezírám a ponechávám je jiným. Nesnažím se ponížiti ty, +kteří jsou snad pálenější než já a vy... t. j. chci říci, +než já a oni, Kresťjane Ivánoviči; nechtěl jsem nikterak +říci ,já a vy'. Nejsem přítel dvojsmyslných slov; mizerných +ramenářů netrpím, kleveta a pomluva se mně hnusí. Škrabošku +beru jen na maškarní ples a nechodím v ní před lidmi +každodenně. Jen to mně povězte, Kresťjane Ivánoviči, jak +byste se pomstil nepříteli svému, nejúhlavnějšímu +nepříteli svému — tomu, jehož byste pokládal za takového?" +dokončil pan Goljadkin, vrhnuv vyzývavý pohled na Kresťjana +Ivánoviče. + +Ačkoli pan Goljadkin promluvil vše to nad obyčej zřetelně, +jasně, s přesvědčením, uvažuje každé slovo a počítaje na +zcela jistý effekt, přece s neklidem, s velikým neklidem, možno +říci se svrchovaným neklidem pohlížel nyní na Kresťjana +Ivánoviče. Obrátil se nyní celý ve zrak a bojácně, s +mrzutou, tesknou netrpělivostí čekal na odpověď Kresťjana +Ivánoviče. + +Ale ku podivu a k svrchovanému překvapení pana Goljadkina +Kresťjan Ivánovič zabručel si cosi pod nos; potom pošoupnul +křeslo ke stolu a dosti suše, ačkoliv uctivě mu oznámil cosi +takového, jako že čas je mu drahý a že pořád dobře +nerozumí jeho slovům; že jinak, čím může, jest hotov +posloužiti podle svých sil, avšak všechno ostatní, co se jeho +netýče, že ponechává stranou. Tu vzal pero, přitáhl papír, +vyřízl z něho proužek lékařského tvaru a oznámil, že hned +předepíše, čeho je třeba. + +„Ne, není třeba, Kresťjane Ivánoviči! Nikoli, toho dokonce +není třeba!" zvolal pan Goljadkin, povstav s místa a chápaje +Kresťjana Ivánoviče za pravou ruku: „toho, Kresťjane +Ivánoviči, vůbec není zde třeba..." + +Ale v tu dobu, co pan Goljadkin mluvil toto, nastala v něm jakási +zvláštní proměna. Šedé oči jeho jaksi podivně se zaleskly, +rty se mu zachvěly, všechny rysy v obličeji přišly v pohyb a +trhnuly sebou. Sám on celý se třásl. Řídě se prvním hnutím +svým a zadržev ruku Kresťjana Ivánoviče, pan Goljadkin stál +nyní nehybně, jakoby sám sobě nedůvěřoval a čekal, +nenadchne-li ho zjevení nějaké k dalším skutkům. + +Tu nastal dosti podivný výjev. + +Trochu zaražený Kresťjan Ivánovič na okamžik jakoby byl +přirostl ke svému křeslu a pomateně pohlížel přímo do očí +panu Goljadkinu, jenž právě tak hleděl na něho. Konečně +Kresťjan Ivánovič vstal, drže se trochu výložků úředního +fraku pana Goljadkina. Několik vteřin stáli tak oba nehybně, +nespouštějíce očí druh se druha. Tu našlo svůj východ — +ovšem způsobem neobyčejně zvláštním — i druhé hnutí pana +Goljadkina. Rty jeho se zachvěly, brada se mu zatřásla a hrdina +náš dal se znenadání do pláče. Vzlykaje a kývaje hlavou bil +se do prsou pravou rukou, kdežto levicí chopil se výložku +domácího kabátu Kresťjana Ivánoviče, chtěl bezpochyby něco +promluvit, něco honem vysvětlit, ale nemohl promluviti ani slova. +Konečně Kresťjan Ivánovič se vzpamatoval ze svého ztrnutí. + +„Ale přestaňte, upokojte se, sedněte!" promluvil konečně +snaže se usaditi pana Goljadkina do křesla. + +„Já mám nepřátely, Křestjane Ivánoviči, mám nepřátely; +mám zlé nepřátely, kteří se zapřísáhli, že mne +zahubí..." odpověděl pan Goljadkin bázlivé a pošeptmu. + +„Přestaňte, přestaňte; jací nepřátelé! Netřeba +vzpomínati nepřátel! Toho dokonce není třeba. Sedněte, +sedněte," pokračoval Kresťjan Ivánovič, usazuje pana +Goljadkina do křesla. + +Pan Goljadkin konečně sedl, nespouštěje očí s Křestjana +Ivánoviče. Kresťjan Ivánovič s obličejem krajně +nespokojeným počal přecházeti z kouta do kouta svého kabinetu. +Nastalo dlouhé mlčení. + +„Jsem vám povděčen, Kresťjane Ivánoviči, velmi povdečen a +dobře cítím všechno, co jste nyní pro mne učinil. Do hrobu +nezapomenu vaší laskavosti, Kresťjane Ivánoviči," pravil +konečně pan Goljadkin, vstávaje se sedadla s pohledem člověka, +jemuž bylo ublíženo. + +„Přestaňte, přestaňte! Povídám vám, přestaňte!" +odpověděl dosti přísně Kresťjan Ivánovič na projev pana +Goljadkina, znova ho usazuje do křesla. „Nu, co se vám +přihodilo? Povezte mně, co se vám tam přihodilo nyní +nepříjemného," pokračoval Kresťjan Ivánovič. „O jakých +nepřátelích mluvíte? Co se vám přihodilo?" + +„Ne, Kresťjane Ivánoviči, raději toho nyní necháme," +odvětil pan Goljadkin, spustiv oči k zemi; „raději to +odložíme všechno stranou, na čas —- na jinou dobu, Kresťjane +Ivánoviči, na příhodnější dobu, až všechno vyjde na jevo, +až spadne škraboška s některých tváří a všechno se +odhalí. A nyní prozatím, rozumí se po tom po všem, co se mezi +námi přihodilo... sám uznáte, Kresťjane Ivánoviči.... +Dovolte, abych vám popřál dobrého jitra, Kresťjane +Ivánoviči," dodal pan Goljadkin, vstávaje tentokrát už +rozhodně a na určito se svého místa a bera do ruky klobouk. + +„Inu, jak chcete... hm... (Nastala na okamžik pomlčka.) Já se +své strany, jak sám víte, všechno, co mohu... a upřímně vám +přeju všeho dobrého." + +„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím; nyní vám +úplně rozumím... Na všechen způsob odpusťte mně, že jsem +vás vytrhoval, Kresťjane Ivánoviči." + +„Hm... Ne, to jsem vám nechtěl říci. Ostatně, jak je libo. +Léky přijímejte, jako dříve..." + +„Budu přijímati léky, jak pravíte, Kresťjane Ivánoviči, +budu je dále přijímat a v téže lékárně je budu kupovat... +Nyní i lékárníkem býti, Kresťjane Ivánoviči, je důležitá +věc..." + +„Jak? V jakém smyslu to pravíte?" + +„V docela obyčejném smyslu, Kresťjane Ivánoviči. Chci +říci, že nyní chodí to ve světě tak..." + +„Hm..." + +„A že každý klouček, nejen z lékárny, před pořádným +člověkem zdvihá nos do výšky." + +„Hm. Jak tomu rozumíte?" + +„Mluvím, Kresťjane Ivánoviči, o jistém člověku... o našem +společném známém, Kresťjane Ivánoviči, na příklad třebas +o Vladimíru Semenoviči..." + +„A!" + +„Ano, Kresťjane Ivánoviči; a já znám některé osoby, +Kresťjane Ivánoviči, které se nehrubě drží obecného +mínění, jen aby časem mohly říci pravdu." + +„A! A jak to?" + +„Tak už; ostatně to je vedlejší věc; umějí tak časem +podati člověku vajíčko s podpouštkou." + +„Co, co umějí podati?" + +„Vajíčko s podpouštkou, Kresťjane Ivánoviči; to je ruské +pořekadlo. Umějí na příklad v pravý čas vysloviti někomu +gratulaci. Jsou tací lidé, Kresťjane Ivánoviči." + +„Gratulaci?" + +„Ano, gratulaci, Kresťjane Ivánoviči, jako učinil ondyno +jeden z mých dobrých známých..." + +„Jeden z vašich dobrých známých... vida! A jak to?" optal se +Kresťjan Ivánovič, pozorně pohlédnuv na pana Goljadkina. + +„Ano, jeden z mých blízkých známých přednesl gratulaci k +nové hodnosti, gratulaci k hodnosti assesorské druhému, také +velmi blízkému známému, a k tomu ještě příteli, jak se +říká, nejmilejšímu příteli. Naskytla se náhodou +příležitost. ,Srdečně jsem — povídá — rád +příležitosti, že vám mohu, Vladimíre Semenoviči, vysloviti +svou gratulaci, svou upřímnou gratulaci k nové hodnosti. Jsem +tomu tím více rád, že nyní, jak je celému světu známo, +vymřely už babičky, které uměly přičarovat štěstí.'" — +Tu pan Goljadkin šelmovsky kývnul hlavou a přimhouřiv oči, +pohlédl na Kresťjana Ivánoviče. + +„Hm. Takovými slovy to řekl..." + +„Řekl, Kresťjane Ivánoviči, tak to řekl a při tom pohlédl +na Andreje Filippoviče, strýčka naší zvláštnůstky, našeho +Vladimíra Semenoviče. Ale co mně je do toho, Kresťjane +Ivánoviči, že ho udělali assesorem? Co mně je do toho? Vždyť +on se chce ženit, ačkoli mu mléko, s odpuštěním, na bradě +ještě neuschlo. Zrovna jsem mu to řekl! Tak a tak, povídám mu, +Vladimíre Semenoviči! — A nyní jsem vám pověděl už +všechno; dovolte tedy, abych se vzdálil." + +„Hm..." + +„Ano, Kresťjane Ivánoviči, dovolte mi nyní, jak pravím, +abych se vzdálil. A víte, abych už najednou dva vrabce jedním +kamenem zabil — jakmile jsem chlapíka sebral čarující +babičkou, obrátím se ke Kláře Olsufjevne (přihodilo se to +předvčírem u Olsufija Ivánoviče) — ona v tu chvíli právě +dozpívala cituplnou romanci — pravím jí tedy: ,S citem jste +ráčila romanci zpívat, ale nemáte upřímných posluchačů.' +Tím jasně narážím, rozumíte, Kresťjane Ivánoviči, jasně +narážím, že teď už nedbají tak o ni, ale hledají trochu +dále..." + +„A! Nu a co on?" + +„Spolknul citron, Kresťjane Ivánoviči, jak praví pořekadlo." + +„Hm..." + +„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Potom i se starým jsem mluvil. +Povídám: ,Olsufiji Ivánoviči, vím, čím jsem vám povinen, +cením dokonale všechna vaše dobrodiní, kterými jste mne +obsypal tak říkaje od samých dětských let mých. Ale otevřete +oči, Olsufiji Ivánoviči,' pravím. ,Pohleďte. Jednám +upřímně a otevřeně, Olsufiji Ivánoviči.'" + +„Hleďme!" + +„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Takovým způsobem..." + +„A co on?" + +„E co on, Kresťjane Ivánoviči! Žvatlá i tak, i onak, i mne +že zná, a jeho excellence že je blahosklonný pán — a tak +dále, slovem, začal se rozplývat... Ale což jiného? Stáří, +jak se říká, pořádně ho už podrazilo." + +„A! Takové to je tedy nyní!" + +„Ano, Kresťjane Ivánoviči! My všichni na něho stejně, ale +což plátno. Stařec, jednou nohou v hrobě, na kadidlo dýše, +jak se říká, ale jakmile někde zapletou nějaký babský klep, +už je tam a poslouchá. Jakoby se to bez něho nespravilo..." + +„Klep, pravíte?..." + +„Ano, Kresťjane Ivánoviči, zapletli klep. Omočil si v něm +ruku i náš medvěd, i jeho synovec, naše zvláštnůstka. +Spojili se se starými babami a rozumí se, uvařili pěknou kaši. +Co byste řekl? Co si smyslili, aby zabili člověka?..." + +„Aby člověka zabili?.. + +„Ano, Kresťjane Ivánoviči, aby člověka zabili, totiž +mravně zabili. Rozšířili klep... mluvím tu stále o svém +blízkém známém..." + +Kresťjan Ivánovič přikývnul hlavou. + +„Rozšířili tedy o něm klep.., Přiznávám se vám, +Kresťjane Ivánoviči, že se až stydím vypravovati to..." + +„Hm..." + +„Rozšířili klep, že se už zavázal podpisem oženiti se, že +už je ženichem na jiné straně... A co byste myslil, Kresťjane +Ivánoviči, čím ženichem?" + +„Nu?" + +„Stravovatelky, jisté ne zcela slušné Němky, u které +obědvá. Že prý jí nabízí ruku za to, co je jí dlužen za +obědy." + +„To oni vypravují?" + +„Věříte, Kresťjane Ivánoviči? Němka, hrubá, ohyzdná, +nestoudná Němka, Karolina Ivánovna, znáte-li ji?..." + +„Přiznám se vám, co se mne týče..." + +„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím, a co se mne +týče, také to cítím..." + +„Řekněte mně, buďte tak dobrý, kde bydlíte nyní?" + +„Kde nyní bydlím, Kresťjane Ivánoviči?" + +„Ano... rád bych... dříve, tuším, jste bydlel..." + +„Bydlel, Kresťjane Ivánoviči, bydlel, i dříve jsem bydlel. +Jak pak bych nebydlel!" odvětil pan Goljadkin, provázeje svoje +slova drobným smíchem a zaraziv trochu svou odpovědí Kresťjana +Ivánoviče. + +„Ne, vy jste mne špatně pochopil. Chtěl jsem také sám..." + +„Já také jsem chtěl, Kresťjane Ivánoviči, také jsem chtěl +sám," pokračoval se smíchem pan Goljadkin. — „Ale, +Kresťjane Ivánoviči, zdržel jsem se u vás příliš dlouho. +Doufám, že mně dovolíte nyní... abych vám popřál dobrého +jitra." + +„Hm..." + +„Ano, Kresťjane Ivánoviči, chápu vás. Nyní vás úplně +chápu," zvolal náš hrdina, trochu se vynášeje před +Kresťjanem Ivánovičem... „Protož dovolte, abych vám popřál +dobrého jitra." + +Tu náš hrdina šoupnul nožkou a vyšel z pokoje, zanechav +Kresťjana Ivánoviče krajně zaraženého. Slézaje s +doktorových schodů, usmíval se a radostně si třel ruce. U +východu, vdechnuv svěží vzduch a cítě se na svobodě, byl +opravdu hotov přiznati se, že je nejšťastnější smrtelník a +odebrati se přímo do kanceláře — když tu znenadání u +podjezdu zarachotil jeho kočár. Vzhledl na něj a rozpomenul se +na všechno. Petruška otvíral už dvířka. Jakýsi divný a +velice nepříjemný pocit schvátil celého pana Goljadkina. +Jakoby se byl na okamžik zapýřil. Cosi ho bodlo. Už zdvihal +jednu nohu na podnožku u kočáru, ale náhle se obrátil a +vzhlédnul na okna Kresťjana Ivánoviče. Skutečně! Kresťjan +Ivánovič stál u okna, hladil si pravou dlaní licousy a dosti +zvědavě pohlížel na našeho hrdinu. + +„Tenhle doktor je hlupák," pomyslil si pan Goljadkin, zalézaje +do svého kočáru, „ohromný hlupák. Možná, že své pacienty +léčí dobře, ale přec je hloupý, jako špalek." + +Pan Goljadkin se usadil, Petruška křiknul „jeď!" a kočár se +rozejel opět na Něvský prospekt. + +Hlava III. + +Celé to jitro pan Goljadkin měl plno klopot. Když přijeli na +Něvský prospekt, náš hrdina poručil, aby zastavili u +kupeckého dvora. Vyskočiv ze svého povozu, vběhl pod podloubí +v průvodu Petrušky a vešel přímo do stříbrnického a +zlatnického krámu. Už po tváři pana Goljadkina bylo vidno, že +má plno starostí a hromadu práce. Smluvil tam úplný stolový a +čajný příbor za více než tisíc pět set rublů v +assignacích, potom smluvil s kupcem za tutéž cenu důmyslně +provedené pouzdro na doutníky a úplné stříbrné náčiní k +holení brady; poptav se konečně ještě na cenu lecjakých +užitečných a příjemných věciček, pan Goljadkin ukončil +tuto záležitost slibem, že sem zejtra zcela jistě zajde, a +možná ještě dnes pošle pro smluvené věci, dal si podati +číslo krámu a vyslechnuv pozorně kupce, jenž by byl rád +dostal závdavek, slíbil, že i závdavek pošle v čas. Na to se +kvapně rozloučil s překvapeným kupcem a bral se podél řady +krámů, pronásledován celým zástupem prodavačů, sedících +pod podloubím, při čemž se stále ohlížel po Petruškovi a +bedlivě pátral po jakémsi novém krámě. + +Mimochodem zaběhl do směnárny a vyměnil si za svou velkou +bankovku drobné. Při měnění utrpěl sice ztrátu, ale za to +proměnil a jeho tobolka tim značně stloustla, což mu patrně +způsobilo veliké potěšení. + +Konečně se octnul ve skladě různých ženských látek. Smluviv +zboží opět na značnou část peněz, slíbil i zde kupci, že +si zcela jistě zajde pro smluvené věci, vzal si číslo krámu a +na žádost o závdavek opět podotknul, že i závdavek bude dán +svým časem. + +Pak navštívil ještě několik krámů; ve všech smlouval, +tázal se na ceny různých věcí, přel se tu a tam dlouho s +prodavači, odcházel z krámu a třebas třikrát se vracel — +slovem projevoval neobyčejnou činnost. + +Z kupeckého dvora náš hrdina se vypravil do jistého známébo +skladu nábytku, kde si vyhlédl a smluvil nábytek do šesti +pokojů, prohlédl si se zálibou jeden módní a velice důmyslný +dámský toiletní stolek nejnovějšího vkusu, a ubezpečiv +obchodníka, že si zcela jistě pošle pro všechno, odešel ze +skladu jak obyčejně, se slibem, že dá i závdavek, načež +zajel ještě ledakams a ještě ledaco kupoval. Slovem, jeho +běhání — zdálo se — nebude konce. + +Konečně však, jak se zdá, vše to počalo nudit samého pana +Goljadkina. Ba i — Bůh ví, z jaké příčiny — začal pro +nic za nic pociťovat hryzení svědomí. Za nic na světě, na +příklad, nechtěl by se nyní setkati s Andrejem Filippovičem, +ba ani s Kresťjanem Ivánovičem. + +Posléze na městských hodinách odbily tři s poledne. Když si +pan Goljadkin usedl na konec do kočáru, ukázalo se, že +veškeren statek, získaný jím toho jitra, záleží ve +skutečnosti jen z páru rukaviček a láhvičky voňavky za +půldruhého ruble v assignacích. + +Protože však pro pana Goljadkina bylo ještě dosti záhy, proto +přikázal svému kočímu, aby zastavil vedle jisté známé +restaurace na Něvském prospektě, kterou znal doposud jen dle +pověsti, vyšel z kočáru a běžel pojíst, odpočinout si a +dočkat se určité hodiny. + +Když byl pojedl tak, jak jídá člověk, kterého čeká bohatý +zvaný oběd, to jest když byl pojedl jen tak několik soust, aby +— jak se říká — utišil červa, a při tom vypil skleničku +vodky, pan Goljadkin usedl do křesla a skromně se vůkol +rozhlédnuv, vzal tiše do ruky jakýsi hubeňoučký domáci +denníček. Když přečetl asi dvě řádky, vstal, vzhlédl se v +zrcadle, opravil na sobě šat a přihladil si vlasy; potom +přistoupil k oknu a podíval se, je-li tam jeho kočár; pak usedl +zase na své místo a vzal do ruky noviny. + +Bylo znáti, že náš hrdina byl značně rozčilen. Pohlédnuv na +hodiny a vida, že je teprve čtvrt na čtyři, a že tedy zbývá +ještě hodně dlouho čekat, a chápaje zároveň, že je +neslušno, seděti tak na prázdno, pan Goljadkin dal si přinésti +čokoládu, na kterouž ostatně v tu dobu značné chuti +nepociťoval. Když vypil čokoládu a spozoroval, že čas trochu +pokročil, šel zaplatit. Náhle ho někdo klepnul do ramene. + +On se obrátil a spatřil před sebou své dva soudruhy z úřadu, +ty samé, s nimiž se setkal ráno na Litějné ulici — hochy +ještě velice mladé i co do stáří, i co do úřadní hodnosti. +Poměr našeho hrdiny k nim nebyl ani takový, ani makový, nebyli +přátelé ani zjevní nepřátelé. Rozumí se, dbáno bylo +slušnosti z obou stran: dalšího však sblížení nebylo a být +ani nemohlo. Setkání v tuto chvíli bylo krajně nepříjemno +panu Goljadkinu. Trochu se zachmuřil a na okamžik byl na +rozpacích. + +„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči!" zaštěbetali oba +registrátoři, „vy jste zde? Co vás sem přivedlo?" + +„A! To jste vy, pánové!" vpadl jim honem do řeči pan +Goljadkin, jenž byl trochu na rozpacích a styděl se za to, že +se úřadníci jednak diví jeho návštěvě v hostinci, a jednak +si vedou s ním příliš kamarádsky. Nicméně snažil se býti +volným a hrdinou z nouze. „Pánové dezertirovali, che-che-che!" +Při tom, aby si nezadal a ukázal se shovívavým ke +kancelářské mládeži, k níž se držel stále v patřičných +mezích, zkusil poklepat jednomu mladíku na rameno. Ale +populárnost v tomto případě se nepovedla panu Goljadkinu a +místo slušného, přátelského gesta vyšlo cosi dokonce jiného. + +„Nu, a co náš medvěd, sedí?" + +„Kdo to, Jakube Petroviči?" + +„Nu, medvěd; jakobyste nevěděli, komu říkají medvěd?.." +Pan Goljadkin se zasmál a obrátil se k číšníkovi, který mu +dával nazpět. — „Mluvím o Andreji Filippoviči, pánové," +pokračoval, když byl hotov s číšníkem a obrátil se +tentokrát s velmi vážnou tváří k úřadníkům. Oba +registrátoři význačně na sebe mrkli.„Sedí ještě. Také se +na vás ptal, Jakube Petroviči," odvětil jeden z nich. + +„Sedí, a! Nu, ať si sedí, pánové. A na mne se ptal, co?" + +„Ptal, Jakube Petroviči; ale co se to s vámi děje? Voníte +pomádou, voňavkami, hotový švihák..." + +„Ano, pánové, pravda! Ale přestaňte..." odpověděl pan +Goljadkin, pohlížeje stranou a napjatě se pousmál. Úřadníci, +vidouce, že se pan Goljadkin usmívá, dali se do smíchu. Pan +Goljadkin se trochu zachmuřil. + +„Víte, pánové, řeknu vám po přátelsky," začal po krátké +pomlčce náš hrdina, jakoby se byl odhodlal (ať už to dopadne +jakkoliv) odhaliti cosi úřadníkům: „Vy, pánové, znáte mne +všichni, ale doposud znali jste mne pouze s jedné stránky. Vinu +sváděti v tomto případě není na koho, neboť z části, +přiznám se, byl jsem vinen já sám." + +Pan Goljadkin stisknul rty a významně pohlédnul na úřadníky. +Uřadníci znova na sebe mrkli. + +„Doposud, pánové, jste mne neznali. Vysvětlovati to zde nebylo +by právě na místě. Povím vám jen něco tak mimochodem, letmo. +Jsou lidé, pánové, kteří nemilují okolků a maskují se pouze +pro maškarní ples. Jsou lidé, kteří nepokládají za přímý +lidský účel obratnou dovednost v leštění parket botami. Jsou +i tací lidé, pánové, kteří neřeknou, že jsou šťastni a +žijí plným životem, když na nich na příklad dobře sedí +kalhoty. Jsou konečně lidé, kteří neradi poskakují a vrtí se +na plano, dělají komplimenty a podlízají, a hlavně, pánové, +neradi strkají svůj nos tam, kde se o něj neprosí. Tím jsem, +pánové, pověděl skoro všechno; dovoltež nyní, abych se +vzdálil.." + +Pan Goljadkin se zamlčel. Poněvadž páni registrátoři byli +nyní úplně uspokojeni, dali se oba najednou do hlasitého, +krajně nezdvořilého smíchu. Pan Goljadkin se zapýřil. + +„Smějte se, pánové, smějte se zatím. Požijete a uvidíte," +namítl s citem uražené důstojnosti, vzal klobouk a couvl ke +dveřím. + +„Řeknu vám ještě více, pánové," dodal, obrátiv se +naposled k pánům registrátorům. „Řeknu ještě více — +mluvíme tu tak říkaje mezi čtyrma očima. Moje pravidla jsou, +pánové, taková: Nezdaří-li se mi co, neztrácím mysli; +zdaří se, držím se a v žádném případě nikomu +nepodkopávám půdu pod nohama. Nejsem intrikán — a tím se +pyšním. Za diplomata bych se nehodil. Říká se ještě, +pánové, že pták sám letí na střelce. Pravda, jsem hotov +souhlasiti; ale kdo je zde střelec a kdo pták? To jest ještě +otázka, pánové!" + +Pan Goljadkin řečnicky umlk' a s posuňkem co +nejvýznamnějším, t. j. zdvihnuv brvy a stisknuv co nejvíce +možno rty, poklonil se pánům úřadníkům a pak odešel, +zanechav je plné udivení. + +„Kam poroučíte?" optal se ho dosti přísně Petruška, +kterého patrně už omrzelo vláčeti se ve chladu. „Kam +poroučíte?" ptal se pana Goljadkina, setkav se s jeho strašným, +vše ničícím pohledem, jímž se náš hrdina už dvakrát +zabezpečil tohoto jitra, a k němuž vzal útočiště nyní po +třetí, když sestupoval se schodů. + +„K Izmajlovskému mostu." + +„K Izmajlovskému mostu! Jeď!" + +„Oběd u nich nezačne dříve než mezi čtvrtou a pátou, a +možná, že až v pět hodin," pomyslil si pan Goljadkin; +„nebude ještě záhy? Ostatně, vždyť mohu přijeti i dříve; +a k tomu je to oběd rodinný. Mohu přijeti jen tak, sans fagon, +jak se říká mezi slušnými lidmi. Proč bych nemohl přijeti +sans fagon. Náš medvěd také pravil, že bude všechno sans +fagon, proto i já mohu..." + +Tak uvažoval pan Goljadkin; ale zatím jeho rozčilení stále +rostlo a rostlo. Bylo patrno, že se hotoví k čemusi velmi +namáhavému, neřku-li více; šeptal si v duchu, rozkládal +pravou rukou, neustále vyhlížel oknem kočáru, tak že, kdo by +byl nyní pohlédl na pana Goljadkina, nikterak by nebyl řekl, že +se chystá dobře poobědvat, a sice po prostu, a k tomu ještě ve +svém rodinném kruhu — sans fagon, jak se říká mezi +slušnými lidmi. + +Konečně u samého Izmajlovského mostu pan Goljadkin ukázal na +jeden dům; kočár s rachotem vjel do vrat a zastavil u vchodu do +pravého křídla. Pan Goljadkin, spozorovav jakousi ženskou +postavu v okně prvého patra, poslal jí rukou hubičku. Ostatně +ani sám nevěděl, co dělá, protože v tu minutu nebyl rozhodně +ani živ, ani mrtev. Z kočáru vystoupil bledý, zkoprnělý. +Vystoupil na schůdky, sundal klobouk, mašinálně poopravil na +sobě šat a cítě, jak se mu kolena trochu chvějí, pustil se +vzhůru po schodech. + +„Olsufij Ivánovič je doma?" optal se sluhy, který mu otevřel. + +„Doma, to jest není, on není doma." + +„Jak? Co to povídáš, můj milý? Já —já jedu k obědu, +přítelíčku. Vždyť mne přece znáš?" + +„Kterak bych neznal! Ale máme rozkaz, abychom vás +nepřijímali." + +„Ty... ty, brachu... ty se jistě mýlíš, brachu. Vždyť to +jsem já. Já jsem, brachu, zván; jsem zván na oběd," mluvil pan +Goljadkin, shazuje se sebe plášť a dávaje tím na jevo, že +jest odhodlán odebrati se do pokoje. + +„Ale odpusťte, není možno. Máme rozkaz, abychom vás +nepřijímali, rozkázáno, abychom vás odmítli. Rozumíte přec!" + +Pan Goljadkin zblednul. V tu chvíli otevřely se dvéře z pokoje +a přišel Gerasimyč, starý komorník Olsufija Ivánoviče. + +„Tuhle on. Jemeljane Gerasimoviči, chce vejít, a já..." + +„A vy jste hlupák, Aleksějiči! Jděte do pokoje a pošlete sem +darebáka Semenyče. — Není možno," pravil pak zdvořile, ale +rozhodně, obrátiv se k panu Goljadkinu. „Nikterak není možno. +Prosili, abyste odpustil; nemohou přijati vaší návštěvy." + +„A řekli výslovně, že mne nemohou přijmout?" nerozhodně se +optal pan Goljadkin. „Odpusťte, Gerasimyči, proč tedy není +nikterak možno?" + +„Není nikterak možno. Já jsem vás ohlásil a mně řekli: +Popros, aby odpustil; že nám není možno přijmout..." + +„Ale proč? Co je to? Jak..." + +„Dovolte, dovolte!..." + +„Ale co je to tedy? Vždyť to nemůže být! Ohlaste mne... Nu, +co je to? Já přijedu k obědu..." + +„Dovolte, dovolte!..." + +„Nu, ostatně, to je něco jiného — prosí, abych odpustil. +Ale přece dovolte, Gerasimyči, jak je to, Gerasimyči?" + +„Dovolte, dovolte!" namítl Gerasimyč, násilně odstrkuje rukou +pana Goljadkina a dávaje tak širokou cestu dvěma, pánům, +kteří v týž okamžik vcházeli do předsíně. Přicházející +pánové byli: Andrej Filippovič a synovec jeho, Vladimír +Semenovič. Oba překvapeně pohlédli na pana Goljadkina. Andrej +Filippovič chtěl už něco promluvit, ale pan Goljadkin se už +rozhodl. Byl už na odchodu z předsíně Olsufija Ivánoviče, +měl sklopené oči, červenal se, usmíval se a ve tváři jevil +úplný zmatek. „Zajdu sem později, Gerasimyči a promluvím si; +doufám, že se to všechno svým časem vysvětlí," prohodil na +prahu a z části už na schodech. + +„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči..." ozval se hlas Andreje +Filippoviče, jenž se pustil za panem Goljadkinem. + +Pan Goljadkin nacházel se v tu chvíli už na prvním +odpočívadle. Rychle se obrátil k Andreji Filippoviči. + +„Co si přejete, Andreji Filippoviči?" pravil hlasem dost +rozhodným. + +„Co se to s vámi děje, Jakube Petroviči? Jakým způsobem..." + +„Nic, Andreji Filippoviči. Jsem tu jako soukromník. To je můj +soukromý život, Andreji Filippoviči." + +„Jak prý?" + +„Povídám, Andreji Filippoviči, že je to můj soukromý život +a že zde, nakolik se mně zdá, nelze nacházeti ničeho +trestuhodného vzhledem k mému úřadnímu poměru." + +„Jak! Vzhledem k úřadnímu... Co se to, pane, děje s vámi?" + +„Nic, Andreji Filippoviči, pranic; drzá holčina, a víc +pranic..." + +„Co... Co?" Adrej Filippovič v údivu pozbyl rozvahy. Pan +Goljadkin, jenž doposud, rozmlouvaje z dola se schodů s Andrejem +Filippovičem, hleděl tak, jako by byl hotov vskočiti mu přímo +do očí, vida, že přednosta oddělení se trochu zarazil, +pokročil o krok ku předu, nejsa sobě toho ani vědom. Andrej +Filippovič ucouvnul nazpět. Pan Goljadkin vystoupil ještě o +jeden stupínek a ještě o jeden. Andrej Filippovič nepokojně se +ohlédl. Pan Goljadkin najednou rychle vystoupil po schodech. A +ještě rychleji uskočil Andrej Filippovič do pokoje a bouchnul +za sebou dveřmi. + +Pan Goljadkin zůstal sám. V očích se mu setmělo. Úplně se +pomátl a stál nyní v jakémsi zmateném uvažování, jakoby si +vzpomínal na nějakou hrozně nesmyslnou okolnost, která se mu +přihodila nedávno. + +„Ech, ech!" zašeptal, násilně se usmívaje. + +Zatím dole, na schodech, ozvaly se hlasy a kroky patrně nových +hostí, pozvaných Olsufijem Ivánovičem. Pan Goljadkin se trochu +vzpamatoval, honem si vyhrnul výše svůj kožešinový límec, +zahalil se jím, co bylo možno, a klopýtaje a rychle přešlapuje +pustil se kvapně se schodů. Pociťoval v sobě jakési oslabení +a oněmění. Zmatek jeho byl tak silný, že když vyšel na +dvůr, nedočkal se ani kočáru, nýbrž šel sám přímo přes +blátivý dvůr k svému povozu. + +Když pan Goljadkin přišel k povozu a chystal se vsednouti do +něho, projevil v myšlénkách přání provaliti se skrz zemi, +aneb se schovati někam do myší díry i s kočárem. Zdálo se +mu, že všechno, co se nachází v domě Olsufija Ivánoviče, +patří nyní na něho ze všech oken. Byl si vědom, že by v +okamžiku zemřel zde na místě, kdyby se jen obrátil nazpět. + +„Co se směješ, klacku?" osopil se rychle na Petrušku, který +se hotovil pomoci pánovi do kočáru. + +„Čemu bych se smál? Vždyť já nic... Kam máme nyní jet?" + +„Vrať se domů. Jeď!" + +„Jeď domů!" křiknul Petruška, umístiv se na zadním +stupátku. + +„Má to havraní chřtán!" pomyslil si pan Goljadkin. Kočár +dojel zatím už dosti daleko za Izmajlovský most. Náhle náš +hrdina ze vší síly trhnul provázkem a křiknul na kočího, aby +se neprodleně vrátil nazpět. Kočí obrátil koně a za dvě +minuty vjel opět do dvora k Olsufiji Ivánoviči. + +„Není třeba, hlupáku, není třeba; zpět!" křiknul pan +Goljadkin, a kočí, jakoby byl čekal na takový rozkaz, ničeho +nenamítaje a nezastaviv u vchodu, obejel kolem do kola celý dvůr +a vyjel znova na ulici. + +Domů pan Goljadkin nejel, nýbrž, když minuli Semenovský most, +poručil zahnouti do jedné příčné uličky a dal zastaviti +vedle hospůdky dosti skrovného zevnějšku. Když náš hrdina +vystoupil z kočáru, zaplatil kočímu a takovým způsobem se +zbavil konečně od svého povozu. Petruškovi přikázal, aby šel +domů a čekal jeho návratu; sám pak vešel do hospody, vzal si +zvláštní pokojík a poručil si oběd. Cítil se velice +ošklivě; v hlavě měl úplný zmatek a chaos. Dlouho přecházel +z rozčilení po pokoji; konečně usedl na židli, podepřel si +čelo rukama a ze všech sil se počal snažiti, aby uvážil a +rozřešil aspoň něco ohledně nynějšího svého postavení. + +Hlava IV. + +Den, slavný den narození Kláry Olsufjevny, jediné dcery +státního rady Berendějeva, za onoho času dobrodince páně +Goljadkinova — den, vyznamenaný skvělým, velkolepým zvaným +obědem, takovým obědem, jakého dávno nevídali v stěnách +úřadnických bytů u Izmajlovského mostu a v okolí — obědem, +který se podobal více jakémusi kvasu Baltazarovu, než obědu +— který zaváněl čímsi babylonským, hledíme-li na +skvostnost, rozkoš a slušnost, oběd se šampaňským Cliquo, s +ústřicemi a ovocem od Jelisějeva a z Miljutinských skladů, se +všelikými vykrmenými býčky, s úřadnickou tabelí hodností +— tento slavný den, vyznamenaný takovým slavným obědem, +zakončil se nádherným plesem, rodinným, malinkým, +příbuzenským plesem, ale přece nádherným vzhledem ke vkusu, +vzdělanosti a slušnosti. + +Ovšem nepopírám, že takové plesy bývají, ale zřídka. +Takové plesy, podobající se více rodinným radovánkám, než +plesům, mohou se dávati pouze v takových domech, jako na +příklad dům státního rady Berendějeva. Řeknu ještě více: +já skoro pochybuju, že by se u všech státních radů mohly +dávati takové plesy. O kdybych byl básníkem! — rozumí se, +aspoň takovým, jako Homer nebo Puškin; s menším nadáním +člověk by přijíti nesměl — schválně bych vám zobrazil +jasnými barvami i širokým štětcem, o čtenáři! celý ten +vysoce slavnostní den. Započal bych svou báseň obědem a +zejména bych si dal záležeti na onom překvapujícím a +zároveň slavnostním okamžiku, kdy se zdvihla první zdravice na +počest královny svátku. Zobrazil bych vám předně ty hosti, +pohroužené ve zbožné mlčení a očekávání, více podobné k +demosthenovské výřečnosti než k mlčení. Pak bych vám +zobrazil Andreje Filippoviče jako nejstaršího z hostí, +majícího skoro i jisté právo na prvenství, okrášleného +šedinami a k šedinám příslušnými řády, jak povstal s +místa a zdvihl nad hlavu pozdravný pohár s jiskřícím vínem +— s vínem, schválně přiváženým z jistého dalekého +království, aby se jím zapíjely podobné okamžiky - + +S vínem, více podobným k božskému nektaru, než k vínu. +Zobrazil bych vám hosti a šťastné rodiče královny svátku, +jak zdvihli také své poháry hned za Andrejem Filippovičem a +upjali na něho své oči, plné očekávání. Zobrazil bych vám, +jak tento často jmenovaný Andrej Filippovič, uroniv napřed slzu +do poháru, vyslovil pozdravení a přání, prohlásil zdravici a +připil si na zdraví... + +Ale přiznávám se, úplně se přiznávám, že bych nemohl +zobraziti vší velkoleposti toho okamžiku, když sama Královna +svátku, Klára Olsufjevna, rdíc se jako jarní růže ruměncem +blaha a stydlivosti, od překypujících citů klesla v objetí +něžné mateře, jak zaslzela něžná máť a jak zavzlykal při +té příležitosti sám otec, letitý stařec a státní rada +Olsufij Ivánovič, který od dlouholeté úřadní služby ztratil +vládu v nohách a za takovou horlivost byl osudem odměněn +kápitálkem, domkem, statečky a krasavicí dcerou — zavzlykal +jako chlapec a prohlásil se slzami v očích, že jeho excellence +je ctný pán. Nebyl bych s to, ano, skutečně bych nebyl s to +zobraziti vám ono všeobecné uchvácení srdcí, jež +následovalo bezprostředně za tímto okamžikem — ono +uchvácení, které se jasně vyjadřovalo i v chování jednoho +mladistvého registrátora (jenž se v tu chvíli více podobal k +státnímu radovi, než k registrátoru), který také zaslzel, +naslouchaje Andreji Filippoviči. + +Andrej Filippovič ze své strany v tento slavnostní okamžik +dokonce nevypadal jako kollegiální rada a přednosta oddělení v +jednom departamentě — nikoliv, on se zdál něčím jiným... +nevím zrovna čím, ale nikterak ne kollegiálním radou. Byl +výše! + +Posléze... o, proč nevládnu tajemstvím slohu vysokého, +mocného, slohu slavnostního, abych mohl zobraziti všechny ony +krásné a poučné momenty lidského života, které jakoby byly +schválně zařízeny na doklad, jak časem vítězívá cnost nad +nedobrými úmysly, svobodnictvím, neřestí a závistí! Neřeknu +nic, jen mlčky — a to bude nade vši výmluvnost — ukážu +vám na tohoto šťastného jinocha, vstupujícího do svého +dvacátého šestého jara — na Vladimíra Semenoviče, synovce +Andreje Filippoviče, který vstal potom se svého místa, aby +pronesl svůj přípitek a na kterého se upjaly slzící oči +rodičův královny svátku, hrdé oči Andreje Filippoviče, +stydlivé oči samé královny svátku, nadšené oči hostí, ba i +zdvořile závistivé oči některých mladých soudruhů tohoto +skvělého jinocha. Nic neřeknu, ačkoliv nemohu pominout +mlčením, že všechno v tomto jinochovi jenž byl více podoben +starci, než jinochovi, rozumí se ve výhodném pro něho smysle +— všechno, začínaje od kvetoucích lící do samé ležící +na něm assesorské hodnosti, všechno to v tento slavnostní +okamžik div nehlásalo v něm. Na jak vysoký stupeň může +povznésti člověka mravnost! + +Nebudu dále popisovat, jak na konec Anton Antonovič Sětočkin, +kancelista v jednom departamentě, soudruh z úřadu Andreje +Filippoviče a druhdy i Olsufija Ivánoviče a spolu dávný +přítel domu i kmotr Kláry Olsufjevny — stařeček, jako mléko +bílý, přednášeje svůj přípitek, zakokrhal a potom +odříkával veselé veršíčky; jak takovým zdvořilým +opominutím zdvořilosti, možno-li se tak vyjádřit, rozesmál +až do slz celou společnost a jak mu sama Klára Olsufjevna za +takové obveselení a za takovou laskavost dala hubičku, ovšem na +rozkaz rodičů. Jen tolik řeknu, že konečně hosté, kteří po +takovém obědě přirozeně musili se cítiti vespolek +příbuznými a bratřími, vstali od stolu; že potom +stařečkové a lidé usedlí po nedlouhé chvíli, věnované +přátelskému hovoru a ledajakým, rozumí se, velice zdvořilým +a laskavým upřímnostem, slušně odešli do druhého pokoje a +netratíce zlatého času, rozdělili se na partie a s pocitem +vlastní důstojnosti sedli ke stolům, potaženým zeleným +suknem; že dámy, jež se usadily v saloně, staly se náhle +všechny neobyčejně laskavými a počaly rozmlouvati o různých +látkách; že konečně sám vysoce vážený hospodář domu, +který ztratil vládu v nohách, když sloužil věrou a pravdou, a +byl za to odměněn vším, o čem výše se stala zmínka, počal +o berlích přecházeti mezi svými hostmi, dávaje se podporovati +Vladimírem Semenovičem a Klárou Olsufjevnou a stal se náhle +také neobyčejně laskavým, tak že se odhodlal improvizovati +malinký, skromný ples, nedbaje výdejů: že za tím účelem +jeden čiperný jinoch (ten samý, který byl při obědě více +podoben k státnímu radovi, než k jinochovi) byl vyslán pro +hudebníky; že potom přišli hudebníci počtem celých jedenáct +hlav, a že se konečně zrovna o půl deváté rozlehly zvoucí +akkordy francouzské čtverylky i jiných různých tanců... + +Ani už nepřipomínám, že péro mé jest slabé, mdlé a tupé, +aby slušně vylíčilo ples, improvizovaný neobyčejnou +laskavostí šedovlasého hospodáře. A potom, ptám se vás, +kterak mohu já, skromný vyprávěč jinak ovšem velice +zajímavých příhod pana Goljadkina — kterak mohu zobraziti +tuto neobyčejnou a ve všem slušnou směsici krásy, skvělosti, +zdvořilosti, veselosti, laskavé solidnosti a solidní laskavosti, +bujarosti, radosti, všechny ty hry a smíchy všech těch +úřadnických dám, více podobných k nymfám než k dámám, +mluvě ovšem v příznivém pro ně smysle, s jejich lilově +růžovými ramínky a líci, s jejich vzdušnými postavami, s +jejich čtveračivě hravými, homeopatickými — abych užil +vysokého slohu — nožkami? Kterak vám zobrazím konečně ony +skvělé pány úřadníky, veselé a solidní jinochy i usedlé, +radostné a slušně zamžené pány, jednak kouřící v +přestávkách mezi tanci v malinké, vzdálené, zelené komnatce +dýmku, jednak nekouřící v přestávkách dýmky, pány, kteří +všichni od prvního do posledního měli slušnou úřadní +hodnost i slušné příjmení, pány hluboko proniknuté citem pro +krásu i citem vlastní důstojnosti; pány rozmlouvající +nejvíce po francouzsky s dámami, a jestliže po rusky, tedy +samými výrazy nejvyššího tonu, poklonami a hlubokými +sentencemi, pány, kteří si leda toliko v pokojíku pro kuřáky +dovolovali některé laskavé odchylky od jazyka vysokého tonu, +některé fráze přátelské a laskavé stručnosti, jako na +příklad: „Nu, hromský Pětko, znamenitě jsi polku odskákal," +anebo: „Nu, hromský Vásjo, přišpendlil jsi si svou dámičku, +jak jsi chtěl." Ale na to na všechno, jak už výše jsem měl +čest vysvětliti vám, o čtenáři! nestačí mé péro a proto +mlčím. + +Obraťme se raději k panu Goljadkinu, jedinému, opravdovému +hrdinovi velice pravdivé naší povídky. + +Věc je ta, že pan Goljadkin se nachází nyní v postavení +velice podivném, abychom neřekli více. Je, pánové, také zde, +ne sice na plese, ale skoro jako na plese. A ačkoliv je to jeho +soukromá záležitost, nicméně v tuto minutu nachází se na +cestě ne zcela přímé. Stojí totiž nyní — je až podivno to +vyslovit — stojí nyní v síni na zadních schodech příbytku +Olsufija Ivánoviče. Ale to nikomu nevadí, že tu stojí; to jen +tak. Stojí, pánové, v koutečku, přikrčiv se v místečku ne +sice teploučkém, za to však hezky tmavém, skrývaje se jednak +za ohromnou almarou, jednak za starou španělskou stěnou mezi +různým haraburdím a hamparátím, skrývaje se do času a +pozoruje prozatím všeobecný běh věcí jako vedlejší +pozorovatel. + +Prozatím, pánové, jen pozoruje nyní, ačkoliv také může +vejít. Neboť proč by nemohl vejít? Je třeba jen učinit krok a +vejde, a sice velice obratně vejde. Právě nyní — stoje už +třetí hodinu v zimě mezi almarou a španělskou stěnou +uprostřed různého haraburdí a hamparátí, citoval na své +vlastní ospravedlnění jistou frázi francouzského ministra +Villeila blahé paměti, že prý „všecko přijde po pořádku, +jen když člověk umí vyčkat". + +Tuto větu pan Goljadkin vyčetl kdysi z jakési, jinak zcela +vedlejší knížky, nyní však si ji v pravý čas uvedl na +pamět. Věta se především výtečně hodila k jeho nynějšímu +postavení, a za druhé, co všechno nepřijde do hlavy člověku, +který čeká na šťastné rozuzlení svých záležitostí skoro +celé tři hodiny v síni ve tmě a v zimě? + +Když byl tedy citoval — jak už praveno — v pravý čas větu +bývalého francouzského ministra Villeila, pan Goljadkin +zároveň, Bůh ví z jaké příčiny, vzpomněl si také na +bývalého tureckého vezíra Marcimirisa a na krásnou +markraběnku Louisu, jejichž příběhy také kdysi četl v +knížce. + +Pak si vzpomněl, že jezuité si dokonce postavili za pravidlo +pokládat všechny prostředky za vhodné, jen když vedou k cíli. + +Nabyv částečně troufalosti tímto historickým stanoviskem, pan +Goljadkin pravil sám k sobě: A co prý vlastně jezuité? +Jezuité všichni do jednoho byli největší hlupáci a on by je +všechny schoval do kapsy, kdyby aspoň na okamžik zůstal +prázdný tamhle bufetní pokojík (t. j. ten pokojík, z něhož +dvéře vedly zrovna do síně u zadního schodiště, kde se +nacházel nyní pan Goljadkin). Tu by se, nedbaje všech jezuitů +na světě, sebral a vešel by přímo, nejprve z bufetního +pokojíku do čajného, potom do toho pokoje, kde nyní hrajou v +karty, a odtamtud přímo do sálu, kde nyní tancují polku. A +dostane se tam, zcela jistě se tam dostane, ať se děje cokoliv, +dostane se tam; proklouzne, a už to bude, ani nikdo nespozoruje. A +potom — však on už ví, co potom udělá. + +V takovém tedy postavení, pánové, nacházíme nyní hrdinu +naší zcela pravdivé povídky, ačkoliv by bylo ostatně dosti +těžko vysvětlit, co se s ním vlastně dálo v tuto chvíli. +Věc je ta, že do síně a na schody se dostati uměl, a sice z +té příčiny, že proč prý by se tam nedostal, když se tam +dostane každý jiný; ale dále proniknouti nesměl, veřejně to +provésti nesměl... ne snad proto, že by bylo vůbec něco, čeho +by nesměl, nýbrž tak, že sám nechtěl, protože se mu raději +chtělo provésti to po tichounku. A tak tedy nyní, panové, +vyčkává onoho tichounka, a vyčkává ho už celé dvě a půl +hodiny. + +A proč by také nevyčkal? I sám Villeil vyčkával. „Ale co je +mně do Villeila!" pomyslil si pan Goljadkin. „Co tady s +Villeilem? Takhle kdybych se mohl nyní pustit a proniknout +dovnitř... Ech, jsi to pěkný figurant!" pravil pan Goljadkin, +štípnuv se zkřehlou rukou do zkřehlé tváři; jsi to +hlupáček, Goljadko-holátko, už tvé příjmení je takové!" + +Ostatně toto lichocení své vlastní osobě bylo v onen okamžik +něco vedlejšího, jen tak mimochodem, bez všelikého, patrného +cíle. Neboť náhle sebou trhnul a pohnul se ku předu. Nadešel +okamžik: bufetní pokojík zůstal prázdný, nebylo v něm +nikoho. Pan Goljadkin to všechno viděl oknem. Dvěma kroky +přiskočil ke dveřím a už chtěl otevříti. + +„Jít nebo ne? Nu, jít nebo ne? Půjdu... proč bych nešel? Pro +smělého je všude cesta!" + +Dodav si odvahy takovým způsobem, hrdina náš náhle, zcela +neočekávaně ucouvnul za španělskou stěnu. „Ne," pomyslil +si; „což kdyby někdo přišel? Opravdu, už někdo přišel. +Ale co pak jsem stál a zíval, dokud tam nebyl nikdo! Takhle se +sebrat a najednou vniknout! Ale kde pak vniknout, když má +člověk takovou povahu. Opravdu podlá nátura! Zbaběl jsem, jako +slepice. Ovšem zbabět, to je naše věc; to je to! Nějakou +neplechu vyvést, to my umíme; na to se nás ani neptejte. Budu +tady stát jako klacek, a to bude všecko! Doma bych mohl nyní +vypit číšku čaje... A jak by bylo příjemno nyní vypit +číšku! Přijdu-li později, Petruška bude snad bručet. Což +abych šel domů? Čerti aby to všecko vzali! Jdu a dost!" + +Rozhodnuv takovým způsobem o svém postavení, pan Goljadkin +rychle sebou trhnul ku předu, jakoby byl někdo v něm smáčknul +nějaké péro; dvěma kroky ocitl se v bufetním pokojíku, shodil +plášť, sňal klobouk, na kvap vstrčil to všechno do kouta, +popravil na sobě šaty a přihladil si vlasy; potom... potom se +pustil do čajného pokoje, z čajného vklouznul opět do jiného, +prokradl se skoro nepozorován mezi rozjařenými hráči; potom... +potom... ale tu pan Goljadkin zapomněl na všechno, co se dálo +vůkol něho a objevil se v taneční síni tak neočekávaně, +jako když sníh na hlavu padne. + +Jako naschvál v tu chvíli netančili. Dámy se procházely po +sále v malebných skupinách. Pánové kupili se do kroužků, +nebo přecházeli po pokoji, zadávajíce se s dámami. Pan +Goljadkin na to na všechno neobracel pozornosti. Viděl pouze +Kláru Olsufjevnu, vedle ní Andreje Filippoviče, potom Vladimíra +Semenoviče, pak ještě dva nebo tři důstojníky a mimo to +ještě asi dva nebo tři mladé pány, také velice zajímavé, +kteří podávali nebo už uskutečnili ledajaké naděje, jak se +dalo na prvý pohled soudit... Viděl ještě tu a tam někoho. +Nebo ne; on už nikoho neviděl, na nikoho nepohlížel, nýbrž +nutkán touž pružinou, mocí kteréž vpadl na cizí ples +nezvaný, hnul se dopředu, pak ještě krok a ještě krok; vrazil +mimochodem do jakéhosi rady a stoupil mu na nohu; při té +příležitosti stoupnul na šaty jisté ctihodné stařence a +trochu je potrhal, zavadil o sluhu s podnosem, pak zavadil ještě +o někoho, a nevšímaje si všeho toho, či lépe řečeno, +všimnuv si ale neobraceje už pozornosti na nic, probíral se +rovnou cestou dál a dále ku předu, až se octnul náhle před +samou Klárou Olsufjevnou. + +Není pochyby, že by se byl v ten okamžik s největším +potěšením, ani okem nemrknuv, provalil skrz zemi; ale co se +stalo, nedalo se odčinit... a jak by se také mohlo odčinit? Co +tedy dělat? „Nezdaří-li se, mysli neztrácej; zdaří-li se, +drž se!" Pan Goljadkin, rozumí se samo sebou, nebyl intrikán a +nebyl mistrem v leštění parket botami... To bylo nepochybno. K +tomu i jezuiti se jaksi do toho připletli... Ale panu Goljadkinu +nebylo nyní do jezuitů! Všechno, co chodilo, šumělo, +hovořilo, smálo se — náhle jakoby na jakýsi povel utichlo a +ponenáhlu se skupilo kolem pana Goljadkina. + +Pan Goljadkin ostatně jakoby nic neslyšel, nic neviděl; on ani +nemohl pozorovati... za nic na světě nemohl pozorovati. Sklopil +oči k zemi a tak tu stál, dav si mimochodem řečeno čestné +slovo, že se hned této noci nějakým způsobem zastřelí. A +když si dal toto čestné slovo, pan Goljadkin řekl si v duchu: +„Buď, anebo!" a k svému nejvetšímu překvapení zcela +neočekávaně počal náhle mluvit. + +Započal pan Goljadkin pozdravením a zdvořilým přáním všeho +dobrého. Pozdravení zdařilo se pěkně, ale při přáni náš +hrdina se zajiknul. On cítil, že zajíkne-li se, tu všechno +najednou půjde k čertu. Nu a stalo se tak. Zajiknul se a uváz... +uváz a začervenal se; začervenal se a spletl se; spletl se a +zdvihl oči; zdvihl oči a rozhlédl se vůkol; rozhlédl se vůkol +— a ztrnul... + +Všechno stálo, všechno mlčelo, všechno čekalo; trochu dále +ozval se šepot; trochu poblíže ozval se smích. Pan Goljadkin +vrhl pokorný, zmatený pohled na Andreje Filippoviče. Andrej +Filippovič odvětil panu Goljadkinu takým pohledem, že kdyby +náš hrdina nebyl už ubit úplně, dokonale, byl by tímto +pohledem zcela jistě ubit podruhé — kdyby to totiž bylo možno. + +Mlčení trvalo dále. + +„To se týče více domácích záležitostí a mého soukromého +života, Andreji Filippoviči," zašeptal jedva slyšným hlasem +polomrtvý pan Goljadkin; „to není příhoda officiální, +Andreji Filippoviči..." + +„Styďte se, pane, styďte se!" promluvil Andrej Filippovič polo +po šeptmu s nevýslovným výrazem rozhorleností, promluvil ta +slova, vzal za ruku Kláru Olsufjevnu a odvrátil se od pana +Goljadkina. + +„Nemám se čeho stydět, Andreji Filippoviči," odpověděl pan +Goljadkin taktéž polo po šeptmu, otáčeje své nešťastné +zraky vůkol sebe, a pozbyv na dobro odvahy, snažil se při té +příležitosti vyhledati v překvapeném zástupu jakéhosi +středu a opory pro své společenské postavení. + +„Ale nic, ale nic, pánové! Nu, co na tom? Každému se může +přihodit," šeptal pan Goljadkin, hýbaje se ponenáhlu s místa a +snaže se dostati se ze zástupu, jenž ho obkličoval. Udělali mu +místo. Náš hrdina prošel tak tak uprostřed mezi dvěma řadami +zvědavých a nechápajících diváků. Osud ho vlekl za sebou. +Pan Goljadkin sám pociťoval, že osud ho vleče za sebou. Ovšem +dal by mnoho za to, kdyby se mohl nacházeti nyní, aniž by zadal +zdvořilosti, na svém předešlém stanovišti v síni vedle +zadního schodiště; ale poněvadž to bylo nyní zhola nemožno, +počal se snažiti, aby se mohl prokrásti někam do koutečka a +tam státi — skromně, slušně, zvlášť od ostatních, nikoho +se netýkaje, neobraceje k sobě výhradně pozornosti, ale přece +tak, aby si zasloužil laskavosti hostí i hospodáře. Ale pan +Goljadkin cítil při tom, že jakoby ho cosi podmílalo, jakoby se +kolébal a padal. + +Konečně se dobral do jakéhos koutku a stanul v něm jako cizí, +dosti lhostejný pozorovatel, opíraje se rukama o lenochy dvou +židlí, a zabíraje je takovým způsobem úplně ve svou moc; +při tom se snažil dle možnosti vzhlédnouti bodrým pohledem na +hosti Olsufija Ivánoviče, kteří se skupili kolem něho. +Nejblíž od něho stál jakýsi důstojník, vysoký, krásný +mladík, před nímž se pan Goljadkin cítil pouhým broučkem. + +„Tyto dvě židle, poručíku, jsou určeny — jedna pro Kláru +Olsufjevnu a druhá pro kněžnu Čevčechanovu, která také zde +tančí. Já je střežím nyní pro ně," pravil zadychuje se pan +Goljadkin, obraceje prosebné zraky na pana poručíka. Poručík +se odvrátil mlčky, s vražedným úsměvem. + +Když našemu hrdinovi selhalo v jednom místě, pokusil se zkusiti +štěstí někde na jiné straně a obrátil se přímo k jednomu +vážnému radovi s vysokým řádovým křížem na krku. Ale rada +ho změřil takovým chladným pohledem, že pan Goljadkin zřejmě +pocítil, že ho náhle polili celým žberem studené vody. + +Pan Goljadkin stichnul. Rozhodl se raději mlčet, na nikoho +nemluvit, ukázat, že je spokojen, že je tu právě tak, jako +všichni ostatní, a že položení jeho, na kolik jemu se zdá, +jest aspoň také slušné. Za tím účelem upjal zrak k +výložkům na rukávech svého úřadního fraku, potom zdvihl +oči a upřel je na jistého pána velice ctihodného, zevnějšku. + +„Ten pán má paruku," pomyslil si pan Goljadkin, „a kdyby +sundal paruku, bude míti hlavu holou, zrovna jako je tuhle má +dlaň holá." Učiniv tento důležitý vynález, pan Goljadkin si +vzpomněl také na arabské emíry, kteří, sejmou-li s hlavy +zelenou čalmu, již nosí na znamení svého příbuzenstva s +prorokem Mohamedem, zůstanou také s holou, bezvlasou hlavou. +Potom, bezpochyby následkem zvláštního styku ideí o Turcích +ve hlavě pana Goljadkina, dostal se i na, turecké pantofle, a +při té příležitosti si vzpomněl, že Andrej Filippovič nosí +boty, které se podobají více k pantoflím, než k botám. + +Bylo patrno, že se pan Goljadkin z části už vžil do svého +položení, „Hle, kdyby tam ten lustr" — mihnulo se ve hlavě +pana Goljadkina, „kdyby se tam ten lustr nyní utrhnul a spadl na +obecenstvo, běžel bych okamžitě na pomoc Kláře Olsufjevně. +Až bych ji zachránil, řekl bych jí: ,Nelekejte se, slečno, to +nebylo nic; ale ochráncem vaším jsem já." Potom..." + +Tu pan Goljadkin stočil oči na stranu, hledaje Kláru Olsufjevnu +a spatřil Gerasimyče, starého komorníka Olsufija Ivánoviče. +Geresimyč s nad míru starostlivým, officiálně slavnostním +vzezřením kráčel přímo k němu. Pan Goljadkin sebou trhnul a +svraštil čelo následkem jakéhosi neuvědomělého, ale při tom +velice nepříjemného pocitu. Mašinálně se ohlédl kolem sebe: +přišlo mu na mysl, aby nějak pod rukou, po tichounku, stranou +ulíznul od hříchu, aby tak nějak najednou zmizel, to jest aby +věc provedl tak, jakoby pranic nepozoroval, jakoby se to vůbec +ani netýkalo jeho. Avšak dříve než se náš hrdina mohl k +něčemu rozhodnouti, Gerasimyč stál už před ním. + +„Hleďte, Gerasimyči," pravil náš hrdina, obraceje se s +úsměvem ke Gerasimyči; „jděte a přikažte — vidíte, tam +ta svíčka na kandelábru, Gerasimyči, ona hned vypadne; tedy +vidíte, přikažte, aby ji popravili. Ona opravdu hned vypadne, +Gerasimyči..." + +„Svíčka? I ne, svíčka stojí přímo; ale na vás se tam +kdosi ptá..." + +„A kdo se tam na mne ptá, Gerasimyči?" + +„Abych vám řekl, opravdu nevím kdo. Přišel sluha od kohosi. +Je-li tady prý Jakub Petrovič Goljadkin? Tedy mně ho zavolejte, +povídá, mám mu vyřídit cosi důležitého a nutného... tak, +pane!" + +„Ne, Gerasimyči, vy se mýlíte; v té věci se mýlíte, +Gerasimyči." + +„To pochybuju..." + +„Ne, Gerasimyči, nepochybujte; tu není, Gerasimyči, pranic +pochybného. Na mne se nikdo neptá, Gerasimyči; kdo pak by se na +mne ptal? A tady jsem doma, to jest na svém místě, Gerasimyči." + +Pan Goljadkin si oddechl a ohlédl se kolem. Skutečně! Vše, co +bylo v sále, všichni obrátili k němu oči i uši s jakousi +vítězoslavnou zvědavostí. Mužští kupili se blíže a +naslouchali. Dále za nimi ulekaně si šeptaly dámy. Sám +hospodář ukázal se v neveliké vzdálenosti od pana Goljadkina, +i jakkoliv z jeho tváře nebylo možno souditi, že sám také +přijímá přímé a bezprostřední účastenství v okolnostech +pana Goljadkina, protože se všechno provádělo způsobem co +nejvíce delikátním, nicméně to všechno dávalo zřejmě +pociťovati hrdinovi naší povídky, že nastává pro něho +rozhodný okamžik. Pan Goljadkin viděl jasně, že se +přiblížila vhodná chvíle ku smělé ráně, aby zahanbil +nepřátely své. + +Pan Goljadkin byl vzrušen. Pocítil náhle jakési nadšení, a +chvějícím se, slavnostním hlasem jal se opět mluviti, obraceje +se k čekajícímu Gerasimyči. + +„Nikoli, přítelíčku, mne nikdo nevolá. Ty se mýlíš. +Řeknu ještě více: Ty's se mýlil i dnes ráno, když jsi mně +tvrdil... když jsi si dovolil tvrdit mně, pravím (tu pan +Goljadkin povýšil hlasu), že Olsufij Ivánovič, dobrodinec můj +z dob nepamětných, jenž mně byl v jistém smyslu i otcem, +zapovídá mně práh svůj v minutu rodinné, slavné radosti pro +jeho srdce otcovské. (Pan Goljadkin se spokojeně, avšak s +hlubokým citem rozhlédl kolem sebe. Na jeho řasách třpytily se +slzy.) Opakuju, přítelíčku," zakončil náš hrdina; „ty's se +mýlil, strašně, neodpustitelně mýlil..." + +Okamžik byl dojemný. Pan Goljadkin cítil, že effekt byl +rozhodný. On stál, skromně sklopiv oči a očekávaje, že +Olsufij Ivánovič ho obejme. Mezi hosty bylo znáti vzrušení a +překvapení; ba i sám nepohnutelný a hrozný Gerasimyč zajiknul +se při slově „To pochybuju...", když tu náhle nešetrný +orchestr z ničeho nic spustil polku. + +Všechno bylo to tam, všechno vzal vítr. Pan Goljadkin sebou +trhnul, Gerasimyč ustoupil o krok nazpět, všechno, co bylo v +sále, rozvlnilo se, jako moře, a Vladimír Semenovič už se +vznášel v prvním páru s Klárou Olsufjevnou a za ním krásný +poručík s kněžnou Čevčechanovou. + +Diváci zvědavě a s nadšením tlačili se pohlédnout na +tanečníky, neboť polka byl tanec zajímavý, nový, modní, +jenž kroužil všem hlavu. Pan Goljadkin byl na okamžik zapomenut. + +Avšak náhle nastalo všeobecné vzrušení, nastal zmatek a +chvat. Hudba umlkla... stala se podivuhodná příhoda. Unavená +tancem Klára Olsufjevna, jedva popadajíc dechu od únavy, s +planoucími tvářemi a vysoko se vzdýmajícími prsy klesla +vysílena do křesla. Všechna srdce obrátila se k rozkošné +čarodějce, všichni jeden přes druhého spěchali, aby jí +blahopřáli a poděkovali za potěšení, které jim prokázala +— když se náhle před ní ocitl i pan Goljadkin. + +Pan Goljadkin byl bledý, do krajnosti vzrušený. Zdálo se, že i +on byl vysílen, neboť jedva se hýbal. Na ústech mu hrál +jakýsi úsměv a při tom prosebně vztahoval ruku. Klára +Olsufjevna v překvapení neměla času, aby utrhla ruku a +mašinálně vstala na pozvání pana Goljadkina. Pan Goljadkin +zavrávoral vpřed jednou, podruhé, potom zdvihl nožku, potom +jaksi šoupnul druhou nohou, potom trochu dupnul a pak +klopýtnul... chtěl také tancovat s Klárou Olsufjevnou. + +Klára Olsufjevna vykřikla. Všichni přiskočili, aby vysvobodili +její ruku z ruky pana Goljadkina a v okamžiku náš hrdina byl +zatlačen zástupem na dobrých deset kroků daleko. Kolem něho +utvořil se také hlouček. Ozval se pískot a křik dvou stařen, +které pan Goljadkin div neskácel při svém ústupu. Zmatek byl +hrozný; všichni se vyptávali, všichni křičeli, všichni +radili. Hudba umlkla. Náš hrdina se vrtěl ve svém hloučku a +mechanicky, trochu se usmívaje, cosi mumlal pro sebe, jako, proč +prý by ne, a že prý polka, aspoň pokud jemu se zdá, je tanec +nový a velice zajímavý, stvořený na potěšení dám... ale, +když prý je tomu tak, že je srozuměn... + +Avšak zdá se, že se nikdo už neptal, je-li pan Goljadkin +srozuměn, nebo ne. Neboť náš hrdina pocítil, jak náhle čísi +ruka padla na jeho ruku, že druhá ruka se trochu opřela o jeho +záda a že ho s jakousi zvláštní péčí obracejí v jistou +stranu. Konečně spozoroval, že jde přímo ke dveřím. Pan +Goljadkin chtěl honem něco říci, něco podniknouti... Ale ne, +už nechtěl nic. Jenom se mechanicky ještě usmíval v odpověd +na to, co se s ním dálo. + +Konečně pocítil, že na něho oblékají plášť, že mu +narazili na oči klobouk — potom pocítil, že se nachází v +síni ve tmě a v chladu, a na konec i na schodech. Tu klopýtnul a +zdálo se mu, že padá do propasti; chtěl vykřiknout — a +náhle se ocitnul na dvoře. Svěží vzduch zavanul mu do +obličeje, a on se na chvíli zastavil. A právě v ten okamžik +doletěly k němu zvuky orchestru, jenž spustil na novo. Pan +Goljadkin náhle si vzpomněl na všechno; zdálo se, že všechna +pokleslá síla znova se k němu vrátila. Trhnul sebou s místa, +na němž stál dosud jako přikovaný a střemhlav letěl ven, +někam na vzduch, na svobodu, kam ho oči povedou.... + +Hlava V. + +Na všech petrohradských věžích, které ukazují a bijí +hodiny, odbila zrovna půlnoc, když pan Goljadkin celý zmatený +vyběhl na nábřeží Fontánky nedaleko Izmajlovského mostu, +prchaje od nepřátel, od pronásledování, od krupobití na něho +namířených šnupek, od křiku poplašených stařen, od +vzdychání a zděšení ženštin i od vražedných pohledů +Andreje Filippoviče. + +Pan Goljadkin byl ubit, ubit dokonale, v plném slova smyslu a +jestliže si zachoval v tuto minutu schopnost utíkati, stalo se to +pouze jakýmsi zázrakem, ve který na konec ani sám nechtěl +věřiti. Noc byla hrozná, listopadová, mokrá, mlhavá, +deštivá, sněživá, těhotná revmatismem, rýmami, zimnicemi, +bolestmi v krku, horečkami všech možných druhů a způsobů, +jedním slovem všemi dary petrohradského listopadu. Vítr vyl v +pustých ulicích, zdvihaje černou vodu Fontánky výše +železných kruhů, upevněných v nábřeží, a bujně otřásaje +hubenými svítilnami na chodníku, které provázely jeho vytí +tenkým pronikavým skřípotem, což tvořilo nekonečný, +pisklavý, řinčivý koncert, dobře známý každému +petrohradskému obyvateli. + +Pršelo a sníh padal zároveň. Prorážené větrem praménky +dešťové vody stříkaly div ne horizontálně jako ze +stříkačky a bodaly a sekaly tvář nešťastného pana +Goljadkina jako tisíce jehel a špendlíků. Uprostřed nočního +ticha, do něhož zalehaly pouze vzdálený hukot kočárů, vytí +větru a skřípání svítilen, tesklívě se ozývalo +šplíchání a zurčení vody, stékající se všech střech, +stříšek nad vchody, žlabů a řims na žulovou dlažbu +chodníku. Ani duše nebylo ni v blízku, ni v dáli, ba zdálo se, +že ani nemůže býti v takovou dobu a za takovéto nepohody. + +A tak samotný pan Goljadkin, sám se svou zoufalostí cupal v tu +dobu po chodníku Fontánky svým obvyklým drobným spěšným +krůčkem, chvátaje, aby doběhl co možná brzy do své +Šestilávočné ulice, do svého bytu ve třetím poschodí. + +Ačkoli sníh, déšť a vše to, proč nemáme ani jména, když +se rozdovádí vichřice a plískanice pod petrohradským +listopadovým nebem, najednou, jedním rázem učinilo útok na +zničeného neštěstím pana Goljadkina, a nemajíc s ním ani +sebe menšího slitování, nedávalo mu oddechu, pronikalo mu do +kostí, zalepovalo oči, provívalo ho ze všech stran, shánělo +ho s cesty a zbavovalo ho poslední špetky rozvahy: ačkoli se to +všechno jedním rázem vrhlo na pana Goljadkina, jakoby se bylo +schválně spolčilo a smluvilo se všemi nepřátely za tím +účelem, aby mu připravilo povedený den, večer a noc — pan +Goljadkin přes to přese všechno zůstal skoro necitelným ke +všem těm posledním projevům pronásledujícího jej osudu; tak +silně otřáslo a zničilo ho vše to, co se s ním přihodilo +před několika minutami u pana státního rady Berendějeva! + +Kdyby nyní nestranný, nezaujatý nějaký pozorovatel pohlédl +mimochodem, ze strany na tesklivý spěch pana Goljadkina, i ten by +okamžitě byl proniknut veškerou strašnou hrůzou jeho nehod a +řekl by zcela jistě, že pan Goljadkin hledí nyní tak, jakoby +se chtěl sám před sebou někde schovat, jako by sám před sebou +chtěl někam uprchnout! + +A bylo tomu vskutku tak. Řekneme více: pan Goljadkin nejenom si +přál uprchnouti sám před sebou, nýbrž uplně se zničiti, +nebýti, proměniti se v prach a popel, v tyto minuty nepozoroval +nic kolem sebe, nerozuměl ničemu, co se dálo vůkol něho, a +hleděl tak, jako by pro něho ve skutečnosti nebylo ani +nepříjemnosti této sychravé noci, ani dlouhé cesty, ani +deště, ani sněhu, ani větru, ani vší té ošklivé nepohody. +Jedna kaloše, která se smekla s pravé boty pana Goljadkina, +zůstala v blátě a ve sněhu na chodníku Fontánky a pana +Goljadkina ani nenapadlo, aby se pro ni vrátil, neboť +nespozoroval, že ji ztratil. Byl tak pomaten, že několikrát, +nedbaje ničeho, co se děje kolem, a proniknut úplně dojmem +svého nedávného, strašného pádu, náhle zůstával nehybně +státi jako sloup uprostřed chodníku. V takový okamžik umíral, +mizel. Potom sebou náhle trhnul jako zběsilý, a běžel, +běžel, neohlédaje se, jakoby prchal před pronásledovníky, +před jakousi ještě hroznější nehodou... + +Opravdu, jeho postavení bylo hrozné! + +Konečně, pozbyv sil, pan Goljadkin stanul, opřel se o +nábřežní zábradlí jako člověk, kterému se náhle spustila +z nosu krev a upřeně začal pohlížeti na kalnou, černou vodu +Fontánky. Není známo, mnoholi času strávil tímto +zaměstnáním. Jen tolik je známo, že v tu minutu zoufalost pana +Goljadkina dostoupila takového stupně, že tak byl duševně +rozdrásán, tak byl zmučen, tak seslábl a pozbyl beztoho už +nepatrných zbytků své duchapřítomnosti, že zapomněl na +všechno, i na Izmajlovský most, i na Šestilávočnou ulici i na +svou přítomnost... + +A co také? Vždyť jemu bylo všechno jedno, věc je vykonána, +skončena, rozhodnutí potvrzeno a podepsáno; co tedy?... + +Náhle... náhle se otřásl celým tělem a nevolky uskočil dva +kroky stranou. S nevysvětlitelným nepokojem počal se ohlížeti +kolem sebe; ale nikdo tu nebyl, nic zvláštního se nepřihodilo, +— ale přece... přece se mu zdálo, že nyní, právě v tento +okamžik někdo stál zde u něho, zrovna vedle něho a také se +opíral o nábřežní zábradlí, a — divná věc! — mluvil +něco, cosi mu řekl na rychlo, úsečně, ne zcela srozumitelně, +ale něco takového, co mu bylo blízké, co se ho týkalo. + +„Či se mně to jen zdálo?" pravil pan Goljadkin, znova se +ohlížeje vůkol sebe. „A kde to vlastně stojím?... Ech, ech!" +dodal, pokývav hlavou a při tom s nepokojným, tesklivým +pocitem, ano se strachem počal upírati oči v kalnou, mokrou +dáli, napínaje ze všech sil svůj zrak a všemi silami se snaže +proniknouti krátkozrakým pohledem svým mokré prostředí, jež +se rozprostíralo před ním. Ale nebylo tam nic nového, nic +zvláštního nepadlo do oka panu Goljadkinu. + +Zdálo se, že všechno bylo v pořádku, jak se sluší a patří, +to jest sníh se sypal ještě hustěji, hruběji a silněji; ve +vzdálenosti dvaceti kroků nebylo vidět praničeho; svítilny +skřípaly ještě pronikavěji než dříve, a vítr — zdálo se +— ještě plačtivěji, ještě žalostněji táhl svou tesklivou +píseň, jako neodbytný žebrák, jenž chce vyprositi měděný +groš na kus chleba. + +„Ech, ech! Co jen se to děje se mnou?" opětoval si pan +Goljadkin, vydav se znova na cestu a stále se při tom ohlížeje. +V tu dobu jakýsi nový pocit ozval se v celé bytosti pana +Goljadkina, jako by tesklivost a zase jako by strach... Zimničný +záchvěv proběhl jeho žilami. Okamžik ten byl nesnesitelně +nepříjemný! + +„Vždyť to nic není," pravil sám k sobě, aby si dodal mysli; +„nic to není; možná, že to pranic neznamená, ani cti to +nepošpiní. Snad to tak bylo třeba," pokračoval, sám +nechápaje, co mluví. „Snad se to všechno svým časem obrátí +k lepšímu, nebude nač si stýskat a pravda vyjde na jevo." + +Mluvě takovým způsobem a slovy sobě ulevuje pan Goljadkin sebou +otřásl, shodil se sebe sněhové vločky, jež mu pokryly hustou +vrstvou klobouk, límec, plášť, nákrčník, boty a všechno; +— avšak podivného pocitu, podivné neurčité tesklivosti své +nemohl se zbaviti, ji nemohl se sebe setřásti. Kdesi daleko +ozvala se dělová rána. + +„Nu, počasí!" pomyslil si náš hrdina; „snad nebude +povodeň? Střílejí z děla, voda se patrně zdvihla příliš +vysoko." + +Sotva že však dořekl, či vlastně pomyslil si ta slova, pan +Goljadkin spatřil před sebou člověka, jenž mu šel vstříc a +jenž patrně také, jako on někde se opozdil. Zdálo by se, že +je to věc nepatrná, nahodilá; ale, neznámo proč, pan Goljadkin +se zarazil, ba i strach na něho padl. Ne, že by se bál +špatného člověka, ale tak, možná... „Kdož ví, kdo je ten +opozdilý člověk," mihnulo se hlavou pana Goljadkina; „může +být, že právě on snad je tu nejdůležitější, že nejde jen +náhodou, že má určitý cíl, že křižuje mou cestu, mne se +dotýká." + +Ostatně dosti možná, že myšlénky pana Goljadkina nebyly +právě takové, nýbrž že jen pocítil okamžitě cosi +podobného a velice nepříjemného. Nebylo však času dlouho +přemýšleti a pociťovati. Příchozí byl už na dva kroky od +pana Goljadkina. Pan Goljadkin ze zvyku si pospíšil vzíti na +sebe zvláštní tvářnost, kterou vyjadřoval, že on, pan +Goljadkin, jde svou cestou, že mu do nikoho nic není, že cesta +je pro všechny dosti široká a že on, Goljadkin, nikomu +nepřekáží. + +Náhle však se zarazil, jakoby přimražený, jakoby bleskem +poražený a potom se rychle obrátil nazpět za mimojdoucím, +jedva že tento ho minul; obrátil se s takovým vzezřením, +jakoby bylo něco ze zadu do něho strčilo, jako by byl vítr +obrátil jeho větrnou korouhvičku. Mimojdoucí rychle mizel v +sněhové metelici. Také chvátal, byl taktéž, jako pan +Goljadkin, odět a zahalen od hlavy do paty, a taktéž, jako on, +cupal drobnými, rychlými krůčky po chodníku Fontánky, trochu +při tom poklusávaje. + +„Co, co je to?" šeptal pan Goljadkin, nedůvěřivě se +usmívaje, při tom však se otřásl celým tělem. Mráz mu +přeběhl po zádech. + +Zatím mimojdoucí zmizel úplně, už nebylo slyšeti ani jeho +kroků a pan Goljadkin pořád ještě stál a hleděl za ním. +Nicméně i on se konečně vzpamatoval. + +„Nu, co to vlastně je," pomyslil si rozmrzele; „co pak jsem +opravdu pozbyl rozumu?" Při tom se obrátil a šel dále svou +cestou, čím dál tím víc urychluje kroky a snaže se raději o +ničem nepřemýšleti. Zavřel za tím účelem dokonce i oči. +Náhle ve skučícím větru a hluku nepohody doletěl k jeho +sluchu opětně zvuk něčích, velice už blízkých kroků. +Škubnul sebou a otevřel oči. + +Před ním ve vzdálenosti asi dvaceti kroků černal se opět +jakýsi rychle k němu se blížící člověk, člověk tento +chvátal, šel drobnými, rychlými kroky; mezera se bystře +zmenšovala. Pan Goljadkin mohl si už dobře prohlédnouti svého +nového, opozdivšího se soudruha — prohlédl si ho a vzkřikl +překvapením a hrůzou; nohy pod ním klesly. Byl to týž, jemu +známý chodec, kterého před deseti minutami viděl kráčeti +mimo sebe, a který se zcela neočekávaně nyní opět před ním +objevil. + +Ale nejen že tento div překvapil pana Goljadkina — a překvapen +byl pan Goljadkin tak, že se zastavil, vzkřiknul a chtěl cosi +promluvit; nýbrž pustil se dokonce i za neznámým a zavolal na +něho, aby jej tím rychleji zastavil. Neznámý skutečně se +zastavil — tak asi deset kroků od pana Goljadkina a sice tak, +že světlo z blízké svítilny padalo na celou jeho postavu, +zastavil se, obrátil se k panu Goljadkinu a s netrpělivě mrzutou +tváří čekal, co mu řekne. + +„Odpusťte, snad jsem se zmýlil," vykoktal třesoucím se hlasem +náš hrdina. Neznámý se mlčky a mrzutě obrátil a rychle šel +dále svou cestou, jakoby chvátal, aby nahradil dvě sekundy, +ztracené s panem Goljadkinem. + +Co pak se týče pana Goljadkina, v tom se rozechvěly všechny +žilky, kolena se mu podehnula, oslábla, tak že zastenal a +přisedl na kamenný sloupek u chodníku. A bylo skutečně od +čeho přijíti v takový úžas. Hlavní věc je ta, že onen +neznámý zdál se mu nyní najednou jaksi známým. To by ostatně +nebylo nic. Ale on poznal, skoro úplně poznal nyní tohoto +člověka. Často ho vídal, tohoto člověka, kdysi ho vídal, ba +ještě nedávno, ale kde? Snad ne včera? Avšak ani to nebyla +hlavní věc, že pan Goljadkin ho vídal často; vždyť +zvláštního v tom člověku nebylo skoro pranic a na první +pohled nebudil rozhodně v nikom zvláštní pozornosti tento +člověk. Byl to člověk, jako všichni, slušný, rozumí se, +jako všichni slušní lidé, a měl snad lecjaké, možná že i +dosti význačné přednosti — slovem byl to člověk úplně +svůj. Pan Goljadkin nechoval ani nenávisti, ani nepřátelství, +ba ani sebe lehčí nepřízně k tomuto člověku; spíše naopak, +zdálo by se. Přece však (a v této okolnosti spočívala právě +hlavní síla) přece však za všechny poklady světa nepřál by +si setkati se s ním, a zejména setkati se tak, jako nyní na +příklad. + +Řekneme ještě více: pan Goljadkin znal úplně tohoto +člověka; věděl dokonce, jak ho i zovou, jaké jest příjmení +tohoto člověka, a přece by se za nic, za nijaké poklady světa +neodhodlal nazvati ho, nepřiznal by se, že ví, že se jmenuje +takto, tak že mu říkají po otci a takové že jest jeho +příjmení. + +Jak dlouho trvalo překvapení pana Goljadkina a jak dlouho +proseděl na chodníkovém sloupku, nemohu říci; náhle však, +vzpamatovav se trochu, vstal a dal se do běhu, co měl síly, +neohlížeje se; ztrácel dech, dvakráte klopýtnul, div neupadl a +při té příležitosti osiřela i druhá bota pana Goljadkina, +kterou také opustila kaloše. Konečně pan Goljadkin zvolnil +trochu krok, aby nabral dechu, ve spěchu ohlédl vůkol a uviděl, +že, ani toho nepozoruje, proběhl celou svou cestu po Fontánce, +přešel Anničkův most, minul část Něvského prospektu a nyní +stojí na úhlu Litějné ulice. + +Pan Goljadkin zahnul do Litějné. + +Stav jeho v ten okamžik podobal se stavu člověka, stojícího +nad strašným srázem, když půda se pod ním trhá, už se +láme, už se pohnula, vzala převahu, padá, táhne jej s sebou do +propasti, a nešťastník po celou tu dobu nemá síly ani pevného +ducha, aby uskočil nazpět, aby odtrhl své oči od zející +propasti. Ta propast ho táhne k sobě a on zkočí konečně do +ní sám, aby tím uspíšil okamžik své shouby. + +Pan Goljadkin věděl, cítil a byl úplně přesvědčen, že se +mu cestou přihodí něco nedobrého, že se strhne nad ním +ještě nějaká nepříjemnost, že se, na příklad, setká +ještě jednou se svým neznámým; ale — divná věc — on si +skoro přál tohoto setkání, pokládal je za nevyhnutelné a +prosil jedině, aby se to všechno odbylo co nejrychleji, aby se +stav jeho vysvětlil jakýmkoliv způsobem, ale rychle. + +Mezi tím však stále běžel a běžel, jakoby jím hýbala +jakási postranní síla; neboť v celé bytosti své cítil +jakési oslabení a oněmění; přemýšleti nemohl o ničem, +ačkoliv jeho pomysly se chytaly všeho, jako trní. Jakýsi +zbloudilý psíček, celý mokrý a zkřehlý, přichytil se pana +Goljadkina a také běžel vedle něho, jakoby měl na spěch, +stáhnuv ohon a uši a chvílemi plaše a se strany na něho +pohlížeje. + +Jakási vzdálená, dávno už zapomenutá myšlénka — +vzpomínka o jakési dávné příhodě — přišla mu nyní do +hlavy, bušila jakoby kladívkem v jeho hlavě, nedávala mu +pokoje, neodstupovala od něho. + +„Eh, ten ošklivý psík!" šeptal pan Goljadkin, sám sebe +nechápaje. + +Konečně spatřil svého neznámého na rohu Italianské ulice. +Jen že neznámý nešel mu nyní vstříc, nýbrž bral se týmž +směrem jako on, a také běžel několik kroků před ním. Došli +konečně do ulice Šestilávočné. Panu Goljadkinu zkrátil se +dech. Neznámý stanul zrovna před tím domem, ve kterém bydlil +pan Goljadkin. Ozval se zvuk zvonku a skoro současně zaskřipla +závora. Dvířka se otevřela, neznámý se sehnul, mihnul se a +zmizel. Skoro v týž okamžik přiběhl i pan Goljadkin a jako +střela vletěl pod vrata. Neposlouchaje bručícího podomka a +jedva dechu popadaje vběhl na dvůr a hned uviděl svého +zajímavého souputníka, jenž byl minutku na rozpacích. Ale tu +se již neznámý pustil po těch schodech, které vedly k bytu +pana Goljadkina. Pan Goljadkin vrhl se za ním. Schodiště bylo +tmavé, vlhké a špinavé. Na všech odpočívadlech bylo +nastaveno množství všelikého haraburdí, patřícího +nájemníkům, tak že cizí neobeznalý člověk, jenž přišel +náhodou na tyto schody za tmavé doby, byl nucen lézti po nich +dobré půl hodiny, jsa v nebezpečí, že si tu poláme nohy a +proklínaje spolu se schodištěm i své známé, kteří se +ubytovali tak nepohodlně. + +Ale souputník pana Goljadkina jakoby tu byl obeznalý, jako +domácí; běžel po schodech lehce, bez obtíží s úplnou +znalostí místností. Pan Goljadkin už mu byl v patách; podelek +pláště neznámého člověka udeřil ho dokonce dvakrát nebo +třikrát po nose. Srdce mu trnulo v prsou. Tajemný člověk +zastavil se zrovna naproti dveřím obydlí pana Goljadkina, +klepnul do nich a (což by jindy pana Goljadkina naplnilo údivem) +Petruška, zrovna jakoby byl čekal a ani spat nešel, ihned +otevřel dvéře a kráčel za vcházejícím člověkem se +svíčkou v ruce. + +Celý bez sebe vběhl do svého obydlí hrdina naší povídky. +Nesňav pláště a klobouku přešel síňku a jako hromem +omráčený stanul na prahu svého pokoje. Všechny předtuchy pana +Goljadkina splnily se úplně. Vše, čeho se obával a co +předvídal, stalo se zjevným skutkem. Dech se mu zarazil, hlava +se zakroužila. Neznámý seděl před ním také v plášti a v +klobouce na jeho vlastní posteli trochu se usmívaje a +přimhouřiv maličko oči, přátelsky mu kynul hlavou. + +Pan Goljadkin chtěl vykřiknout, ale nemohl, chtěl protestovat +nějakým způsobem, ale nedostávalo se mu sil. + +Vlasy mu vstaly na hlavě, a hrůzou zbaven smyslů sklesl na +sedadlo. + +Však bylo také proč. Pan Goljadkin poznal úplně svého +nočního druha. Noční druh jeho nebyl nikdo jiný, než on sám +— sám pan Goljadkin, druhý pan Goljadkin, ale dokonale takový, +jako on sám: slovem jeho dvojník v plném slova +smyslu...————----— + +Hlava VI. + +Druhého dne zrovna v osm hodin pan Goljadkin procitl na své +posteli. Ihned všechny neobyčejné věci včerejšího dne a +celá k víře nepodobná, podivná noc s nemožnými skoro +příhodami představily se jedním rázem, najednou jeho +obrazivosti a paměti. Taková krutá, pekelná zlomyslnost jeho +nepřátel a zejména poslední důkaz oné zlomysnosti zmrazily +srdce pana Goljadkina. + +Ale zároveň vše to bylo tak divné, nepochopitelné, divoké a +zdálo se tak nemožným, že opravdu bylo těžko víru dáti +všem těm příhodám. Pan Goljadkin byl by ochoten uznati to +všechno za nesplnitelný horečný sen, za okamžité poblouzení +fantasie, za zatmění mysli, kdyby na své štěstí nebyl věděl +z hořké životní zkušenosti, kam může časem člověka +dovésti zlomyslnost, kam může časem dojíti krutost +nepřítele, mstícího se za čest a ctižádost. Mimo to +zemdlelé údy pana Goljadkina, brnící hlava, bolesti v pasu a +silná rýma mocně dosvědčovaly a hájily veškeru +pravděpodobnost včerejší noční procházky a z části i +všeho ostatního, co se přihodilo za oné procházky. + +Ostatně pan Goljadkin už dávno věděl, že tam u nich se cosi +připravuje, že tam mají kohosi druhého. Co tedy nyní? Dobře +si všechno rozmysliv pan Goljadkin se rozhodl, že bude mlčet, +pokoří se a v této věci nebude prozatím protestovat. + +„Možná, že to bylo jen tak, chtěli mně nahnati strachu; až +uvidí, že já nic, že neprotestuju a úplně se pokořuju, s +pokorou vše snáším, vzdají se, sami se vzdají, sami první +ustoupí." + +Takové tedy myšlénky byly ve hlavě pana Goljadkina, když +protahuje se na své posteli a rovnaje své ztrmácené údy +čekal, až se podle zvyku objeví v jeho pokoji Petruška. Čekal +už asi čtvrt hodiny; slyšel, jak se lenoch Petruška za +přehrádkou obíral se samovarem, ale nikterak se nemohl +odhodlati, aby na něho zavolal. Řekneme ještě více: pan +Goljadkin se vlastně trochu bál té chvíle, až se nyní setká +s Petruškou tváří v tvář. + +„Vždyť Bůh ví," myslil si, „vždyť Bůh ví, jak nyní +pohlíží na celou tu věc ten darebák. On tam sice mlčí, v +hlavě má své myšlénky." + +Konečně dvéře skřípnuly a objevil se Petruška s podnosem v +rukou. Pan Goljadkin plaše na něho vzhlédl se strany, čekaje s +netrpělivostí, co bude, čekaje, neřekne-li snad něco vzhledem +k známé okolnosti. Ale Petruška neřekl nic, naopak byl jaksi +nemluvnější, přísnější a zlostnější, než obyčejně, a +pohlížel na všechno zespod obrví. + +Vůbec bylo patrno, že jest čímsi krajně nespokojen. Nepohlédl +ani jednou na svého pána, což mimochodem řečeno trochu bodnulo +pana Goljadkina. Postavil na stůl všechno, přinesl s sebou, +obrátil se a odešel mlčky za svou přehrádku. + +„Ví, ví, všechno ví, ničema!" bručel pan Goljadkin, sedaje +k čaji. Nicméně náš hrdina nepoptal se na nic svého sluhy, +ačkoli Petruška několikrát potom přicházel do pokoje z +různých příčin. + +Pan Goljadkin byl v neobyčejně vzrušeném stavu duševním. Bál +se také jíti do úřadu. Měl mocnou předtuchu, že vlastně tam +bude něco takového, co nemá být. „Což když tam přijdu," +myslil si, „a narazím tam na něco. Nebude lépe, abych měl +strpení? Nebude lépe, abych nyní sečkal? Ač tam dělají, co +chtějí a já bych tu dnes počkal, sebral bych své síly, +zotavil bych se, rozmyslil bych si lépe celou tu záležitost, pak +bych vyčkal příhodného okamžiku, přišel bych znenadání, +jako když se sníh na hlavu snese a sám bych se tvářil, jakoby +nic." + +Rozmýšleje takto, pan Goljadkin kouřil dýmku za dýmkou; čas +letěl; bylo už skoro půl desáté. + +„Vždyť je už půl desáté," pomyslil si pan Goljadkin? „do +úřadu jest už pozdě. A mimo to nejsem zdráv, rozumí se, +nejsem zdráv; kdož může popírati, že nejsem zdráv? Co tedy? +Pošlou-li se přesvědčit, ať si přijde vykonavatel; ale co +mně vlastně schází? Záda mě bolí, kašel, rýma. Skutečně, +vždyť nemohu jíti, nijak nemohu za takové nepohody; mohl bych +se rozstonat a potom snad i umřít; panuje taková úmrtnost +nyní... Takovými úvahami pan Goljadkin upokojil úplně své +svědomí a hned napřed se ospravedlnil sám před sebou pro ten +případ, až dostane domluvu, kterou čekal od Andreje +Filippoviče pro nedbalost v úřadě. Vůbec za všech podobných +okolností náš hrdina velice rád se ospravedlňoval sám před +sebou různými nevývratnými důvody a uspokojoval takým +způsobem úplně své svědomí. + +Uspokojiv tedy úplně své svědomí, chopil se dýmky, nacpal ji +a sotva že ji počal řádně rozkuřovati, rychle se vzchopil s +pohovky, dýmku odhodil, na spěch se umyl, oholil se, učesal, +oblekl na sebe úřadní frak a vše ostatní, vzal s sebou +nějaká akta a letěl do úřadu. + +Do své kanceláře pan Goljadkin vstoupil plaše, s bojácným +očekáváním čehosi nedobrého — s očekáváním sice +neuvědomělým, neurčitým, ale zároveň nepříjemným; +ostýchavě sedl na své obvyklé místo vedle vrchního kancelisty +Antona Antonoviče Sětočkina. Na nic nepohlížeje a nedávaje se +vytrhovati vnikl ihned v obsah papírů, ležících před ním. +Rozhodl se a dal si slovo, že se bude varovati všeho +vyzývavého, všeho toho, čím by si mohl zadati, jako na +příklad neskromných dotazů, žertů s jakékoli strany a +neslušných narážek, týkajících se všelikých okolností +včerejšího večera; ba rozhodl se, že se vzdá pro tentokrát +všech obvyklých uctivostí se svými soudruhy, totiž otázek o +zdraví a pod. + +Avšak jest patrno, že zachovati se takovým způsobem bylo +nelehko, ba nemožno. Nepokoj a nevědomost věcí, jež se ho +blízko dotýkaly, vždycky ho trápívaly více, než to, čím se +ho dotýkaly. To bylo příčinou, že přes to, že si dal slovo +nevšímati si ničeho, ať se děje cokoliv a varovati se všeho, +ať si je to cokoliv, pan Goljadkin chvílemi potaji ztichounka +zdvihal hlavu a kradmo se rozhlížel kolem sebe na pravo, na levo, +pozoroval tváře svých soudruhů a hleděl z nich vypátrati, +nestalo-li se něco nového a zvláštního, co by se ho týkalo a +co se před ním tají s nějakým nešlechetným úmyslem. +Předpokládal totiž, že všechny včerejší okolnosti musí +býti nezbytně v jakémsi spojení s tím, co ho nyní +obkličovalo. Konečně ve své stísněnosti počal si přáti, +aby se to všechno rozřešilo, ať si už jakkoliv, ale co možná +brzy; ať si třebas nějakým neštěstím — vše jedno! V tom +už osud popadl pana Goljadkina: ještě ani nedomyslil své +přání a pochybnosti jeho najednou se rozřešily, ovšem velice +podivným a zcela neočekávaným způsobem. + +Z nenadání skřípnuly dvéře z druhého pokoje tichounce a +ostýchavě, jako by tím prozrazovaly, že přicházející osoba +jest velice nepatrná, a jakási postava, panu Goljadkinu ostatně +velmi dobře známá, ostýchavě přistoupila právě k tomu +stolu, u kterého se nalézal náš hrdina. Hrdina náš nezdvihl +hlavy — ne; popatřil na onu osobu jen kradmo, jen malinkým +pohledem, ale už tím poznal všechno, pochopil všechno do +nejmenších podrobností. Zahořel studem a schýlil k aktům svou +nešťastnou hlavu za týmž účelem, za kterým pštros, +pronásledovaný lovcem, schovává svou hlavu v horkém písku. + +Nový příchozí poklonil se Andreji Filippoviči a hned na to +ozval se napjatě laskavý hlas, takový hlas, jakým mluví +přednostové ve všech úřadech s nově přibylými +podřízenými. + +„Sedněte si tuhle," pravil Andrej Filippovič, ukazuje +nováčkovi na stůl Antona Antonoviče, „tady, naproti panu +Goljadkinu, a práci dostanete hned." + +Andrej Filippovič zakončil tím, že udělal nově přibylému +kvapný posuněk, znamenající zdvořilé napomenutí a potom se +bez prodlení zahloubal do obsahu různých listin, kterých před +ním ležela celá kůpa. + +Pan Goljadkin zdvihl konečně oči, a jestliže nepadl do mdlob, +stalo se to jedině proto, že už předem všecko tušil, že už +předem byl o všem zpraven, uhodnuv v duchu, kdo jest nový +příchozí. První pohyb pana Goljadkina záležel v tom, že se +rychle rozhlédl vůkol sebe — nešeptají-li si někde, +nevysype-li se odněkud nějaký kancelářský vtip o této věci, +nezkřivila-li se něčí tvář překvapením, nespadl-li +konečně někdo pod stůl leknutím. Ale k největšímu svému +podivení pan Goljadkin nevypátral na nikom pranic podobného. +Chování pánů soudruhů a spoluúřadníků pana Goljadkina ho +překvapilo. Zdálo se mu, že se to příčí zdravému smyslu. +Pan Goljadkin se až lekl tohoto neobyčejného mlčení. +Skutečnost mluvila za sebe; věc byla podivná, nápadná, +divoká. Nebylo možno, aby sebou nikdo nehnul. + +Vše to, rozumí se, jenom se mihnulo v hlavě pana Goljadkina. +Sám on jakoby hořel na slabém ohni A nebylo se čemu divit. Ten, +kdo seděl nyní naproti panu Goljadkinu, byl úžas pana +Goljadkina, byl stud pana Goljadkina, byl to včerejší přízrak +pana Goljadkina, slovem byl to sám pan Goljadkin — ne ten pan +Goljadkin, který seděl nyní na židli s otevřenými ústy a se +zkamenělým perem v ruce; ne ten, který zastával úřad +příručího pana kancelisty; ne ten, který se rád ztratil a +zmizel v zástupu; ne ten, jehož chůze jasně vyjadřovala: +„Nedotýkejte se mne, já se vás také nedotknu," aneb: +„Nedotýkejte se mne, vždyť já se vás také nedotýkám;" — +ne, to byl jiný pan Goljadkin, docela jiný, ale zároveň úplně +podobný k prvému, téže postavy, téhož složení těla, +taktéž oblečený, s takovoutéž lysinou — slovem nic, pranic +nescházelo k úplné totožnosti, tak že kdyby je vzali a +postavili vedle sebe, nikdo by nemohl rozhodnouti, kdo je pravý +Goljadkin a kdo falešný, kdo starý a kdo nový, kdo je originál +a kdo je kopie. + +Nás hrdina, je li možno takové porovnání, nacházel se nyní v +postavení člověka, jímž se baví nějaký čtverak tím, že +ze žertu obrací na něho kradmo sluneční paprsky skleněnou +čočkou. + +„Co je to, sen či co?" pomyslil si; „je to skutečnost či +pokračování včerejšího? Jak to? Jakým právem se to děje? +Kdo dovolil takového úřadníka, kdo dal na to právo? Spím +snad, sním?" + +Pan Goljadkin se pokusil štípnouti se, ano chtěl štípnouti i +někoho jiného... Ne, není to sen, to je jisté. Pan Goljadkin +cítil, že se pot s něho řine potůčky, že se s ním děje +cosi neobyčejného a dosud nevídaného, a proto, aby neštěstí +bylo úplné, i neslušného, neboť pan Goljadkin chápal a +cítil, jaká to pro něho nevýhoda, býti v takové paskvilné +věci prvním příkladem. + +Na konec zmocnila se ho až i pochybnost o svém vlastním bytí a +ačkoli byl už předem na vše připraven a sám si přál, aby se +jeho pochybnosti rozřešily ať si jakýmkoliv už způsobem, +přece sama podstata okolností stála za tu neočekávanost. +Stísněnost ho škrtila a mučila. Chvílemi pozbýval úplně +smyslů a paměti. Vzpamatovav se po takovém okamžiku, pozoroval, +že mašinálně, nevědomky jezdí perem po papíře. +Nedůvěřuje sobě, počal prohlížeti vše, co napsal a ničemu +nerozuměl. + +Konečně druhý pan Goljadkin, jenž seděl dosud tiše a +pracoval, vstal a zmizel ve dveřích druhého oddělení za +jakousi příčinou. Pan Goljadkin se ohlédl — nic, všude +ticho; bylo slyšeti jen skřípání per, šustění +převraceného papíru a hovor v koutech, vzdálenějších od +sedadla Andreje Filippoviče. Pan Goljadkin vzhlédl na Antona +Antonoviče, a poněvadž bezpochyby tvář našeho hrdiny úplně +vyjadřovala jeho nynější duševní stav a harmonovala s ním, +následkem čehož byla v některém vzhledě vysoce pozoruhodna, +proto dobrý Anton Antonovič odložil pero stranou a s jakýmsi +neobyčejným účastenstvím optal se pana Goljadkina, je-li +zdráv. + +„Já jsem, Antone Antonoviči, chvála Bohu, zdráv," odpověděl +pan Goljadkin, zajíkaje se; „úplně zdráv, Antone Antonoviči; +teď to ujde, Antone Antonoviči," dodal nerozhodně, nemaje +ještě plnou důvěru k často jmenovanému Antonu Antonoviči. + +„Ah! A mně se zdálo, že jste churav; ostatně nebylo by divu, +kdyby se vám něco přihodilo! Zvláště nyní, když panují +pořád takové nemoci. Víte..." + +„Ano, Antone Antonoviči, vím, že panují takové nemoci... Ale +já jsem vlastně, Antone Antonoviči," pokračoval pan Goljadkin, +upjatě pohlížeje na Antona Antonoviče, „já... vidíte, +Antone Antonoviči, já vlastně ani nevím, jak bych vám, to +jest, chci říci, s kterého konce bych měl začít, Antone +Antonoviči..." + +„Co? Já vám... vidíte, abych se přiznal, já vám +neporozuměl zcela dobře; poslechněte, vysvětlete mně +podrobněji, co vám vadí, že se nemůžete náležitě +vyjádřit," namítl Anton Antonovič, jenž sám byl také v +rozpacích, vida, že panu Goljadkinu vytryskly až i slzy z očí. + +„Já opravdu... Tady, Antone Antonoviči... tady je úřadník, +Antone Antonoviči..." + +„Nu! Já dosud nechápu." + +„Chci říci, Antone Antonoviči, že je tu nově nastupující +úřadník." + +„Ano, jest; má stejné příjmení, jako vy." + +„Jak?" vzkřikl pan Goljadkin. + +„Povídám, že má stejné příjmení, jako vy; taky Goljadkin. +Není váš bratr?" + +„Ne, Antone Antonoviči, já..." + +„Hm! Tak vidíme; a mně se zdálo, že bude asi blízký váš +příbuzný. Víte, jest mezi vámi taková, abych řekl jaksi +rodinná podobnost." + +Pan Goljadkin zkameněl překvapením a na některou dobu nebyl +schopen slova. Tak lehkomyslně mluviti o věci tak podivné, tak +nevídané, o věci opravdu vzácné, o věci, která by vzrušila +sebe méně zaujatého pozorovatele a mluvit o rodinné podobnosti, +když je všechno jasno jako v zrcadle! + +„Hleďte, co bych vám poradil, Jakube Petroviči," pokračoval +Anton Antonovič. „Zajděte k lékaři a poraďte se s ním. +Hleďte, vy vyhlížíte docela chorobně. Zvláště vaše oči... +víte, mají takový zvláštní výraz..." + +„Ne, Antone Antonoviči, jsem vám ovšem povděčen... to jest, +rád bych se vás optal, co ten úřadník?" „Nu?" + +„Totiž, nespozoroval-li jste, Antone Antonoviči, něčeho +zvláštního na něm... něčeho příliš výrazného?" „Kterak +to?" + +„Totiž já chci říci, Antone Antonoviči, takové nápadné +podobnosti k někomu, na příklad ke mně. Zmínil jste se +právě, Antone Antonoviči, o rodinné podobnosti; tak mimochodem +jste se o tom zmínil... Víte, bývají někdy blíženci, +podobní sobě jako dvě kapky vody, tak že jich ani nelze +rozeznati. A právě na to bych se rád zeptal." + +„Opravdu," pravil Anton Antonovič, trochu se zadumav a jakoby +byl nyní překvapen takovou okolností. „Opravdu! Máte pravdu; +podobnost skutečně nápadná a vy jste se správně vyjádřil. +Opravdu možno pokládati jednoho za druhého," pokračoval, víc a +více otevíraje oči. „A víte li, Jakube Petroviči, je to až +podivuhodná podobnost, fantastická, jak se někdy říká, totiž +zrovna jako byste to byl vy... Spozoroval jste, Jakube Petroviči? +Já sám jsem vás chtěl požádat za vysvětlení, ale přiznám +se, z počátku jsem té věci nevěnoval náležité pozornosti. +Div, skutečný div! A poslechněte, Jakube Petroviči, vždyť vy +nejste zdejší rodák?" + +„Nejsem." + +„A on také není zdejší. Snad jste oba z jedné krajiny. Smím +se ptát, kde se vaše paní maminka nejvíce zdržovala?" + +„Pravil jste... pravil jste, Antone Antonoviči, že on není +zdejší?" + +„Ano, není ze zdejší krajiny. Ale, hleďme, to je opravdu +podivné!" pokračoval povídavý Anton Antonovič, jemuž +působilo opravdovou radost, mohl-li se o něčem rozpovídati. +„To může skutečně upoutat zvědavost. A vidíte, člověk jde +tak často mimo něho, zavadí o něho, strčí do něho a nic +nepozoruje. Ostatně, z toho si nic nedělejte. Bývá to. To je, +víte... něco podobného, poslyšte, přihodilo se také mé tetě +s matčiny strany; ona také před svou smrtí viděla sebe +dvojnásobně..." + +„Ne, já... odpusťte, že vás vytrhuju, Antone Antonoviči, — +já bych, Antone Antonoviči, rád zvěděl, co je to za +úřadníka, totiž jaké má zde postavení?" + +„Ach je tu na místě nebožtíka Semena Ivánoviče, na +uprázdněné místo se dostal. Místo se uprázdnilo a obsadili +je. Ubožák nebožtík Semen Ivánovič; vždyť prý tři děti +zanechal, jedno menší než druhé. Vdova padla k nohám jeho +excellence. Ostatně, povídá se, že tají: má prý penízky, +ale tají je..." + +„Ne, Antone Antonoviči, já chtěl... mám totiž na mysli +pořád tu okolnost..." + +„Kterou? Ach ano! Ale proč pak vás to tak zajímá? Povídám +vám: nic si z toho nedělejte. To jen tak na čas. Co na tom? Vy +jste svůj člověk; to už tak sám Pán Bůh zařídil, byla to +Jeho vůle, a reptati na to bylo by hříšno. V tom je patrna Jeho +moudrost. A vy, Jakube Petroviči, nejste v tom, na kolik já +rozumím, ničím vinen. Málo-li je divů na světě! Matka +příroda je štědrá; vás za to nikdo nepovede k odpovědnosti, +vy za to odpovídat nebudete. Vidíte, na příklad, když už tak +mluvíme, slyšel jste, doufám, jak ta — kterak jim tento, ano +siamská dvojčata, jak srostla dohromady zády, a tak i žijí, +jedí a spí pohromadě. A veliké peníze prý vyberou." + +„Dovolte, Antone Antonoviči..." + +„Rozumím vám, rozumím! Ano! Nu, tak co? Nic. Pravím vám, jak +tomu sám rozumím, že si z toho nepotřebujete dělat pranic. Nu +co? On je úřadník jako úřadník; zdá se, že je dělný +člověk. Říkal, že je Goljadkin, že není ze zdejšího +místa, povídá, že je títulární rada. Osobně se domluvil s +jeho excellencí." + +„A co jeho excellence?" + +„Nic. Povídá se, že vysvětlil všechno dostatečně, důvody +předložil. Povídal prý, že tak a tak, vaše excellence, nemám +prostředků a rád bych sloužil, zejména bych si pokládal za +čest, sloužiti pod vaším náčelnictvím... nu, a všechno +ostatní, jak se sluší a patří. Vůbec obratně všecko +vyjádřil. Chytrý člověk, myslím. Rozumí se, přišel s +odporučením; vždyť jinak by to nešlo..." + +„Od koho pak? Totiž, chci říci, kdo tu vpletl svou ruku do +této špinavé věci?" + +„Ano. Krásné prý odporučení. Jeho excellence prý se smál s +Andrejem Filippovičem." + +„S Andrejem Filippovičem se smál?" + +„Ano; usmál prý se takhle a řekl, že je dobře, že tedy +třebas, a že se své strany nemá nic proti tomu, jen aby věrně +sloužil..." + +„Nu a dále? Vy mne oživujete, Antone Antonoviči; prosím vás, +co dále..." + +„Dovolte, já vám opět nerozumím... Nu, ano; nu a víc nic; +není v tom pranic zvláštního; povídám vám, nic si z toho +nedělejte a marně byste v tom vyhledával něco zvláštního..." + +„Ne; já bych se vás rád optal, Antone Antonoviči, zdali jeho +excellence nedodal čeho... na příklad, co se mne týče?" + +„Kterak to? Ach ano! Ne, pranic; můžete být docela klidný. +Víte, je to ovšem, rozumí se, okolnost dosti nápadná a z +počátku... Ale já na příklad z počátku jsem skoro pranic +nepozoroval. Ani nevím, opravdu, proč jsem nic nespozoroval do +té doby, dokud jste mně nepřipomněl. Ale ostatně můžete být +úplně pokojný. Nic zvláštního, pranic neřekl," dodal +dobráček Anton Antonovič, vstávaje se sedadla. + +„Tak já tedy, Antone Antonoviči..." + +„Ach odpusťte mně, prosím vás. Rozpovídal jsem se o +zbytečnostech a tuhle mám důležitou věc a k tomu spěšnou. +Musím se tamhle pozeptat." + +„Antone Antonoviči!" ozval se uctivě zovoucí hlas Andreje +Filippoviče; „jeho excellence se ptal na vás." + +„Hned, hned, Andreji Filippoviči, hned jdu." A Anton Antonovič, +sebral do ruky hrst listin, letěl nejprve k Andreji Filippoviči a +potom do kabinetu jeho excellence. + +„Co je to tedy?" uvažoval sám u sebe pan Goljadkin. „Vida, +jaká hra u nás začíná? Tak vida, jaký větérek zavál?... To +není špatné; věc tedy se obrátila v nejlepší stranu," mluvil +sám k sobě náš hrdina mna si ruce a necítě pod sebou židle +radostí. „Naše záležitost je tedy praobyčejná záležitost. +Všechno se ukončí jako malichernost, nebude z toho nic. A +skutečně, nikdo ani muk, ani se neozvou, loupežníci, sedí a +pracují; výborně, výborně! Já dobrého člověka miluju, +miloval jsem a vždycky ho budu ctíti... Ostatně, je v tom i +tento... když se uváží, tenhle Anton Antonovič... strašno mu +věřit: je už příliš šedivý a stáří ho náležitě +rozviklalo. Ale nejlepší a hlavní věc je ta, že jeho +excellence neříkal nic a tak ho propustil: to je dobře, to +schvaluju! Jen Andrej Filippovič, proč ten se do toho vpletl se +svým smíchem? Co je mu do toho? Stará petlice! Vždycky mně +přijde do cesty, vždycky hledí, jak by člověku přeběhl +cestu, jako černá kočka, vždycky jde člověku napříč a +naproti; buď jde člověku naproti, nebo na příč..." + +Pan Goljadkin opět se rozhlédl vůkol a opět ožil nadějí. +Nicméně cítil, že ho přece rmoutí jistá vzdálená +myšlénka, jakási nedobrá myšlénka. Napadlo ho dokonce, aby +sám nějak přistoupil k úřadnikům, aby věc předešel, buď +až půjdou z úřadu, anebo jakoby se šel ptát v nějaké +úradní záležitosti, a tak mezi řečí aby narazil na to, jaká +že je to nápadná podobnost, jaká to podivná okolnost, +paskvilná komédie, to jest aby si sám zažertoval nad tím nade +vším a takovým způsobem aby prozkoumal hloubku nebezpečí. +Sice, víme, v tiché touni zdržují se čerti, zakončil své +myšlénky náš hrdina. + +Avšak to všechno si pan Goljadkin jen myslil a v čas ještě se +rozmyslil. Pochopil, že by to znamenalo sáhati přiliš daleko. +„Taková už je tvá povaha!" pravil si v duchu a lehounce se +plesknul rukou do čela. „Hned bys se rozplesal, hned jsi samá +radost! Duše pravdivá! Ne, už raději posečkáme, Jakube +Petroviči; čekat a míti strpení !" + +Ale přes to, jak už jsme pravili, pan Goljadkin ožil plnou +nadějí, jakoby byl z mrtvých vstal. „Nic neškodí," myslil +si, „jakoby bylo pět set pudů s prsou spadlo! Taková věc! A +přece se zámek otvírá tak prostě. Krylov má pravdu... Pravdu +má Krylov, chlapík, veliký bajkopisec!A co se týče jeho, nu +ať si slouží a ať mu jde k duhu; jen ať nikomu nepřekáží a +nikoho se nedotýká. Ať si slouží; souhlasím a schvaluju!" + +Hodiny zatím ubíhaly, letěly a než se nadáli, odbily čtyři +hodiny. Úřadování bylo ukončeno; Andrej Filippovič chopil se +klobouku a, jak bylo zvykem, všichni ostatní nasledovali jeho +příkladu. Pan Goljadkin trochu sečkal, kolik bylo třeba, a +odešel schválně poslední, když se všichni ostatní už +rozešli různými cestami. + +Když vyšel na ulici, viděl se jako v ráji, tak že pocítil i +přání trochu si zajít a projíti se po Něvském prospektě. +„Vida, co znamená osud!" pravil si náš hrdina; +„neočekávaný převrat celé záležitosti. I počasí se +vyjasnilo, mrazík, sáně. A mráz hodí se ruskému člověku, +výtečně se shoduje s mrazem ruský člověk! Mám rád ruského +člověka. I sníh je, první popraška, jak by řekl myslivec; +honit nyní zajíce po první poprašce! Ech! Nu což, nic nevadí!" + +Takovým způsobem vyjadřovalo se nadšení pana Goljadkina, ale +při tom stále ho ještě cosi lektalo v hlavě. Stesk? Ne stesk, +ale chvílemi se mu srdce tak sevřelo, pan Goljadkin nevěděl, +čím se utěšiti. „Ostatně počkáme nějaký den a pak se +budeme radovat. Vždyť co se vlastně přihodilo? Uvážíme to, +rozebereme. Uvažujme tedy, mladý příteli můj, nu, uvažujme. + +Předně je to člověk takový, jako ty, právě takový. Co tedy +na tom? Je-li to takový člověk, mám snad proto plakat? Co je mi +do něho? Já stojím stranou; hvízdám si a dost! Stál by mně +za to! Ať si slouží! Div prý a zázrak; povídají: siamská +dvojčata... Nač bylo třeba siamských? Pravda, jsou to +dvojčata, ale vždyť i velicí mužové časem vyhlíželi jako +podivíni. Je i z dějepisu známo, že proslulý Suvorov kokrhal +jako kohout... Ovšem on to prováděl všechno z politiky; a +velicí vojevůdcové... Ale co je mně do vojevůdců? Hlavní +věc, že já jsem svůj a dost; znát nikoho nechci a ve své +nevinnosti přezírám nepřítele. Nejsem intrikán a tím se +vynáším. Jsem čist, přímý, spořádaný, laskavý, +nezlobivý..." + +Náhle pan Goljadkin umlknul, zarazil se a jako list se zachvěl, +ba zavřel i oči na okamžik. Maje však za to, že předmět jeho +zděšení jest pouhá illuse, otevřel opět oči a plaše +pohlédl vpravo. Ne, není to illuse!... Vedle něho po chodníku +cupal jeho známý z dnešního jitra, usmíval se, vzhlížel mu +do obličeje a, jak se zdálo, čekal na příležitost, aby se +mohl s ním dáti do řeči. Rozmluva vsak nezačínala. Takovým +způsobem prošli mlčky asi padesát kroků. Veškera péče pana +Goljadkina záležela v tom, aby se co možná nejtěsněji +zahalil, aby se uschoval do pláště a stáhl si klobouk do očí +co možná nejhlouběji. Na dovršení urážky i plášť i +klobouk jeho přítele byly právě takové, jako jeho, zrovna +jakoby byl oblekl šaty pana Goljadkina. + +„Vážený pane," ozval se konečně náš hrdina, snaže se +mluviti co možná po šeptmu a nehledě při tom na svého +přítele; „zdá se, že jdeme každý jinou cestou... Jsem skoro +o tom přesvědčen," dodal po krátké pomlčce. „Ostatně jsem +přesvědčen, že jste mně dokonale porozuměl," podotkl dosti +přísným hlasem k závěrku. + +„Přál bych si," ozval se konečně přítel pana Goljadkina, +„přál bych si... vy mně zajisté odpustíte velkomyslně... +já nevím, ke komu se obrátiti zde... mé poměry — doufám, +že mně prominete mou smělost — mně se dokonce zdálo, že +jste dnes ráno, puzen soustrastí, pocítil účastenství ke +mně. Co se mne týče, já jsem hned na první pohled pocítil +náchylnost k vám, já..." + +Tu pan Goljadkin v mysli projevil přání, aby se jeho nový +soudruh z úřadu provalil skrz zemi. + +„Kdybych směl doufat, že vy, Jakube Petroviči, ráčíte mne +shovívavě vyslechnout..." + +„Jsme... jsme tady... víte, pojďme raději ke mně," +odpověděl pan Goljadkin; „přejděme nyní na druhou stranu +Něvského, tam nám bude pohodlněji s vámi, a potom uličkou... +přejdeme raději uličkou." + +„Dobře. Pojďme tedy uličkou," pravil ostýchavě pokorný +souputník pana Goljadkina, jakoby tonem své odpovědi narážel +na to, že ho ani nenapadá, aby si vybíral a že za svých +poměrů jest hotov spokojiti se i postranní uličkou. + +Co pak se týče pana Goljadkina, ten vůbec nechápal, co se s +ním děje. Nevěřil sobě. Ještě se ani nevzpamatoval od svého +leknutí. + +Hlava VII. + +Vzpamatoval se trochu teprve na schodech u dveří svého bytu. +„Ach já beraní hlava!" vyspílal si v mysli, „Kam jen ho to +vedu? Sám strkám hlavu do petlice. Co si pomyslí Petruška, až +nás uvidí oba pospolu? Co si ten darebák bude smět nyní +mysliti? A on je podezřívavý..." Alo bylo už pozdě káti se. +Pan Goljadkin zaklepal, dvéře se otevřely a Petruška počal +snímati pláště s hosta i s pána. Pan Goljadkin pohlédl +kradmo, jen tak okamžitě vrhl pohled na Petrušku, staraje se +proniknouti jeho tvář a uhodnouti jeho myšlénky. Ale k svému +největšímu překvapení spozoroval, že jeho sluha nemá ani +pomyšlení, aby mu divil, ba naopak jakoby byl čekal něco +podobného. Pravda, hleděl i nyní jako vlk, šilhal stranou, a +jakoby se chystal někoho snísti. „Snad jim někdo neučaroval +dnes všem?" pomyslil si náš hrdina; „nějaký běs neoběhl-li +je všechny? Něco neobyčejného musí býti dnes ve všech +lidech! Čert aby vzal takové soužení!" + +Za takových myšlének a takového přemítání pan Goljadkin +uvedl svého hosta do pokoje a zdvořile ho požádal, aby sedl. +Host byl patrně v krajních rozpacích, byl velice ostýchavý, +pokorně sledoval všechny pohyby svého hostitele, lovil jeho +pohledy a dle nich, jak se zdálo, snažil se uhodnouti jeho +myšlénky. Cosi poníženého, utlačeného a ulekaného +vyjadřovalo se ve všech jeho pohybech, tak že — dovoleno-li +porovnání — velice se podobal v tu chvíli k tomu člověku, +který nemaje svého šatu, oblekl se do cizího: rukávy +vylézají nahoru, pás má skoro u týla, a přitom neustále buď +popravuje na sobě kraťounkou vestičku, nebo obchází stranou a +drží se opodál, nebo se snaží někam se schovat, tu zase všem +pohlíží do očí a naslouchá, nerozmlouvají-li lidé o jeho +poměrech, nesmějou-li se mu, nestydí-li se ho — a člověk se +červená, opadá do rozpaků i trpí jeho ctižádost... + +Pan Goljadkin položil svůj klobouk na okno; ale od neopatrného +pohybu jeho klobouk sletěl na zem. Host ihned přiskočil, aby jej +zdvihl, setřel s něho prach, pečlivě jej položil na +předešlé místo, kdežto svůj klobouk položil na zem vedle +židle, na jejíž krajíček sám tichounce usedl. + +Tato malinká příhoda otevřela z části oči panu Goljadkinu, +pochopil, že jest hostu velice potřeben a proto si nečinil už +nijakých starostí, jak začíti se svým hostem, ponechávaje to +všechno, jak se vlastně slušelo, jemu samému. Host však se +své strany také nic nezačínal, buď že se ostýchal, že se +trochu styděl, buď že z uctivosti čekal, až hostitel začne +— kdož ví, těžko se v něm vyznati. V tu chvíli vešel +Petruška, stanul ve dveřích a upřel oči ve zcela, opačnou +stranu, než kde se nacházeli host a jeho pán. + +„Poroučíte dvě porce obědu přinést?" optal se nedbalo a +sýpavým hlasem. + +„Já, já nevím... vy — ano, přines brachu dvě porce." + +Petruška odešel. Pan Goljadkin vzhlédl na svého hosta. Host se +začervenal až po uši. Pan Goljadkin byl dobrý člověk a proto +po dobrotě své duše hned si sestavil theorii: + +„Chuďas," pomyslil si, „a je teprve první den na místě: +utrpěl bezpochyby křivdu; možná, že celý majetek jeho jsou ty +slušné šaty na něm a poobědvat nemá zač. Vida, jaký je +ustrašený! Nic, nic neškodí, je to z části lépe... +Odpusťte, že jsem," počal pan Goljadkin: „ostatně, dovolte +především, kterak vás jmenovat?" + +„Mne... mne... Jakub Petrovič," odpověděl host skoro šeptem, +jakoby se styděl a zároveň za odpuštění prosil, že také on +se jmenuje Jakub Petrovič. + +„Jakub Petrovič," opakoval za ním náš hrdina, nemaje síly, +aby skryl svoje podivení. + +„Ano, právě tak... Jsem váš soujmenovec," odpověděl +pokorný host pana Goljadkina, dovoliv si usmáti se a prohoditi +něco žertovného. Ale hned se zdržel a tvář jeho přijala +výraz vážný, ba i trochu polekaný, neboť spozoroval, že jeho +hostiteli nebylo nyní do žertů. + +„Vy... Dovolte však, abych se vás optal, z jaké příčiny +mám čest..." + +„Znaje vaši velkomyslnost a vaši dobročinnost," vpadl mu +rychle, ačkoli ostýchavým hlasem do řeči jeho host, +přivstávaje trochu na židli, „osmělil jsem se obrátiti se k +vám a prosit za vaše... přátelství a za ochranu..." dodal +host, jsa patrně v nesnázi o výraz a vybíraje slova nepříliš +lichotná a ponížující, aby tím nezadal sobě ve své +důstojnosti, také však ne příliš smělá, z nichž by +vyznívala nezdvořilá rovnost stavu. Vůbec možno říci, že +host pana Goljadkina choval se jako urozený žebrák v +záplatovaném fraku a se šlechtickým průvodním listem v kapse, +který nenabyl ještě patřičné zručnosti v nastrkování ruky. + +„Uvádíte mne do rozpaků," odpověděl pan Goljadkin, dívaje +se na sebe, na stěny a na svého hosta; „čím bych vám mohl... +totiž, chci říci, jakým způsobem bych vám mohl býti +nápomocen?" + +„Já jsem, Jakube Petroviči, pocítil k vám náchylnost hned, +jak jsem vás poprvé zočil a — odpusťte velkomyslně — ve +vás jsem složil svou naději, osmělil se složiti svou naději, +Jakube Petroviči. Já... já jsem zde člověk ztracený, Jakube +Petroviči, ubožák, utrpěl jsem velmi mnoho, Jakube Petroviči, +a zde opět. Když jsem zvěděl, že vy při svých obvyklých, +vrozených vám vlastnostech vaší krásné duše nosíte totéž +příjmení..." + +Pan Goljadkin svraštil obočí. + +„Nosíte totéž příjmení a pocházíte z téže krajiny, jako +já, odhodlal jsem se obrátiti se k vám a vyložiti vám, v +jakých nesnázích se nacházím." + +„Dobře, dobře; ale opravdu, nevím, co vám odpovědít." +pravil rozpačitým hlasem pan Goljadkin. „Ale po obědě si +promluvíme o tom." + +Host se poklonil; přinesli oběd. Petruška prostřel na stůl a +host spolu s hostitelem začali se nasycovat. Oběd netrval dlouho; +oba chvátali — hospodář proto, že nebyl ve své obvyklé +míře, a mimo to styděl se, že oběd byl chatrný. Styděl se +jednak proto, že by si byl přál hosta řádně nakrmit, a jednak +proto, že by byl rád ukázal, že není živ jako žebrák. + +Host se své strany byl velice rozpačit a stále se ostýchal. +Když si vzal jednou chléb a snědl svou skývu, bál se už +vztáhnouti ruku po druhé skývě, ostýchal se bráti si lepší +kousky a neustále tvrdil, že vůbec nemá hlad, že oběd byl +výtečný, že jest úplně spokojen a do hrobu toho nezapomene. + +Když jídlo skončilo, pan Goljadkin si zapálil svou dýmku, +druhou, přichystanou pro návštěvníky, nabídl hostu, oba si +sedli naproti sobě a host počal líčiti své příhody. + +Vypravování pana Goljadkina mladšího trvalo tři, ne-li čtyři +hodiny. Kronika jeho příhod skládala se ostatně ze samých co +nejmalichernějších, ze samých tak říkaje nejnepatrnějších +okolností. Béželo o úřadní službu kdesi u zemského soudu v +provincii, o státní zástupce a předsedy soudu, o ledajaké +kancelářské intriky, o bídnou duši jakéhos písaře, o +revisora, o náhlou změnu předsednictva, o to, jak pan Goljadkin +mladší utrpěl zcela nevinně; mluvil dále o staré tetičce +své Pelageji Semenovně; o tom, jak pro různé intriky svých +nepřátel byl zbaven místa a pěšky přišel do Petrohradu, o +tom, jak se trmácel a nouzi třel zde v Petrohradě, jak marně po +dlouhou dobu hledal zde místo, všechno, co měl, utratil za byt a +za jídlo, bydlel div ne na ulici, jedl tvrdý chléb a zapíjel +svými vlastními slzami, spal na holé zemi, a konečně jak se ho +ujal jakýsi dobrý člověk, dal mu odporučení a velkomyslně mu +pomohl k novému místu. Host pana Goljadkina plakal při svém +vypravování a utíral si slzy modrým, kostkovaným šátkem, +jenž vypadal jako voskované plátno. Dokončil své vypravování +tím, že se úplně vyznal panu Goljadkinu a nezatajil, že +nejenom nemá, z čeho by byl živ a nemůže si najíti byt, +nýbrž že nemá ani prostředků na pořízení šatstva; +ukázal, že ani na boty nemohl stlouci a úřadní frak že si +vypůjčil kdesi na krátkou dobu. + +Pan Goljadkin byl rozechvěn, byl opravdu dojat. Přes to, že +příhody jeho hosta byly příhody celkem pranepatrné, přece +všechna slova těchto příhod padala na jeho srdce zrovna jako +manna nebeská. Příčina byla ta, že pan Goljadkin zapomínal na +své poslední pochybnosti, pustil své srdce na svobodu a na +radost a konečně v mysli sám sebe povýšil za hlupáka. +Všechno bylo tak přirozené. Bylo-li proč se rmoutiti, proč si +působiti takový poplach! + +Jest ovšem ještě jistá choulostivá okolnost — ale jaké +neštěstí; vždyť nemůže pošpiniti člověka, nemůže +poskvrniti jeho čest a zničit jebo kariéru, když člověk sám +není vinen, když sama příroda se do toho vmíchala. A k tomu +sám host prosil za ochranu, host plakal, host vinil osud, zdál se +takým bezelstným, prostým zlomyslnosti a chytráctví, ubohým, +nepatrným, a sám se patrně nyní styděl, ovšem možná i z +jiné příčiny, na př. pro nápadnou podobnost své tváře s +tváří hostitelovou. + +Choval se svrchovaně spolehlivě, snažil se, aby ve všem +vyhověl hostiteli a vyhlížel tak, jako vyhlíží člověk, +jehož trápí svědomí a cítí, že se provinil před jiným +člověkem. Přišla-li na př. řeč na nějaký pochybný bod, +host ihned souhlasil s míněním pana Goljadkina. Jestliže však +omylem vyslovil nějaké míněni, jež se příčilo mínění +pana Goljadkina a potom spozoroval, že sešel s cesty, ihned +opravoval svou řeč, vysvětloval, co bylo třeba a dával na +jevo, že rozumí všemu právě tak, jako jeho hostitel, myslí +právě tak, jako on, a hledí na všechno právě takovýma +očima, jako on. Slovem host vynakládal všechnu možnou péči, +aby se zalíbil panu Goljadkinu, tak že pan Goljadkin konečně +usoudil, že jeho host jest zcela jistě člověk neobyčejně +příjemný v každém vzhledě. + +Za řeči přinesli čaj; šlo na devátou. Pan Goljadkin cítil se +v neobyčejně dobré míře, rozveselil se, rozjařil se +ponenáhlu a dal se konečně do nejživější a +nejzajímavější řeči se svým hostem. Pan Goljadkin totiž, +byl-li rozveselen, rád vypravoval něco zajímavého. Tak i nyní: +vypravoval hostu mnoho o hlavním městě, o jeho zábavách a +krásách, o divadle, o klubech, o obraze Brjulova;[1] o tom, jak +dva Angličané přijeli schválně z Anglie do Petrohradu, aby se +podívali na mříž u Letního sadu a hned zase odejeli; o +úřadě, o Olsufiji Ivánoviči a Andreji Filippoviči; o tom, jak +Rusko den ode dne kráčí vstříc dokonalosti a že zde „nauky +slovesné dnes vzkvétají"; vypravoval též anekdotu, kterou +nedávno vyčetl ze „Severní Včely", pak že v Indii jest had +hroznýš neobyčejně silný; konečné se zmínil též o baronu +Brambeusu [2] atd. atd. Slovem pan Goljadkin byl úplně spokojen, +jednak proto, že byl opět zcela klidný, jednak proto, že se +nejenom nebál svých nepřátel, nýbrž byl dokonce i hotov +vyzvati je všechny na rozhodný boj; a konečně i proto, že sám +svou osobou poskytoval ochranu jinému a činil dobrý skutek. + +V duchu ovšem se přiznával, že není v tu chvíli ještě +úplně šťasten, že v něm vězí ještě jeden červíček, +ovšem jen pramalinký, a hlodá i nyní jeho srdce. Mučila ho +vzpomínka o včerejším večeru u Olsufija Ivánoviče. Mnoho by +dal nyní za to, kdyby se nebylo přihodilo tak ledaco z toho, co +bylo včera. „Ostatně to nic nevadí !" rozsoudil konečně +náš hrdina a pevně se v duchu rozhodl, že budoucně se bude +chovati jak náleží a nebude se dopouštěti podobných chyb. + +Poněvadž se pan Goljadkin nyní už úplně rozjařil a stal se +najednou skoro úplně šťastným, usmyslil si, že si připraví +dobrý den. Poručil Petruškovi, aby přinesl rum a připravil +punš. Host i hostitel vyprázdnili sklenici, pak i druhou. Host se +stal ještě přívětivějším, než prvé, a se své strany dal +na jevo nejeden důkaz upřímnosti a šťastné povahy, své, +čímž si ještě více získával spokojenost pana Goljadkina; +zdálo se, že se radoval jen z jeho radosti a pohlížel na něho +jako na svého pravého a jediného dobrodince. + +Vzav pero a lístek papíru, poprosil pana Goljadkina, aby se +nedíval, co bude psát a potom, když dopsal, sám ukázal svému +hostiteli, co napsal. Ukázalo se, že to bylo čtyrverší, +napsané velice cituplně, jinak i krásným slohem a úhledným +písmem; složil je patrně sám laskavý host. Veršíky byly tyto: + +Jestli ty mne zapomeneš, já tě chovám v paměti; na světě se +vše stát může: nezapomeň na mne ty! + +Se slzami na očích objal svého hosta pan Goljadkin a jsa dojat v +nejvyšší míře, sám zasvětil svého hosta v některé +tajnosti své, při čemž se hlavně zmiňoval o Andreji +Filippoviči a Kláře Olsufjevně. + +„Nu ,Jakube Petroviči, vždyť my si porozumíme," mluvil náš +hrdina k svému hostu; „my, Jakube Petroviči, budeme spolu žít +jako ryba s vodou, jako vlastní bratří; my, kamaráde, půjdeme +na to chytře, spolu budeme chytrosti vymýšlet; my se své strany +povedeme intriku proti nim... proti nim povedeme intriku. A z nich +se nikomu nesvěřuj. Vždyť tě znám, Jakube Petroviči, i +povahu tvou chápu: hned bys všechno prozradil, duše pravdivá! +Všech se jich straň, brachu!" + +Host úplně souhlasil, děkoval panu Goljadkinu a na konec také +zaslzel. + +„Víš co, Jášo?" pokračoval pan Goljadkin rozechvělým, +dojatým hlasem; „ubytuj se na čas u mne, Jášo, anebo na vždy +se ubytuj. My se shodneme. Co budeš dělat, brachu? Neostýchej se +a nereptej, že jest tu jistá podivná okolnost. Reptati, brachu, +jest hřích; je to věc přírody! A máť příroda je štědra, +to si pamatuj, bratře Jášo. Z lásky to pravím, z bratrské +lásky. Budeme, Jášo, vymýšleti spolu chytrosti, i my se své +strany provedeme podkopy a nosy jim utřeme." + +Při druhé sklenici punše nezůstalo; vypil každý třetí i +čtvrtou sklenici a tu pan Goljadkin počal pociťovati dvojí +pocit: jeden, že jest neobyčejně šťasten, a druhý, že už +nemůže státi na nohou. + +Host, rozumí se, byl pozván, aby zůstal na noc. Postel se +pořídila ze dvou řad židlí. Pan Goljadkin mladší se +vyslovil, že pod přátelským krovem spí se měkce i na podlaze, +že usne, ať je to kdekoli s pokorností a vděčností; nyní že +je v ráji, ale že za svého živobytí zkusil mnoho neštěstí a +hoře, se vším se obeznámil, všeho okusil, a — kdož zná +budoucnost? — může být, že ještě okusí. + +Pan Goljadkin starší protestoval proti tomu, a počal dokazovati, +že všechnu naději sluší skládati na Boha. Host úplně +souhlasil a pravil, že nikdo, rozumí se, není takový, jako +Bůh. Tu pan Goljadkin starší poznamenal, že Turci mají pravdu +v jistém ohledu, když i ve spaní vzývají jméno Boží. Potom +podotknuv, že nesouhlasí s jistými klevetami některých +učenců, co se týče tureckého proroka Mohameda, a že ho +pokládá v jistém ohledu za velikého politika, pan Goljadkin +přešel k velice zajímavému líčení alžírské lazebny, o +které četl v jakési knížce v oddělení „směsi". Host i +hostitel mnoho se smáli prostotě Turků; nicméně byli nuceni +projeviti svůj upřímný obdiv jejich fanatismu, vzbuzovanému +opiem... + +Host se počal konečně svlékati a pan Goljadkin odešel za +přehrádku, jednak z dobroty duše, protože ho napadlo, že host +snad nemá ani pořádné košile, a proto tedy aby nepřiváděl +do rozpaků člověka, jenž i bez toho mnoho vytrpěl; jednak pak +i proto, aby se přesvědčil podle možnosti, je-li tam Petruška, +aby ho vyzkoušel, rozveselil, bude-li možno, a řekl mu +přívětivé slovíčko, aby už všichni byli šťastni a +nezůstala na stole rozsypaná sůl.[3] Dlužno podotknouti, že +Petruška pořád ještě pana Goljadkina uváděl trochu do +rozpaků. + +„Ty, Petře, jdi nyní spat," pravil laskavě pan Goljadkin, +vcházeje do přístěnku svého služebníka. „Nyní jdi spat a +zejtra v osm hodin mne probuď. Rozumíš, Petrušo?" + +Pan Goljadkin mluvil neobyčejně měkce a laskavě. Ale Petruška +mlčel. Upravoval si v tu chvíli postel a ani se neobrátil k +svému pánovi, což by byl měl učiniti už z pouhé úcty k +němu. + +„Rozuměl jsi mně, Petře?" pokračoval pan Goljadkin. „Nyní +si tedy lehni a zejtra, Petrušo, mne probuď v osm hodin; +rozumíš?" + +„Ale vždyť vím; jaké řeči!" zabručel si pod nos Petruška. + +„Nu, proto, Petrušo. Říkám to jen proto, abys i ty byl +spokojen a šťasten. A nyní přeju ti dobré noci. Usni, +Petrušo, usni; všichni musíme pracovat... Abys si nemyslil, +brachu, něco tento..." + +Pan Goljadkin započal cosi, ale zastavil se v řeči. +„Nebude-li to přes příliš," pomyslil si; „nezašel-li jsem +příliš daleko? Ale to je vždycky tak; já vždycky přesypu." + +Hrdina náš odešel od Petrušky velice s sebou nespokojený. Mimo +to hrubost a nepohnutelnost Petruškova trošku ho urazila. „S +darebou čtveračí, darebovi pán dělá cest a on ani necítí," +pomyslil si pan Goljadkin. „Ostatně celé jejich pokolení má +takovou podlou tendenci!" + +Trochu vrávoraje vrátil se do pokoje a vida, že jeho host už +leží, přisedl na minutku k němu na postel. „Ale poslechni, +Jášo, přiznej se," počal pošeptmu, jedva že udržuje hlavu +přímo: „vždyť jsi podlec, jsi vinen přede mnou? Vždyť ty, +jmenovče můj, víš, tento..." pokračoval, žertuje dosti +familiárně se svým hostem. Konečně se však s ním rozloučil +přátelsky a šel také spat. + +Host zatím už zachrápal. Pan Goljadkin si lehl a usmívaje se, +šeptal si v duchu. „Ale vždyť jsi dnes opilý, přítelíčku +Jakube Petroviči, ty darebo jeden, ty Goljadko — už tvé +příjmení je takové! Nu, z čeho jsi se zradoval? Vždyť zejtra +budeš plakat, moldánky natahovat začneš; nu co si má člověk +s tebou počít?" + +Tu se ozval dosti podivný pocit v celé bytosti pana Goljadkina, +cosi jako pochybnost nebo lítost. „Spustil jsem se," pomyslil +si; „ v hlavě mi víří, jsem opilý. Nezdržel jsem se, já +hlupák! Hloupostí jsem namluvil sílu, ba i chytračit jsem +chtěl. Ovšem, zapomenout a odpustit urážky je první ctnost, +ale přec je to špatné! Takové je to!" + +Tu pan Goljadkin vstal, vzal svíčku a po špičkách šel se +ještě jednou podívat na svého spícího hosta. Dlouho stál nad +ním s hlubokým přemítáním. „Obraz nepříjemný! Paskvil, +hotový paskvil a konec!" + +Konečně pan Goljadkin ulehl nadobro. V hlavě mu šumělo, +praskalo, zvonilo. Počal znenáhla pozbývat vědomí... snažil +se o čemsi přemýšleti, připomenouti si cosi nad míru +zajímavého, rozhodnouti cosi velice důležitého, jakousi +choulostivou záležitost, ale nemohl. Spánek sletěl na jeho +ubohou hlavu, i usnul tak, jak obyčejně spí lidé, kteří, +nejsouce tomu zvyklí, vypijou najednou pět sklenic punše na +přátelském večírku. + + Hlava VIII. + +Jak obyčejně, druhého dne pan Goljadkin probudil se v osm hodin. +Procitnuv, ihned si připomněl všechny příhody včerejšího +dne — připomněl si a zaškaredil se. + +„Nu tropil jsem ze sebe pěkného blázna!" pomyslil si, +přivstávaje na posteli a vzhlížeje na postel svého hosta. +Jaké však bylo jeho překvapení, když nejenom hosta, ale ani +postele, na které spal, nebylo v pokoji. + +„Co je to?" div nevzkřiknul pan Goljadkin; „co by to +znamenalo? Co značí tato nová okolnost?" + +Zatím, co pan Goljadkin v překvapení s otevřenými ústy +patřil na prázdné místo v pokoji, vrznuly dvéře a přišel +Petruška s čajovým podnosem. + +„Kde je, kde?" promluvil jedva slyšným hlasem náš hrdina, +ukazuje prstem na místo, nabídnuté včera hostovi. + +Petruška z počátku neodpovídal, ba ani nepohlédl na svého +pána a jen obrátil oči do kouta na pravo, tak že pan Goljadkin +sám byl přinucen pohlédnouti do kouta na pravo. Ostatně po +nějaké chvilce Petruška odpověděl sýpavým, hrubým hlasem, +že pán není doma. + +„Hlupáku! Vždyť já jsem tvůj pán, Petruško!" odvětil pan +Goljadkin trhaným hlasem a vyvalil oči na svého sluhu. + +Petruška opět neodpověděl, jen pohlédl na pana Goljadkina tak, +že tento se zapálil až po uši; pohlédl na něho s jakousi +urážlivou výčitkou, málem podobnou k nadávce. Panu Goljadkinu +až ruce sklesly. Konečně Petruška oznámil, že druhý odešel +už před půldruhou hodinou, že nechtěl čekat. + +Odpověď byla pravděpodobná; bylo vidět, že Petruška nelhal, +že urážlivý pohled jeho a slovo druhý, jehož užil, byly jen +následek vší té známé hnusné okolnosti, ale nicméně +chápal, ačkoli dosti neurčitě, že tu není všechno v +pořádku a že mu osud hotoví ještě nějaký dárek, ne zcela +příjemný. „Nu, uvidíme," pomyslil si v duchu, „uvidíme, +všemu tomu přijdeme na kloub. — Ach, Bože můj!" zastenal k +závěrku již docela jiným hlasem; „proč jen jsem ho pozval, +proč jsem to všechno dělal? Vždyt sám opravdu strkám hlavu do +jejich zlodějského oka, sám si provaz na sebe pletu. Ach ty +hlavo, hlavo! Ani zdržeti se nedovedeš, abys se nepodřekl jako +chlapec nějaký, jako písařík nějaký, jako nedůstojná +chamraď nějaká, hadr, veteš nějaká prohnilá, klepno jedna, +babo jedna!... Ach vy svatí moji! I veršíky dareba napsal a z +lásky se mně vyznával! Jak bych mu tento... Jak bych mu, +darebovi, nějak zdvořile mohl ukázati na dvéře, kdyby se +vrátil? Rozumí se, jest mnoho různých obratův a způsobů. Tak +a tak, na příklad, při mém nepatrném platu... Anebo ho nějak +postrašit, že, na příklad, uváživ to a ono, jsem nucen +oznámit, že v polovině měsíce bude třeba zaplatit za byt a +stravu a peníze že se musejí dáti napřed. Hm, ne, čert to +vezmi, tak to nejde. Tím bych sebe pošpinil! Nebylo by to +delikátní. Leda nějak tak to zařídit: navésti Petrušku, aby +mu Petruška nějak zasolil, aby si ho nevšímal, nahrubil mu a +zbaviti se ho takovým způsobem? Poštvati je tak nějak na +sebe... Ne, čert to vezmi, tak také ne! Je to nebezpečno a +potom, vezme-li se to s takového stanoviska — ovšem, bylo by to +nepěkné. Zcela nepěkné! A což když nepřijde? I to nebude +dobře. Včera večer jsem se mu podřekl!... Ech, běda, běda! +Špatná je naše věc! Ach já hlava, nešťastná hlava! +Nemůžeš si zapamatovat, co se sluší, rozumu sobě do hlavy +vbít nemůžeš! Což když přijde a odřekne? Dej Bože, jen aby +přišel. Velice bych byl rád, kdy by přišel..." + +Tak přemítal pan Goljadkin, srkaje svůj čaj a neustále +pohlížeje na hodiny na stěně. + +„Tři čtvrti na devět; je čas, abych šel. Co tam bude, co +bude opět? Přál bych si vědít, co zvláštního se tu vlastně +tají — jejich cíl, směr, různé jejich háčky. Dobře by +bylo zvěděti, k čemu vlastně směřují všichni ti lidé a +který bude jejich první krok..." + +Pan Goljadkin se nemohl déle zdržeti, odhodil nedokouřenou +dýmku, oblekl se a pustil se do úřadu, chtěje odhaliti, bude-li +možno, nebezpečí a o všem se přesvědčiti svou vlastní +přítomností. A nebezpečí hrozilo; to už sám věděl, že +nebezpečí hrozí. + +„Však uvidíme... však my tomu přijdeme na kloub," mluvil pan +Goljadkin, snímaje plášť a kaloše v předsíni; „hned +pronikneme do všech těch záležitostí." + +Odhodlav se jednati takovýmto způsobem, náš hrdina uspořádal +na sobě šat, přijal výraz slušný a úřadní a chtěl už +vstoupiti do sousední místnosti, když se náhle v samých +dveřích srazil se včerejším svým známým a přítelem. Pan +Goljadkin mladší, zdá se, jakoby nebyl spozoroval pana +Goljadkina staršího, ačkoli do sebe vrazili skoro nosem. Pan +Goljadkin mladší byl bezpochyby zaměstnán, spěchal kamsi, měl +na kvap; vzezření jeho bylo tak officiální, tak dělné, že se +zdálo, že každý mohl vyčísti z jehlo tváře, že je vyslán +kamsi na zvláštní rozkaz přednostův. + +„Ach, to jste vy, Jakube Petroviči!" zvolal náš hrdina, chopiv +svého včerejšího hosta za ruku. + +„Později, později, odpusťte, později mi to povíte," zvolal +pan Goljadkin mladší, snaže se vykročiti v před... + +„Ale dovolte; vždyť jste, tuším, chtěl, Jakube Petroviči, +tento..." + +„Co? Jen, prosím, rychle." + +Tu se včerejší host pana Goljadkina zastavil, jakoby z +přinucení a nechtě, a nastrčil ucho až k samému nosu pana +Goljadkina. + +„Musím vám říci, Jakube Petroviči, že se divím vašemu +jednání... jednání, jehož bych vlastně ani nemohl +očekávati." + +„Všechno má svůj způsob. Jděte k sekretáři jeho excellence +a potom učiňte oznámení, jak se sluší a patří, panu +správci kanceláře. Máte nějakou žádost?" + +„Já vskutku nevím, Jakube Petroviči! Vy mne prostě uvádíte +do rozpaků, Jakube Petroviči! Buď mne nepoznáváte, anebo +žertujete podle přirozené veselosti vaší povahy." + +„Ach, to jste vy!" zvolal pan Goljadkin mladší, jako by si byl +teprve nyní jak náleží povšimnul pana Goljadkina staršího. +„Tak to jste vy? Nu což, dobře jste se vyspal?" + +Tu se pan Goljadkin mladší malounko usmál — officiálně, +úřadně se usmál a dokonce ne tak, jak by se patřilo (neboť +nemůže být pochybnosti, že byl zavázán k díkům panem +Goljadkinem starším); pousmáv se tedy officiálně, úřadne, +podotknul, že ho velice těší, že se pan Goljadkin starší +dobře vyspal, pak se trochu naklonil, přestoupil nohama +několikrát na místě, ohlédl se v pravo, v levo, potom sklopil +oči k zemi, zamířil bokem do dveří a zašeptav na kvap, že +jde za zvláštním poručením, vklouznul do sousedního pokoje a +zmizel. + +„Tu to máme!" zašeptal náš hrdina, zůstav na okamžik jako +zkamenělý. „Tu to máme! Takové tedy okolnosti jsou zde!" Tu +pan Goljadkin pocítil, jakoby mu mravenci lezli po těle. +„Ostatně," pokračoval v duchu, ubíraje se do své kanceláře, +„vždyť jsem už dávno mluvil o této okolnosti, už dávno +jsem tušil, že je tu na zvláštní poručení, a sice včera +jsem pravil, že ten člověk je tu na něčí zvláštní +poručení." + +„Dokončil jste, Jakube Petroviči, včerejší listinu?" optal +se Anton Antonovič Sětočkin pana Goljadkina, když si usedl +vedle něho. „Máte ji zde?" + +„Tady," zašeptal pan Goljadkin, hledě na svého nejbližšího +představeného trochu rozpačitým pohledem. + +„Proto. Ptám se z té příčiny, že se Andrej Filippovič už +dvakrát po ní sháněl. Může se státi každou chvíli, že +jeho excellence pro ni pošle..." + +„Ne, vždyť je hotova ..." + +„Nu, dobře." + +„Já myslím, Antone Antonoviči, že jsem vždycky konal svou +povinnost, jak náleží a jsem vždycky dbalý věcí, které mně +uloží moji představení, že pracuju o nich horlivě." + +„Ano. A co tím vlastně chcete říci?" + +„Já nic, Antone Antonoviči. Chtěl jsem, Antone Antonoviči, +jen vysvětlit, že já... to jest, chtěl jsem se vyjádřiti, že +časem zlý úmysl a závist nikoho neušetří a vyhledávají +pouze svou každodenní odpornou potravu..." + +„Odpusťte, já vám ne zcela dobře rozumím. Na kterou osobu +nyní narážíte?" + +„Chtěl jsem totiž říci, Antone Antonoviči, že kráčím +přímou cestou a opovrhuju cestami okolními, že nejsem +intrikán, a že se tím, bude-li mně dovoleno tak se vyjádři +ti, mohu zcela spravedlivě honositi." + +„Ano, to je pravda a, na kolik aspoň já mohu soudit, uznávám +vaše mínění za úplně správné. Avšak dovolte, Jakube +Petroviči, i mně poznámku, že v dobré společnosti se +nedopouští dotýkati se osobností; spílá-li se mi za mé +nepřítomnosti — a koho pak nepomluví za zády? — jsem hotov +snésti to; ale přímo do očí, to už odpusťte; já aspoň, +milý pane, nestrpím, aby se mně mluvily drzosti přímo do +očí. Já jsem, milý pane, sešedivěl ve státní službě a na +svá stará kolena nedovolím, aby se mně mluvily drzosti..." + +„Ale ne, Antone Antonoviči; vidíte Antone Antonoviči, vy jste +mně tuším neporozuměl dobře. Vždyť já, Antone Antonoviči, +mohu si pokládati jen za čest, když..." „Nu, prosím abyste i +nás měl za omluveny. Jsme ze staré školy. Abychom se učili +podle nové, podle vaší školy, na to je pozdě. Ve službách +vlasti stačilo nám, tuším, dosud rozumu. Jak sám snad víte, +pane můj, mám odznak za dvacetipětiletou bezúhonnou službu." + +„Jsem - přesvědčen, Antone Antonoviči, jsem úplně +přesvědčen. Ale o tom jsem nemluvil; měl jsem jen na mysli +masku, Antone Antonoviči." + + „Masku?" + +„Vy už opět... bojím se, že opět si vyložíte docela jinak +smysl mých řečí, Antone Antonoviči. Já rozvíjím pouze +thema, to jest chci provésti ideji, Antone Antonoviči, že lidé, +nosící masku, nejsou nyní řídkostí a že těžko nyní +poznati člověka pod maskou." + +„Nu, abych vám řekl, není to zrovna nic obtížného. Někdy +je to dosti lehké a netřeba chodit dlouho hledat." + +„Ne, Antone Antonoviči, víte, chci říci o sobě, že já na +přiklad beru na sebe masku jen tehda, když je jí třeba, to jest +pouze na maškarní ples a do veselých společností a míním to +doslovně, ale že se nemaskuju před lidmi každodenně, což +rozumím ve smyslu přenešeném. To je, co jsem chtěl říci, +Antone Antonoviči." + +„Nu, nechme toho prozatím všeho; nemám na to ani času," +pravil Anton Antonovič vstávaje se svého místa a sbíraje +jakési listiny, jichž potřeboval pro zprávu jeho excellenci. +„A co se vás týče, myslím, že se všecko vysvětlí svým +časem. Sám pak uvidíte, na koho si stýskati a koho viniti. A s +tím prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil od dalšího +soukromého vysvětlování a povídání, jež překáží +úřadování." + +„Ale ne, Antone Antonoviči, já..." obrátil se pan Goljadkin, +trochu zblednuv, za odcházejícím Antonem Antonovičem; „já +jsem, Antone Antonoviči, nemyslil tento... Ale co je to?" +pokračoval už sám pro sebé náš hrdina, když zůstal samoten. +„Jaký vítr tady zavanul a co znamená tento nový háček?" + +V tutéž chvíli, kdy zaražený a na polo zničený náš hrdina +se chystal rozřešiti sobě tuto novou hádanku, v sousední +komnatě se ozval šumot, objevil se jakýsi úřadní ruch, +dvéře se otevřely a Andrej Filippovič, jenž před malou +chvilkou odešel za služební záležitostí do kabinetu jeho +excellence, objevil se udýchaný ve dveřích a zavolal pana +Goljadkina. + +Pan Goljadkin, jenž věděl, oč běží, a nechtěl nechat čekat +Andreje Filippoviče, vyskočil se svého místa, ve spěchu, jak +se sluší a patří, upravil a urovnal dokonale žádaný svazek +listin a sám se hotovil odebrati se spolu s Andrejem Filippovičem +se svými akty do kabinetu jeho excellence. Náhle skoro pod rukou +Andreje Filippoviče, jenž stál v tu dobu v samých dveřích, +vklouznul do kanceláře pan Goljadkin mladší, udýchaný a celý +uřícený od služby, s vážným, čistě úřadním vzezřením +a přímo přiběhl k panu Goljadkinu staršímu, jenž se +nejméně nadál podobného úkolu. + +„Listiny, Jakube Petroviči, listiny... jeho excellence se +ráčil ptáti, máte-li je připravené," zaštěbetal polohlasem +a ve spěchu přítel pana Goljadkina staršího. „Andrej +Filippovič vás čeká." + +„Vím i bez vás, že čeká," odpověděl pan Goljadkin starší +také po šeptmu a ve spěchu. + +„Ne, Jakube Petroviči, to nemyslím; dokonce ne, Jakube +Petroviči; cítím s vámi, Jakube Petroviči, a jsem naplněn +účastenstvím." + +„Jehož, prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil. Dovolte, +dovolte..." + +„Rozumí se, přeložíte je obálkou na vrch, Jakube Petroviči, +a třetí stránku založte... Dovolte, Jakube Petroviči..." + +„Ale dovolte přec..." + +„Vždyť tadyhle je inkoustová skvrna, Jakube Petroviči; +všimnul jste si té skvrny?" + +Tu Andrej Filippovič zavolal podruhé pana Goljadkina. + +„Hned, Andreji Filippoviči, jen tuhle trochu... Ale ctěný +pane, rozumíte-li po rusky?" + +„Nejlépe bude nožíčkem seškrabat, Jakube Petroviči; jen se +na mne spolehněte. Raději se toho ani nedotýkejte, Jakube +Petroviči, a na mne spolehněte... Já tuhle trochu nožíčkem..." + +Andrej Filippovič po třetí zavolal pana Goljadkina. + +„Ale dovolte, kde je tu jaká skvrna? Vždyť zde tuším není +nikde nijaká skvrna?" + +„Ohromná, skvrna, vidíte! Tady — dovolte — tuhle jsem ji +viděl; vidíte, dovolte... jen mně dovolte, Jakube Petroviči, +já trochu nožíčkem... z účastenství k vám Jakube +Petroviči, z čistého srdce trochu nožíčkem... tak, vida a +hotovo." + +Tu pan Goljadkin mladší z nenadání přemohl pana Goljadkina +staršího v okamžitém zápase, jenž mezi nimi vznikl a +rozhodně proti jeho vůli zmocnil se listiny, žádané +přednostou. Avšak místo toho, aby seškrabal skvrnu nožíčkem +z čistého srdce, jak věrolomně ubezpečoval pana Goljadkina +staršího, rychle ji složil, strčil si pod paží, dvěma skoky +se octnul vedle Andreje Filippoviče, který nespozoroval ani +jednoho z jeho kousků a letěl s ním do ředitelovy kanceláře. +Pan Goljadkin starší zůstal jako přikovaný na místě, drže v +ruce nožíček, jakoby se chystal něco škrabat... + +Náš hrdina nechápal ještě náležitě své nové situace. +Nevzpamatoval se dosud. Pocítil sice ránu, ale myslil, že je to +jen tak. V strašné, nevýslovné úzkosti trhnul sebou konečně +s místa a letěl přímo do kabinetu ředitelova, prose Boha +cestou, aby to všechno vypadlo dobře. V posledním pokoji před +ředitelovou kanceláří div nevrazil do Andreje Filippoviče a +svého jmenovce. Oba se už vraceli. Pan Goljadkin ustoupil na +stranu. Andrej Filippovič byl veselý a usmíval se. Jmenovec pana +Goljadkina staršího také se usmíval, vrtěl se a chvátal +drobnými krůčky v uctivé vzdálenosti od Andreje Filippoviče a +cosi s nadšením ve tváři mu šeptal do ucha, načež Andrej +Filippovič co nejvíce blahosklonně kýval hlavou. + +V jednom okamžiku náš hrdina pochopil celou situaci. Sluší +podotknouti, že jeho práce (jak později zvěděl) vynikla nade +všecko očekávání jeho excellence a byla hotova právě v +době, kdy jí bylo nevyhnutelně třeba. Jeho excellence byl +krajně spokojen. Vypravovalo se, že jeho excellence dokonce i +poděkoval panu Goljadkinu mladšímu a sice vřele poděkoval; +pravil, že si při příležitosti na něho vzpomene a nikdy ho +nezapomene... + +Rozumí se, že první věcí pana Goljadkina bylo protestovat, +protestovat všemi silami, do poslední možnosti. Celý skoro bez +sebe a bledý jako smrt přiletěl k Andreji Filippoviči. Ale +Andrej Filippovič, uslyšev, že záležitost pana Goljadkina jest +čistě soukromá záležitost, oznámil mu, že ho nebude +poslouchat, podotýkaje, že nemá ani minuty svobodného času ani +na své vlastní potřeby. + +Suchost tonu a příkrost odepření překvapily pana Goljadkina. +„Zkusím to raději s jiné strany... půjdu raději k Antonu +Antonoviči..." + +Na neštěstí pana Goljadkina Anton Antonovič byl pryč; byl +také kdesi čímsi zaměstnán. „Vida, nebylo bez úmyslu, když +žádal, abych ho zbavil od vysvětlování a povídání!" +pomyslil si náš hrdina. „Vida, kam mířil, starý lišák! V +takovém případě nezbývá, než odvážiti se s prosbou přímo +k jeho excellenci." + +Doposud bledý a cítě úplný zmatek ve své hlavě, tak že byl +v nesnázích, čeho se nejdříve uchopit, sedl si na židli. +„Bylo by neskonale lépe, kdyby to všechno bylo jen tak nějak," +přemítal stále v duchu. „Vždyť opravdu takový ničemný +skutek byl přímo k víře nepodobný. Je to jednak nesmysl a +jednak vždyť se to ani přihoditi nemůže. Bezpochyby se mu to +jen zdálo aneb se stalo něco jiného, než co se skutečně +stalo; anebo na konec já sám jsem šel s listinou... a sám sebe +jsem tam přijal za někoho jiného... slovem, to je nemožná +věc." + +Sotva že pan Goljadkin rozhodl, že jest to zhola nemožná věc, +vletěl náhle do kanceláře pan Goljadkin mladší s listinami v +obou rukou i pod paždím. Promluvil mimochodem několik nutných +slov s Andrejem Filippovičem, prohodil ještě tu a tam slůvko, +řekl laskavé slovíčko jednomu, a k druhému se obrátil po +kamarádsky, načež, nemaje patrně času na zbyt, pan Goljadkin +mladší chtěl už vyběhnouti z kanceláře, ale na štěstí +pana Goljadkina staršího zastavil se u samých dveří a dal se +mimochodem do řeči s dvěma nebo třemi mladými úřadníky, s +kterými se tu setkal náhodou. Pan Goljadkin starší přiletěl +přímo k němu. Sotva že pan Goljadkin mladší spozoroval +manévr pana Goljadkina staršího, začal se ihned starostlivě +ohlížeti, kam by mohl co nejrychleji ufouknout. Ale náš hrdina +už držel za rukáv svého včerejšího hosta. Ůřadníci, +stojící kolem obou titulárních radů, se rozestoupili a se +zvědavostí očekávali, co bude dále. Starý titulární rada +dobře chápal, že příznivé smýšlení není teď na jeho +straně, dobře chápal, že se intrikuje proti němu; tím více +bylo tedy nyní třeba zjednati si vážnosti. Okamžik byl +rozhodný. + +„Nu?" ozval se pan Goljadkin mladší, dosti drze pohlédna na +pana Goljadkina staršího. + +Pan Goljadkin starší jedva dýchal. + +„Nevím, ctěný pane," začal, „jakým způsobem vysvětlíte +nyní své podivné chování vůči mně?" + +„Nu? Pokračujte." Tu se pan Goljadkin mladší ohlédnul vůkol +sebe a mrknul na stojící vedle úřadníky, jakoby jim dával +znamení, že nyní teprve začne pravá komedie. + +„Drzost a nestoudnost vašeho jednání vzhledem ke mně i v +tomto případě ještě více vás usvědčuje, ctěný pane, +nežli všechna má slova. Nespoléhejte na svou hru; vaše hra je +chatrná." + +„Nu, Jakube Petroviči, nyní mně tedy povězte, jak jste se +vyspal?" odpověděl pan Goljadkin mladší, přímo hledě do +očí panu Goljadkinu staršímu. + +„Vy, ctěný pane, se zapomínáte!" zvolal úplně zmatený +titulární rada, jenž už necítil pod sebou ani podlahy. +„Doufám, že změníte ton..." + +„Došinko má!" pravil opět pan Goljadkin mladší, ušklíbnuv +se dosti neslušně na pana Goljadkina staršího, a náhle, zcela +neočekávaně, jakoby mu chtěl zalichotit, štípnul ho dvěma +prsty do pravé, dosti kypré tváře. + +Náš hrdina vzplanul jako oheň. + +Sotva že přítel pana Goljadkina staršího spozoroval, že +protivník jeho, třesa se na všech údech, němý od ztrnutí, +červený jako rak a vehnaný až do krajních mezí trpělivosti, +může se odhodlati k formálnímu útoku, ihned ho v tom +předešel způsobem co nejnestoudnějším. Popleskal ho ještě +dvakrát po tváři, polehtal ho dvakrát, pohrál si s nehybným a +od zběsilosti ztrnulým panem Goljadkinem takovým způsobem +ještě několik sekund na nemalou potěchu dívající se +mládeže, načež s drzostí, která, musila pobouřiti duši, +šťouchnul pana Goljadkina staršího do okrouhlého bříška a s +úsměvem nad míru jedovatým, daleko bijícím prohodil: +„Hlouposti, brachu Jakube Petroviči, hlouposti! Chytračit +budeme spolu, Jakube Petroviči, chytračit." Potom, dříve než +se náš hrdina mohl třebas jen trochu vzpamatovati od posledního +útoku, pan Goljadkin mladší, pousmáv se malounko na stojící +kolkolem diváky, přijal na sebe náhle opět výraz člověka +zaneprázdněného, výraz dělný, čistě officiální, spustil +oči k zemi, skrčil se, smrsknul se, a prohodiv ve spěchu „Jdu +za zvláštním poručením", mrsknul svou krátkou nožkou a +vklouzl do sousedního pokoje. + +Náš hrdina nevěřil očím a dosud nebyl s to, aby se +vzpamatoval. + +Konečně se vzchopil. Poznav v okamžiku, že je ztracen, že je +ponížen, že pošpinil sebe a potřísnil svou pověst, že se +stal předmětem posměchu a pohrdání za přítomnosti cizích +osob, že byl zrádně zostuzen tím, koho ještě včera počítal +za prvního a nejspolehlivějšího svého přítele, slovem, že +všecky provazy se strhaly — to poznav, pan Goljadkin rozběhl se +za svým nepřítelem. V ten okamžik už nechtěl ani +přemýšleti o svědcích svého zostuzení. „Jsou všichni +smluveni," mluvil sám k sobě, „jeden se drží druhého, a +jeden druhého štve na mne." + +Avšak proběhnuv asi deset kroků, náš hrdina seznal docela +jasně, že všeliké pronásledování by bylo marné a +zbytečné, pročež se vrátil. + +„Však mi neujdeš," myslil si; „padneš svým časem do pasti, +odpyká vlk ovčí slzy." + +Se zlostnou chladnokrevností a s energickou rozhodností pan +Goljadkin došel k židli a usedl na ni. „Neujdeš," pravil si +opětně. + +Nyní už nešlo o nějakou trpnou obranu: páchlo čímsi +rozhodným, útočným, a kdo viděl pana Goljadkina v tu minutu, +jak celý červený a jedva ovládaje své rozčilení, bodl pérem +do kalamáře, a s jakým vztekem počal psáti na papíře, ten +mohl už předem usoudit, že tato věc neprojde jen tak a nemůže +se urovnati nějakým prostým babským způsobem. V hloubi duše +své složil si jisté rozhodnutí a v hloubi srdce svého se +zapřísáhl, že je provede. + +Abychom řekli pravdu, on sice ještě nevěděl docela dobře, jak +má jednati, či ještě lépe řečeno, vůbec ještě nic +nevěděl; ale to nevadilo. „Samozvanstvím a nestoudností, +milý pane, za našich dob se už nedoděláte úspěchu. +Samozvanstvo a nestoudnost, milý pane můj, nevedou k dobrému, +jen k oprátce přivádějí. Jediný Griška Otrepjev, milý pane, +dosáhl úspěchu samozvanstvím, oklamav slepý lid, a i to ne na +dlouho." + +Nedbaje této poslední okolnosti pan Goljadkin se rozhodl, že +počká do té doby, dokud maska nespadne s některých tváří a +neprozradí tu a tam něco. K tomu bylo třeba, aby předně co +nejrychleji uběhl čas úřadování; do té doby náš hrdina se +rozhodl, že nepodnikne nic. Potom však, až uběhne čas +úřadování, učiní jisté opatření. A až učiní toto +opatření, pak už bude vědět, jak má jednat, jak rozvinouti +celý plán své činnosti, aby srazil roh hrdosti a rozmáčknul +zmiji, hryzoucí prach v malomocném opovržení. Dovoliti však +dráti sebe jako hadr, o nějž si otírají zablácené boty, pan +Goljadkin nemohl. K tomu nemohl svoliti, zejména v tomto +případě ne. Kdyby nebylo poslední urážky, náš hrdina snad +by se ještě odhodlal potlačiti své rozhorlení, snad by se i +tentokrát ještě odhodlal mlčet, pokořiti se a neprotestovati +příliš horlivě. Trochu by si o tom promluvil, přednesl by své +nároky, dokázal by, že je práv, pak by ustoupil o krok a potom +ještě by trochu ustoupil, pak by projevil své srozumění a +konečně, zejména kdyby protivná strana slavnostně uznala, že +on jest práv, snad by se i smířil, snad by obrátil hněv na +milost, ano — kdož ví — snad by se zrodilo opět nové +přátelství, pevné, vroucí přátelství, ještě širší, +než včerejší přátelství, tak že toto přátelství mohlo by +konečně úplně zatemniti nepříjemnost, vznikající z dosti +nemístné a nápadné podobnosti dvou osob, tak že by oba +titulární radové byli úplně spokojeni a prožili by tak do sta +let, atd. + +Povíme na konec všechno: pan Goljadkin počínal už trochu +litovat, že začal hájiti sebe a právo své, začež se mu ihned +dostalo nepříjemnosti. „Kdyby on se byl pokořil," přemítal +pan Goljadkin, „kdyby řekl, že jen žertoval — odpustil bych +mu, a ještě víc bych mu odpustil, jen kdyby se k tomu hlasitě +přiznal. Ale jako hadr se nedám rozdírati. Nedal jsem se +rozdírati jinším lidem, tím méně dovolím, aby se směl o to +pokusiti člověk zkažený. Nejsem hadr; já, pane, nejsem hadr!" + +Slovem, náš hrdina se rozhodl. „Vy sám, milý panečku, jste +vinen!" Rozhodl se tedy, že bude protestovat a sice protestovat +všemi silami do poslední možnosti. Takový už byl člověk! +Dát si ubližovati, k tomu nikterak nemohl svolit; tím méně +mohl dovolit, aby ho rozdírali jako hadr a k tomu ještě dovoliti +to člověku úplně zkaženému. + +Nepřeme se ostatně, nepřeme se. Možná, kdyby někdo chtěl, +kdyby se na příklad někomu mermo mocí zachtělo obrátiti v +hadr pana Goljadkina, že by ho obrátil, a obrátil by ho bez +odporu a bez trestu (pan Goljadkin sám to časem pociťoval) i +vznikl by hadr a ne Goljadkin, sprostý, špinavý hadr by vznikl; +ale tento hadr by nebyl obyčejný hadr, byl by to hadr +ctižádostivý, byl by to hadr nadšený a plný citů, a třebas +jeho ctižádosti i city byly by pokorné a hluboko ve špinavých +skladkách onoho hadru ukryté, přec by to byl hadr plný citů. + +Hodiny trvaly nad míru dlouho; konečně odbily čtyři. Brzy na +to všichni vstali a spolu s přednostou odebrali se domů. Pan +Goljadkin vmísil se do zástupu; zrak jeho nedřímal a on +nespouštěl s očí, koho mu bylo třeba. Konečně náš hrdina +uviděl, že jeho přítel přiběhl ke kancelářským sluhům, +kteří podávali pláště, a podle nízkého zvyku svého vrtěl +se kolem nich, čekaje, až mu podají jeho plášť. Okamžik byl +rozhodný. Pan Goljadkin s těží se protlačil zástupem, a +nechtěje se opozditi, také se počal sháněti po plášti. +Avšak sluhové podali plášť dříve příteli a soudruhu pana +Goljadkina, protože i zde už se uměl přilísati, uměl +podlézti, našeptat a provésti podlost. + +Obleknuv plášť, pan Goljadkin mladší pohlédl ironicky na pana +Goljadkina staršího, počínaje si takovým způsobem zcela +otevřeně a směle naproti němu, potom se vrozenou sobě drzostí +ohlédl se kolem, oběhl — bezpochyby aby zůstavil po sobě +dobrý dojem — všechny úřadníky, prohodil slovíčko k +jednomu, druhému cosi pošeptal do ucha, uctivě zalichotil +třetímu, čtvrtému poslal úsměv, pátému podal ruku a vesele +sklouznul dolů po schodech. + +Pan Goljadkin starší za ním a k nevýslovné své radosti +skutečně ho dohnal na posledním stupni a chopil ho za límec u +pláště. Zdálo se, že pan Goljadkin mladší trochu se zalekl a +pohlédl kolem sebe s rozpačitým pohledem. + +„Jak vám mám rozumět?" zašeptal konečně slabým hlasem panu +Goljadkinu. + +„Velectěný pane! Jste-li skutečně poctivý člověk, doufám, +že si vzpomenete na naše včerejší přátelské styky," +promluvil náš hrdina. + +„Ach, ano. Nu, jakž? Dobře jste se vyspal?" + +Jazyk pana Goljadkina staršího zkameněl na okamžik vztekem. + +„Já jsem se vyspal dobře... Ale dovolte, abych vám řekl, +velectěný pane, že vaše hra je nad míra spletená." + +„Kdo to tvrdí? To říkají moji nepřátelé," odpověděl +trhaně ten, jenž se nazýval panem Goljadkinem a zároveň s +témi slovy nenadále se vytrhl ze slabých rukou pravého pana +Goljadkina. Vytrhnuv se, seskočil se schodů, ohlédl se kolem, +spatřil drožkáře, přiběhl k němu, sedl na drožku, a v +okamžiku zmizel panu Goljadkinu staršímu s očí. + +Zoufalý a všemi opuštěný titulární rada také se ohlédl +kolem, ale druhého drožkáře tu nebylo. Pokusil se běžeti za +uprchlíkem, ale kolena mu klesala. Se sklopenou tváří, s +otevřenými ústy, zničený, skrčený, bez moci a síly opřel +se o kandelábr a zůstal tak několik minut státi na chodníku. +Zdálo se, že všechno je ztraceno pro pana Goljadkina... + +Hlava IX. + +Všechno patrně, ba i sama příroda se vyzbrojila proti panu +Goljadkinu; ale on dosud byl na nohou a nebyl ještě poražen. +Sám pociťoval, že není poražen. Byl hotov podniknouti boj. +Počal si s takovým citem a s takou energií tříti ruce, když +se vzpamatoval z prvního překvapení, že z pouhého pohledu na +pana Goljadkina bylo možno souditi, že neustoupí. + +Nebezpečí bylo však před samým nosem, bylo očividné; pan +Goljadkin i to chápal. Ale jak se chopit onoho nebezpečí? To +byla otázka. Mihnula se v hlavě pana Goljadkina dokonce na +okamžik i myšlénka, neměl-li by to všechno prý nechat jen +tak, neměl-li by prostě ustoupit? Neboť co z toho? Nic! Zůstanu +stranou, jako by se mne netýkalo — přemýšlel pan Goljadkin +— propustím všechno mimo sebe; mne se to netýče a dost. Snad +i on se své strany ustoupí. Povrtí se, dareba, povrtí a +ustoupí. Tak to bude. Svou mírností zvítězím. A kde je +vlastně nebezpečí? A jaké nebezpečí? Přál bych si, aby mně +někdo ukázal v této záležitosti nějaké nebezpečí. +Hloupost! Praobyčejná věc!... + +Tu však se chod myšlének pana Goljadkina přetrhl, slova mu +zemřela na jazyku; ba i vyspílal si za takové pomyšlení, a +usvědčil se okamžitě v nízkosti a zbabělosti za takovou +myšlénku; ale záležitost jeho se proto přece nehnula ani s +místa. Cítil, že v tuto chvíli bylo naprosto nutno odhodlati se +k něčemu, ba pociťoval, že by dal mnoho za to, kdyby mu nyní +někdo řekl, k čemu se vlastně má odhodlati. Jak to uhodnouti? +Ostatně nebylo ani kdy hádat. Pro všechen případ, aby netratil +času, vzal drožkáře a letěl domů. + +„Co, jak je ti nyní?" pomyslil si sám o sobě, „jak se +ráčíte nyní cítit, Jakube Petroviči? Co budeš dělat? Co +nyní podnikneš, ty čtveráku, ty darebo? Dotáhl jsi to až do +konce a nyní pláčeš, nyní fňukáš!" + +Tak dráždil sám sebe pan Goljadkin, poskakuje na sedadle +třaslavé drožky. Panu Goljadkinu působilo jakousi hlubokou +rozkoš, ba až smyslnou rozkoš, že se mohl nyní dráždit a +jítřiti takovým způsobem své rány. + +„Kdyby tak nyní" — uvažoval dále — „přišel nějaký +kouzelník anebo kdyby se přihodilo nějak úřadní cestou, že +by mu řekli: Dej sem, Goljadkine, prst pravé ruky a budeme kvit; +nebude drahého Goljadkina a ty budeš šťasten, jen prst tě to +bude stát — dal bych prst, zcela jistě bych jej dal, ani bych +oko nezamhouřil... Ech, aby to čerti vzali!" zvolal konečně +zoufalý titulární rada. „Nač to všechno? Bylo třeba, aby se +to sběhlo? A sice zrovna takhle? Nebylo možno, aby se bylo +sběhlo něco jiného? Všechno bylo tak pěkně s počátku, +všichni byli spokojeni a šťastni; ale ne, musí se něco +semlít! Ale ostatně slovy se nic nepořídí. Musí se jednat!" + +Takovým způsobem pan Goljadkin skoro se odhodlav na cosi, +přišel domů, chopil se bez prodlení dýmky a jal se kouřiti ze +vší síly, vypouštěje klubka dýmu na pravo i na levo, +přebíhaje ve značném rozčilení po komnatě z jednoho konce do +druhého. Petruška zatím počal prostírat na stůl. Konečně +však se pan Goljadkin rozhodl úplně, odhodil znenadání dýmku, +hodil na sebe plášť, řekl, že nebude obědvati doma, a vyběhl +ven z bytu. Na schodech dohonil ho udýchaný Petruška, drže v +ruce klobouk, jejž byl pán zapomněl. Pan Goljadkin vzal klobouk +a měl už v úmyslu nějak se ospravedlniti v očích Petrušky, +aby si snad nepomyslil něco zvláštního, jako na př., co že je +to za příhodu, že klobouk zapomněl a t. d. — ale poněvadž +se Petruškovi nezachtělo ani vzhlédnouti na pána, nýbrž hned +zase odešel, proto i pan Goljadkin bez dalšího vysvětlování +dal si klobouk na hlavu, seběhl se schodů a bruče sám pro sebe, +že se všechno snad obrátí k dobrému, a vůbec všechno se +nějak upraví (ačkoli, mimochodem řečeno, dobře cítil, jak ho +i paty zebou), vyšel na ulici, najal drožkáře a letěl k +Andreji Filippoviči. + +„Ostatně nebude snad lépe až zejtra?" pomyslil si pan +Goljadkin, chápaje se provázku od zvonku u dveří bytu Andreje +Filippoviče. „Co mu také povím zvláštního? Zvláštního tu +nic není. Záležitost taková nepatrná; a vskutku vždyť je ta +záležitost opravdu nepatrná, nicotná, to jest skoro nicotná +záležitost... Tak vida, jaká je to vlastně záležitost..." + +Ale náhle pan Goljadkin trhnul za zvonek, zvonek zazvonil a +uvnitř ozvaly se čísi kroky... Tu pan Goljadkin div sám sebe +neproklel, z části za svou náhlost a smělost. Nedávné +nepříjemnosti, na něž pan Goljadkin div nezapomněl pro různé +záležitosti, a výstup s Andrejem Filippovičem — to vše mu +přišlo na mysl. Utéci bylo však pozdě: dvéře se otevřely. + +Na štěstí pana Goljadkina oznámili mu však, že Andrej +Filippovič domů z úřadu ani nepřijel a že doma neobědvá. + +„Vím, kde obědvá; obědvá u Izmajlovského mostu," pomyslil +si náš hrdina a hrozně se potěšil. Na otázku sluhy, co má +oznámiti pánovi, odpověděl: „Víš, přítelíčku, je +dobře; já sem, přítelíčku, zajdu po druhé," a skoro s +jakousi bodrostí seběhl se schodů. + +Když vyšel na ulici, rozhodl se, že povoz propustí, a zaplatil +drožkáři. Když pak drožkář požádal za přídavek, protože +prý čekal dlouho a koně k vůli jeho milosti nešetřil, dal mu +nádavkem pětáček a dosti rád; sám pak šel pěšky. + +„Ovšem, věc je taková," uvažoval pan Goljadkin, „že není +možná nechati ji jen tak. Ale když se uváží, když se +důkladně uváží, nač se tu vlastně namáhat? Opravdu, +vezme-li se věc kolem a kolem, nač se mám vlastně namáhat? +Nač se lopotit, pachtit, trápiti se, mučiti se? Předně věc je +odbyta a nedá se odvolat... vždyť jí neodvolám! Uvažme jen: +přijde člověk — přijde člověk s náležitým doporučením, +řekneme způsobilý úřadník, dobrého chování, toliko +chudobný a vytrpěl různé nepříjemnosti — všelijaká +protivenství — co tedy, vždyť chudoba není neřest; mne se +tedy nic netýče, jsem stranou. Nu, opravdu, co za hlouposti? +Vyskytl se člověk, samou přírodou tak zřízený, že se +podobá jinému člověku jako dvě kapky vody, že je hotová +kopie druhého člověka: či nemá jen proto býti přijat do +úřadu?! Je-li osud, je-li pouze osud, je-li pouze slepá náhoda +tím vinna — má býti proto setřen jako veteš, má mu proto +být odepřena možnost sloužiti... Kde potom bude spravedlnost? +On je člověk nuzný, odstrčený, zalekaný; tu srdce zabolí, tu +káže soustrast, poskytnouti mu pomoci. Ano! Pěkní by to byli +představení, kdyby tak soudil?, jako já, darebná hlava! Mám to +palici! Mé hlouposti stačilo by časem pro deset lidí. Ne, ne! +Dobře udělali a Bůh jim zaplať, že dali útočiště ubohému +chuďasovi... Nu, dejme tomu, na příklad, že jsme blíženci, +že jsme se takovými narodili, že jsme bratří blíženci, a +dost — takové to je! Co je tedy na tom? Nic, pranic! Úřadníci +si mohou přivyknout, a vejde-li kdo cizí do naší kanceláře, +dojista by v takové okolnosti neshledal pranic neslušného a +urážlivého. Ba jest v tom dokonce i cosi povznášejícího: jen +si pomyšleme na příklad, že prozřetelnost boží stvořila — +hle — dva docela podobné lidi, a zbožné představenstvo, +vidouc prozřetelnost boží, poskytlo útulku dvěma blížencům." + +„Ovšem," pokračoval pan Goljadkin, oddechnuv si a nachýliv +trochu hlavu, „ovšem bylo by lépe, kdyby vůbec nebylo nic +takového povznášejícího a také blíženců kdyby nebylo... +Čert aby to všecko vzal! Nač jen toho bylo třeba? Jaká +potřeba tu mohla být taková zvláštní a bezodkladná?! Pane +Bože můj! Vida, jakou kaši tu čerti zavařili! A k tomu ještě +jakou má divnou povahu, způsoby takové čtverácké, ošklivé +— takový nestyda, podlízavec, obliza, čertů Goljadkin! +Možná, že se bude nepěkně chovat a ještě mé příjmení +pošpiní, darebák. Teď abych na něho dával pozor a měl o +něho starost! Je to kříž! A ostatně co? Co je mně do něho! +Dejme tomu, že je darebák, nu, ať si je darebák; za to druhý +je poctivá duše. Nechať si bude darebák, já však budu +poctivý — a lidé řeknou, že tenhle Goljadkin je darebák, na +něho nehleďte a s druhým ho nesměšujte; ale tam ten je +poctivý, ctnostný, tichý, nezlobivý, velice spolehlivý v +úřadě a hoden povýšení v hodnosti; tak to bude! Nu dobře... +ale což když tento... což když si nás tam popletou! Vždyť on +je všeho schopen! Ach ty pane Bože můj!... Och on podstrčí +člověka, podstrčí, darebák — jako hadřík člověka +podstrčí a neuváží, že člověk není hadřík. Ach ty pane +Bože můj! Je to neštěstí!.. + +Takovým způsobem uvažuje a stýskaje si, běžel pan Goljadkin, +nedbaje cesty a sám skoro nevěda, kam. Vzpamatoval se na +Něvském prospektě a to jen proto, že se srazil s jakýmsi +mimojdoucím tak obratně a důkladně, až se mu v očích +zajiskřilo. Pan Goljadkin, nezdvihaje hlavy, zabručel omluvu, a +teprv tehda, když mimojdoucí, zamumlav cosi nepříliš +pochlebného, odešel už hodně daleko, zdvihl nos a rozhlédl se, +kde je a co se stalo. Rozhlédnuv se a spozorovav, že se nachází +právě vedle onoho hostince, ve kterém si odpočíval, když se +připravoval ke zvanému obědu u Olsufija Ivánoviče, náš +hrdina pocítil náhle štípání a bodání v žaludku, vzpomněl +si, že neobědval, zvaný oběd že ho dnes nikde nečeká a +proto, aby netratil drahého času, vyběhl po schodech do +restaurace, aby honem něčeho pojedl a nezameškal se. V +restauraci bylo všechno sice pořádně drahé, ale tato maličká +okolnost nezdržela tentokrát pana Goljadkina; ostatně nebylo ani +času, aby se zdržoval podobnými maličkostmi. + +V jasně osvětlené síni u stolku, na kterém ležela různorodá +hromada všeho toho, čeho užívají k zákusce slušní lidé, +stál dosti hustý zástup hostí. Obchodvedoucí sotva stačil +nalévat, vydávat pokrmy, přijímat peníze a dávati nazpět. +Pan Goljadkin počkal, až dojde na něho řada, a dočkav se, +skromně vztáhl ruku k pirohu s rybí nádivkou. Pak odešel do +koutka a obrátiv se zády k přítomným, snědl s chutí piroh; +když snědl, vrátil se k bufetu, postavil na stůl talířek, a +znaje cenu, vytáhl 10 kopejek stříbra a položil je na stůl, +čekaje, až obchodvedoucí na něho vzhlédne, aby mu ukázal, že +tady leží peníze za jeden piroh atd. + +„Rubl deset kopejek," procedil skrze zuby obchodvedoucí. + +Pan Goljadkin se hodně podivil. + +„To pravíte mně?... Já... já jsem si tuším vzal jen jeden +piroh." + +„Jedenáct jste si bral," rozhodně namítl obchodvedoucí. + +„Vy... na kolik mohu soudit... vy se, tuším, mýlíte... Já +jsem opravdu měl, tuším, jen jeden pirůžek." + +„Já jsem počítal; bral jste jedenáct kousků. A když jste +bral, musíte platit; u nás se nic nedává za darmo." + +Pan Goljadkin byl ohromen. „Co je to, dějí se kouzla nějaká +nade mnou?" pomyslil si. Obchodvedoucí čekal však na rozhodnutí +pana Goljadkina; pana Goljadkina obstoupili; pan Goljadkin už +sáhl do kapsy pro stříbrný rubl, aby honem zaplatil a tím se +zbavil dalších nepříjemností. „Když jedenáct, tak +jedenáct," myslil si, červenaje se jako rak; „co zvláštního, +že jsem snědl jedenáct pirůžků! Člověk má hlad a sní +jedenáct pirůžků; ať mu slouží ke zdraví; není se čemu +divit a čemu se posmívat..." + +Náhle jakoby bylo pana Goljadkina cosi bodlo. Zdvihl oči a rázem +pochopil hádanku, pochopil celé kouzlo, v okamžiku rozřešily +se všechny jeho pochybnosti... Ve dveřích do sousedního pokoje, +skoro zrovna za zády obchodvedoucího a obličejem k panu +Goljadkinu, ve dveřích, které náš hrdina pokládal až doposud +za zrcadlo, stál jistý človíček — stál on, stál sám pan +Goljadkin — ne starý pan Goljadkin, hrdina naší povídky, +nýbrž druhý pan Goljadkin, nový pan Goljadkin. + +Tento druhý pan Goljadkin nacházel se patrně v nejkrásnějším +rozmaru. Usmíval se na pana Goljadkina staršího, kynul mu +hlavou, mrkal očkama, přestupoval trochu nožkama, a pohlížel +tak, že šustne-li se co, hned zmizí, hned couvne do sousedního +pokoje a odtud snad i zadními dveřmi a odbyto... tak že +všeliké pronásledování bude marné. V ruce držel poslední +kousek desátého pirohu s rybí nádivkou, jejž před očima pana +Goljadkina strčil do úst a ještě si s chutí mlasknul. + +„Zradil mne darebák," pomyslil si pan Goljadkin a zapálil se +studem jako oheň. „Ani veřejnosti se nestyděl! Zdali pak ho +kdo vidí? Zdá se, že ho nikdo nepozoruje." + +Pan Goljadkin hodil na stůl stříbrný rubl tak, jakoby si byl od +něho popálil všechny prsty, a nepozoruje dosti drzého úsměvu +obchodvedoucího, úsměvu plného vítězoslávy a spokojené +moci, vybral se ze zástupu a běžel ven, na nikoho se +neohlížeje. + +„Zaplať Bůh, že mne aspoň úplně nezkompromitoval!" pomyslil +si starší pan Goljadkin. „Zaplať Bůh zloději i osudu, že se +všechno ještě tak dobře urovnalo. Jen obchodvedoucí mně +nahrubil. Ale což, vždyť byl v právu! Měl dostat rubl deset +kopejek, byl tedy v právu. Že prý bez peněz nikomu nic +nedávají. Kdyby byl aspoň zdvořilejší, ničema!.. + +Vše to mluvil k sobě pan Goljadkin sbíhaje se schodů na ulici. +Avšak na posledním stupni se zarazil jako přimražený a náhle +se začervenal tak, že mu až slzy vstoupily do očí od návalu +uražené cti. Tak stál asi půl minuty jako sloup, pak náhle +dupnul nohou a jedním skokem se octnul na ulici a neohlížeje se, +jedva dechu popadaje, nedbaje únavy pustil se domů do +Šestilávočné ulice. + +Doma, ani nesvléknuv úřadního obleku, ač bylo jeho zvykem, +seděti ve svém pokoji po domácku, ba nevzav ani své obvyklé +dýmky, sedl bez prodlení na divan, přitáhl si kalamář, vzal +péro, vyndal list poštovního papíru a počal rukou chvějící +se vnitřním rozčilením psáti následující psaní: + +„Ctěný pane můj, Jakube Petroviči! + +Nikterak bych se nechopil péra, kdyby mne okolnosti mé a vy sami, +ctěný pane můj, k tomu nepřinutili. Věřte, že pouze nutnost +mne přiměla, abych se dal s vámi do takového vysvětlování, a +proto především prosím, abyste tento krok můj nepokládal za +úmyslnou urážku, nýbrž jen za nezbytný následek okolností, +které nás nyní poutají k sobě." + +„Tuším, tak to bude dobře, slušně, zdvořile, ačkoli +zároveň i silně a rozhodně. Urážet se tím nebude mít, +tuším, proč. A mimo to vždyť jsem v právu," pomyslil si pan +Goljadkin, přečítaje, co dosud napsal. + +„... Neočekávané a podivné objevení vaše, ctěný pane +můj, za bouřlivé noci po hrubém a nezdvořilém výstupu mých +nepřátel, jichž jméno zamlčuju z pouhého opovržení, stalo +se zárodkem všech nedorozumění, panujících nyní mezi námi. +Vaše tvrdošíjná vůle, státi na svém a násilím se vedrati v +kruh mého bytí a ve všechny mé poměry v praktickém životě +vykročuje už za meze, vytknuté prostou zdvořilostí a +společenským obcováním. Mám za to, ctěný pane, že by bylo +zbytečno připomínati zde, jak jste uloupil mé úřadní listiny +a mé vlastní, poctivé jméno, abyste tím získal lásku +představených, lásku vámi nezaslouženou. Také by bylo +zbytečno připomínati zde, jak jste se úmyslně a urážlivým +způsobem vyhýbal všelikému vysvětlení, nezbytnému v takovém +případě. Konečně, abych už všechno řekl, nezmiňuju se zde +o posledním podivném, ba, možno říci, nepochopitelném +jednání vašem v kavárně. Jsem dalek toho, abych si stýskal na +marnou pro mne útratu jednoho ruble stříbra; avšak nemohu +nevyjádřiti plného svého rozhořčení při vzpomínce na +zjevný útok váš, ctěný pane, na mou čest a k tomu před +očima několika osob, mně sice neznámých, ale přece osob, +patřících k slušné společnosti..." + +„Nezacházím příliš daleko?" pomyslil si pan Goljadkin. +„Nebude to mnoho? Není to příliš urážlivé? Ona narážka +na slušnou společnost na příklad?... Ale co! Nutno mu ukázati +pevný charakter. Ostatně možno mu na konec trochu zalichotit, +trochu oleje přilít. Však uvidíme:" + +„...Avšak neunavoval bych vás, ctěný pane, tímto listem, +kdybych nebyl pevně přesvědčen, že šlechetnost srdečných +citů a otevřená, přímá povaha vaše ukážou vám samému +prostředky, jak by se dalo napraviti, co jste opominul, a uvésti +opět vše do starého pořádku. + +V plné naději dovoluju si býti přesvědčeným, že si tento +list můj nevyložíte způsobem pro vás urážlivým, ale také +mi neodepřete písemného vysvětlení této záležitosti a sice +po mém sluhovi. + +V očekávání mám čest býti, ctěný pane, váš uctivý + +sluha J. Goljadkin." + +„Teď je všechno dobře. Věc je skončena; došlo i na psaní. +Ale kdož je vinen? Sám je vinen: sám dohání člověka, aby +vyžadoval písemných dokumentů. A já jsem v právu..." + +Když byl pan Goljadkin naposledy přečetl svůj list, složil +jej, zapečetil a zavolal Petrušku. Petruška se objevil, jak +obyčejně, s ospalýma očima a hrozně na cosi rozmrzelý. + +„Tuhle, přítelíčku, vezmeš toto psaní... rozumíš?" + +Petruška mlčel. + +„Vezmeš je a doneseš do kanceláře; tam vyhledáš dežurního +úřadníka, gubernského sekretáře Vachramějeva. Vachramějev +je dnes dežurním. Rozumíš, co ti povídám?" + +„Rozumím." + +„Rozumím!. Nemůžeš říci: rozumím, pane! Optáš se na +úřadníka Vachramějeva a vyřídíš mu, že pán prý se mu +dává poroučet a uctivě ho prosí, aby se podíval do adresní +knihy naší kanceláře, kde prý nyní bydlí titulární rada +Goljadkin." + +Petruška mlčel a, jak se zdálo panu Goljadkinu, trochu se usmál. + +„Tedy optáš se ho, Petře, na adressu, a dovíš se, kde nyní +bydlí nově přijatý úřadník Goljadkin." + +„Slyším." + +„Optáš se na adresu, a odevzdáš dle té adresy toto psaní; +rozumíš?" + +„Rozumím." + +„A jestliže tam... kam to psaní odneseš... onen pán, jemuž +psaní dodáš... pan Goljadkin totiž... Co se směješ, balvane?" + +„Nač bych se smál? Co mně po tom! Já nic. Nemám, proč se +smát." + +„Nu, jestliže tedy... jestli se ten pán bude ptát, co prý +dělá tvůj pán, jak si počíná; bude-li se ptát, co prý +tento... nu vůbec, bude-li se něco ptát, ty mlč a odpověz, že +pán je prý jako vždycky a prosí od vás odpovědi, +vlastnoruční. Rozumíš?" + +„Rozumím, pane!" + +„Nu tak tedy řekni, že pán je jako vždycky, že prý je +zdráv a právě se chystá někam na návštěvu; a od něho že +prosím odpovědi písemné. Rozumíš?" + +„Rozumím." + +„Nu, jdi." + +„I tu ještě má člověk práci s tím balvanem. Směje se, +směje a dost. Čemu se směje? Nu dočkal jsem se bědy, dočkal +jsem se takovým způsobem bědy! Ostatně možná, že se obrátí +všechno k dobrému... Ten dareba bude se nyní jistě dvě hodiny +loudat, ještě někam zapadne... Ani ho člověk poslat nikam +nemůže. Taková nehoda!... taková nehoda člověka stihne!..." + +Hrdina náš, cítě takovým způsobem v plném rozsahu svou +nehodu, odhodlal se, že bude dvě hodiny passivně očekávati +návrat Petruškův. Asi hodinu chodil po světnici, kouřil, potom +odložil dýmku a sedl k jakési knížce, pak si lehl na divan, +potom se opět chopil dýmky a na konec začal opět přecházeti +po světnici. Chtěl také o čemsi uvažovat, ale uvažovati +nemohl rozhodně o ničem. Konečně agonie passivního stavu +vzrostla do posledního stupně a pan Goljadkin se odhodlal, že se +chopí posledního prostředku. + +„Petruška přijde teprve asi za hodinu," pomyslil si; „klíč +možno odevzdati podomkovi a sám já zatím tento... já zatím +prozpytuju svou záležitost, sám ze své strany prozpytuju onu +záležitost." + +Netratě času a spěchaje, aby prozpytoval svou záležitost, pan +Goljadkin vzal klobouk, vyšel z pokoje, zavřel byt, zašel k +podomkovi, odevzdal mu klíč spolu s desetníkem — pan Goljadkin +stal se jaksi nápadně štědrým — a zamířil tam, kam mu bylo +třeba. Pan Goljadkin šel pěšky, nejprve k Izmajlovskému mostu. +Cestou minulo půl hodiny. + +Když přišel k cíli své pouti, vstoupil přímo do dvora +známého domu a pohlédl na okna příbytku státního rady +Berendějeva. Kromě tří oken, zavěšených červenými +záclonami, všechna ostatní okna byla tmavá. + +„Olsufij Ivánovič patrně nemá dnes hostí," pomyslil si pan +Goljadkin; „jsou nyní bezpochyby všichni sami doma." + +Chvilku náš hrdina stál na dvoře a už se chtěl k něčemu +rozhodnouti. Avšak nebylo mu patrně souzeno, aby se rozhodl. Pan +Goljadkin se vzdal původní myšlénky, máchnul rukou a vrátil +se na ulici. + +„Nikoliv, sem jsem neměl chodit. Co bych tu dělal?... Raději +nyní tento... raději půjdu, a osobně prozkoumám záležitost." + +Tak se rozhodnuv, pan Goljadkin se vydal na cestu ke své +kanceláři. Cesta nebyla krátká, kromě toho bylo strašné +bláto, a mokrý sníh valil se hustými kločky. Ale pro našeho +hrdinu, zdá se, nebylo v tu chvíli nijakých obtíží. Zmokl, je +pravda, řádně zmokl a nemálo byl zablácen. „Ale," pomyslil +si, „neškodí; aspoň cíl bude dostižen." + +A skutečně pan Goljadkin se už přibližoval k svému cíli. +Černá hromada ohromné erární budovy už se černala v dáli +před ním. „Stůj," pomyslil si náhle, „kam jdu a co tu budu +dělat? Pravda, dovím se snad, kde bydlí; ale Petruška se +dojista mezi tím už vrátil a přinesl mně odpověď. Tak jen +zbytečně tratím svůj drahý čas, vždyť už tak jsem utratil +množství svého času. Ale nic nevadí; všecko se dá ještě +napravit. Anebo, což abych zašel k Vachramějevu? Ne, ne, raději +později... Ech, nebylo ani třeba odcházeti z domu. Ale, co si +počnu, taková už je má povaha! Zvyk takový, že, ať je třeba +nebo ne, věčně se snažím, předběhnouti ku předu... Hm... +kolik pak je hodin? Jistě už devět. Petruška se může vrátit +a nezastané mne doma. Udělal jsem pěknou hloupost, že jsem +odešel... Ech, opravdu, nadělení!" + +Upřímně se takovým způsobem přiznav, že provedl pořádnou +hloupost, vydal se na zpáteční cestu do Šestilávočné ulice. +Přiběhl domů unavený, ztýraný. Hned od podomka zvěděl, že +se Petruškovi ani nezdálo, aby se vrátil. + +„Tu to máme; vždyť jsem to předvídal," pomyslil si náš +hrdina; „a je už devět hodin. Takový darebák! Sedí někde a +pije! Pane Bože můj! Dostal se mně pěkný den za podíl!" + +Takto uvažuje a stýskaje sobě, pan Goljadkin otevřel si byt, +rozsvítil, svlekl se úplně, vykouřil dýmku, a utrmácený, +unavený, zemdlelý, hladový ulehl si na divan, očekávaje +Petrušku. Svíčka hořela mdle, světlo se míhalo po +stěnách... Pan Goljadkin hleděl hleděl, přemýšlel, +přemýšlel a konečně usnul, jako zabitý. + +Probudil se už pozdě. Svíčka úplně skoro dohořela, čadila a +jen jen že ještě nezhasla. Pan Goljadkin vyskočil, sebral +myšlénky a připamatoval si všechno, rozhodně všechno. Za +přehrádkou ozýval se silný chrapot Petrušky. Pan Goljadkin +přiskočil k oknu — nikde ani světélka. Otevřel okeničku — +ticho; město jako by bylo vymřelo — spí. Jsou tedy dvě nebo +tři hodiny; opravdu: hodiny za přehrádkou hrkly a odbily dvě. +Pan Goljadkin vrhl se za přehrádku. + +Po dlouhém namahání probudil jakž takž Petrušku a konečně +se mu podařilo, že Petruška sedl na posteli. V tu chvíli +svíčka zhasla docela. Uplynulo deset minut, než pan Goljadkin +našel jinou svíčku a rozsvítil ji. Za tu dobu Petruška usnul +znova. + +„Darebáku, ničemo!" rozmrzel se pan Goljadkin, znova ho +probouzeje; „vstaneš-li pak, probudíš-li se?" + +Po půlhodinném namahání pan Goljadkin dosáhl konečně toho, +že jeho sluha úplně procitl, a vytáhl ho z přístěnku do +světnice. Tu teprve náš hrdina spozoroval, že Petruška byl, +jak se říká, na mol opilý a jedva stál na nohou. + +„Ničemo," vykřikl pan Goljadkin, „loupežníku! Hlavu jsi +mně srazil! Bože, kam jen mé psaní pohodil? Ach ty, Stvořiteli +můj, což jestliže... A proč jen jsem je psal? Bylo mně ho +třeba psát? Rozdováděl jsem se, já hlupák, se svou +ctižádostí! Také se mně zachtělo ctižádosti! Tu máš +ctižádost, hlupáku, tu je tvá ctižádost... Nu, ty! Kam jsi +dal psaní, loupežníku? Komu's je odevzdal?" + +„Nikomu jsem nedával žádného psaní; neměl jsem žádné +psaní... když chcete vědít!" + +Pan Goljadkin v zoufalství zalomil rukama. + +„Poslouchej, Petře... poslechni, slyš mne..." + +„Poslouchám." + +„Kam jsi šel? Odpověz..." + +„Kam jsi šel? K hodným lidem jsem šel! Kam bych chodil?" + +„Ach ty, pane Bože můj! Napřed kam jsi šel? Byl jsi v +kanceláři?... Poslouchej, Petře, jsi snad opilý?" + +„Já opilý? Ať s tohoto místa nesejdu, ani co by za ne... za +nehet..." + +„Ne, ne, to neškodí, že jsi opilý... Ptal jsem se jen tak; to +je dobře, že jsi opilý; nic proti tomu nemám, Petrušo, +pranic... Snad jsi jen tak pozapomněl, ale všechno dobře víš. +Nuže, vzpomeň si, byl jsi u Vachramějeva, úřadníka -— byl, +nebo ne?" + +„I nebyl, a žádný takový úřadník není. Ať s toho +místa..." + +„Ne, ne, Petře! Vždyť já nic neříkám, Petrušo. Vidíš +přece, že nic neříkám... Co na tom. Venku je zima, sychravo +— nu trochu jsi se napil, což na tom? Já se nezlobím. Já sám +jsem se dnes, brachu, také napil... Jen se přiznej, vzpomeň si, +brachu: byl jsi u úřadníka Vachramějeva?" + +„Nu, když tak, když tedy takhle mluvíte, tedy byl jsem, ať +třebas s tohoto místa..." + +„Nu, dobře, Petrušo, dobře, že jsi byl. Vidíš, že se +nezlobím... Nu, nu," pokračoval náš hrdina, ještě více +udobřuje svého sluhu, třepaje mu na rameno a usmívaje se: +„nu, zunknul jsi, darebo, trochu... za desetník jsi zunknul, ne? +Šibale! Nu, neškodí, vždyť vidíš, že se nezlobím... Já se +nezlobím, brachu, nezlobím se..." + +„Ne, já nejsem šibal, mluvte si, co chcete... Jen k hodným +lidem jsem si zašel, ale šibal nejsem a nikdy jsem šibalem +nebýval..." + +„Ach ne, ne, Petrušo! Jen poslechni, Petře; vždyť ti +nespílám, pravím-li, že jsi šibal. Pravím to jen proto, abych +tě potěšil, ve šlechetném smyslu to pravím. Vždyť řekne-li +se, Petrušo, některému člověku, že je šibal, že je +čtverák, činí se mu tím čest, jako by se řeklo, že se +nezmýlí, že se nedá nikomu napálit. Mnohý člověk to má +rád... Nu, nechme toho tedy! A nyní mně pověz, Petrušo, +otevřeně, bez utajování, jako příteli... byl jsi u +Vachramějeva, úřadníka, a dal ti adresu?" + +„Byl, i adresu mně dal. Hodný úřadník! ,Tvůj pán — +povídal při tom — je také hodný člověk, velice hodný +člověk — povídal mi; — vyřiď mu — povídá — mé +poručení, svému pánu, poděkuj mu — povídá — a řekni, +že ho mám rád, že si — povídá — velice vážím tvého +pána. Protože — povídá — tvůj pán, Petrušo, je hodný +člověk — povídá — a ty — povídá — jsi také hodný +člověk, Petrušo; tak tedy..." + +„Ach ty, Pane, Bože můj! A což adresa, kde je adresa! Ty +Jidáši jeden!" — Poslední slova pan Goljadkin pronesl skoro +šeptem. + +„I adresu... i adresu mně dal." + +„Dal? Nu, kde tedy bydlí Goljadkin, úřadník Goljadkin, +titulární rada?" + +„A Goljadkina najdeš — povídá — v Šestilávočné ulici. +Jak přijdeš — povídá — do Šestilávočné ulice, tak hned +na pravo na schodiště a do třetího poschodí. A tam — +povídá — najdeš Goljadkina." + +„Darebáku!" vzkřikl konečně náš hrdina, jenž pozbyl +poslední špetky trpělivosti. „Loupežníku jeden! Vždyť to +jsem já; ty mluvíš o mně. Já však se ptám na druhého +Goljadkina, o tom druhém mluvím, darebáku!" + +„Inu, jak je vám libo! Co já? Jak je vám libo..." + +„A psaní, kde je psaní?" + +„Jaké psaní? Nebylo žádného psaní, ani jsem neviděl +nijakého psaní." + +„Kam jsi je poděl, ty šibale!" + +„A, odevzdal... odevzdal jsem psaní. Že prý se dává +poroučet, abych — povídá —vám poděkoval; tvůj pán — +povídá — je hodný pán. Vyřiď mé poručení — povídá +— svému pánovi." + +„A kdo ti to řekl? To ti Goljadkin řekl?" + +Petruška se trochu zamlčel a ušklíbl se celými ústy, dívaje +se pánovi přímo do očí. + +„Poslouchej, ty loupežníku!" počal pan Goljadkin celý +udýchaný a vztekem jako bez sebe: „co's to udělal se mnou? +Mluv, co's udělal se mnou? Zařezal jsi mne, loupežníku, hlavu +jsi mi uťal, Jidáši jeden!" + +„Inu, jak je vám libo! Co já!" odpověděl Petruška rozhodným +hlasem a couvl za přehrádku. + +„Sem pojď, sem pojď, loupežníku!" + +„E nepůjdu k vám nyní, docela nepůjdu. Co já! Půjdu si k +dobrým lidem... Dobří lidé žijí poctivě, dobří lidé +žijí bez falše; a nikdy jich nebývá po dvou..." + +Panu Goljadkinu zledovatěly ruce i nohy a dech se mu zkrátil... + +„Ano, pane," pokračoval Petruška, „jich nikdy nebývá po +dvou, Bohu a poctivým lidem neubližují..." + +„Ty ničemo, ty's opilý! Jdi spat nyní, loupežníku jeden! A +zejtra, počkej, dostaneš," řekl pan Goljadkin jedva slyšným +hlasem. Co se týče Petrušky, ten ještě cosi zabručel; pak +bylo slyšet, jak ulehl na postel, až zapraskala, táhle zívl, +protáhl se a konečně zachrápal spánkem nevinnosti, jak se +říká. + +Pan Goljadkin zůstal polomrtvý. Chování Petruškovo, jeho +velice podivné, ačkoli vzdálené narážky, pro které tedy +nebylo možno se zlobit, a to tím více, že mluvil člověk +opilý; konečně celý ten nebezpečný obrat, jaký přijímala +jeho záležitost: to všechno otřáslo panem Goljadkinem až do +základů. + +„Že mne napadlo kárati ho v noci," pravil si náš hrdina, +třesa se na celém těle následkem jakéhosi chorobného pocitu. +„Bylo mně třeba pouštěti se do hádky s opilým člověkem! +Jakého smyslu se může člověk nadíti od opilce. Ať řekne, co +řekne, samý nesmysl. Ale nač pak to vlastně narážel, +loupežník? Pane Bože můj! Proč jen jsem to psaní psal? Sám +jsem se zahubil, sám jsem se zavraždil! Nebylo možno mlčet! +Musil jsem tlachat hlouposti! Bylo mně toho třeba! Záhuba mně +hrozí, jako s hadrem se mnou jednají, ale ne: se svou +ctižádostí lezu, že má čest při tom trpí, že svou čest +musím zachránit! Hotový samovrah!" + +Tak mluvil k sobě pan Goljadkin, sedě na divaně a neodvažuje se +hnouti sebou strachem. Náhle jeho oči pohlédly na jistý +předmět, jenž vzbudil v nejvyšší míře jeho pozornost. S +bázní, aby nebyl pouhou illusí, pouhým klamem fantasie +předmět, jenž vzbudil jeho pozornost, vztáhl k němu ruku s +nadějí, s bojácností, s nevylíčitelnou zvědavostí... Ne, +není to klam, není to illuse! Psaní, vskutku psaní, zcela +jistě psaní a jemu adresované. Pan Goljadkin zdvihl psaní se +stolu. Srdce mu strašně zatlouklo. + +„To jistě přinesl ten darebák," pomyslil si; „položil je +sem a potom zapomněl; jistě tak se to přihodilo..." + +Psaní bylo od úřadníka Vachramějeva, mladého soudruha a kdysi +přítele pana Goljadkina. + +„Ostatně tušil jsem to hned," pomyslil si náš hrdina, „a co +je ve psaní, také tuším." + +Psaní znělo následovně: + +„Velectěný Pane, Jakube Petroviči! + +Váš sluha je opilý a nemohu z něho dobýti rozumného slova; z +té příčiny odpovídám raději písemně. Spěchám, abych vám +oznámil, že jsem hotov vyhověti žádosti, na mne vznesené a +záležející v tom, abych odevzdal známé vám osobě psaní; +vykonám to správně a přesně. Bydlí pak ona osoba, vám dobře +známá, která mně nyní nahradila přítele, a jejíž jméno +zde zamlčuju (protože nechci zbytečně očerňovat pověst +úplně nevinného člověka), spolu s námi, v bytě Karoliny +Ivánovny a sice v témž pokoji, kde dříve, když vy jste u nás +přebýval, ubytoval se pěchotní důstojník, jenž sem přijel z +Tambova. Ostatně osobu onu můžete nalézti všude mezi +poctivými a čistosrdečnými lidmi, což by se o jiných říci +nemohlo. Svůj styk s vámi hodlám ode dneška přerušiti; není +mně také možno, abych setrval v přátelském tonu a bývalém +souhlasném způsobu naší kollegiálnosti, a proto vás prosím, +velectěný pane, abyste mi hned, jak obdržíte toto mé +upřímné psaní, zaslal dva ruble stříbra, které mně +náležejí za břitvy zahraniční práce, jež jsem vám prodal +— jestliže se pamatujete — před sedmi měsíci na dluh, +ještě za doby, když jste bydlel s námi u Karoliny Ivánovny, +kteréž si vážím z hloubi duše své. Jednám tak proto, že +jste dle vypravování rozumných lidí pozbyl citu pro čest a +dobrou pověst a stal se nebezpečným pro mravnost nevinných a +nezkažených lidí; neboť některé osoby nežijí dle pravdy a +mimo to jich slova jsou faleš a jich poctivé vzezření jest +podezřelé. Vždy a všude se najdou lidé způsobilí, aby se +zastali uražené Karoliny Ivánovny, kteráž bývala vždycky +chování mravného, za druhé jest ženština poctivá a k tomu +slečna, třebas ne mladá, ale za to z dobré zahraniční rodiny. +Žádaly mne některé osoby, abych se o tom zmínil ve svém +psaní mimochodem; zmiňuju se však o tom i svým jménem. Na +všechen způsob dovíte se všechno svým časem, nedovědel-li +jste se nyní přes to, že jste si dle vypravování rozumných +lidí způsobil smutnou pověst po všech koncích hlavního města +a proto jste mohl, velectěný pane, obdržeti už na mnohých +místech náležité o sobě zprávy. K závěrku tohoto listu vám +oznamuju, velectěný pane, že známá vám osoba, jejíž jméno +zde nepřipomínám ze známých šlechetných příčin, těší +se značné vážnosti u lidí dobře smýšlejících; mimo to +jest povahy veselé a příjemné, těší se úspěchům jak v +úřadě, tak i mezi všemi dobře smýšlejícími lidmi, stojí +věrně ve slovu i přátelství a neubližuje za zády těm, s +kým se do očí nachází v poměrech přátelských. + +Na všechen způsob zůstávám váš oddaný sluha + +N. Vachramějev. + +P. S. Svého sluhu vyžeňte; je opilec a působí vám věrojatně +mnoho klopot. Vezměte si místo něho Jevstafija, který dříve +sloužíval u nás a nyní je bez místa. Nynější váš sluha je +nejen opilec, nýbrž kromě toho i zloděj, neboť ještě minulý +týden prodal libru rozsekaného na kousky cukru Karolíně +Ivánovně za sníženou cenu, což dle mého domnění nemohl +učiniti jinak, než že vás okrádal lstivým způsobem po +malých částkách za různých dob. Píšu vám to, protože vám +přeju dobra přes to, že některé osoby umějí pouze urážet a +klamat všechny lidi, zejména poctivé a nadané dobrou povahou; +mimo to po straně je pomlouvají a líčí s docela opačné +stránky jedině ze závisti a proto, že samy sebe nemohou nazvati +takovými. V." + +Náš hrdina, když byl dočetl psaní Vachramějeva, zůstal +dlouho ještě na divaně v nehybném položení. Jakési nové +světlo pronikalo skrze nejasnou a záhadnou mlhu, jež ho +obestírala už dva dni. Náš hrdina počínal trochu chápat... +Pokusil se vstáti s divanu a projíti se jednou nebo dvakrát po +pokoji, aby se osvěžil, sebral trochu své rozptýlené +myšlénky, soustředil je na určitý předmět, a potom, až se +trochu sebere, aby náležitě uvážil svou situaci. + +Ale když chtěl přivstat, sklesl slabostí a mdlobou opět na +staré místo. „Ovšem, vždyť jsem to už dříve předvídal; +ale co to vlastně píše, a jaký je přímý smysl jeho slov? Nu, +smysl jejich snad znám, ale kam to povede? Kdyby řekl přímo: je +to tak a tak a vyžaduje se to a to; nu já bych mu vyhověl. Ale +věc přijímá velmi nepříjemný obrat. Ach, kdybych se co +nejrychleji mohl dočkat rána a probrati se k samé věci! Nyní +ovšem vím, co dělat. Odpovím, že tak a tak, že jsem volný se +dorozumět, své cti že neprodám a jestliže tento... tedy +třebas. Ale proč on, proč ona známá osoba, ona nešťastná +osoba se k tomu připletla? Proč jen ta se k tomu připletla? Ach, +kdyby už bylo ráno! Zatím o mně roztrouší klevety, +intrikujou, pracují proti mně! Hlavní věc však, abych netratil +času; nyní, na příklady mohu napsat odpověď a zmíniti se v +ní, že tak a tak a že tedy jsem ochoten to a to. A zejtra, než +se rozední, ji odešlu; sám pak hezky časně tento... a se své +strany vyjdu jim na odpor, abych je předešel, ptáčky... Och, +pomluví mne, jistě mne pomluví!" + +Pan Goljadkin přitáhl si papír, vzal péro a napsal +následující poslání za odpověď na psaní gubernského +sekretáře Vachramějeva: + +„Velectěný pane, Nestore Ignaťjeviči! + +S žalostným pro mé srdce podivením přečetl jsem urážlivé +vaše psaní, neboť jasně vidím, že pode jménem jistých +nespolehlivých osob a jiných lidí se lživou šlechetností +rozumíte mne. S opravdovým zármutkem pozoruju, jak rychle, +úspěšně a jaké daleké kořeny zapustila kleveta na úkor +mého štěstí, mé cti a mého dobrého jména. Je to tím +žalostnější a urážlivější, že i poctiví lidé s opravdu +šlechetným smýšlením a hlavně lidé, nadaní přímou a +otevřenou povahou, opouštějí zájmy šlechetných lidí a lnou +nejlepšími vlastnostmi svého srdce ke zhoubné mšici, která se +na neštěstí za našich těžkých a nemravných dob rozplodila +silně a do krajnosti škodlivě. Dodatkem oznamuju, že +připomenutý vámi dluh, totiž dva ruble stříbra, pokládám za +svatou povinnost svou vám zaplatiti v úplnosti. + +Co pak se týče, velectěný pane, vašich narážek, +týkajících se známé osoby ženského pohlaví, jejích +úmyslů, rozpočtů a různých cílů, přiznám se vám, +velectěný pane, že jsem neurčitě a nejasně porozuměl oněm +narážkám. Dovolte mi, velectěný pane, abych své šlechetné +smýšlení a své dobré jméno směl zachovati neposkvrněné. Na +všechen způsob jsem hotov dorozuměti se osobně, dávaje +přednost určitému osobnímu dorozumění před písemným a mimo +to jsem hotov ke smírným, rozumí se pro obé strany závazným +úmluvám. Za tím účelem prosím vás, velectěný pane, abyste +oznámil oné osobě, že jsem ochoten osobně se dohodnouti, a ji +zároveň požádal, aby mně určila dobu a místo, kde bychom se +mohli shledati. + +Trpko mně bylo, velectěný pane, když jsem četl narážky na +to, jako bych vás byl urazil, jako bych byl zradil naše bývalé +přátelství a vyjadřoval se o vás nepříznivě. Připisuju to +všechno nedorozumění, hnusné klevetě, závisti a +nepřejícnosti těch, koho spravedlivě mohu nazvati svými +nejkrutějšími nepřátely. Avšak oni patrně nevědí, že +nevinnost je silná už svou nevinností, že nestoudnost, drzost a +duši pobuřující familiárnost jistých osob dříve nebo +později zaslouží si pečeť všeobecného opovržení, a že ony +osoby zahynou nejinak, než svou vlastní nešlechetností a +zkažeností srdce. + +K závěrku prosím vás, velectěný pane, abyste oznámil oněm +osobám, že podivný nárok jejich a nešlechetná, fantastická +touha — vytlačiti jiné z mezí, kteréž zaujímají svou +existencí na tomto světě, a zabrati jejich místo — jsou hodny +podivu, opovržení, politování a mimo to i blázince; že kromě +toho takové jednání je přísně zakázáno zákonem, což jest +dle mého mínění zcela spravedlivé, neboť každý má býti +spokojen svým vlastním místem. Všechno má meze, a je-li toto +žert, jest to žert neslušný, neboť mohu vás ubezpečiti, +velectěný pane, že myšlénky mé o svých místech, které jsem +vyložil výše, jsou čistě mravní. + +Na všechen způsob mám čest zůstati váš uctivý sluha + +Jak. Goljadkin." + +Hlava X. + +Vůbec možno říci, že události včerejšího dne otřásly +pana Goljadkina do základů. Spal náš hrdina velmi špatně, +t.j. nemohl úplně usnout ani na pět minut, jako by mu byl +nějaký čtverák nasypal rozřezaných štětin do postele. Celou +noc strávil v jakémsi polospánku a polobdění, převracel se s +jedné strany na druhou, s jednoho boku na druhý vzdychaje a +hekaje, na okamžik usínaje a za minutku opět se probouzeje, a ke +všemu tomu družily se jakási podivná tesklivost, neurčité +vzpomínky, šeredné sny — slovem všechno, co jen možno +nalézti nepříjemného. + +Tu se mu zjevovala v jakémsi divném, záhadném přítmí postava +Andreje Filippoviče, suchá postava, zlostná postava, se suchým, +krutým pohledem a s tvrdě uctivými domluvami. A sotva že se pan +Goljadkin počal blížiti k Andreji Filippoviči, aby se mu +nějakým způsobem, ať si už tak nebo onak omluvil a dokázal +mu, že není dokonce takový, jak ho vylíčili jeho nepřátelé, +nýbrž že je takový a takovým ba jest nadán kromě svých +obyčejných, vrozených vlastností také ještě tím a tím: +ihned se objevila známá svými nenáležitými úmysly osobnost a +nějakým svrchovaně rozčilujícím způsobem najednou zmařila +všechny úmysly pana Goljadkina a hned, před samýma očima pana +Goljadkina nadobro očernila jeho pověst, zašlapala do bláta +jeho ctižádost a hned na to zaujímala jeho místo v úřadě i +ve společnosti. + +Tu zase svěděla hlava pana Goljadkina pro jakousi šňupku, +kterou nedávno obdržel a poníženě přijal, pro šňupku, +které se mu dostalo buď ve společnosti nebo kdesi při +úřadním zaměstnání, a proti níž bylo těžko protestovat. A +zatím, co si pan Goljadkin počínal lámat hlavu nad příčinou, +pro kterou je mu vlastně těžko protestovat proti té či oné +šňupce, sama myšlénka o šnupce počala se nepozorovaně +přelévati v nějakou jinou formu, ve formu nějaké známé +malinké nebo i dosti značné podlosti, kterou viděl, slyšel, +nebo sám nedávno provedl, a sice provedl často nikoli z podlého +důvodu anebo z nějakého podlého úmyslu, nýbrž jen tak — +někdy na příklad náhodou za příležitosti, z delikátnosti, +jindy zase následkem své úplné bezbrannosti a konečně i +proto... proto... slovem pan Goljadkin už dobře věděl, proč? + +Tu se pan Goljadkin červenal i ve snu a potlačuje svůj stud, +bručel si, že v takovém případě na příklad možno bylo +prokázati pevnost charakteru, ano bylo možno prokázati značnou +pevnost charakteru, ale hned se mu namanula otázka, co že je +vlastně pevnost charakteru? Jak ji chápat? + +Nejvíce však popouzelo pana Goljadkina a rozčilovalo ho, že i +zde, i v takový okamžik nezbytně se objevovala — ať si na +pozvání nebo bez pozvání — známá svou nemožností a +paskvilností svých záměrů osobnost a také přes to, že věc, +tuším, byla jasná, bručela své poznámky s nezdvořilým +úsměvem, jako na příklad: „kam pak zde mluvit o pevnosti +charakteru! Kde pak já nebo ty, Jakube Petroviči, můžeme mluvit +o pevnosti charakteru..." + +Pak se opět zdálo panu Goljadkinu, že se nachází v jakési +krásné společnosti, známé svým vtipem a ušlechtilým tónem +všech osob, z nichž se skládala; že i on, pan Goljadkin, se +vyznamenal laskavostí a vtipem, že si ho všichni zamilovali, +též někteří z jeho nepřátel, kteří tu byli, si ho +zamilovali, což bylo velice příjemno panu Goljadkinu; že +všichni mu dali přednost a že pan Goljadkin sám na konec s +příjemným pocitem zaslechl, jak hospodář po straně jakémusi +hostu pochválil pana Goljadkina. A náhle — kde se vzala, tu se +vzala — opět se objevila známá svou zlovolností a svými +zvířecími záměry osobnost ve způsobě pana Goljadkina +mladšího, a náhle, v jednom okamžiku pouhým svým objevením +Goljadkin mladší rozrušil všechno vítězství i všechnu +slávu pana Goljadkina staršího, zatemnil sebou Goljadkina +staršího, zašlapal do bláta Goljadkina staršího, a konečně +jasně dokázal, že Goljadkin starší a k tomu skutečný vůbec +není skutečný, nýbrž falešný, a skutečný Goljadkin že +jest on, a posléze že Goljadkin starší vůbec není to, čím +se zdá, nýbrž že je takový a takový a následovně nemá +míti a nemá práva náležeti ke společnosti lidí spolehlivých +a lidí dobrého tónu. A vše to stalo se tak rychle, že pan +Goljadkin starší neměl ještě ani času ústa otevřít, když +se už všichni duší i tělem oddali nemožnému, falešnému +panu Goljadkinu a s hlubokým opovržením odmítli jeho, pravého +a nevinného pana Goljadkina. Nezůstalo člověka, jehož +mínění by v okamžiku nebyl přeměnil nemožný pan Goljadkin +dle svého přání. Nezůstalo človíčka ani sebe +nepatrnějšího z celé společnosti, k němuž by se nebyl +vetřel neužitečný a falešný pan Goljadkin svým způsobem, +svou sladkou úlisností, k němuž by nebyl podlezl, jemuž by +nebyl podkouřil dle svého obyčeje něčím nejpříjemnějším +a nejsladším, tak že podkuřovaná osoba jen čichala a kýchala +až do slz na znamení nejvyšší spokojenosti. + +Hlavní věc, že se to vše dálo okamžitě; bystrota jednání +podezřelého a zbytečného pana Goljadkina byla podivuhodná! +Sotva že se na příklad zalísal jednomu a získal si jeho +náklonnost, člověk ještě nemrkl a on už má v práci +druhého. Zalísá se po tichounku druhému, vynutí si úsměv +náklonnosti, mrskne svou krátkou, kulatou, ostatně dosti dubovou +nožkou a hle, už je u třetího, už lichotí třetímu a také +se mu lísá po přátelsky. Člověk ještě úst neotevře, ba +neměl času, aby si uvědomil své podivení, a on je už u +čtvrtého a nachází se v týchž poměrech se čtvrtým, hrůza, +skutečné kouzlo! + +A k tomu všichni jsou mu rádi, všichni ho milují všichni ho +vynášejí, všichni vyznávají celým sborem, že jeho laskavost +a satirický směr jeho ducha jsou nepoměrně lepší než +laskavost a satirický směr pravého pana Goljadkina a kárají +proto pravého a nevinného pana Goljadkina, odmítají +opravdového pana Goljadkina, ba už postrkují dobromyslným panem +Goljadkinem, už sypou šňupky na známého svou láskou k +bližnímu, na pravého pana Goljadkina...! + +S tesklivostí, s hrůzou a vztekem vyběhl mnoho trpící pan +Goljadkin na ulici, a počal najímati drožku, aby letěl rovnou +cestou k jeho excellenci, a ne-li k němu, tedy aspoň k Andreji +Filippoviči; ale hrůza! Drožkáři nikterak nechtějí vézti +pana Goljadkina, že prý nemohou vézti dva úplně sobě +podobné, poněvadž prý hodný člověk se snaží žíti +poctivě a ne tak leda jak, a nikdy ho nebývá po dvou. + +Celý studem zdrcený rozhlíží se vůkol úplně poctivý pan +Goljadkin a nabývá dokonalého přesvědčení sám, na své +vlastní oči, že drožkáři i Petruška, jenž se s nimi už +dorozuměl, všichni jsou právi; neboť nestoudný pan Goljadkin +mladší nacházel se opravdu také zde vedle, nedaleko od něho, a +řídě se podlým zvykem svých mravů, patrně se hotovil i v +tomto kritickém případě provésti cosi zhola neslušného, +nikterak neprojevujícího zvláštní ušlechtilosti povahy, +kteréž člověk nabývá obyčejně dobrým vychováním, +ušlechtilosti, kterouž se tolik vychloubal při každé vhodné +příležitosti odporný pan Goljadkin druhý. + +Bez paměti od studu a zoufalosti, zničený a úplně spravedlivý +pan Goljadkin dal se do běhu, kam ho oči nesly, dal se do vůle +osudu, ať si ho přivede kamkoliv; ale při každém jeho kroku, +při každém nárazu jeho nohy o žulový chodník vyskakoval jako +by ze země ještě jeden, jemu úplně podobný, ale zkažeností +svého srdce ohavný pan Goljadkin. A všichni tito úplně +podobní, hned jak se objevili, běželi jeden za druhým a +dlouhým řetězem jako řada husí táhli se a klopýtali za panem +Goljadkinem starším, tak že nebylo možno utéci od těchto +úplně podobných, tak že se politování hodnému panu +Goljadkinu zarážel v prsou dech od hrůzy, tak že se narodila na +konec strašná spousta úplně sobě podobných, tak že konečně +celé hlavní město bylo zavodněno úplně sobě podobnými a +policejní strážník, vida takové porušení slušnosti, byl +nucen chytit všechny ty úplně podobné za límec a posaditi je +do boudy, která stála náhodou hned po straně... + +Celý trnoucí a hrůzou tuhnoucí probouzel se náš hrdina a +stále ještě trna hrůzou pociťoval, že i ve skutečnosti jeho +život jedva bude veselejší... Bylo mu těžko, trapno... +Svírala ho taková tesklivost, jako by mu něco vyžíralo srdce z +prsou... + +Konečně však se pan Goljadkin nemohl déle zdržeti. „Nesmí +to být!" vzkřikl, rozhodně se zdvihaje s postele a hned za +tímto výkřikem procitl úplně. + +Rozednilo se patrně už dávno. Ve světnici bylo jaksi +neobyčejně světlo. Sluneční paprsky hustě pronikaly skrze +okna, mrazem zjinovatělá, a hojně se sypaly po světnici, což +nemálo překvapilo pana Goljadkina, neboť k němu do pokoje +nahlédlo slunce leda v poledne a jindy, na kolik se pan Goljadkin +pamatoval, nikdy nebývalo takových nepravidelností v běhu +nebeského světla. Sotva že v panu Goljadkinu vzniklo toto +podivení, hodiny za přehrádkou začaly hrčeti, což znamenalo, +že ihned budou bít. + +„Uvidíme!" pomyslil si pan Goljadkin a s tesklivým +očekáváním napjal sluch. Ale k velikému a rozhodnému jeho +překvapení hodiny se napjaly a udeřily pouze jednou... + +„Co je to za komedii!" vzkřikl náš hrdina a vyskočil z +postele. Tak jak byl, nevěře svým uším, vyběhl za +přehrádku. Hodiny ukazovaly opravdu jednu. Pan Goljadkin nahlédl +na Petruškovu postel; ale ve světnici Petrušku nebylo ani +cítit. Jeho postel byla patrně už dávno prázdna a ustlána; +také jeho boty tu nikde nebyly — neklamný důkaz, že Petruška +vskutku není doma. + +Pan Goljadkin přiskočil ke dveřím: dvéře byly zamknuty. +„Ale kde je Petruška?" tázal se pošeptmu, celý strašně +rozechvělý a cítě dosti silné třesení ve všech údech... +Náhle prolétla mu hlavou jistá myšlénka... Pan Goljadkin +přiskočil ke svému stolu, přehlédl jej, prohledal kolem do +kola — skutečně: včerejší jeho psaní k Vachramějevu +zmizelo... + +Petruška ve přístěnku nebyl, hodiny na stěně ukazovaly jednu +a ve včerejším listě Vachramějeva byly uvedeny jakési nové +punkty, na první pohled sice dosti nejasné, ale nyní už zcela +vysvětlené. Tedy i Petruška... není pochyby, že Petruška jest +podplacen! Ano, ano, tak a nejinak! + +„Takhle tedy se zatahoval hlavní uzel!" vzkřikl pan Goljadkin a +udeřil se do čela, víc a více rozevíraje oči. „Tedy ve +hnízdě té lakomé Němky skrývá se nyní všechna hlavní +nečistá síla! A byla to tedy pouze strategická lest s její +strany, když mně ukazovala na Izmajlovský most — mou pozornost +odvracela, mátla mne (čarodějnice nehodná!) a takovým +způsobem prováděla své podkopy! Ano, to je jisté! Patří-li +se na věc s této stránky, je tomu skutečně tak! Tím se také +úplně vysvětluje, proč vystoupil na scénu onen dareba: jedno +se pojí k druhému. Měli ho dávno už pohotově a drželi si ho +v zásobě pro nutný okamžik. Tak vidíme, jaké je to nyní, jak +všechno vyšlo na jevo! Jak se všechno vysvětlilo! Ale nic +neškodí! Ještě čas není ztracen..." + +Ale tu si s hrůzou pan Goljadkin vzpomněl, že už jde na druhou +hodinu odpoledne. „Což jestliže nyní už provedli své..." z +prsou vydral se mu vzdech... „Ale ne, mýlí se, ještě se jim +nepovedlo, podíváme se na ně..." + +Ledajak se ustrojil, vzal papír, péro a naškrtal následující +poslání: + +„Velectěný pane, Jakube Petroviči! + +Buď vy, anebo já, pro nás oba dva není místa! A proto vám +oznamuju, že podivné, směšné a zároveň nemožné přání +vaše, zdáti se mým blížencem a vydávati se za něho, +neposlouží k ničemu jinému než k vašemu úplnému zostuzení +a k vaší porážce. Pročež vás prosím ve vlastním vašem +zájmu, abyste ustoupil stranou a nepřekážel v cestě lidem +opravdu šlechetným, naplněným dobrými úmysly. V opačném +případě jsem hotov rozhodnouti se pro nejkrajnější +prostředky. Odkládám péro a očekávám... Ostatně zůstávám +ochotný k službám i — k pistolím. + +J. Goljadkin." + +Když náš hrdina dokončil psaníčko, počal si energicky +tříti ruce. Potom oblekl plášť a vzal klobouk, otevřel si +druhým klíčem, jejž měl v zásobě, byt a vydal se do +kanceláře. Ke kanceláři přišel, ale vejíti se neodvážil. +Bylo skutečně už příliš pozdě; hodinky pana Goljadkina +ukazovaly půl třetí. Náhle jistá okolnost, na pohled zcela +nepatrná, rozptýlila některé jeho pochybnosti. Za rohem +úřadní budovy ukázala se z nenadání udýchaná a uřícená +postavička, která kradmo, jako myš, vklouzla na schůdky a potom +hned do síně. Byl to písař Ostafjev, člověk dobře známý +panu Goljadkinu, člověk z části nezbytný a za desetník na +všechno hotový. Znaje něžnou strunku Ostafjeva a domysliv se, +že nyní, když si odběhl z jisté velice nutné potřeby, bude +patrně ještě chtivější na desetníky, než jindy, rozhodl se, +že jich nebude litovat, a proto hned vyběhl na schůdky a odtud +do síně za Ostafjevem, zavolal ho, s tajemným pohledem ho vyzval +stranou do soukromého koutečka za ohromná litěná kamna. Když +si ho tam zavedl, počal se ho vyptávat. + +„Nu, co příteličku, kterak tam nahoře... ty mi rozumíš?" + +„Slyším, vaše blahorodí, přeju dobrého zdraví vašemu +blahorodí." + +„Dobře, přítelíčku, dobře, já se ti odvděčím, milý +příteli. Nu, vida, kterak tedy, přítelíčku?" + +„Co si ráčíte přát?" Tu si Ostafjev zadržel trochu rukou +ústa, jež se mu z nenadání otevřela. + +„Rád bych, víš, přítelíčku, tento... Ne snad, abys si +myslil něco... Nu, kterak tedy, Andrej Filippovič je zde?" + +„Zde." + +„A úřadníci také jsou zde?" + +„I úřadníci také, jak se sluší a patří." + +„A jeho excellence také?" + +„I jeho excellence také je zde." Tu písař jednou rukou si +přidržel opět se rozevírající ústa a jaksi zvědavě a +divně se podíval na pana Goljadkina. Aspoň našemu hrdinovi se +tak zdálo. + +„A nic zvláštního se nepřihodilo, můj milý?" + +„Ne, nic zvláštního." + +„Na příklad o mně, přítelíčku, nepřihodilo se tam tak +nějak něco... co? Víš jen tak, mimochodem, rozumíš mi? + +„Ne, zatím ještě nic nebylo slyšet." Tu si písař opět +přidržel ústa a opět jaksi divně pohlédl na pana Goljadkina. +Jde totiž o to, že náš hrdina se nyní snažil vniknouti ve +tvář Ostafjeva a vyčísti z ní, netají-li se mu něco. A +opravdu jako by se mu něco zatajovalo; Ostafjev stával se jaksi +hrubějším a sušším a nevšímal si už s takovým +účastenstvím, jako na počátku rozmluvy, zájmů pana +Goljadkina. „Je z části práv," pomyslil si pan Goljadkin; +„co je mu vlastně do mne? Možná, že už dostal s druhé +strany a proto právě si odskočil za svou velenutnou potřebou. +Nu, teď to zkusím já... Pan Goljadkin poznal, že nadešla doba +desetníků. + +„Tu máš, přítelíčku ..." + +„Srdečně děkuju vašemu blaborodí." + +„Dám ještě více." + +„Slyším, vaše blaborodí." + +„Teď, ihned, ještě více dám, a až bude věc u konce, +ještě jednou tolik dám. Rozumíš?" + +Písař mlčel, vytáhl se jako struna a nehybně pohlížel na +pana Goljadkina. + +„Nu, mluv nyní: o mně nic nebylo slyšet?" + +„Zdá se, že ještě, prozatím... tento... nic ještě +prozatím." Ostafjev odpovídal s přestávkami, zachovávaje +taktéž, jako pan Goljadkin, trochu tajemné vzezření, trhaje +brvami, patře k zemi, snaže se uhoditi na pravý tón, slovem, +snaže se ze vší síly vydělati si, co mu bylo slíbeno, neboť +to, co mu bylo dáno, pokládal už za své a dokonale získané. + +„A není nic známo?" + +„Prozatím ještě nic." + +„Ale poslechni — tento — možná, že později bude známo?" + +„Později, rozumí se, možná, že bude známo." + +„Běda!" pomyslil si náš hrdina. „Poslechni, tu máš +ještě, můj milý." + +„Od srdce děkuju vašemu blahorodí." + +„Vachramějev byl včera zde?" + +„Byl." + +„A nebyl tu ještě někdo jiný? Rozpomeň se, brachu." + +Písař se hrabal chvilku ve svých vzpomínkách a nevzpomínal si +na nic vhodného. + +„Ne, nikdo jiný tu nebyl." + +„Hm," — Následovala pomlčka. + +„Poslouchej, brachu, tu máš ještě; pověz všechno, všechno +do podrobná." + +„Poslouchám, pane!" Ostafjev stál nyní jako hedvábný, a toho +právě bylo třeba panu Goljadkinu. + +„Vysvětli mně nyní, brachu, v jakém postavení je zde on?" + +„Nic zvláštního, v dobrém," odpověděl písař, patře +otevřenýma očima na pana Goljadkina. + +„Totiž, jak to ,v dobrém'?" + +„Nu tak." Tu Ostafjev význačně trhl brvami. Ale ve +skutečnosti byl úplně zaražený a nevěděl, co má ještě +mluvit. „Běda," pomyslil si pan Goljadkin. + +„A nemají tak něco zvláštního mezi sebou — on a +Vachramějev?" + +„Všecko je tak, jako dříve." + +„Rozpomeň se." + +„Ano, povídá se, mají prý něco." + +„Nu, co tedy?" + +Ostafjev si přidržel rukou ústa. + +„Nepřišlo sem pro mne psaní od tamtud?" + +„Sluha Michějev šel dnes k Vachramějevu do bytu, tam k té +jejich Němce, já tedy půjdu a poptám se, je-li třeba." + +„Buď tak dobrý, přítelíčku, optej se pro Boha!... Já +ostatně jen tak... Ne abys si něco myslil, brachu; já jen tak... +Ano, pozeptej se tedy, přítelíčku, a výzvěď, +nepřipravuje-li se tam něco proti mně. Zejména, co on dělá? +Toho je mně hlavně třeba; to tedy výzvěď, přítelíčku, a +já se ti potom dobře odměním, brachu..." + +„Poslouchám, vaše blahorodí, a na vašem místě sedí dnes +Ivan Semenyč." + +„Ivan Semenyč? Co? Ale! Je-li možná?" + +„Andrej Filippovič mu nařídil, aby si tam sedl..." + +„Je-li možná? A proč to? Vyzvěd to, brachu; pro Boha, +vyzvěď to, brachu; všechno to vyzvěď, a já se ti odsloužím, +přítelíčku; toho právě je mi třeba... Ale jen si nemysli +něco tento... brachu." + +„Poslouchám, poslouchám, vaše blahorodí, hned sem přiběhnu. +A což vy neráčíte dnes zajíti do kanceláře?" + +„Ne, můj milý; já jen tak, jen jsem se sem přišel podívat, +přítelíčku, a potom se ti odměním, můj milý." + +„Poslouchám." + +Písař bystře a horlivě vyběhl vzhůru po schodech a pan +Goljadkin zůstal sám. + +„Běda," pomyslil si. „Ech špatně, špatně! Bídné jsou +nyní mé záležitosti! A co by to všechno znamenalo? Co asi +znamenaly na příklad některé narážky toho opilce a čí je to +dílo? Ale už vím, čí je to dílo. Bezpochyby už zvěděli a +posadili ho na mé místo... Ale jak pak posadili... Vždyť ho tam +posadil Andrej Filippovič, totiž Ivana Semenyče; ale proč ho +tam vlastně posadil, za jakým účelem ho tam posadil? Není +pochybnosti — zvěděli už... To způsobil Vachramějev; +vlastně ne Vachramějev, vždyť je hloupý jako osikové poleno, +Vachramějev totiž; ale oni všichni pracují za něho a toho +darebáka schválně proto sem přištvali. A Němka na mne +žalovala, jednooká! Měl jsem vždycky podezření, že celá ta +intrika není jenom tak leda bylo, že za tím ženským, babským +klepem jistě něco vězí; totéž jsem povídal i Kresťjanu +Ivánoviči, že se spikli, aby zničili člověka a chytli se +Karoliny Ivánovny. O ne, je vidět, že tu působí mistři! O +zde, panečku, pracuje mistrovská ruka a ne Vachramějev. Řečeno +už, že Vachramějev je hlupák, a tohle... však já vím už, +kdo tu za ně za všechny pracuje: to pracuje darebák, to pracuje +onen samozvanec! A toho právě se drží, čímž se vysvětlují +z části též jeho úspěchy ve vyšší společnosti. A opravdu, +bylo by záhodno nyní vědít, v jakém je postavení, v jakém +poměru je tam k nim?... Ale proč jen tam vzali Ivana Semenyče! +Na kého čerta potřebovali Ivana Semenyče? Jako by nebyli mohli +najít někoho jiného! Ostatně, ať by si posadili kohokoliv, +bylo by pořád totéž; ale co vím s určitostí, to je to, že +mně Ivan Semenovič byl už dávno podezřelý, už dávno jsem ho +pozoroval; takový dědouch protivný, škaredý; půjčuje prý +peníze na úroky a bere židovská procenta. Ale to všechno +zavařil medvěd. Medvěd se vpletl do celé té záležitosti. +Vzniklo všechno následujícím způsobem: Začalo se u +Izmajlovského mostu; tam to začalo..." + +Tu se pan Goljadkin zaškaredil, jako by byl kousl do citronu, +rozpomenuv se bez pochyby na něco velice nepříjemného. + +„Nu, neškodí ostatně," pomyslil si dále. „Ale vždyť já +jen pořád mudruju, a Ostafjev nejde. Bezpochyby sedl ku psaní a +nebo ho tam někdo zadržel. Z části je to dobře, že takhle +intrikuju a také ze své strany provádím podkopy. Ostafjevu +třeba dát jen desetník a už je... tento... celý na mé +straně. Ale o to vlastně běží, je-li opravdu na mé straně? +Možná že i oni ze strany jemu tento... a že ze své strany v +dorozumění s ním provádějí intriku. Vždyť vyhlíží +opravdu jako loupežník, dareba, jako hotový loupežník! +Zatajuje, darebák. ,Nic prý,' povídá, ,a od srdce prý vám, +vaše blahorodí, děkuju,' říká. Takový loupežník!" + +Ozval se hluk. Pan Goljadkin se přikrčil a skočil za kamna. +Kdosi sešel se schodů a vyšel na ulici. Kdo by to asi odcházel +nyní?" pomyslil si náš hrdina. Za minutku opět se ozvaly +něčí kroky. Tu se pan Goljadkin nezdržel a vystrčil ze svého +úkrytu malinký koneček nosu — vystrčil jej a v okamžiku zase +ucouvl nazpět, jako by ho byl špendlíkem někdo píchl do nosu. + +Tentokrát procházel mimo... nu, vždyť víme, kdo: darebák, +intrikán a nemrava — kráčel jak obyčejně svým podlým, +drobným krůčkem, cupaje a pohazuje nožkami tak, jako by se +chystal někoho kopnout, + +„Podlec!" prohodil pro sebe náš hrdina. Ostatně pan Goljadkin +nemohl nespozorovat, že podlec měl pod paží ohromný zelený +portefeuille, náležející jeho excellenci. „Tedy opět na +zvláštní rozkaz!" pomyslil si pan Goljadkin, začervenal se a ze +vzteku se přikrčil ještě více než před tím. + +Sotva se pan Goljadkin mladší mihnul mimo pana Goljadkina +staršího, aniž ho spozoroval, ozvaly se po třetí něčí kroky +a tentokrát se pan Goljadkin domyslil, že to byly kroky +písařské. Skutečně jakási hladce přičísnutá písařská +postavička nahlédla k němu za kamna. Nebyla to však postavička +Ostafjeva, nýbrž jiného písaře, příjmením Pisarenko. To +překvapilo pana Goljadkina. „Proč zasvěcuje do tajnosti jiné +osoby?" pomyslil si náš hrdina. Barbaři! „Nic jim není +svatého!" + +„Nu, co, příteli?" promluvil, obraceje se k Pisarenkovi. „Od +koho přicházíš, příteli?" + +„Tuhle ve vaší záležitosti. Nejsou doposud od nikud žádné +zprávy. Přijdou-li nějaké, oznámíme vám." + +„A Ostafjev?" + +„Jemu, vaše blahorodí, není nikterak možno. Jeho excellence +už dvakráte procházel po kanceláři; já sám také nemám +nyní kdy." + +„Děkuju, můj milý, děkuju ti... Jenom mně řekni..." + +„Opravdu, nemám kdy... Každou minutku se ptají na někoho z +nás... Ale račte tu ještě chvilku postát, a sběhne-li se +něco ve vaší záležitosti, my vám to oznámíme." + +„Ne, příteli, jenom mně řekni..." + +„Ale račte... nemám nyní kdy," namítal Pisarenko, chtěje se +utrhnouti panu Goljadkinu, který ho chopil za nohu. „Skutečně +nemohu; jen tu račte postát, a my vám dáme zprávu." + +„Hned, hned, příteli! Hned, milý příteli. Jen tuhle to: +vidíš, tohle psaní, příteli; já se ti potom odměním, můj +milý." + +„Poslouchám." + +„Postarej se odevzdat je panu Goljadkinu." + +„Goljadkinu?" + +„Ano, můj milý, panu Goljadkinu." + +„Dobře; jak budu hotov s prací, donesu mu je. A vy tu zatím +stůjte. Zde vás nikdo neuvidí..." + +„Ach ne, můj milý, nemysli si... nestojím tu proto, aby mne +nikdo neuviděl. A nyní, příteli, tady už nezůstanu; budu +čekat v uličce. Jest tam kavárna a tam budu čekat. Jestliže se +co přihodí, dej mně zprávu, rozumíš?" + +„Dobře, jen mne pusťte, já už rozumím." + +„A já se ti odměním, můj milý," volal pan Goljadkin za +Pisarenkem, jenž se konečně vytrhl z jeho rukou. „Dareba, zdá +se, že se stal hrubějším," pomyslil si pan Goljadkin, +vycházeje po tichounku ze svého úkrytu za kamny. „Je tu +ještě nějaký háček. To je jasné... Napřed bylo to a ono... +Ostatně měl skutečně na spěch; možná, že tam mají mnoho +práce. A jeho excellence dvakráte chodil po kanceláři... Z +jaké asi příčiny?... Och, no, nic neškodí! Ostatně možná, +že se všecko dobře zdaří; uvidíme..." + +Tu pan Goljadkin právě otvíral dvéře a chtěl už vyjíti na +ulici, když právě v tom okamžiku zarachotil před schůdky +kočár jeho excellence. Dříve než se pan Goljadkin vzpamatoval, +otevřely se dvířka kočáru a sedící v něm pán vyskočil na +schody. Pán ten nebyl nikdo jiný, než tentýž pan Goljadkin +mladší, jenž před deseti minutami odběhl z úřadu. Pan +Goljadkin starší si vzpomněl, že do bytu jeho excellence bylo z +úřadu dva kroky. „Tedy za zvláštním poručením," pomyslil +si náš hrdina. + +Mezi tím pan Goljadkin mladší, sebrav z kočáru tlustý zelený +portefeuille a ještě jakési listiny a poručiv něco kočímu, +otevřel dvéře, skoro jimi vrazil do pana Goljadkina staršího, +a schválně si ho nevšímaje, čímž patrně jednal jemu na +vzdor, pustil se během vzhůru po schodech do úřadu. + +„Špatně!" pomyslil si pan Goljadkin. „Naše záležitost +vzrůstá. Ach, pane Bože můj!" + +Asi půl minutky náš hrdina prostál ještě nehybně; konečně +se však rozhodl. Dlouho se nerozmýšleje, ačkoli cítil silný +tlukot srdce a chvění ve všech údech, pustil se kvapem za svým +přítelíčkem vzhůru po schodech. „Eh, buď anebo! co se +může stát? Stojím stranou v celé té věci," myslil si, +snímaje klobouk, plášť a kaloše v předsíni. + +Když pan Goljadkin vstoupil do své kanceláře, byl už skoro +úplný soumrak. Ani Andrej Filippovič, ani Anton Antonovič +nebyli v kanceláři. Oba se nacházeli v kabinetě ředitelově se +zprávami; ředitel pak, jak se proslýchalo, sám také spěchal k +jeho excellenci. Vzhledem k takovým okolnostem a pak i proto, že +nastal soumrak a tím se končilo úřadování, někteří z +úřadníků, zejména mládež, v tu chvíli, když vstoupil náš +hrdina, zabývali se jistým lelkováním, scházeli se do +hloučků, rozmlouvali, posuzovali, smáli se, ba někteří z +nejmladších úřadníčků, kteří neměli vlastně ještě +nijaké úřadní hodnosti, po tichounku za všeobecného hluku +zahráli si v koutku u okna v orlíčka. + +Pan Goljadkin, znaje pravidla slušnosti a cítě v tuto chvíli +jakousi zvláštní potřebu, získati něčeho ve svůj prospěch, +ihned přistoupil k některým osobám, s nimiž byl v +důvěrnějším styku, aby jim popřál dobrého dne a t. d. Ale +soudruhové odpovídali jaksi podivně na pozdravy pana Goljadkina. +Nepříjemně byl překvapen jakousi všeobecnou chladností, +suchostí, ba možno říci, jakousi přísností těchto +soudruhů. Ruky mu nepodal nikdo. Někteří jen prohodili +„zdrastvujte" a odešli pryč; jiní jen kývli hlavou, někdo +pak se prostě obrátil a dělal, jako by nebyl nic spozoroval; +konečně pak někteří — a to nejvíce mrzelo pana Goljadkina +— někteří z nejmladších a nejníže postavených, chlapci, +kteří, jak se spravedlivě o nich vyjádřil pan Goljadkin, +umějí pouze v orlíčka hráti a při příležitosti s holkami +se pobavit, ponenáhlu obstoupili pana Goljadkina, skupili se kolem +něho a skoro mu uzavřeli východ. Všichni pohlíželi na něho s +jakousi urážlivou zvědavostí. + +To bylo špatné znamení. Pan Goljadkin to cítil a moudře si +předsevzal, že také si nebude ničeho všímat. Náhle jistá +zcela neočekávaná okolnost nadobro rozrušila a zničila pana +Goljadkina. + +Ve hloučku mladých úřadníčků, kteří ho obklopovali, +náhle, jako naschvál, v okamžik pro pana Goljadkina +nejtesklivější, objevil se pan Goljadkin mladší, veselý jak +obyčejně, s úsměvem jako vždy, pohyblivý jak obyčejně, +slovem: čtverák, neposeda, lichotník, smíšek, lehký na jazyk +a na nohu, jako vždycky, jako i dříve, jako na příklad i +včera v jistý, pro pana Goljadkina nad míru nepříjemný +okamžik. + +Ušklíbnuv se, vrtě sebou, přestupuje nožkama a s úsměvem, +jenž jako by říkal „dobrý večer všem", vetřel se do +hloučku úřadníků, jednomu stiskl ruku, druhému zaklepal na +rameno, třetího objal lehounce, čtvrtému vysvětlil, za jakou +záležitostí byl poslán jeho excellenci, kam jel, co dělal, co +s sebou přinesl; pátého, patrně svého nejlepšího přítele, +políbil zrovna v ústa, slovem všechno se dálo zrovna tak, jako +ve snách pana Goljadkina staršího. Když se naskákal do syta, +když si odbyl u každého, co mu bylo třeba, když si je upravil +všechny ve svůj prospěch, ať už toho bylo třeba nebo ne, +když se s nimi se všemi nalízal do vůle, pan Goljadkin mladší +náhle a bezpochyby jen nedopatřením, nepovšimnuv si doposud +svého staršího přítele, podal ruku i panu Goljadkinu +staršímu. + +Náš hrdina bezpochyby také jen z nedopatření, ačkoli jinak +docela dobře spozoroval nešlechetného pana Goljadkina +mladšího, ihned dychtivě uchopil tak neočekávaně mu +nabídnutou ruku a stiskl ji co nejpevněji a nejpřátelštěji, +stiskl ji s jakýmsi podivným, zcela neočekávaným vnitřním +pohnutím, s jakýmsi slzavým citem. Těžko říci, byl-li náš +hrdina oklamán prvým pohybem svého neslušného nepřítele, +anebo byl jen uveden do rozpaků, anebo dokonce pocítil a seznal v +hloubi své duše celou míru své bezbrannosti. Jisto jest, že +pan Goljadkin starší ve zdravém stavu, z dobré vůle a před +svědky slavnostně stiskl ruku toho, koho nazýval svým +smrtelným nepřítelem. + +Jaký však byl údiv, úžas a vztek, jaké strnutí a jaká hanba +schvátily pana Goljadkina staršího, když odpůrce a smrtelný +nepřítel jeho, nešlechetný pan Goljadkin mladší, spozorovav +nedopatření pronásledovaného, nevinného a věrolomně jím +oklamaného člověka, beze všeho studu, bez citu, bez soustrasti +a svědomí náhle s nesnesitelnou drzostí a hrubostí vytrhl svou +ruku z ruky pana Goljadkina staršího; a nejen to: otřel svou +ruku, jako by si ji byl tím ušpinil o něco velmi nepěkného; ba +ještě více: plivnul stranou, provázeje to vše nanejvýš +urážlivými posunky; a dále: vytáhl šátek a nejhrubějším +způsobem si utřel všechny prsty, které se na okamžik octly v +ruce pana Goljadkina staršího. + +Jednaje takovým způsobem, pan Goljadkin mladší dle svého +podlého zvyku schválně se ohlížel kolem, dělal tak, aby +všichni viděli jeho jednání, díval se všem do očí a patrně +se snažil, aby vnukl všem cosi co nejnepříznivějšího o panu +Goljadkinu. + +Zdálo se, že jednání odporného pana Goljadkina mladšího +vzbudilo všeobecné rozhořčení v zástupu úřadníků; ba i +lehkomyslná mládež projevila svou nespokojenost. Ozval se vůkol +repot a hovor. Toto všeobecné hnutí nemohlo ujíti uším pana +Goljadkina staršího. Ale náhle včasný žertík, jenž nakypěl +v ústech pana Goljadkina mladšího, rozbil a zničil poslední +naděje našeho hrdiny a sklonil vážky opět na stranu +smrtelného a neužitečného jeho nepřítele. + +„To je náš ruský Fóblas,[4] pánové; dovolte, abych vám +představil mladého Fóblasa," zapištěl pan Goljadkin mladší, +přebíhaje a proplétaje se s vrozenou sobě drzostí mezi +úřadníky a ukazuje jim na strnulého a zároveň pravého pana +Goljadkina. „Pocelujeme se, dušinko!" pokračoval s +nesnesitelnou familiárností, blíže se k zrádně uraženému +člověku. + +Žert neužitečného pana Goljadkina mladšího, zdá se, došel +ohlasu, kde bylo třeba, tím více, že se v něm zavírala +úskočná narážka na jistou okolnost, patrně už rozhlášenou +a všem známou. Náš hrdina těžce pocítil ruku svých +nepřátel na svých ramenou. Ostatně už se rozhodl. S +planoucíma očima, s bledým obličejem, se strnulým úsměvem +vybral se jakž takž ze zástupu a nerovnými, urychlenými kroky +zaměřil přímo ke kabinetu jeho excellence. + +V předposlední komnatě setkal se s ním právě od jeho +excellence přicházející Andrej Filippovič, a ačkoli v této +komnatě bylo dosti všelijakých jiných, pro pana Goljadkina v +tuto minutu úplně vedlejších osobností, nicméně náš hrdina +nehodlal obrátiti pozornost na tuto okolnost. Přímo, rozhodně, +směle, tak že se skoro sám sobě divil a pochválil se v duchu +za takovou smělost, učinil bez prodlení útok na Andreje +Filippoviče, který byl pořádně překvapen tímto nenadálým +napadením. + +„A!... Co pak... Co si přejete?" ptal se přednosta kanceláře, +neposlouchaje pana Goljadkina, jenž se v řeči náhle zajiknul. + +„Andreji Filippoviči, já bych... mohu, Andreji Filippoviči, +nyní, hned nyní promluviti s jeho excellenci mezi čtyrma +očima?" promluvil výmluvně a zřetelně náš hrdina, upřev co +nejrozhodněji pohled na Andreje Filippoviče, + +„Co? Rozumí se, že ne." Andrej Filippovič změřil svým +pohledem pana Goljadkina od hlavy do paty. + +„Pravím to, Andreji Filippoviči, proto, že se divím, jak tu +nikdo neusvědčí samozvance a podlce." + +„Co—o?" + +„Podlce, Andreji Filippoviči." + +„O kom se ráčíte vyjadřovati takovým způsobem?" + +„O známé osobě, Andreji Filippoviči. Narážím, Andreji +Filippoviči, na známou osobu; jsem v právu... Mám za to, +Andreji Filippoviči, že představení by měli podporovat +podobné pohnutky," dodal pan Goljadkin, pozbývaje patrně už +rozvahy. „Andreji Filippoviči, vy věrojatně sám vidíte, +Andreji Filippoviči, že je to pohnutka šlechetná a projevuje +můj nejšlechetnější úmysl — že totiž přijímám svého +představeného za otce, že přijímám, Andreji Filippoviči, +svého dobročinného náčelníka za otce a slepě mu svěřuju +svůj osud. Tak anebo tak... tak já na to hledím..." Tu se hlas +pana Goljadkina zachvěl, obličej mu zrudl a dvě slzy zavěsily +se mu na řasy. + +Andrej Filippovič byl slovy pana Goljadkina tak překvapen, že +jaksi nevolky ustoupil o dva kroky nazpět. Potom se nepokojně +rozhlédl vůkol sebe... Těžko říci, čím by to bylo +skončilo... Ale náhle se otevřely dvéře z kabinetu jeho +excellence a jimi vyšel on sám v průvodu některých +úřadníků. Za ním následovali všichni, kdo byli v komnatě. +Jeho excellence kývl na Andreje Filippoviče a kráčeje po jeho +boku, zavedl hovor o jakýchsi úřadních věcech. + +Když se všichni hnuli a odcházeli z komnaty, vzpamatoval se i +pan Goljadkin. Zkrotnuv, uchýlil se pod křídlo Antona +Antonoviče Sětočkina, který se belhal poslední v tomto +průvodu, a sice, jak se zdálo panu Goljadkinu, s tváří velice +přísnou a starostlivou. „I tu jsem se podřekl, i tu jsem si +způsobil ostudu," pomyslil si. „Nu nic neškodí. Doufám, že +aspoň vy, Antone Antonoviči, mne ochotně vyslechnete a +uvážíte mé okolnosti," pravil mu tichým hlasem, trochu ještě +se chvějícím od rozčilení. „Všemi zavržen, obracím se k +vám. Dosud nechápu, co znamenala slova Andreje Filippoviče, +Antone Antonoviči. Vysvětlete mně je, můžete-li." + +„Svým časem všechno se vysvětlí," přísně a zdlouha +odpověděl Anton Antonovič s takovým — jak se zdálo panu +Goljadkinu — výrazem, který jasně dával na jevo, že Anton +Antonovič vůbec si nepřeje pokračovati v rozmluvě. „Zvíte +za krátko všechno. Ještě dnes dostanete o všem úřadní +zprávu." + +„Jakou úřadní zprávu, Antone Antonoviči? Proč právě +úřadní?" bojácně se optal náš hrdina. + +„Marné vysvětlování, Jakube Petroviči; bude, jak +představenstvo rozhodne." + +„Proč představenstvo, Antone Antonoviči," pokračoval pan +Goljadkin, klesnuv ještě více na duchu. „Proč právě +představenstvo? Nevidím příčiny, proč by bylo třeba +znepokojovat představenstvo, Antone Antonoviči... Možná, že +chcete říci něco ohledně včerejší události, Antone +Antonoviči?" + +„Ach ne, ne včerejší událost; u vás pokulhává něco +jiného." + +„Co pokulhává, Antone Antonoviči? Já myslím, Antone +Antonoviči, že u mne nepokulhává nic." + +„A s kým jste se chystal chytračit?" krutě osadil Anton +Antonovič úplně zkoprnělého pana Goljadkina, jenž se zachvěl +a zbledl jako šátek. + +„Ovšem, Antone Antonoviči," odpověděl jedva slyšným hlasem, +„když se dá víra hlasu klevety a bude se naslouchat našim +nepřátelům, kdežto druhé straně se nedá možnost, aby se +ospravedlnila, tu ovšem... ovšem, Antone Antonoviči... tu je +možno, že člověk utrpí, Antone Antonoviči, že utrpí +nevinně a za nic." + +„Ano, ano; a neslušné jednání vaše na úkor dobré pověsti +šlechetné dívky v oné dobročinné, ctihodné a známé +rodině, která vám prokazovala dobrodiní?" + +„Jaké jednání, Antone Antonoviči?" + +„Ano, ano. A co se týče druhé dívky, arci chudobné, ale za +to ctihodného cizího původu: také znáte své chvalitebné +jednání proti ní?" + +„Dovolte, Antone Antonoviči... račte mne, Antone Antonoviči, +vyslechnout..." + +„A vaše věrolomné jednání a kleveta na druhou osobu, kterou +jste obvinil z toho, v čem sám máte hřích. Co? Jak to se +nazývá?" + +„Já jsem ho, Antone Antonoviči, nevyháněl," odpověděl, +celý se třesa, náš hrdina, „a Petruškovi, svému sluhovi, +také jsem nic takového neporoučel... On jedl můj chléb, Antone +Antonoviči, užíval mého pohostinství," dodal výrazně a s +hlubokým citem náš hrdina, tak že se mu brada zatřásla a slzy +div mu opět nevyhrkly z očí. + +„To vy, Jakube Petroviči, jen tak povídáte, že jedl váš +chléb," odvětil s úšklebkem Anton Antonovič a v jeho hlase +zazvučela potměšilost, která pana Goljadkina bodla do srdce. + +„Dovolte mně ještě, Antone Antonoviči, poníženou otázku: +ví o celé této záležitosti také jeho excellence?" + +„Kterak pak ne! Ostatně pusťte mne nyní. Nemám nyní kdy +času s vámi tratit... Ještě dnes se dovíte všechno, co +potřebujete vědět." + +„Dovolte, pro Boha, ještě na okamžik, Antone Antonoviči..." + +„Potom mi to povíte..." + +„Ne, Antone Antonoviči; já, vidíte... jen poslechněte, Antone +Antonoviči... Nejsem svobodomyslník, Antone Antonoviči; +vystříhám se svobodomyslnictví; jsem ze své strany úplně +ochoten a také jsem pronášel takovou ideu..." + +„Dobře, dobře. Už jsem slyšel..." + +„Ne, to jste neslyšel, Antone Antonoviči. To je něco jiného, +Antone Antonoviči, něco pěkného, opravdu pěkného a příjemno +poslechnout... Pronášel jsem, jak jsem dříve pravil, takovou +ideu, Antone Antonoviči, že prozřetelnost Boží stvořila dva +úplně podobné lidi, a šlechetné představenstvo, vidouc +prozřetelnost Boží, dalo útulek dvěma blížencům. To je +pěkné, Antone Antonoviči. Vidíte, že jest to velice pěkné, +Antone Antonoviči, a že jsem dalek svobodomyslnictví. +Přijímám dobrodějné představenstvo za otce. Tak a tak, +dobrodějné představenstvo, a vy — tento... že mladému +člověku prý třeba sloužit... Podporujte mne, Antone +Antonoviči, zastaňte se mne, Antone Antonoviči... Vždyť já +nic... Antone Antonoviči, pro Boha, ještě slovíčko... Antone +Antonoviči..." + +Avšak Anton Antonovič byl už daleko od pana Goljadkina... Náš +hrdina pak nevěděl, kde stál, co slyšel, co dělal, co se s +ním dálo a co s ním ještě udělají — tak ho zmátlo a +ohromilo vše, co uslyšel a co se s ním stalo. + +Prosebným pohledem vyhledával v zástupu úřadníků Antona +Antonoviče, aby se ještě lépe ospravedlnil v jeho očích a +pověděl mu ještě něco nanejvýš šlechetného, dobrého a +příjemného sám o sobě... Znenáhla však nové světlo +počínalo prosakovati skrze ztrnulost pana Goljadkina, nové, +hrozné světlo, které mu osvítilo náhle, jedním rázem celou +perspektivu úplně dosud neznámých okolností, o nichž neměl +ani tušení. + +V tu chvíli kdosi šťuchnul do boku úplně zmateného hrdinu +našeho. Ohlédl se. Před ním stál Pisarenko. + +„Psaní, vaše blahorodí." + +„Ah!... Už jsi je odevzdal, můj milý?" + +„Ne; toto psaní přinesli sem hned ráno v deset hodin. Sluha +Sergěj Michějič je přinesl od gubernského sekretáře +Vachramějeva." + +„Dobře, přítelíčku, dobře; já se ti odměním, můj milý." + +To promluviv, pan Goljadkin schoval psaní do náprsní kapsy +svého úřadního fraku a zapal jej pak na všechny knoflíky; pak +se rozhlédl vůkol a k svému překvapení spozoroval, že se +nachází už v síni před kanceláří u hloučku úřadníků, +kteří se shromáždili u východu, neboť úřadní hodina +vypršela. Pan Goljadkin nejen si nepovšimnul doposud této +okolnosti, nýbrž ani nepozoroval a nepamatoval si, jakým +způsobem se octnul náhle v plášti a v kaloších s kloboukem v +ruce. + +Všichni úřadníci stáli nehybně v uctivém očekávání. To +proto, že jeho excellence se zastavil dole na schodech, čekaje na +svůj povoz, jenž se z nějaké příčiny opozdil, a vedl zatím +velice zajímavý rozhovor s dvěma rady a s Andrejem +Filippovičem. Trochu opodál od obou radů a Andreje Filippoviče +stál Anton Antonovič Sětočkin a ještě některý z ostatních +úřadníků, kteří se velice usmívali, vidouce, že jeho +excellence ráčí žertovat a smáti se. + +Úřadníci, kteří se shromáždili nahoře na schodech, také se +usmívali a čekali, až se jeho excellence opět zasměje. +Neusmíval se pouze jediný Fedosějič, břichatý vrátný, +stojící u kliky u dveří vzpřímen jako struna a s +netrpělivostí očekávající porci své každodenní radosti, +která záležela v tom, aby jedním vzmachem ruky dokořán +otevřel jednu polovinu dveří a potom sehnuv se do oblouku, +propustil mimo sebe jeho excellenci. + +Ale ze všech na pohled nejvíce se radoval a nejvíce potěšení +pociťoval nedůstojný a nešlechetný nepřítel pana Goljadkina. +On v tuto chvíli skoro úplně zapomněl na všechny úřadniky, +přestal mezi nimi pocupávat a proplétati se, jak míval ve +zvyku, ano, neužil ani vhodné příležitosti, aby se v tu +chvíli někomu zalichotil. Celý se převrátil v sluch a zrak, +jaksi podivně se přikrčil, patrně aby lépe slyšel, +nespouštěje očí s jeho excellence a jen zřídka jakási jedva +patrná křeč potrhovala jeho rukama, nohama, jeho hlavou a +vyzrazovala všechna vnitřní, tajená hnutí jeho duše. + +„Vida, jak to jím šije!" pomyslil si náš hrdina. +„Vyhlíží jako favorit, dareba! Přál bych si věděti, čím +si získává přízně ve společnosti vysokého tónu? Ani ducha, +ani povahy, ani vzdělání, ani citu; — štěstí má, dareba! +Pane Bože! Jak rychle — když se tak uváží — člověk +může udělati kariéru a zalíbiti se všem lidem! A ten člověk +— přísahati bych chtěl na to — půjde dále, dojde daleko, +dareba, dosáhne svého cíle. Má štěstí, darebák! Ještě +bych si přál věděti, co jim asi všem našeptává? Jaká +tajemství pěstuje se všemi těmi lidmi a o jakých tajnostech +rozmlouvají? Pane Bože! Kdybych tak tento... také s ním +trochu... kdybych se ho tak pozeptal... na př. tak a tak, +příteli; já už ze své strany nic nepodniknu, říci mu, že +jsem vinen, mladý člověk za našich časů že musí řádně +sloužit; ony temné okolnosti že mne nermoutí... tak asi! +Protestovat ať si už jakýmkoli způsobem také že nebudu, +nýbrž s trpělivostí a pokorou všechno budu snášeti — tak +asi! Pokusiti se o to? — Ale vždyť jeho, darebu, člověk +ničím nedojme, nijaké slovo ho nepronikne; člověk mu nevlije +kusa rozumu do tvrdé palice... A přece se pokusím. Může se +státi, že se naskytne příhodná chvíle; možno se pokusit..." + +V takových starostech, s tesklivostí a s pochybnostmi, chápaje, +že tak to zůstati nemůže, že se blíží rozhodný okamžik, +že je třeba promluviti si s někým, náš hrdina počal se +pomalounku blížiti k tomu místu, kde stál jeho nedůstojný a +záhadný přítel; ale v tu minutu zarachotil u dveří na ulici +dávno očekávaný kočár jeho excellence. Fedosějič trhnul +dveřmi a ohnuv se do oblouku propustil mimo sebe jeho excellenci. +Všichni, kdo tu čekali, vyhrnuli se rázem k východu a +odstrčili na okamžik pana Goljadkina staršího od pana +Goljadkina mladšího. + +„Neujdeš mi," pomyslil si náš hrdina, tlače se zástupem a +nespouštěje očí s toho, koho mu bylo třeba. Konečně se +zástup rozptýlil. Náš hrdina pocítil, že je svoboden, a jal +se pronásledovati svého odpůrce. + +Hlava XI. + +V prsou pana Goljadkina krátil se dech; jako na křídlech letěl +za svým rychle se vzdalujícím protivníkem. Cítil v sobě +nadbytek strašné energie. Ostatně vzdor nadbytku strašné +energie pan Goljadkin mohl směle doufati, že v tuto chvíli i +prostý komár, kdyby mohl v takové roční době žíti v +Petrohradě, docela snadno by ho přerazil svým křídlem. Cítil +také to, že ochabnul a oslábl úplně, že ho nese pouze jakási +zvláštní, postranní síla, že nejde sám, že naopak nohy pod +ním klesají a nechtějí mu sloužit. Ale i to všechno mohlo by +se změniti v dobrou stránku. + +„V dobrou nebo nedobrou," pomyslil si pan Goljadkin, pozbývaje +skoro už dechu od rychlého běhu, „ale že má věc jest už +ztracena, o tom nemůže býti nyní nejmenší pochybnosti. Jsem +úplně zničen, to je známo, jisto, rozhodnuto a podepsáno." + +Ale přes to náš hrdina jako by byl z mrtvých vstal, jako by byl +boj přestál a bitvu vyhrál, když se mu konečně podařilo +chytiti za plášť svého nepřítele, jenž právě zdvihal nohu, +chtěje vstoupiti na drožku, s jejímž kočím se byl už +dohodnul o jízdu. + +„Ctěný pane, ctěný pane!" zvolal konečně zastihnutému +nešlechetnému panu Goljadkinu mladšímu. „Ctěný pane, +doufám, že vy..." + +„Ne, raději nedoufejte v pranic," vyhýbavě odvětil necitelný +protivník pana Goljadkina, stoje jednou nohou na stupátku drožky +a snaže se ze všech sil dostati se do povozu i druhou nohou, +kterouž marně mával ve vzduchu, namáhaje se, aby zachoval +rovnováhu, a zároveň se snaže vyprostiti svůj plášť z rukou +pana Goljadkina staršího, jenž se ho držel všemi silami, +které mu dala příroda. + +„Jakube Petroviči, pouze deset minut..." + +„Odpusťte, nemám kdy." + +„Posuďte sám, Jakube Petroviči... prosím vás, Jakube +Petroviči... pro Boha, Jakube Petroviči... tak a tak — +promluvíme si... bez ostychu... Jen na okamžik, Jakube +Petroviči!" + +„Přítelíčku, nemám kdy," odpověděl mu neuctivě po +domácku s dělaným výrazem duševní dobroty lživě šlechetný +nepřítel pana Goljadkina. „V jinou dobu, věřte, od duše a od +srdce rád; ale nyní opravdu nemohu." + +„Podlec!" pomyslil si náš hrdina. — „Jakube Petroviči!" +zvolal pak tesklivě; „nikdy jsem vám nebyl nepřítelem. Jen +zlí lidé mne nespravedlivě vylíčili... Jsem hotov ze své +strany... Jakube Petroviči, je-li vám vhod, zajdeme spolu ihned +tamhle. A tam vám od srdce, jak jste právě dobře podotknul, +jazykem přímým a šlechetným... tuhle v té kavárně... tam se +všechno samo sebou vysvětlí. Chcete, Jakube Petroviči? Zcela +jistě se všechno vysvětlí." + +„Do kavárny? Dobře. Nemám nic proti tomu, pojďme do kavárny. +Ale s podmínkou, přítelíčku, s jednou podmínkou: že se tam +všechno samo sebou vysvětlí. Budiž tedy, dušinko," pravil pan +Goljadkin mladší, slézaje s drožky a nestoudně zaplácav +našemu hrdinovi na rameno; „příteli můj, pro tebe, Jakube +Petroviči, jsem hotov i postranní uličkou jíti, jak jste +správně vy, Jakube Petroviči, ráčil podotknouti před +nějakým časem. Čtverák! Opravdu, čeho se mu zachce, to dělá +s člověkem!" pokračoval lživý přítel pana Goljadkina, vrtě +se a toče s lehkým úsměvem okolo něho. + +Od hlavních ulic vzdálená kavárna, do které vešli oba páni +Goljadkinové, byla v tu chvíli úplně prázdna. Dosti tlustá +Němka objevila se u kredence, sotva se ozval hlas zvonku. Pan +Goljadkin a nedůstojný přítel jeho vešli do druhého pokoje, +kde trochu opuchlý, do hola ostřihaný chlapec páral se u kamen +s náručím štípanek, snaže se rozdělati v nich vyhaslý +oheň. Na žádost pana Goljadkina mladšího přinesli čokoládu. + +„Hm, chutná osůbka," prohodil pan Goljadkin mladší, mrknuv +čtverácky na pana Goljadkina staršího. + +Náš hrdina se zarděl a mlčel. + +„Ach ano, zapomněl jsem, odpusťte. Znám váš vkus. My jsme, +panečku, mlsní na tenoučké Němky; my, pravdivá duše moje, +Jakube Petroviči, jsme oba mlsní na tenoučké sice, ale přece +ještě příjemné Němky; byt si u nich najímáme, jejich +mravnost svádíme, za pivní a mlékovou polévku své srdce jim +zasvěcujeme a různé úpisy dáváme — není-liž pravda, ty +Foblase jeden, ty podvodníku ženský !" + +To všechno promluvil pan Goljadkin mladší, čině takovým +způsobem zhola zbytečnou, ačkoli darebácky chytráckou +narážku na známou osobu ženského rodu; při tom se vrtěl +okolo pana Goljadkina, usmíval se jako by z laskavosti, projevuje +tím svou lživou příchylnost k němu a radost z nynějšího +setkání. Spozorovav však, že pan Goljadkin starší není +dokonce tak hloupý a tak prostý vzdělání a způsobů dobrého +tónu, aby mu hned uvěřil, nešlechetný člověk odhodlal se +změniti svou taktiku a vésti dále svou věc způsobem +otevřeným. Promluviv tedy svá hnusná slova, nepravý pan +Goljadkin zakončil tím, že nestoudným způsobem, jenž musil +duši pobouřiti, potřepal zcela po domácku váženého pana +Goljadkina na rameni a nemaje ani toho dosti, chtěl si s ním +zahráti způsobem zhola nepřístojným ve společnosti dobrého +tónu, totiž chtěl opětovati svou bývalou hnusnost, to jest +štípnouti do tváře rozhorleného pana Goljadkina staršího +přes to, že se mu bránil s lehounkými výkřiky. + +Vzhledem k takové rozpustilosti náš hrdina se rozhorlil a +umlkl... rozumí se, jen na chvíli. + +„To jsou řeči mých nepřátel," odpověděl konečně +chvějícím se hlasem, moudře zdržuje své rozhorlení. Při tom +se náš hrdina nepokojně ohlédl ke dveřím. Učinil to proto, +že pan Goljadkin mladší byl patrně v nejlepší duševní +náladě a byl hotov pustiti se do různých žertíků, +nedovolených ve veřejné místnosti a vůbec nedovolených podle +předpisů společnosti, zejména společnosti vyššího tónu. + +„Jestliže tak, tedy jak je libo," vážně namítl pan Goljadkin +mladší na myšlénku pana Goljadkina staršího a postavil svou +prázdnou číšku, kterou vypil s neslušnou hltavostí, na stůl. +— „Ostatně nemohu s vámi stráviti mnoho času. Jak se tedy +nyní máte, Jakube Petroviči?" + +„Mohu vám říci pouze jedno, Jakube Petroviči," chladnokrevně +a důstojně odvětil náš hrdina, „že jsem nikdy nebyl vaším +nepřítelem." + +„Hm... nu, a co Petruška? Jak mu tento... Petruška, myslím? +Ovšem, ovšem. Nu, jak tedy? Jste s ním spokojen, jako dříve?" + +„Děkuju, jako dříve, Jakube Petroviči..." odpověděl trochu +překvapený pan Goljadkin starší. „Já nevím, Jakube +Petroviči... z mé strany... ze šlechetné, poctivé strany, +Jakube Petroviči... sám uznáte, Jakube Petroviči..." + +„Ano, ale vy sám víte, Jakube Petroviči," odvětil tichým a +významným hlasem pan Goljadkin mladší, schválně se tváře +člověkem truchlivým, kajícím a politování hodným; — +„sám víte, že žijeme v těžkých dobách... Dovolávám se +vás, Jakube Petroviči; jste člověk rozumný a spravedlivě +rozhodnete," dodal pan Goljadkin mladší, bídně pochlebuje panu +Goljadkinu staršímu: „Život není hračka, sám víte, Jakube +Petroviči," významně zakončil pan Goljadkin mladší, tváře +se rozumným a učeným člověkem, který dovede rozumovati také +o vznešených předmětech. + +„Ze své strany, Jakube Petroviči," odpověděl srdečným +hlasem náš hrdina, „já ze své strany, poněvadž přezírám +okolní cesty a mluvím směle a otevřeně, jazykem přímým a +šlechetným, a stavím věc vždy na šlechetnou půdu, pravím +vám — a to mohu tvrdit otevřeně a šlechetně, Jakube +Petroviči — že jsem úplně čist a že, jak sám víte, Jakube +Petroviči — obapolné poblouzení (neboť všechno se může +přihodit), soud světa, mínění podlízavého davu... Mluvím +otevřeně, Jakube Petroviči — všechno se může přihodit. A +dále, Jakube Petroviči: jestliže tak o věci soudíme a hledíme +na ni s ušlechtilého a vznešeného stanoviska, řeknu vám +směle, řeknu bez klamného studu, že mně, Jakube Petroviči, +bude i příjemno vyznati, že jsem pobloudil, pravím, bude mně +příjemno se k tomu přiznati. Vy sám víte, neboť jste člověk +rozumný a při tom šlechetný. Bez studu, bez klamného studu +jsem hotov k tomu se přiznati... důstojně a šlechetně," +dokončil náš hrdina. + +„Osud, řízení boží, Jakube Petroviči... ale nechme toho," +namítl s povzdechem pan Goljadkin mladší. „Užijme raději +krátké chvíle našeho setkání na užitečnější a +příjemnější rozmluvu, jak se sluší na soudruhy z úřadu... +opravdu, doposud se mi jaksi za celý ten čas nepodařilo +promluviti si s vámi několik slov... Není to má vina, Jakube +Petroviči..." + +„Ani má..." ohnivě mu vpadl do řeči náš hrdina; — „ani +má. Srdce mé mi praví, Jakube Petroviči, že já tím vinen +nejsem. Ať je tím vinen osud, Jakube Petroviči," dodal pan +Goljadkin starší úplně smířlivým tónem. Jeho hlas počínal +znenáhla slábnout a zachvívati se. + +„Nu, jak tedy? Jak se vůbec máte nyní?" pronesl zbloudilý +sladkým hlasem. + +„Trochu kašlu," odpověděl ještě sladčeji náš hrdina. + +„Buďte opatrný. Je nyní takové počasí, nebylo by nic +divného, kdyby člověk dostal zápal krku. Přiznám se vám, že +už sám oblékám flanelovou kazajku." + +„Skutečně, Jakube Petroviči, nebylo by divu, kdyby člověk +dostal zapálení krku... Jakube Petroviči!" dodal náš hrdina po +krátké pomlčce, — „Jakube Petroviči! Vidím, že jsem +pobloudil... S radostí vzpomínám na ty šťastné okamžiky, +které se nám podařilo stráviti společně pod chudou, ale, mohu +říci, pohostinnou střechou mou..." + +„Ale ve svém dopise napsal jste něco docela jiného," namítl s +jistou výčitkou docela spravedlivý (ovšem jen v tomto vzhledě +úplně spravedlivý) pan Goljadkin mladší. + +„Jakube Petroviči! Pobloudil jsem... Vidím nyní jasně, že +jsem pobloudil i v onom svém nešťastném dopise. Jakube +Petroviči, stydím se pohlédnouti vám v tvář, Jakube +Petroviči, ani neuvěříte... Dejte mi ten dopis, abych jej mohl +roztrhati před vašima očima, Jakube Petroviči; aneb, je-li to +nemožno, tedy vás prosím, abyste jej četl opačně, docela +naopak, totiž s úmyslem přátelským tak, že budete mým +slovům přikládati opačný smysl. Pobloudil jsem. Odpusťte mi, +Jakube Petroviči, docela... hořce jsem pobloudil, Jakube +Petroviči." + +„Jak pravíte?" dosti roztržitě a lhostejně prohodil +věrolomný přítel pana Goljadkina staršího. + +„Pravím, že jsem úplně pobloudil, Jakube Petroviči, a že +nyní bez jakéhokoli lživého studu..." + +„Nu tedy dobře! Docela dobře, že jste pobloudil," hrubě +odpověděl pan Goljadkin mladší. + +„Měl jsem, Jakube Petroviči, dokonce i myšlénku," dodal +šlechetným způsobem upřímný náš hrdina, nikterak nepozoruje +hrozného věrolomstva svého klamného přítele, „měl jsem +dokonce i myšlénku, že když, tento... když Bůh stvořil dvě +úplně sobě podobné bytosti..." + +„Ach! To je vaše myšlénka?" + +Tu pověstný svou neužitečností pan Goljadkin mladší vstal a +chopil se klobouku. Pan Goljadkin starší, netuše dosud klamu, +vstal také, prostosrdečně a šlechetně se usmívaje na svého +lžipřítele, snaže se ve své nevinnosti mu zalichotiti, dodati +mu mysli a navázati s ním takovým způsobem nové přátelství. + +„S Bohem, excellence," zvolal náhle pan Goljadkin mladší. +Náš hrdina sebou trhnul, spozorovav ve tváři svého nepřítele +cosi až bacchantického, a jedině, aby se ho zbavil, vložil do +vztažené k němu ruky nemravného pána dva prsty své ruky. Ale +tu... tu nestoudnost pana Goljadkina mladšího překročila +všechny meze. Uchopil dva prsty ruky pana Goljadkina staršího, +napřed je stisknul a hned — nedůstojný člověk — před +očima pana Goljadkina osmělil se opětovati svůj ranní +nestoudný žert. Míra lidské trpělivosti byla vyčerpána. + +Už schovával do kapsy šátek, jímž si utřel prsty, když se +pan Goljadkin starší vzpamatoval a vyřítil se za ním do +sousedního pokoje, kam dle ošklivého zvyku svého ihned ulíznul +jeho nesmířlivý nepřítel. Jako by se nic nebylo přihodilo, +stál tam u kredence, jedl pirožky a klidně, jako +nejpoctivější člověk, žertoval tam s Němkou cukrářkou. +„Před dámami není možno," pomyslil si náš hrdina a +přistoupil také ke kredenci, celý zmatený rozčilením. + +„Opravdu, nebyla by to ošklivá kůstka! Co myslíte?" počal +znova své neslušné žerty pan Goljadkin mladší, počítaje +bezpochyby na nekonečnou trpělivost pana Goljadkina staršího. +Tlustá Němka pohlížela na oba návštěvníky olověnýma, +bezmyšlénkovýma očima, nerozumíc patrně ruskému jazyku a +usmívajíc se. Náš hrdina po těchto slovech nestoudného pana +Goljadkina mladšího vznítil se jako oheň a nemaje už síly, +aby se zdržel, vrhl se na něho s patrným úmyslem roztrhati ho a +takovým způsobem dokonale se s ním vyrovnati. Ale pan Goljadkin +mladší dle podlého zvyku svého byl už daleko: vzal roh a už +byl na prahu. + +Rozumí se samo sebou, že po okamžité strnulosti, která +přirozeně padla na pana Goljadkina staršího, rychle se +vzpamatoval a vrhl se ze všech sil za ubližovatelem, který už +sedal do drožky kočího, jenž rychle přijel, protože byl s +ním patrně srozuměn. Ale v tom okamžiku tlustá Němka, +znamenajíc útěk obou návštěvníků, zapištěla a zazvonila +ze vší síly na zvonek. Náš hrdina v letu se obrátil, hodil +jí peníze za sebe i za nestoudného člověka, jenž nezaplatil, +nečekal, až mu dají nazpět, a přes to, že se obmeškal, +přece se mu podařilo — ovšem už v letu — zachytiti svého +nepřítele. + +Náš hrdina, chopiv se všemi prostředky, jež mu uštědřila +příroda, za křídlo drožky, nesl se nějaký čas po ulici, +škrábaje se do povozu, v čemž mu všemi silami bránil pan +Goljadkin mladší. Drožkář zatím i bičem, i opratí, i nohou, +i slovy ponoukal svou ztrýzněnou herku, která se neočekávaně +dala do cválu, stiskla zuby uzdu a z ošklivé vášně své +počala po každém třetím skoku vyhazovati zadníma nohama. +Konečně se našemu hrdinovi přece podařilo vylézti na drožku, +usednouti obličejem proti svému nepříteli, při čemž se zády +opíral o drožkáře a koleny o kolena nestoudníka, pravou rukou +pak se chopil velmi chatrného kožešinového límce u pláště +svého zhýřilého, nejkrutějšího nepřítele... + +Nepřátelé letěli spolu a po nějakou dobu mlčeli. Náš hrdina +jedva popadal dechu; cesta byla bídná, tak že poskakoval při +každém kroku a byl v nebezpečí, že si zlomí vaz. Mimo to +zatvrzelý nepřítel jeho dosud se nehodlal uznati za +přemoženého a snažil se svého protivníka shoditi do bláta. +Na dovršení všech nepříjemností pohoda byla hrozná. Sníh se +sypal velikými kločky a všemožně se snažil, aby nějakým +způsobem zalezl pod rozepnutý plášť pravého pana Goljadkina. +Vůkol bylo zakaleno a nebylo viděti ani zbla. Těžko bylo +rozeznati, kam a kterými ulicemi jedou... + +Panu Goljadkinu se zdálo, že se s ním děje cosi známého. +Jeden okamžik snažil se připamatovati si, netušil-li cosi +podobného včera... na příklad ve snách... Konečně jeho +tesklivost dostoupila posledního stupně znemožení. Nalehnuv na +svého nelítostného protivníka, počal křičet. Ale jeho křik +zmíral mu na samých rtech... Byl okamžik, kdy pan Goljadkin na +všechno zapomněl a rozhodl se, že to všechno nic neznamená a +že se to děje všechno jen tak, nějakým nevysvětlitelným +způsobem, a proto bylo by zbytečno a zhola marno protestovati +proti této příhodě... + +Ale z nenadání, a sice skoro v týž okamžik, kdy náš hrdina +dospěl k onomu rozhodnutí, jakýsi neopatrný náraz změnil +celý smysl věci. Pan Goljadkin svalil se jako pytel mouky s +drožky a kutálel se někam, jsa v okamžiku pádu zcela správně +sobě vědom, že se skutečně a zcela nevčas rozčiloval. Když +opět vstal, uviděl, že kamsi přijeli. Drožka stála uprostřed +něčího dvora a náš hrdina na prvý pohled poznal, že je to +dvůr téhož domu, ve kterém přebýval Olsufij Ivánovič. V +týž okamžik spozoroval, že jeho přítel už kráčí na +schůdky a bezpochyby přímo k Olsufiju Ivánoviči. + +Ve svém nevylíčitelném stesku chtěl se vrhnouti za svým +nepřítelem; ale na své štěstí vzpamatoval se ještě v čas. +Nezapomněl ani zaplatiti drožkáři, pak vyběhl na ulici a +běžel, seč byl, kam ho oči vedly. Sníh se sypal jako dříve, +bylo jako dříve zakaleno, mokro a temno. Náš hrdina nešel, +nýbrž letěl, vrážeje cestou do každého — do mužíků, do +žen, do dětí a sám také při nárazu odletoval od mužíků, +od žen i od dětí. Kolkolem a hlavně za ním ozýval se +zděšený hovor, pískot a křik... + +Ale pan Goljadkin — zdálo se — byl bez paměti a ničeho si +nechtěl všímati... Vzpamatoval se teprve u Semenovského mostu, +a to jen proto, že neobratně vrazil do jákýchsi dvou bab s +jakýmsi zbožím, povalil báby i sám se svalil. + +„Nic neškodí," pomyslil si pan Goljadkin, „všechno se může +ještě obrátiti k lepšímu," a hned sáhl do kapsy, chtěje se +vykoupiti rublem stříbra za vysypané perníky, jablka, hrách a +jiné různé věci. Náhle však nové světlo ozářilo pana +Goljadkina: v kapse namakal psaní, které mu ráno odevzdal +písař. Vzpomněl si, že tu nedaleko je dobře mu známá +hospůdka; zaběhl tedy do hospůdky, bez prodlení přisedl ke +stolu, osvětlenému lojovou svíčkou, a ničeho si nevšímaje, +neposlouchaje ani sklepníka, jenž se ho přišel optat, co +poroučí, zlomil pečeť a počal čísti následující psaní, +jež ho dokonale zarazilo: + +„Šlechetný, za mne trpící a na věky srdci mému milý +člověče! + +Strádám, hynu — zachraň mne! Klevetník, intrikán a +neužitečností svého smýšlení známý člověk obestřel mne +svými sítěmi a já jsem ztracena! Klesla jsem! Ale on je mně +protivný, ty však...! Nás rozloučili, mé dopisy, tobě +poslané, schytali — a to všechno provedl nemrava, využitkovav +svou nejlepší vlastnost, tu totiž, že je ti podoben. Na +všechen způsob člověk může býti i škaredý a přece může +okouzlovat rozumem, mocným citem a příjemnými způsoby... Jsem +ztracena! Vdávají mne násilně a nejvíce k tomu působí můj +otec, dobrodinec můj a státní rada Olsufij Ivánovič, +poněvadž chce bezpochyby zaujati mé místo a mé vztahy ke +společnosti vyššího tónu... Ale rozhodla jsem se a protestuju +všemi prostředky, přírodou mně udělenými. Čekej mne dnes se +svým kočárem rovně v 9 hodin u okna příbytku Olsufija +Ivánoviče. U nás je opět ples a bude také krásný poručík. +Já vyjdu a poletíme. Mimo to jsou i jiné úřady, kde ještě +možno posloužiti vlasti. Na všechen způsob měj na mysli, +příteli můj, že nevinnost jest silná už svou nevinností. S +Bohem. Čekej s kočárem u dveří. Vrhnu se pod ochranu tvého +objetí rovně ve dvě hodiny po půlnoci. + +Tvoje až do hrobu Klára Olsufijevna." + +Když náš hrdina přečetl psaní, zůstal několik minut jako +poražený. Se strašnou úzkostí, ve strašném rozechvění, +bledý jako plátno, s psaním v ruce prošel se několikrát po +světnici; aby nepříjemnost situace byla dovršena, náš hrdina +nespozoroval, že byl v tu chvíli předmětem pozornosti všech +lidí, přítomných v hospodě. Nepořádek jeho obleku, +nezdržované rozčilení, chůze či správně řečeno +pobíhání, rozkládání oběma rukama, snad i několik +záhadných slov, hozených v zapomněnlivosti do větru — to +všechno asi velmi špatně doporoučelo pana Goljadkina +přítomným návštěvníkům, ba i sám sklepník počal na něho +pohlížeti podezřele. + +Vzpamatovav se, náš hrdina spozoroval, že stojí uprostřed +světnice a skoro neslušně, nezdvořile pohlíží na jakéhosi +stařečka velice slušného zevnějšku, jenž právě poobědval +a pomodliv se před svatým obrazem, zasedl opět ke stolu, +nespouštěje ovšem také očí s pana Goljadkina. Náš hrdina +rozhlédl se nejasně vůkol a uviděl, že všichni, všichni do +posledního pohlížejí na něho jakýmsi zlověstným a +podezřelým způsobem. Náhle jakýsi vysloužilý voják s +červeným límcem hlasitě požádal za „Policejní Věstník". +Pan Goljadkin sebou trhnul a zapálil se. Z nenadání spustil oči +k zemi a uviděl, že byl v takovém neslušném obleku, v jakém +by nesměl býti ani doma, neřku-li ve veřejné místnosti. Boty, +kalhoty a celý jeho levý bok byly samé bláto, petlice u pravé +nohavice byla utržena a frak dokonce i roztrhán na různých +místech. + +V nekonečné úzkosti náš hrdina přistoupil ke stolu, u něhož +četl a viděl, že k němu přichází sklepník s jakýmsi +divným a drze neústupným výrazem ve tváři. Pozbyv opětně +duchapřítomnosti, náš hrdina počal si prohlížeti stůl, u +něhož nyní stál. Na stole ležely neuklizené talíře od +oběda, ležel ušpiněný ubrousek a válely se nůž, vidlička a +lžíce, jichž kdosi nedávno užil. „Kdo to tu obědval?" +pomyslil si náš hrdina. „Snad ne já? Ostatně, může být! +Poobědval jsem a ani jsem toho nepozoroval; co tedy dělat?" +Zdvihl oči a spatřil vedle sebe opět sklepníka, jenž se +chystal něco mu říci. + +„Co jsem dlužen, příteli?" optal se ho náš hrdina +chvějícím hlasem. + +Hlasitý smích ozval se kolem pana Goljadkina; sám sklepník se +usmál. Pan Goljadkin pochopil, že i tu si zadal a vyvedl nějakou +strašnou hloupost. Když to pochopil, tak se zastyděl, že byl +nucen sáhnouti do kapsy pro šátek, bezpochyby jen proto, aby +něco dělal a nestál jen tak; ale k nevylíčitelnému +překvapení, i svému i všech okolních, místo šátku vytáhl +láhvičku s jakýmsi lékem, jejž mu předepsal před čtyřmi +dny Kresťjan Ivánovič. + +„Léky kupujte v téže lékárně" — kmitlo se hlavou pana +Goljadkina... A tu se náhle zachvěl a div ne vzkřikl hrůzou. +Nové světlo ho osvítilo... Tmavá, červenavě odporná tekutina +zlověstným odleskem zasvítila do očí panu Goljadkinu... +Láhvička mu vypadla z rukou a na místě se rozbila. Náš hrdina +vzkřiknul a uskočil na dva kroky od rozlité tekutiny. Třásl se +na všech údech a pot mu vyrážel na skráních a na čele. +„Tedy život je v nebezpečí !" + +V hospodě zatím nastal ruch, poplach; všichni obklopili pana +Goljadkina, všichni domlouvali panu Goljadkinu, někteří se +dokonce chápali pana Goljadkina. Ale náš hrdina byl němý a +nepohnutý, nic neviděl, nic neslyšel a nic necítil... Konečně +jako by se byl utrhl od místa, vyrazil ven z hospody, odstrčil +každého, kdo se snažil ho zadržeti, skoro bez paměti padl do +první drožky, jež se mu namanula, a letěl do svého bytu. + +V síni svého bytu setkal se s Michějevem, sluhou z úřadu, +jenž držel v ruce psaní s úřadní pečetí. „Vím, +příteli, všechno vím," odpověděl slabým, tesklivým hlasem +zmožený náš hrdina; „to je officiální..." + +Ve psaní skutečně bylo nařízení, podepsané Andrejem +Filippovičem, aby pan Goljadkin odevzdal všechna akta, jež se u +něho nacházejí, Ivanu Semenoviči. Pan Goljadkin, přijav psaní +a dav sluhovi desetník spropitného, vstoupil do svého bytu a +uviděl, že Petruška snáší a sbírá na jednu hromadu všechny +své hadry, všechen svůj majetek, chtěje patrně opustiti pana +Goljadkina a přestěhovati se ke Karolíně Ivánovně, jež ho +vylákala, aby jí nahradil Jevstafija. + +Hlava XII. + +Přišel Petruška kolébaje se, jaksi podivně nedbale se drže a +s jakýmsi otrocky vítězoslavným výrazem ve tváři. Bylo +patrno, že má jakýsi úmysl a byl si vědom svého práva, +pročež pohlížel jako člověk cizí, to jest jako sluha někoho +cizího, nikoli však jako sluha pana Goljadkina. + +„Nu tak vidíš, můj milý," počal náš hrdina z těžká +oddychuje. „Kolik pak je hodin?" + +Petruška mlčky odešel za přehrádku, pak se vrátil a dosti +nezávislým hlasem oznámil, že bude brzy půl osmé. + +„Nu dobře, můj milý, dobře. Vidíš tedy, můj milý... +dovol, abych ti řekl, můj milý, že mezi námi je, tuším, +všechno nyní ukončeno..." + +Petruška mlčel. + +„A když je tedy všechno mezi námi ukončeno, pověz mně nyní +otevřeně, jako příteli mně pověz, kde jsi byl, brachu?" + +„Kde jsem byl? U dobrých lidí." + +„Vím, přítelíčku, vím. Byl jsem s tebou vždycky spokojen, +můj milý, i vysvědčení ti dám... A ty budeš nyní u nich?" + +„Co dělat, pane! Sám ráčíte vědět. Vímeť, dobrý +člověk špatnému něčemu učit nebude." + +„Vím, můj milý, vím. Nyní jsou dobří lidé vzácni, +přítelíčku; važ si jich, můj milý. Nu, a co oni?" + +„Vímeť jak... Ale u vás, pane, teď už nemohu více sloužit; +sám ráčíte vědět." + +„Vím, můj milý, vím; tvou horlivost a přičinlivost znám; +viděl jsem to všechno, přítelíčku, všímal jsem si. Já si +tebe vážím, přítelíčku. Dobrého a poctivého člověka, +třebas byl jen lokaj, si vážím." + +„Inu ovšem! Našinec, sám ráčíte vědět, kouká, kde je +lépe. Tak je to. A co já? Vímeť, pane, bez dobrého člověka +se neobejdeme." + +„Nu dobře, brachu, dobře; cítím to... Tuhle máš peníze a +tu je tvoje vysvědčení. A nyní se políbíme, brachu, +rozloučíme se... A teď, můj milý, tě požádám ještě za +jednu službu, za poslední službu," řekl pan Goljadkin +slavnostním hlasem. „Víš, můj milý, ledaco se přihodí. +Hoře, můj zlatý, skrývá se i v pozlacených palácích, a +nikam od něho neujdeš. Ty víš, přítelíčku, že jsem býval +k tobě, tuším, vždycky laskav." + +Petruška mlčel. + +„Býval jsem k tobě, tuším, vždycky laskav, můj milý... A +mnoho-li pak mám nyní prádla, můj milý?" + +„Všecko je v pořádku. Košil plátěných šest, punčoch tři +páry, čtyři náprsenky, flanelovou kazajku a podvléčky dvoje. +Sám víte všechno. Já se, pane, ničeho vašeho netknu. Pánův +majetek opatruju, pane. Jsem s vámi, pane, tento... rozumí se... +a abych si vzal hřích na duši, pane, nikdy! Však to sám víte, +pane..." + +„Věřím, příteli můj, věřím. Tak jsem to nemyslil, +přítelíčku, dokonce ne. Ale běží mně, přítelíčku..." + +„Známá věc, pane, to my už víme. Když jsem ještě u +generála Stolbňakova sloužil, také mne propustil, protože sám +odjížděl do Saratova... Statek tam měl..." + +„Ale ne, přítelíčku, o tom nemluvím; nic takového... ani si +nemysli, přítelíčku milý." + +„Známo. Co našinec? Sám ráčíte vědět, těžko-li +člověka pomluvit. A se mnou byli všude spokojeni. Byli +ministři, generálové, senátoři, hrabata. Býval jsem u všech, +u knížete Svinčatkina, u plukovníka Pereborkina, u generála +Nedobarova, také jsem jim sloužil, na statek jsme jezdili. +Známo..." + +„Ano, přítelíčku, ano; dobře, přítelíčku, dobře. I já, +přítelíčku, nyní odjíždím... Každému jiná cesta +vykázána, můj milý, a neznámo, na jakou cestu který člověk +padne. Nu, přítelíčku, pomoz mně nyní obléknouti se; a můj +úřadní frak také slož... kalhoty druhé, prostěradla, +pokrývky, podušky..." + +„Do uzlu poroučíte všechno svázat?" + +„Ano, přítelíčku, ano, třebas do uzlu... Kdož ví, co se +může přihodit? A nyní, můj milý, doběhni vyhledat krytý +kočár..." + +„Krytý kočár?" + +„Ano, můj milý, krytý kočár, hezky prostorný a na určitou +dobu. Nemysli si však, přítelíčku, sám něco tento..." + +„A daleko chcete odjet?" + +„Nevím, přítelíčku, to také nevím. Peřinu také, myslím, +bude tam třeba položit. Co ty myslíš, přítelíčku? +Spoléhám na tebe, můj milý." + +„Což ráčíte hned odejet?" + +„Ano, přítelíčku, ano! Taková okolnost se přihodila... +takové je to, můj milý, takové!" + +„Inu, vímeť, pane. V našem pluku poručíkovi také se to +přihodilo; bylo to u jednoho tamního statkáře... uvez' ji..." + +„Uvez'? Jak! Můj milý, ty..." + +„Ano, uvez' a v druhém statku byly oddavky. Všecko bylo napřed +připraveno. Hnali se za nimi; ale kníže se jich zastal, +nebožtík. A urovnalo se to." + +„Oddavky, ano... ale jak ty, můj milý? Jakým způsobem ty o +tom, můj milý, víš?" + +„I vždyť je známo, co. Pověstmi, pane, země se plní. +Všechno to víme, pane... ovšem, kdož pak je bez hříchu. Ale +řeknu vám nyní, pane — dovolte mně vyjádřiti se po prostu, +po selsku — když tedy na to došlo, řeknu vám nyní, pane: +máte nepřítele, soupeře máte, pane, silného soupeře; takové +to je..." + +„Vím, přítelíčku, vím; sám víš, můj milý... Spoléhám +tedy na tebe. Jak to tedy nyní začít, přítelíčku? Co bys +mně radil?" + +„Tak tedy, pane, když jste se nyní, tak říkaje, na takovou +dráhu vydal, tedy vám bude třeba ledaco kupovat — na příklad +prostěradla, podušky, peřinu ještě jednu pro dva, pokrývku +pěknou —; pro ten případ tady dole je sousedka, měštanka; ta +má pěkný liščí plášť. Mohl byste se na něj podívat a +koupit; můžete se jít hned podívat. Přihodí se vám to nyní, +pane; plášť je pěkný, atlasem pošitý, liščí kožešinou +podšívaný..." + +„Nu dobře, přítelíčku, dobře; svoluju, přítelíčku, a na +tebe spoléhám, úplně na tebe spoléhám. Třebas i plášť, +můj milý... Jen honem, honem! Pro Boha, honem! I plášť +koupím, jen, prosím tě, honem! Brzo bude osm hodin, honem, +přítelíčku, pro Boha! Pospěš si honem, přítelíčku!" + +Petruška nechal nedovázaného uzlu s prádlem, poduškami, +pokrývkami, prostěradly a všelikými hadry, co snesl a, začal +svazovat, a střemhlav vyběhl z pokoje. Pan Goljadkin se chopil +zatím ještě jednou dopisu; ale čísti ho nemohl. Chopil se +oběma rukama za svou nešťastnou hlavu a v pochybnostech se +opřel o zeď. Přemýšleti nemohl o ničem, dáti se do nějaké +práce také nemohl; nevěděl ani sám, co se s ním děje. + +Konečně vida, že čas utíká a Petruška ani plášť se +neobjevuje, rozhodl se, že půjde sám. Otevřev dvéře do +síně, zaslechl dole hluk, řeči, spor a hádku... Několik +sousedek rozmlouvalo, křičelo, soudilo a rozhodovalo o čemsi... +Však pan Goljadkin už věděl, o čem. Bylo slyšeti hlas +Petruškův; pak se ozvaly něčí kroky. + +„Můj ty Bože, oni sem sezvou celý svět!" zastenal pan +Goljadkin, lomě rukama v zoufalství a vrhl se nazpět do pokoje. +Přiběhnuv do pokoje, sklesl skoro bez paměti na divan, +obličejem na podušku. Minutku tak proležel, pak vyskočil a +nečekaje na Petrušku, obul si kaloše, vzal klobouk, oblékl +plášť, vzal s sebou peněženku a běžel střemhlav se schodů. + +„Ničeho není třeba, ničeho, můj milý. Já sám, já sám +všecko... Tebe zatím není třeba, a ostatně snad se všechno +zatím obrátí k lepšímu," zamumlal pan Goljadkin Petruškovi, +jehož potkal na schodech. Pak vyběhl na dvůr a ven z domu. Srdce +v něm zmíralo. Dosud nebyl rozhodnut... Co dělat, co si počít, +jak se zachovat v tomto kritickém případě..." + +„Co si počít, pane Bože můj! Bylo třeba, aby se i toto +přihodilo?" vzkřiknul konečně ze zoufalství, vrávoraje po +ulici na zdařbůh, kam ho oči nesly. „Bylo třeba, aby se to +přihodilo! Kdyby nebylo tohoto, právě toho, všechno by se +urovnalo; najednou, jedním rázem, jedním obratným, energickým, +pevným rázem by se to urovnalo. Prst si dám useknouti, že by se +urovnalo. Hle, jak by se všechno vyřídilo: zaklepal bych tu i +tam — já řku, tak a tak, a mně, ctěný pane, nedovolují, +abych tak řekl, ani sem, ani tam; já řku, tak se nejedná; já +řku, ctěný pane můj, tak se nejedná a samozvanstvím se u nás +ničeho nedosáhne. Samozvanec je, panečku, člověk... tento... +neužitečný a užitku vlasti nepřinese. Chápete to? Já řku, +chápete to, ctěný pane? Tak bych tento... Ale ne, ostatně, +což... vždyť to docela není tento... docela ne... Co to pletu, +já hlupák? Vždyť sám se hubím. Vždyť, ty blázne jeden, +docela to není tak! Ale vidíš, blázne, jak se nyní jedná! Nu, +kam se poděju nyní? Co si na příklad počnu nyní sám s sebou? +Nu, kam se nyní hodím? Nu, vezměme na příklad, kam se hodíš +nyní, ty Goljadkine jeden, ty nedůstojný člověče? Co nyní? +Kočár je třeba dostat; kočár prý dostaň a čekej na ni; +nožky by si zmočila, kdyby nebylo kočáru... Kdo by si pomyslil! +Nu, slečinka! Vida dívku mravného chování! A jak ji +vychvalovali! Vyznamenala jste se, slečinko, darmo mluvit, +vyznamenala!... A to všechno pochází od nemravného vychování. +Když tak nyní pohlédnu, když to všechno uvážím, vidím, že +to nepochází od ničeho jiného, než od nedostatku mravnosti. +Místo aby ji z mládí tento... a čas ob čas i metlou, oni ji +cukrovinkami a různými sladkostmi cpou, i sám starý nad ní +natahuje moldánky: ,Ty jsi moje, tys mé zlato, za hraběte tě +provdám.' — A nyní se jim vydařila, ukázalá nám teď svoje +karty — já řku, takhle hrajeme my! Místo aby ji doma drželi z +mládí, dali ji do pensionátu k francouzské madame, k nějaké +emigrantce Falballa; a tam se učila všelikému dobru u emigrantky +Falballa: teď to jsou toho následky. Já řku, jděte, těšte +se! Abych prý byl s kočárem v tu a tu hodinu pod okny a +cituplnou romanci po španělsky zazpíval. ,Čekám vás a vím, +že mne milujete, utečeme spolu a budeme žiti v chaloupce.' — +Ale vždyť to vlastně není možno, vždyť, ctěná slečno, +vezme-li se kolem a kolem, nesmí se to, vždyť zákon zapovídá +poctivou a nevinnou dívku z otcovského domu uvézti bez svolení +rodičův! A konečně proč, zač a nač je toho třeba? Nu, ať +by se provdala, za koho je třeba, koho jí osud přisoudil, a je +odbyto. Já jsem úřadník; mohu být za to z úřadu propuštěn; +mohu se za to dostat do vyšetřování, milá moje slečinko! +Takové je to. A vy jste nevěděla? Ale to způsobila Němka. To +všechno vychází od ní, od čarodějnice, ona má ve všem ruce. +Protože člověka pomluvili, protože si o něm vymyslili babský +klep, nemožnou komedii dle rady Andreje Filippoviče, z toho to +vzniklo. Jinak proč by se Petruška do toho míchal? Co je mu do +toho? Nač je mu toho třeba, darebovi? Ne, nemohu, slečinko, +nijak nemohu, za nic na světě nemohu... Pro tentokrát mně, +slečinko, už nějak odpusťte. To vy jste, slečinko, všeho +příčinou a ne Němka, ne čarodějnice, nýbrž jen vy, protože +čarodějnice je hodná osoba, protože čarodějnice ničím není +vinna, ale vy, slečinko, jste vinna. Tak je to! Vy, slečno, mne +uvádíte v pokušení... Člověk upadne v záhubu, sám sebou +člověk přijde na zmar a nemůže se udržet; — jaká pak +svatba! A kterak to všechno skončí? A jak to nyní provést? +Mnoho bych za to dal, kdybych to všechno nyní věděl!" + +Tak ve svém zoufalství uvažoval náš hrdina. Tu se náhle +vzpamatoval a seznal, že stojí kdesi na Litějné ulici. Pohoda +byla hrozná. Byla obleva, sníh se valil, pršelo, nu právě tak, +jako v onu nezapomenutelnou dobu, když za strašné půlnoční +hodiny započaly všechny nehody pana Goljadkina. + +„Jaká chůze v takovou pohodu!" pomyslil si pan Goljadkin, +pohlížeje na počasí. „To je všeobecná smrt... Pane Bože +můj! Kde tu na příklad dostanu kočár? Tamhle na rohu, zdá se, +že se cosi černá. Půjdu tam, uvidíme... Pane Bože můj!" +vzdychal náš hrdina, zaměřiv slabé a vratké kroky své v tu +stranu, kde uviděl cosi podobného kočáru. „Hle, co udělám: +Půjdu, padnu mu k nohám, bude-li možno, a poníženě budu +prosit. Tak a tak, řeknu: do vašich rukou odevzdávám svůj +osud, do rukou představenstva. Vaše excellence, řeknu, zastaňte +se, buďte dobrodincem člověku. Tak a tak, řeknu, to a to se +stalo, skutek nezákonný; nezničujte mne, za otce vás +přijímám, neopouštějte mne... důstojnost, čest, jméno a +příjmení zachraňte... od zločinného, zkaženého člověka +mne chraňte... On je jiný člověk, vaše excellence, a já jsem +také jiný člověk. On je něco jiného a já jsem také něco +jiného; opravdu něco jiného, vaše excellence, skutečně něco +jiného; vidíte, jak je to, řeknu mu. Ani podoben být k němu +nemohu, řeknu; račte to změnit, račte poručit, aby to změnili +a zničili bezbožný, samovolný podvod... takový podvod, vaše +excellence, že mu není na světě podobného. Za otce vás +přijímám; představenstvo, rozumí se dobročinné a +starostlivé představenstvo, musí podporovati podobné +pohnutky... Vždyt je v tom i cosi rytířského, když řeknu: +Přijímám vás, dobročinné představenstvo, za otce a svěřuju +vám svůj osud; nebudu se vzpírati, úplně se svěřuju a sám +zůstanu stranou ode všech těch záležitostí... Takové to je, +řeknu mu." + +„Nu co, můj milý, jsi drožkář?" + +„Drožkář." + +„Kočár, brachu, potřebuju na večer." + +„A daleko ráčíte jeti?" + +„Na večer, na celý večer, ať si už kamkoli, můj milý, ať +si kamkoli." + +„Snad za město chcete jet?" + +„Ano, přítelíčku, snad i za město. Já sám ještě na +určito nevím, přítelíčku, nemohu ti určitě říci, můj +milý. Víš, můj milý, snad se všechno obrátí k lepšímu. +Vímeť, přítelíčku + +„Inu, ovšem, pane, ovšem; dej pán Bůh každému." + +„Ano, přítelíčku, ano; děkuju ti, můj milý. Nu a mnoholi +budeš žádati, můj milý?" + +„A hned ráčíte jet?" + +„Ano, hned; totiž ne hned; počkáš v jednom místě... jen tak +chvilku, ne dlouho budeš čekat, můj milý." + +„Nu, když najímáte na celý večer, méně nežli šest rublů +nemohu vzít při takovém počasí." + +„Dobře, můj milý, dobře; já se ti odvděčím, můj milý. +Ty mne tedy nyní povezeš, můj milý." + +„Sedněte si; počkejte, tuhle to trochu upravím... Tak, račte +si nyní sednout. A kam poroučíte jet?" + +„K Izmajlovskému mostu, přítelíčku." + +Kočí se usadil na kozlíku a pobídnul pár hubených herek, +které mocí odtrhl od žlabu se senem, k Izmajlovskému mostu. +Náhle však pan Goljadkin trhnul za provázek, zastavil kočár a +prosil dojemným hlasem, aby obrátil, aby nejel k Izmajlovskému +mostu, nýbrž do jakési jiné ulice. Kočí obrátil do druhé +ulice a za deset minut povoz pana Goljadkina zastavil před domem, +v němž přebýval jeho excellence. Pan Goljadkin vyšel z +kočáru, poprosil snažně svého kočího, aby tu počkal a sám +s trnoucím srdcem běžel nahoru do prvního poschodí, trhnul za +zvonítko, dvéře se otevřely a náš hrdina se octnul v +předsíni u jeho excellence. + +„Jeho excellence ráčí býti doma?" optal se pan Goljadkin, +obraceje se s těmito slovy ke sluhovi, jenž mu otevřel. + +„A čeho si přejete?" ptal se lokaj, prohlížeje si pana +Goljadkina od hlavy do paty. + +„Já, přítelíčku, tento... Jsem Goljadkin, úřadník, +titulární rada Goljadkin. Řekni, že bych si rád promluvil s +jeho excellenci..." + +„Počkejte, teď není možná..." + +„Přítelíčku, nemohu čekat; má záležitost je vážná, +nedopouští odkladu..." + +„A kdo vás sem posýlá? Nesete nějaké listiny?" + +„Ne, přítelíčku, přicházím ve vlastní věci... Oznam mu, +přítelíčku, řekni, že tak a tak, přišel si promluvit. A já +se ti odvděčím, můj milý." + +„Není možno. Nesmím nikoho přijímat, jsou zde hosté. +Přijďte ráno v deset hodin." + +„Ale oznamte mne, můj milý. Nemohu, mně není možná +čekat... Vy, můj milý, budete za to odpovídat." + +„E jdi, oznam ho; co je ti do toho, či bot je ti líto?" zvolal +druhý lokaj, jenž ležel na lávce a dosud nepromluvil ani slova. + +„Jen boty trhat! Víš, že poručili, nikoho nepřijímat. +Úřadníci mají přicházeti ráno." + +„Oznam ho, oznam. Však ti jazyk neupadne." + +„Což, já ho oznámím, jazyk mi neupadne. Ale poručili nikoho +nepřijímat, a když nikoho, tak nikoho. — Jděte zatím tuhle +do pokoje." + +Pan Goljadkin vešel do prvního pokoje; na stole stály hodiny. +Vzhlédl na ně: bylo půl deváté. Srdce se mu zachvělo v prsou. +Už se chtěl vrátit, ale v týž okamžik vysoký lokaj, stanuv +na prahu sousedního pokoje, hlasitě pronesl příjmení pana +Goljadkina. + +„Je to chřtán!" pomyslil si náš hrdina ve své +nevyličitelné tesknosti. „Kdybych byl aspoň řekl: Tak a +tak... přicházím co nejpokorněji a nejuctivěji vysvětliti +svou záležitost... tento... račte mne laskavě vyslechnouti. Ale +nyní všechno je zmařeno, všechno jako do větru hozeno... +Ostatně... nu, což... nic neškodí." + +Ale na dlouhé uvažování nebylo času. Lokaj se obrátil, řekl: +„Račte" a uvedl pana Goljadkina do kabinetu. + +Když náš hrdina vstoupil do pokoje, pocítil, jako by byl +oslepl, neboť neviděl rozhodně pranic. Jen se mu tak mimochodem +mihnuly dvě nebo tři postavy v očích. „To jsou patrně +hosté," napadlo pana Goljadkina. Konečně však pan Goljadkin +začal jasně rozeznávati hvězdu na černém fraku jeho +excellence, potom ponenáhlu přešel i k samému černému fraku a +na konec vrátila se mu možnost úplného nazírání. + +„Co je?" ozval se známý hlas nad panem Goljadkinem. + +„Titulární rada Goljadkin, vaše excellence." + +„Nu?" + +„Přišel jsem si promluvit." + +„Jak? Co?" + +„Inu tak. Říkám, tak a tak, přišel jsem si promluvit, vaše +excellence." + +„Ale... Kdo jste vlastně?" + +„Pa—pa—pan Goljadkin, vaše excellence, titulární rada." + +„Nu, a co si přejete?" + +„Že tak a tak, za otce ho přijímám; sám zůstanu stranou a +od nepřítele mne zachraňte — to je všechno!" + +„Co prý?" + +„Známo, co." + +„Co je známo?" + +Pan Goljadkin mlčel. Brada začínala se mu ponenáhlu třásti. + +„Nu?" + +„Myslil jsem, že rytířsky, vaše excellence... Myslil jsem, +že tady rytířsky... a představenstvo za otce přijímám... A +že tak a tak, zachraňte mne, říkám, se sl... slzami prosím, a +že takové po—pohnutky mají se pod— pod—podporovat." + +Jeho excellence se odvrátil. Náš hrdina po několik okamžiků +nemohl nic rozeznati očima. Prsa mu cosi svíralo, dech se tajil. +Nevěděl, kde stojí. Styděl se jaksi a bylo mu teskno. Bůh ví, +co bylo potom... + +Když se náš hrdina vzpamatoval, spozoroval, že jeho excellence +mluví se svými hosty a jako by příkře a důrazně s nimi o +čemsi debattoval. Jednoho z hostí pan Goljadkin ihned poznal. To +byl Andrej Filippovič; druhého ne. Ostatně tvář jeho byla +také jaksi známa — vysoká, silná postava, letitá, obdařená +velmi hustými brvami a licousy a výrazným, pronikavým pohledem. +Na krku neznámého visel řád, v ústech měl cigaro. Neznámý +kouřil, a nevynímaje cigara z úst, význačně kýval hlavou, +vzhlížeje občas na pana Goljadkina. + +Panu Goljadkinu stalo se jaksi nevolně; obrátil oči stranou a tu +spozoroval ještě jednoho podivného hosta. Ve dveřích, které +náš hrdina pokládal dosud za zrcadlo, jak se mu již dříve +jednou přihodilo, objevil se on — víme kdo: příliš dobře +známý přítel pana Goljadkina. Pan Goljadkin mladší nacházel +se skutečně až doposud v druhém malinkém pokojíku a psal cosi +na kvap; nyní patrně nastala potřeba, objevil se tedy s +listinami pod paží, přistoupil k jeho excellenci a velice +obratně, očekávaje výhradné pozornosti ke své osobě, dovedl +se vetříti do řeči i porady, zaujav místo trochu za zády +Andreje Filippoviče a z části jsa zastíněn neznámým, +kouřícím cigaro. Pan Goljadkin mladší měl patrně značné +účastenství v rozhovoru, jemuž naslouchal nyní ušlechtilým +způsobem, kýval hlavou, přestupoval nožkama, usmíval se, +každou chvíli vzhlížel na jeho excellenci, jakoby ho uprošoval +pohledem, aby i jemu dovolili prohoditi půl slovíčka. +„Podlec!" pomyslil si pan Goljadkin a nevolky vystoupil o krok ku +předu. V tu chvíli jeho excellence se obrátil a sám dosti +nerozhodně přikročil k panu Goljadkinu. + +„Nu, dobře, dobře. Jděte nyní s Bohem. Prohlédnu pozorně +vaši záležitost, a vás dám doprovodit..." Tu jeho excellence +pohlédl na neznámého s hustými licousy. Tento na znamení +souhlasu kývnul hlavou. + +Pan Goljadkin cítil a chápal jasně, že ho mají za cosi jiného +a dokonce ne za to, zač by měli. „Tak nebo onak," pomyslil si, +„ale promluviti si musím. Řeknu: tak a tak, vaše excellence..." + +Tu ve svých pochybnostech sklopil oči k zemi a ku svému +krajnímu překvapení uviděl na botách jeho excellence velikou +bílou skvrnu. „Snad praskly?" pomyslil si pan Goljadkin. Brzy +však poznal, že boty jeho excellence nepraskly, nýbrž jen tak +silně odrážely světlo. Nápadný tento úkaz vysvětlil se panu +Goljadkinu tím, že boty byly lakované a silně se leskly. Tomu +se říká ,blik', pomyslil si náš hrdina, a tento název drží +se hlavně v dílnách umělců; jinde tomuto zjevu říkají +osvětlená hrana. Tu pan Goljadkin zdvihl oči a seznal, že je +třeba mluvit, poněvadž by jinak jeho věc mohla dospěti ke +špatnému konci. Náš hrdina postoupil tedy o krok ku předu. + +„Tedy tak a tak, vaše excellence," pravil. „Ani samozvanství +v našem věku nepomůže..." + +Jeho excellence na to neodpověděl, nýbrž silně zatáhl za +provázek od zvonku. Náš hrdina postoupil ještě o krok ku +předu. + +„On je podlý a skrz na skrz zkažený člověk, vaše +excellence," mluvil náš hrdina skoro bez sebe, zmíraje +úzkostí, při tom však směle a rozhodně ukazoval na +nedůstojného svého blížence, jenž přestupoval v tu chvíli +okolo jeho excellence. „Tak a tak, povídám, ale narážím na +známou osobu." + +Nastalo všeobecné pohnutí po slovech pana Goljadkina. Andrej +Filippovič a neznámá postava zakývali svými hlavami; jeho +excellence trhal netrpělivě ze vší síly za provázek od +zvonku, volaje služebné. Tu pan Goljadkin mladší vykročil do +předu. + +„Vaše excellence," pravil. „Poníženě prosím za dovolení, +abych směl promluvit." Ve hlase pana Goljadkina mladšího bylo +cosi krajně rozhodného; všechno ukazovalo, že se cítí úplně +ve svém právu. + +„Dovolte mně otázku," začal opět, předbíhaje svou +horlivostí odpověď jeho excellence a obraceje se tentokrát k +panu Goljadkinu: „Dovolte mně otázku: Víte, v přítomnosti +jakých osob se tak vyjádřujete? Víte, před kým stojíte, v +čím kabinetě se nacházíte?..." + +Pan Goljadkin mladší byl celý neobyčejně vzrušen, celý +červený a zapálený rozhorlením a hněvem; ba i slzy se +objevily v jeho očích. + +„Pánové Bassavrjukovi!" zařval z celého hrdla lokaj, objeviv +se ve dveřích kabinetu. + +„Dobrá šlechtická rodina, pocházející z Maloruska," +pomyslil si pan Goljadkin, a v tom okamžiku pocítil, že kdosi +velice přátelským způsobem opřel se mu jednou rukou o záda, +potom i druhá ruka přilehla k jeho zádům. Podlý blíženec +pana Goljadkina vrtěl se před ním ukazuje cestu, a náš hrdina +jasně uviděl, že ho postrkují, zdá se, k velikým dveřím +kabinetu. „Zrovna jak u Olsufija Ivánoviče," pomyslil si a +octnul se v předsíni. Ohlédl se a uviděl vedle sebe dva lokaje +jeho excellence a jednoho svého blížence. + +„Plášť, plášť, plášť mého přítele! Plášť mého +nejlepšího přítele!" zaštěbetal zkažený člověk, vytrhl z +ruky jednoho sluhy plášť a hodil jej pro podlý a sprostý +posměch přímo na hlavu panu Goljadkinu. Pan Goljadkin, +vymotávaje se násilně ze svého pláště, jasně uslyšel +smích obou lokajů. Avšak nic neposlouchaje a ničeho +vedlejšího si nevšímaje vycházel už z předsíně a octnul se +na osvětleném schodišti. Pan Goljadkin mladší za ním. + +„S Bohem, vaše excellence!" zvolal za panem Goljadkinem +starším. + +„Podlec!" křikl náš hrdina celý bez sebe. + +„I třebas podlec." + +„Zkažený člověk!" + +„I třebas zkažený člověk..." odpovídal důstojnému panu +Goljadkinu nedůstojný jeho nepřítel a ze vrozené mu podlosti +pohlížel shůry se schodů přímo, ani nemrkaje, do očí panu +Goljadkinu takovým způsobem, jako by ho prosil, aby ještě +pokračoval. + +Náš hrdina plivnul rozhorlením a vyběhl na ulici. Byl tak +zničen, že si vůbec nepamatoval, kdo a jak ho usadil do +kočáru. Vzpamatovav se, uviděl, že ho vezou po Fontánce. +„Patrně k Izmajlovskému mostu!" pomyslil si náš hrdina. Tu se +panu Goljadkinu zachtělo ještě na něco si vzpomenouti, ale +nemohl. A bylo to cosi hrozného, co se nedá ani vysvětliti... + +„Nu, nic neškodí!" rozhodl náš hrdina a jel k Izmajlovskému +mostu. + +Hlava XIII. + +Zdálo se, že se počasí hodlá změniti k lepšímu. Vskutku +mokrý sníh, který se valil doposud celými mraky, počínal +ponenáhlu řídnout a za nedlouho přestal padat úplně. Ukázala +se obloha a na ní tu a tam zajiskřily hvězdičky. Bylo jen +mokro, blátivo, sychravo a dusno, zejména pro pana Goljadkina, +který i bez toho jedva dechu popadal. Promoklý a proto těžký +plášť jeho projímal všechny jeho údy jakousi nepříjemnou, +teplou vlhkostí a tíží svou ještě více ochromoval jeho +silně sesláblé nohy. + +Jakési zimničné záchvěvy přebíhaly jako ostří a dotěrní +mravenci po celém jeho těle; znemožením prosakoval z něho +studený, chorobný pot, tak že pan Goljadkin už zapomněl +opakovati si při této vhodné příležitosti se vrozenou sobě +pevností a rozhodností svou zamilovanou frázi, že všecko snad +nějakým způsobem, ano zcela jistě a najednou se obrátí k +lepšímu. + +„Ostatně to všecko zatím ještě ujde," pomyslil si pevný a +na duchu neklesající náš hrdina, stíraje s obličeje kapky +studené vody, řinoucí se kolkolem se střechy kulatého a na +tolik promoklého klobouku, že se voda na něm už nedržela. +Dodav ještě, že to všechno nic neznamená, náš hrdina se +pokusil přisednouti na dosti tlustý špalek, jenž se povaloval +vedle hranice dříví na dvoře Olsufija Ivánoviče. + +Rozumí se, na španělské serenady a hedvábné provazové +řebříky nebylo ani pomyšlení; ale přece bylo třeba postarati +se o tajný kouteček, třebas ne teplý, ale za to pohodlný a +skrytý. Silně ho vábil — mimochodem řečeno — onen koutek v +síni před obydlím Olsufija Ivánoviče, kde už dříve, skoro +hned na počátku této pravdivé pověsti, náš hrdina vystál +celé dvě hodiny mezi skříní a starou španělskou stěnou, +mezi všelikým domácím, nepotřebným haraburdím a polámaným +nářadím. + +Nutno totiž podotknouti, že i tentokrát pan Goljadkin stál a +čekal už celé dvě hodiny na dvoře Olsufija Ivánoviče. Ale co +se týče tajného a útulného onoho koutku v síni, naskytly se +nyní některé nepohodlné okolnosti, jichž dříve nebylo. Prvá +okolnost byla ta, že onoho koutku si patrně povšimli a učinili +jisté ochranné kroky od té doby, co se přihodila známá +historie na posledním plese u Olsufija Ivánoviče. A za druhé +bylo nutno čekati na smluvené znamení od Kláry Olsufjevny, +protože nějaké takové znamení nezbytně musilo býti umluveno. +Vždycky se to tak dělalo, „my to nezačali a také námi to +neskončí". + +Při té příležitosti pan Goljadkin vzpomněl si na jakýsi +román, který četl kdysi dávno, a v němž hrdinka dala +smluvené znamení Alfredovi za úplně podobných okolností tím, +že k oknu přivázala růžovou stužku. Jen že růžová stužka +nyní v noci a při petrohradském počasí, známém svou +vlhkostí a nespolehlivostí, nemohla se hoditi k věci a byla — +jedním slovem — vůbec nemožná. + +„Ne, kam pak tady s hedvábnými provazovými řebříky," +pomyslil si náš hrdina. „Raději si tuhle někde tajně a +tichounce postojím, třebas tadyhle." I vybral si místečko na +dvoře právě naproti oknům vedle hranice složeného dříví. +Ovšem po dvoře chodilo množství vedlejších lidí, jezdců, +kočích; mimo to hrčely povozy, frkaly koně a t. d. Ale +místečko přece bylo pohodlné. Ať si už spozorují nebo ne, +výhoda byla aspoň ta, že se nacházel ve stínu a pana +Goljadkina z domu neviděl nikdo, on však mohl viděti všechno. +Okna byla silně osvětlena, byl jakýsi slavnostní sjezd u +Olsufija Ivánoviče. Hudbu ostatně nebylo ještě slyšet. + +„Tedy žádný ples; sjeli se jen tak, za nějakou jinou +příčinou," pomyslil si náš hrdina a srdce mu trochu zatlouklo. +„A určila skutečně dnešek?" mihlo se náhle jeho hlavou. +„Není omyl v datum? Možná — všecko je možno... Vida, jaká +je tu možnost! Možná, že psaní bylo napsáno už včera a já +je nedostal, protože se do toho vpletl Petruška, darebák. Anebo +je napsáno zejtra, to jest, že já... že zejtra se mělo +všechno vykonat, totiž s kočárem čekat..." + +Tu náš hrdina zchladnul dokonale a počal v kapse hledati psaní, +aby se přesvědčil. Ale psaní k velikému jeho podivení v kapse +nebylo? „Kterak to?" zašeptal polomrtvý pan Goljadkin; „kde +jsem je nechal? Patrně jsem je ztratil! — To mně ještě +scházelo!" zastenal na konec. „Nu, padne-li nyní do nedobrých +rukou... A možná, že už upadlo!... Bože, co z toho bude! Bude +něco takového, že už... Ach ty osude můj nenávistný!" + +Tu se pan Goljadkin zachvěl jako list při pomyšlení, že snad +nešlechetný blíženec jeho, když mu vrhl na hlavu plášť, +měl právě za účel zmocniti se dopisu, o němž nějakým +způsobem vyzvěděl od nepřátel pana Goljadkina. „Mimo to on +zachycuje cizí dopisy," uvažoval dále náš hrdina. „Důkazem +toho... Ale nač důkazy!" + +Po prvém návalu úžasu a ztrnutí krev se vrazila do hlavy panu +Goljadkinu. Stenaje a skřípaje zuby chopil se za horkou svou +hlavu, sklesl na špalek a počal o čemsi přemítati... Ale +myšlénky se nikterak nevázaly v jeho hlavě. Míhaly se tam +jakési osoby, vynořovaly se tu jasněji, tu nejasně jakési +dávno zapomenuté příhody, lezly do hlavy jakési nápěvy +jakýchsi hloupých písniček... Úzkost se ho zmocňovala +nevýslovná. + +„Bože můj, Bože můj!" vzdychl si náš hrdina, když se byl +trochu vzpamatoval a potlačil v prsou hluchý vzlykot, „dej mně +pevnosti ducha v nevyčerpatelné hlubině mých běd! Že jsem +ztracen, že jsem na dobro ztracen, o tom nemůže býti ani +nejmenší pochybnosti, a tak je to v pořádku, neboť nemohlo se +státi jinak nijakým způsobem. Předně jsem zbaven místa, +úplně zbaven, a nemohlo se stát, abych ho nebyl zbaven... Nu, +ovšem, nějak se to zase urovná. A mých peněz prozatím stačí +na první dobu: bude třeba nějakého bytečku, nářadí nějaké +se musí poříditi... A Petruška — to je první — u mne +nebude. Obejdu se bez dareby... vypomohou jiní nájemníci. Nu +dobře! Přijdu si a odejdu, kdy se mi zlíbí a Petruška nebude +bručet, že se vracím pozdě... Vida; proto je lépe, když si +dám posloužit od nájemníků... Tedy to by bylo všechno dobře; +jen že já mluvím pořád o tom, o čem bych neměl, a o tom, o +čem bych měl, o tom nemluvím!" + +Tu myšlénka o nynějším postavení opět ozářila pamět pana +Goljadkina. Rozhlédl se kolem sebe. „Ach ty pane Bože můj, +pane Bože můj! O čem to vlastně nyní mluvím?" pomyslil si, +pozbyv nadobro rozvahy a chopil se opětně za svou rozpálenou +hlavu... + +„Což, pane, už brzo ráčíte jet?" ozval se hlas nad panem +Goljadkinem. Pan Goljadkin sebou trhnul; ale před ním stál jeho +kočí, také celý až do kůže promoklý a prozáblý, jehož z +dlouhé chvíle a z netrpělivosti napadlo podívati se k panu +Goljadkinu za dříví. + +„Přítelíčku, já tento... brzo, přítelíčku, hned, už +hned, jen počkej..." + +Kočí odešel, bruče si cosi pod nos. „Proč pak bručí," +přemýšlel se slzami v očích pan Goljadkin; „vždyť jsem ho +najal na celý večer... vždyť mám tedy právo! Na večer jsem +ho najal a tedy konec! Ať si třebas stojí, to je jedno. Všechno +záleží na mé vůli. Mohu jezdit, a mohu nejezdit. A že tady +stojím za hranicí dříví, to také nic neznamená... proti tomu +také nesmí ničeho namítat. Pánovi se líbí státi za +dřívím, tedy stojí za dřívím... nikomu na cti neubližuje, +takové to je. Ano, takové to je, ctěná slečno, chcete-li +vědít. A v chaloupce, milá slečno, za naší doby už nikdo +nebydlí. Takové to je! A bez mravnosti v našem průmyslovém +věku, milá slečno, nic nezmůžete, jakož sama nyní sloužíte +za zhoubný toho příklad. Že prý mohu sloužit písařem a v +chaloupce bydlet na břehu mořském. Předně, ctěná slečno, na +břehu mořském není písařů a za druhé, kde pak najdeme +advokáta. Neboť dejme tomu, abych uvedl příklad, že podám +žádost, představím se, tak a tak, že chci vstoupiti do služby +k advokátovi... a od nepřítele aby mne chránil... a vám +odpovědí, ctěná slečno, že písařů je mnoho, a tady že +nejste u emigrantky Falballa, kde jste se učila mravnosti, jakož +sama nyní sloužíte za zhoubný toho příklad. Mravnost však +znamená, ctěná slečno, doma sedět, otce si vážit a nemysliti +na ženichy před časem. Ženichové, ctěná slečno, už se +najdou svým časem, takové to je! Ovšem, nepopírám: různé +talenty musí ledacos umět, jako na fortepiano někdy zahrát, po +francouzsky promluvit, dějepis, zeměpis, zákon boží a +arithmetiku — takové to je! — A víc není třeba! K tomu +ještě kuchyně; nezbytně v oblast vědomostí každé mravné +slečny má vstoupiti i kuchyně! A nyní co z toho bude? Předně, +krasavice má a ctěná slečno, vás nepustí a pošlou za vámi +lidi, aby vás chytli; a potom pod zámek a do kláštera! A co +potom, ctěná slečno? Co mně potom přikážete dělat? +Přikážete, ctěná slečno, držíc se některých hloupých +románů, abych přicházel na nejbližší vršek a tál v +slzách, pohlížeje na chladné stěny vašeho žaláře a na +konec umřel, řídě se zvykem některých šeredných německých +básnířů a romanopisců. Není-liž pravda, slečno? Ale, +předně, dovolte mně říci vám přátelsky, že tak se dílo +nedělá, a za druhé i vás i rodiče vaše bych pořádně +vyplatil metlou za to, že vám dávali čísti francouzské knihy; +neboť francouzské knihy dobru neučí. V nich je jed, jed +nakažlivý, ctěná slečno! Aneb si myslíte — dovolte mně tu +otázku — myslíte si, že tak a tak, že uprchneme bez trestu a +tento... tam na mořském břehu že vám upravím chaloupku a +začneme spolu vrkati, o různých citech rozmlouvati, a tak že +provedeme celý život v dostatku a štěstí? A potom holátko se +narodí a my tento... tak a tak, otče drahý a státní rado, +Olsufiji Ivánoviči, hle, holátko se narodilo, tedy při této +vhodné příležitosti sejměte s nás prokletí a požehnejte +sňatek. Nikoli, slečno! Opět pravím, že tak se dílo nedělá, +a první věc je, že vrkání nijakého nebude, ani v to +nedoufejte. Nyní, ctěná slečno, muž je pán a dobrá, mravná +žena jest povinna ve všem mu hověti. A něžností, ctěná +slečno, nemilují za našich průmyslových dob. Už minuly časy +Žan-Žak-Rusóa. Muž na příklad přijde hladový z úřadu: +Dušinko — řekne — honem nějakou zákusku, vodky skleničku, +slanečka kousek. A vy, ctěná slečno, ihned musíte míti +pohotově vodky skleničku a slanečka kousek. Muž pojí s chutí +a na vás ani nepohlédne, jen řekne: běž do kuchyně, +koťátko, a dej pozor na oběd, leda že jednou jedinkrát za +týden vás poceluje, a i to jen lhostejně... Vidíte, ctěná +slečno, jak my na věc pohlížíme! Povídám, i to jen +lhostejně!... Takové to bude, když už máme o tom uvažovat, +když na to došlo, abychom takovým způsobem věci se podívali +na kloubek... A co já tu mám dělat? Proč mne, ctěná slečno, +připletli k vašim svéhlavým libůstkám? Píšete: +,Šlechetný, za mne trpící a na věky srdci mému milý +člověče a t. d.' Ano, avšak předně, já — ctěná slečno +— se pro vás nehodím, sama víte; na komplimenty nejsem mistr, +všelijaká taková libovonná dámská prázdná slovíčka +mluviti nemiluju, seladonů jsem nepřítel a zevnějšku, abych se +přiznal, nejsem zcela bezúhonného. Lživého chvástání a +nestoudnosti v nás nenaleznete, v tom se vám přiznávám nyní +se vší upřímností. Říkám, tak a tak: jsem nadán jen +přímou a upřímnou povahou a zdravým rozumem; intrikami se +nezabývám. Nejsem intrikán, povídám, a tím se vychloubám; +takové to je! Procházím se bez masky mezi dobrými lidmi, a +abych vám už všechno řekl..." + +Náhle pan Goljadkin sebou trhnul. Ryšavá, úplně zmoklá brada +jeho kočího opět k němu nakoukla za dříví. + +„Hned, hned, přítelíčku... Vidíš, přítelíčku, já hned, +v okamžiku, přítelíčku," omlouval se pan Goljadkin +chvějícím se, unylým hlasem. + +Kočí se počesal na týle, potom pohladil svou bradu, pak +postoupil o krok ku předu... zastavil se a nedůvěřivě pohlédl +na pana Goljadkina. + +„Hned, příteli; vidíš, přítelíčku, já jen trochu, já... +vidíš... jen okamžik tady... vidíš, můj milý..." + +„A což vůbec nepojedete?" řekl konečně kočí pevným +hlasem, přistoupiv až k samému panu Goljadkinu. + +„Ale ne, muj milý, já hned. Vidíš, přítelíčku, já tu +čekám..." + +„Tak." + +„Vidíš, můj milý... A z které vesnice pak jsi, můj milý?" + +„Jsem panský poddaný." + +„Máš dobrého pána?" + +„Tak, tak..." + +„Ano, můj milý; jen počkej, přítelíčku. Vidíš, můj +milý... A jsi už dávno v Petrohradě?" + +„Už celý rok jezdím." + +„A dobře se máš, můj milý?" + +„Tak, tak." + +„Ano, můj milý. Děkuj prozřetelnosti boží, přítelíčku. +Jen dobrého člověka vždycky hledej. Nyní jsou dobří lidé +vzácní, můj milý. On tě omyje, nakrmí, napojí, můj milý +— totiž dobrý člověk... A časem, vždyť víš, že i skrze +zlato tekou slzy, můj milý... vidíš žalostný příklad; +takové to je, můj milý." + +Kočímu bylo jaksi líto pana Goljadkina. „Nu račte tedy, já +ještě počkám. A dlouho tu ještě budete čekat?" + +„Ne, můj milý, nedlouho. A víš, já už nebudu čekat, můj +milý. Co myslíš, přítelíčku? Spoléhám na tebe... Já už +nebudu čekat." + +„A tedy vůbec nepojedete?" + +„Ne, můj milý, nepojedu. A tobě se odvděčím, můj milý. +Vidíš, takové to je. Mnoholi ti náleží, můj milý?" + +„Nu, jak jsme se smluvili, tolik mi račte dát. Čekal jsem, +pane, dlouho. Vždyť vy člověku neublížíte, pane." + +„Nu, tu máš tedy, můj milý, tu máš." Při těch slovech pan +Goljadkin zaplatil kočímu šest rublů stříbra, a rozhodnuv se, +že nebude déle tratiti času, t. j. že půjde dobrovolně, a to +tím více, poněvadž věc byla rozhodnuta, kočího propustil, a +čekati tedy nebylo nač, vydal se ze dvora, vyšel ze vrat, zahnul +na levo a neohlížeje se, dal se bez dechu, ale radostně do +běhu. „Snad se všechno urovná k lepšímu," pomyslil si. +„Takovým způsobem vyhnul jsem se aspoň neštěstí." + +Skutečně panu Goljadkinu stalo se jaksi neobyčejně lehko v +duši. „Ach kdyby se to urovnalo k lepšímu," opět si pomyslil +náš hrdina, sám ostatně málo důvěřuje svým slovům. „Já +tento..." uvažoval dále. „Anebo radši takhle, z druhé +strany... Anebo ještě lépe udělat takhle?" + +V takových pochybnostech, hledaje klíč, jímž by rozluštil +své záhady, doběhl až k Semenovskému mostu, a přiběhnuv k +Semenovskému mostu, moudře a definitivně rozhodl, že se vrátí. + +„Tak to bude lépe," myslil si. „Raději z druhé strany, +totiž takhle. Budu jen tak... budu postranním pozorovatelem a +konec. Jsem jen pozorovatel, osobnost vedlejší — nic víc. Co +se tam koli sběhne, nic nebude mou vinou. Takové to je! Takové +to bude nyní!" + +Náš hrdina tedy rozhodnuv, že se vrátí, skutečně se vrátil, +a to tím spíše, poněvadž dle šťastného svého nápadu +pokládal se nyní za osobu zcela postranní. „Tak je to lépe: +za nic neodpovídám a přece uvidím, čeho mi bylo třeba. +Takové to bude!" Výpočet byl tedy spolehlivější a věc je +ukončena. + +Upokojiv se, zabral se opět pod mírný stín své uspokojivé a +ochranné hranice dříví a pozorně počal pohlížeti na okna. +Tentokrát nebylo mu souzeno hleděti a čekati dlouho. Najednou +bylo pozorovati ve všech oknech jakýsi podivný ruch, zamíhaly +se postavy, rozhalily se záclony a celé skupiny lidí tísnily se +u oken Olsufija Ivánoviče, všechny hledaly cosi, pátraly po +čemsi na dvoře. + +Náš hrdina, zabezpečený hranicí dříví, počal také +zvědavě sledovati všeobecný ruch a horlivě natahoval svou +hlavu tu na pravo, tu na levo aspoň na tolik, na kolik mu +dovoloval krátký stín hranice, jež ho chránila. Náhle ztrnul, +zachvěl se a div na místě nesklesl úžasem. Zdálo se mu... +slovem, dovtípil se na jisto, že nehledali na dvoře cosi a +nepátrali po čemsi, nýbrž že hledali právě jeho, pana +Goljadkina. Všichni pohlížejí nyní směrem k němu. Prchnouti +nebylo lze — spatřili by ho... + +Ztrnulý pan Goljadkin přikrčil se co možná nejtěsněji ke +dříví a tu teprve spozoroval, že zrádný stín ho vydal +nepřátelům, že ho nezakrýval celého. S největší radostí +uvolil by se náš hrdina prolézti nyní nějakou myší děrou +skrze hranici dříví a tichounce si tam poseděti, jen kdyby to +bylo možno. Ale nebylo nijaké možnosti. Ve své agonii počal +tedy odhodlaně a přímo pohlížeti na všechna okna; tak je to +lépe... A náhle shořel studem. Už ho spozorovali, všichni +najednou ho spozorovali, všichni ho vábí rukama, všichni mu +kynou hlavami, všichni ho volají. Cvaknulo a otevřelo se +několik vyhlídek; několik hlasů počalo mu najednou cosi +volati... + +„Jen se divím, že těm holčinám nenasekají hned za +dětských let," bručel pro sebe náš hrdina, pozbyv poslední +špetky rozvahy. Nenadále ze dveří vyběhl on (však víme, kdo) +v pouhém úřadním fraku, bez klobouku, udýchaný, kroutě se, +pocupávaje, poskakuje a projevuje zrádným způsobem velikou +radost nad tím, že spatřil konečně pana Goljadkina. + +„Jakube Petroviči," zaštěbetal známý svou zbytečností +člověk. „Jakube Petroviči, vy jste zde? Nastudíte se! Je zde +chladno, Jakube Petroviči. Pojďte do světnice." + +„Jakube Petroviči! Ne, já jen tak, Jakube Petroviči," zamumlal +pokorným hlasem náš hrdina. + +„Ne, není možná, Jakube Petroviči. Zvou vás, uctivě zvou, +čekají tam na vás. Abych prý jim učinil potěšení a přivedl +k nim Jakuba Petroviče. Tak mne prosili." + +„Ne, Jakube Petroviči; já bych, vidíte, já bych raději... +Bylo by lépe, kdybych šel domů, Jakube Petroviči..." omlouval +se náš hrdina, smaže se na drobném ohni a mrzna studem a +hrůzou zároveň. + +„Ne-ne-ne-ne!" zaštěbetal odporný člověk. „Nikterak, +nikterak! Pojďme!" zvolal rozhodným hlasem a táhl ke schodům +pana Goljadkina staršího. Pan Goljadkin starší se pokusil +nejíti; ale poněvadž na něho hleděli ze všech stran a +vzpírat a protiviti se bylo by hloupo, náš hrdina tedy šel — +vlastně nelze říci, aby šel, protože rozhodně ani nevěděl, +co se s ním děje. „Nu, nic neškodí; to jen tak mimochodem," +pomyslil si. + +Dříve než se náš hrdina mohl trochu vzpamatovati a sebrati +své myšlénky, octnul se v sále. Byl bledý, rozcuchaný, +utýraný. Kalnýma očima obhlédl zástup — a hrůza! Sál, +všechny komnaty — všechno, všechno bylo plno, plničko. Lidí +síla, dam celá oranžerie. Vše to se tísnilo okolo pana +Goljadkina, všechno se snažilo k panu Goljadkinu, vše to +zdvihalo na svých ramenou pana Goljadkina, jenž zřetelně +pozoroval, že ho posouvají v jistou stranu. „Snad ne ke +dveřím," mihlo se ve hlavě pana Goljadkina. Ale neposouvali ho +ke dveřím, nýbrž přímo k pohodlnému křeslu Olsufija +Ivánoviče. Vedle křesla s jedné strany stála Klára +Olsufjevna, bledá, unylá, smutná, ostatně však nádherně +odětá. Zejména padly do oka panu Goljadkinu drobounké bílé +kvítečky na jejích černých vlasech, což působilo znamenitý +effekt. + +Po druhé straně křesla držel se Vladimír Semenovič v černém +fraku, s novým svým řádem v petlici. Pana Goljadkina vedli pod +rameny — a sice, jak už praveno výše, přímo k Olsufiju +Ivánoviči — po jedné straně pan Goljadkin mladší, jenž si +dodal výrazu neobyčejně slušného a spolehlivého, z čehož se +náš hrdina nad míru radoval, po druhé pak straně ho vedl +Andrej Filippovič s nejslavnostnějším výrazem ve tváři. + +„Co by to znamenalo?" pomyslil si pan Goljadkin. Když pak +uviděl, že ho vedou k Olsufiju Ivánoviči, náhle jako by ho +blesk ozářil. Myšlénka o zachyceném dopise mihnula se mu +mozkem. V nevýslovné agonii stanul náš hrdina před křeslem +Olsufija Ivánoviče. „Co teď?" pomyslil si. „Rozumí se, +směle, to jest otevřeně, ale slušně. Bylo tak a tak a t. d." + +Ale čeho se náš hrdina bál, patrně se nestalo. Olsufij +Ivánovič přivítal, zdá se, velmi pěkně pana Goljadkina, a +ačkoli mu ruky nepodal, přec aspoň, hledě na něho, zakýval +svou šedovlasou a úctu vzbuzující hlavou, zakýval s jakýmsi +slavnostně truchlivým, ale zároveň blahosklonným výrazem. Tak +se aspoň zdálo panu Goljadkinu. Ba zdálo se mu, že dokonce i +slza se zaleskla v kalných očích Olsufija Ivánoviče; zdvihl +oči a spozoroval, že také na řasách Kláry Olsufjevny, +stojící vedle, zaleskla se slzička, že také v očích +Vladimíra Semenoviče jako by bylo cosi nedobrého — že +konečně trvalý, důstojný klid Andreje Filippoviče také stál +za všeobecné, slzavé účastenství — ba spozoroval na konec, +že jinoch, kdysi tak nápadně podobný váženému radovi, už +hořce vzlykal, použiv k tomu nynějšího okamžiku... + +Či snad to všechno se panu Goljadkinu jen zdálo, protože sám +také zaslzel a jasně cítil, jak mu horké slzy tekly po +studených tvářích. Hlasem, plným štkání, smířen s lidmi i +osudem a jsa velice dojat v tento okamžik láskou netoliko k +Olsufiju Ivánoviči, netoliko ke všem hostům dohromady, nýbrž +i ke škůdnému blíženci svému, jenž nyní patrně dokonce už +nebyl škůdný, ba ani ne blížencem pana Goljadkina, nýbrž +zcela postranním a krajně laskavým člověkem, obrátil se nás +hrdina k Olsufiju Ivánoviči s dojemným výlevem duše své; ale +z plnosti všeho, co se v něm nashromáždilo, nemohl pranic +vyjádřiti a proto pouze výmluvným gestem mlčky ukázal na své +srdce... + +Konečně Andrej Filippovič, chtěje bezpochyby ušetřiti +citelnosti šedovlasého starce, odvedl pana Goljadkina trochu +stranou a zanechal ho tam, tuším, ve zcela nezávislém +postavení. Usmívaje se, bruče si cosi pod nos, trochu na +rozpacích, ale na všechen způsob skoro úplně smířený s +lidmi a s osudem, počal se náš hrdina kamsi prodírati skrze +hustý zástup hostí. Všichni se mu vyhýbali, všichni na něho +pohlíželi s jakousi divnou zvědavostí a s jakýmsi +nevysvětlitelným, záhadným soucitem. + +Náš hrdina se probral do sousedního pokoje — všude tatáž +pozornost. Slyšel neurčitě, jak se celý zástup tlačil v jeho +zápětí, jak pozorovali každý jeho krok, jak po tichounku +všichni mezi sebou rozmlouvali o čemsi velice zajímavém, +vrtěli hlavami, mluvili, soudili, uvažovali a šeptali si. Panu +Goljadkinu velice by se chtělo zvědít, o čem všichni soudí, +uvažují a šeptají. Ohlédl se a spatřil vedle sebe pana +Goljadkina mladšího. Pocítiv potřebu chopiti ho za ruku a +odvésti stranou, požádal způsobem co nejvíce přesvědčivým +pana Goljadkina mladšího, aby mu byl nápomocen při všech jeho +budoucích krocích a neopouštěl ho v kritickém okamžiku. Pan +Goljadkin mladší vážně pokynul hlavou a pevně stiskl ruku +pana Goljadkina staršího. Srdce se zatetelilo nadbytkem citů v +prsou našeho hrdiny. Ostatně on s těží popadal dechu, cítil, +že ho cosi tísní, že všechny ty na něho obrácené oči jaksi +ho shýbají a tlačí... + +Pan Goljadkin spozoroval mimochodem onoho radu, jenž nosil na +hlavě vlásenku. Rada pohlížel na něho přísným, zkoumavým +pohledem, jenž nebyl nikterak obměkčen všeobecným soucitem. +Náš hrdina se odhodlal jíti přímo k němu, aby se na něho +pousmál a ihned se s ním dorozuměl; ale jaksi se mu to +nepodařilo. Na nějakou chvíli pan Goljadkin pozbyl skoro úplně +vědomí, ztratil i paměť a cit... Vzpamatovav se, spozoroval, +že se otáčí uprostřed hostí, kteří ho obstoupili širokým +kruhem. + +Náhle z druhého pokoje zavolali pana Goljadkina; volání ozvalo +se rázem z celého zástupu. Všechno se vzrušilo, všechno +zahlučilo, všichni se hrnuli ke dveřím prvního sálu. Hrdinu +našeho skoro vynesli na rukou, při čemž se krutě zlostný rada +v paruce octnul vedle pana Goljadkina. Tento rada vzal ho náhle za +ruku a usadil ho vedle sebe naproti křeslu Olsufija Ivánoviče, +ostatně v dosti velké vzdálenosti od něho. Všichni, kdokoli +byli v komnatách, všichni se usadili v několika řadách kolem +pana Goljadkina a Olsufija Ivánoviče. Všechno utichlo a +uspokojilo se, všichni zachovávali slavnostní mlčení, všichni +pohlíželi na Olsufija Ivánoviče, očekávajíce patrně cosi ne +zcela obyčejného. + +Pan Goljadkin spozoroval, že vedle křesla Olsufija Ivánoviče a +také tedy naproti radovi usadili se druhý pan Goljadkin a Andrej +Filippovič. Mlčení trvalo dále; čekali opravdu něčeho. + +„Zrovna jako v nějaké rodině, když některý její člen se +vydává na dalekou cestu; jenom schází, aby teď všichni vstali +a poznamenali se křížem," pomyslil si náš hrdina. + +Náhle však vzniknul hluk a všeobecný ruch přetrhl další +úvahy pana Goljadkina. Stalo se, čeho všichni dávno už +čekali. „Jede, jede," ozvalo se v zástupu. + +„Kdo jede?" proneslo se hlavou pana Goljadkina a náhle se +otřásl od jakéhosi divného pocitu. + +„Je čas!" řekl rada, pozorně vzhlédnuv na Andreje +Filippoviče. Andrej Filippovič opět vzhlédl na Olsufija +Ivánoviče. Vážně a slavnostně pokynul hlavou Olsufij +Ivánovič. + +„Vstaňme," promluvil rada, zdvihaje pana Goljadkina. Všichni +vstali. Tu rada vzal za ruku pana Goljadkina staršího a Andrej +Filippovič pana Goljadkina mladšího, a oba slavnostně svedli +dohromady dva úplně k sobě podobné uprostřed zástupu, jenž +je obstoupil se zvědavostí. Náš hrdina rozhlédl se rozpačitě +kolem sebe, ale hned ho zastavili a ukázali mu na pana Goljadkina +mladšího, jenž k němu vztáhl ruku. + +„A, to nás chtějí smířit," pomyslil si náš hrdina a s +láskou vztáhl ruku k pana Goljadkinu mladšímu; potom — — +potom k němu vztáhl i svou hlavu. Totéž učinil i druhý pan +Goljadkin... + +Tu se však panu Goljadkinu staršímu zdálo, že věrolomný +přítel jeho se usmívá, že na rychlo čtverácky mrknul na +zástup je obklopující, že jest cosi zlověstného, v obličeji +nešlechetného pana Goljadkina mladšího, ba že činí jakýsi +úšklebek v okamžiku svého jidášského políbení... Panu +Goljadkinu zaznělo ve hlavě, v očích se mu zatmělo; zdálo se +mu, že síla, celý řetěz úplně sobě podobných Goljadkinů s +hlukem se vdírá do všech dveří sálu; ale bylo pozdě... +Zvučný, zrádný polibek se ozval a... + +Tu se přihodil zcela neočekávaný případ... Dvéře do sálu +se otevřely s hlukem a na prahu se objevil takový člověk, že +pouhý pohled na něho zmrazil pana Goljadkina. Nohy jako by mu +byly přirostly k zemi. Výkřik ani se nevydral z jeho +stísněných prsou. Ostatně pan Goljadkin věděl už všechno +napřed a dávno tušil cosi podobného. + +Neznámý vážně a slavnostně se přiblížil k panu Goljadkinu. +Pan Goljadkin znal tu postavu velice dobře. Viděl ji, velmi +často ji vídal, i dnes ji viděl... Neznámý byl vysoký, +tělnatý člověk v černém fraku s vysokým řádem na krku a +obdařený hustými, velmi černými licousy; jen cigaro v ústech +scházelo k úplné podobnosti... Za to pohled neznámého, jak už +praveno, zmrazil hrůzou pana Goljadkina. + +S vážným a slavnostním vzezřením strašný člověk +přistoupil k ubohému hrdinovi naší povídky... Náš hrdina +vztáhnul k němu ruku; neznámý vzal ho za ruku a táhl za +sebou... S tváří plnou rozpaků ohlédl se kolem zničený náš +hrdina... + +„To je, to je Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, doktor mediciny a +chirurgie, váš dávný známý, Jakube Petroviči!" zaštěbetal +čísi protivný hlas nad samým uchem pana Goljadkina. On se +ohlédl: to byl protivný svými podlými duševními vlastnostmi +blíženec pana Goljadkina. Neslušná, zlověstná radost zářila +z jeho obličeje; s vytržením třel si ruce, s nadšením obracel +kolkolem svou hlavu, s nadšením pocupával kolem všech a +každého. Zdálo se, že jest hotov začíti hned tancovat +radostí. Konečně poskočil ku předu, vzal jednomu z lokajů +svíci z ruky a kráčel napřed, svítě na cestu panu Goljadkinu +a Kresťjanu Ivánoviči. + +Pan Goljadkin slyšel jasně, jak všechno, co bylo v sále, se +hrnulo za ním, jak se všichni tísnili a tlačili jeden druhého +a všichni společně jako jedním hlasem počali volati za panem +Goljadkinem, jen aby se nebál, to že není nic, že je to jen +starý přítel a známý jeho, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz... + +Konečně přišli na parádní, jasně osvětlené schodiště. Na +schodech byla také hromada lidí. Hlučně se otevřely dvéře do +dvora a pan Goljadkin se octnul na venkovských schůdkách spolu s +Kresťjanem Ivánovičem. U schůdků stál kočár, zapřažený +čtyřmi koňmi, které frkaly netrpělivostí. Zlopřející pan +Goljadkin mladší třemi skoky seběhl se schodů a sám otevřel +dvířka kočáru. Kresťjan Ivánovič přesvědčujícím gestem +požádal pana Goljadkina, aby si sedl. Ostatně +přesvědčujícího gesta nebylo ani třeba; bylo tu dosti lidí, +kteří by ho sami posadili. Zmíraje hrůzou, ohlédl se pan +Goljadkin nazpět: celé jasně osvětlené schody byly posety +lidem; zvědavé oči pohlížely na něho odevšad; sám Olsufij +Ivánovič předsedal na hořejším odpočívadle schodiště ve +svém pohodlném křesle a pozorně, se značným účastenstvím +pohlížel na všechno, co se tu dálo. Všichni čekali. Repot +netrpělivosti přeběhl po zástupu, když se pan Goljadkin +ohlédl nazpět. + +„Doufám, že tu není nic... pranic neslušného... anebo +takového, co by mohlo vzbuditi přísnost... a pozornost všech, +na kolik se týče mého úřadního poměru?" promluvil +rozpačitě náš hrdina. Hluk a hovor zdvihl se kolkolem a +všichni záporně zavrtěli hlavami. Slzy vytryskly z očí pana +Goljadkina. + +„V takovém případě jsem hotov... svěřuju se úplně... a +odevzdávám osud svůj v ruce Kresťjana Ivánoviče." + +Sotva pan Goljadkin dořekl, že úplně svěřuje svůj osud v +ruce Kresťjana Ivánoviče, strašný, ohlušitelný, radostný +křik vydral se hned z úst všech, kdož ho obklopovali a +zlověstným ohlasem se valil po celém zástupu, jenž zde +očekával. Tu Kresťjan Ivánovič z jedné strany a Andrej +Filippovič z druhé vzali pana Goljadkina pod ramena a počali ho +usazovati do kočáru; blíženec pak z podlého zvyku svého +pomáhal od zadu. Nešťastný pan Goljadkin starší vrhl svůj +poslední pohled na všechny a na všechno a chvěje se, jako +kotě, které polili studenou vodou — je li dovoleno takové +porovnání — vlezl do kočáru. Za ním hned si usedl Kresťjan +Ivánovič. Dvéře se zavřely, bylo slyšeti prasknutí biče po +koních, koně strhly kočár s místa... a všechno se hrnulo za +panem Goljadkinem. Pronikavé, zběsilé výkřiky všech +nepřátel jeho valily se za ním místo požehnání na cestu. + +Nějakou dobu míhaly se ještě lecjaké tváře vedle kočáru, +jenž unášel pana Goljadkina; ale znenáhla počaly se vzdalovati +a na konec zmizely úplně. Nejdéle vytrval neslušný blíženec +pana Goljadkina. Zastrčiv ruce do pobočních kapes svých +zelených, úřadních kalhot, běžel se spokojenou tváří, +poskakuje tu z jedné, tu z druhé strany kočáru; časem, +zachytiv se rukou za okenní rám a zavěsiv se na kočár, +prostrkoval oknem svou hlavu a jako by se loučil, posýlal panu +Goljadkinu rukou hubičky. Avšak i on počal umdlévati, pořád +řidčeji a řidčeji se ukazoval, až konečně zmizel úplně. + +Trapná bolest svírala srdce pana Goljadkina; krev vroucím +klokotem bila mu do hlavy; bylo mu dusno, chtělo se mu rozepnouti +se, obnažiti prsa, posypati je sněhem a politi studenou vodou. +Konečně pozbyl vědomí... Když se vzpamatoval, uviděl, že ho +koně nesou po jakési neznámé cestě. Na pravo i na levo +černaly se lesy; bylo hlucho a pusto. Náhle ztrnul: dva ohnivé +zraky pohlížely na něho v temnotě a zlověstnou, pekelnou +radostí blýskaly tyto dva zraky. To není Kresťjan Ivánovič! +Kdo je to? Či je to on? Ano, on. Je to Kresťjan Ivánovič, ale +ne bývalý, starý, nýbrž jiný Kresťjan Ivánovič! Je to +hrozný Kresťjan Ivánovič!... + +„Kresťjane Ivánoviči, vždyť já... já jsem, tuším, nic +neudělal, Kresťjane Ivánoviči," počal třesoucím se hlasem +náš hrdina, chtěje aspoň z části svou pokorností a +poslušností obměkčiti hrozného Kresťjana Ivánoviče. + +„Vy dostanete erární kvartýr s dřívím, světlem a obsluhou, +čehož nejste hoden," zavzněla přísně a hrozně, jako ortel, +odpověď Kresťjana Ivánoviče. + +Náš hrdina vykřikl a chopil se za hlavu. Och, on to už dávno +předvídal. + +Psáno r. 1846. + + +[1] Známý obraz v Petrohradském Eremitáži, představující +zkázu Pompeji. + +[2] Pseudonym spisovatele Senkovského. + +[3] Rozsypaná sůl je znamení neladu mezi přítomnými osobami. + +[4] Faublas — hrdina románu ,Les amours du chevalier de Faublas' +od Louveta de Couvray. + + + + +NÉTIČKA NEZVÁNOVA. + +POVÍDKA. + +I. + +Otce svého nepamatuju. Umřel, když mi bylo dvě léta. Má matka +se provdala podruhé. Toto druhé manželství přineslo jí mnoho +hoře, ačkoli vzniklo z lásky. Můj otčím byl hudebník. Osud +jeho jest velice pozoruhodný: byl to nejpodivnější člověk ze +všech, koho jsem znala. Vtiskl se příliš silně v první dojmy +mého dětství, tak silně, že dojmy tyto měly vliv na můj +celý život. Proto především, aby mé vypravování bylo +srozumitelno, přivedu zde jeho životopis. Vše, co budu nyní +vypravovati, zvěděla jsem později od proslulého houslisty B., +který byl soudruhem a dobrým přítelem mého otčíma od samého +mládí. + +Příjmení mého otčíma bylo Jefimov. Narodil se na panství +velmi bohatého statkáře a byl synem jistého chudého +hudebníka, jenž se po dlouholetém kočování usadil na panství +onoho statkáře a byl členem jeho orchestru. Statkář žil +nádherně a nade všechno vášnivě miloval hudbu. Vypravovali o +něm, že ačkoli ze svého statku nikdy nevyjížděl, ba ani do +Moskvy ne, náhle se kdysi rozhodl, že pojede do ciziny do +jakýchsi lázní, a vyjel si tam na pouhých několik neděl pouze +proto, aby uslyšel jakéhosi proslulého houslistu, který, jak +tvrdily noviny, chystal se uspořádati v oněch lázních tři +koncerty. + +Doma měl slušný hudební sbor, na nějž tratil skoro všechny +své důchody. Můj otčím vstoupil do tohoto sboru klarinetistou. +Byly mu dvacetdva roky, když se seznámil s jistým podivným +člověkem. V témž újezdě žil bohatý hrabě, jenž přišel +na mizinu tím, že si vydržoval domácí divadlo. Tento hrabě +vypověděl kapelníka svého orchestru, rodilého Vlacha, pro +nezřízené chování. Kapelník byl opravdu špatný člověk. +Když ho vyhnali, klesl úplně, počal choditi po vesnických +hospodách, opíjel se, časem i žebral, a nikdo v celé gubernii +nechtěl mu již dáti místa. S tímto člověkem spřátelil se +můj otčím. + +Přátelství toto bylo nevysvětlitelné a divné, neboť nikdo +nespozoroval, aby se byl sebe méně změnil ve svém chování po +příkladu svého druha, ba i sám statkář, který mu z počátku +zakazoval přáteliti se s Vlachem, hleděl později skrze prsty na +jejich přátelství. Konečně kapelník náhle zemřel. Našli ho +záhy z rána sedláci v příkopě u hráze. Bylo provedeno +soudní šetření a shledalo se, že zemřel mrtvicí. Majetek +jeho nacházel se u mého otčíma, jenž ihned předložil +důkazy, že má plné právo uvázati se v toto dědictví: +nebožtík zůstavil totiž vlastnoruční zápis, v němž činil +Jefimova svým dědicem pro případ své smrti. + +Dědictví záleželo z černého fraku, bedlivě šetřeného +nebožtíkem, který se stále ještě nadál, že nalezne místo, +a pak z houslí na pohled zcela obyčejných. Nikdo nečinil +námitek proti tomuto dědictví. Ale po nějakém čase k +statkáři přišel první houslista hraběcího orchestru s listem +od hraběte. V listě onom hrabě žádal, aby přemluvili +Jefimova, by prodal housle, zbylé po Vlachovi, jež si hrabě +velice přál získati pro svůj hudební sbor. Nabízel za ně +tři tisíce rublů a připomenul, že už několikrát posýlal +pro Jegora Jefimova, aby s ním osobně uzavřel tuto koupi, tento +vsak tvrdošíjně odmítal. Hrabě končil svůj list +ubezpečením, že nabízí za housle cenu dobrou, že nežádá +slevy, a v tvrdošijnosti Jefimova že vidí urážlivé pro sebe +podezření, jako by chtěl při koupi využitkovati jeho prostoty +a neznalosti, a proto prosí, aby mu statkář domluvil. + +Statkář poslal ihned pro otčíma. + +„Proč nechceš prodati housle?" ptal se ho. „Vždyť jich +nepotřebuješ. Nabízejí ti tři tisíce rublů, je to cena +krásná, a jednáš nerozumně, domníváš-li se, že ti dají +více. Hrabě tě neoklame." + +Jefimov odpověděl, že k hraběti sám nepůjde, a pošlou-li ho, +bude to jen vůle pánova. Hraběti houslí neprodá, a budou-li mu +je chtít násilím vzíti, i to že bude na vůli pánově. + +Bylo jasno, že touto odpovědí se dotknul nejcitlivější struny +v povaze statkářově. Nutno sděliti, že statkář vždy s +hrdostí tvrdíval, že ví, kterak jednati se svými hudebníky, +protože jsou všichni do posledního praví umělci, a proto jeho +orchestr jest nejen lepší než orchestr hraběcí, nýbrž +nezadá ani sborům v hlavním městě. + +„Dobře!" odvětil statkář; „oznámím hraběti, že houslí +prodati nechceš, a sice že prostě nechceš, protože máš plné +právo buď prodat anebo neprodat. Rozumíš? Ale sám se tě +ptám, nač potřebuješ houslí? Tvůj nástroj je klarinet, +ačkoli jsi špatný klarinetista. Postup je mně. Dám za ně tři +tisíce. Kdo by byl řekl, že je to takový nástroj !" + +Jefimov se usmál. + +„Ne, pane, neprodám jich," odpověděl. „Ovšem, záleží na +vaší vůli..." + +„Což myslíš, že tě nutím, že naléhám na tebe!" zvolal +statkář rozmrzelý, tím více, že rozmluva se dála před +hraběcím hudebníkem, jenž si mohl dle této scény způsobiti +nepěkný pojem o postavení všech hudebníků ve statkářově +orchestru. „Odejdi, nevděčný! Ať tě víc ani nevidím! Kam +bys se poděl beze mne se svým klarinetem, na který ani hráti +neumíš? A u mne jsi opatřen stravou, šatstvem, dostáváš +plat; žiješ jako urozený člověk, jsi u mne umělcem, ale +nechceš to chápat, nechceš tomu rozumět. Odejdi a nedráždi +mne svou přítomností!" + +Statkář zaháněl od sebe každého, na koho se zlobil, protože +se obával sám sebe, své prudkosti. Za nic na světě však by +nechtěl jednati příliš přísně s „umělcem", jak nazýval +své hudebníky. + +Koupě tedy se nezdařila a zdálo se, že je tím vše skončeno, +když tu náhle, asi za měsíc, hraběcí houslista spískal +hrozný proces. Na svůj vrub podal na mého otčíma udání, v +němž dokazoval, že otčím zavinil smrt Vlachovu a zahubil ho se +zištným úmyslem, zmocniti se bohatého dědictví. Dokazoval, +že závěť byla vylouděna násilně a nabízel se, že předvede +svědky pro své tvrzení. Ani prosby, ani domluvy hraběte i +statkáře, kteří se oba ujali mého otčíma, nemohly udavače +zviklati v jeho úmyslu. Namítali mu, že lékařská prohlídka +těla nebožtíka kapelníka byla provedena pravidelně, že +vystupuje proti očividným faktům, snad z osobní zášti a ze +zlosti, že se mu nepodařilo dostati drahocenný nástroj, jejž +hrabě pro něho kupoval. Houslista stál na svém, dušoval se, +že má pravdu, dokazoval, že mrtvice nevznikla z opilství, +nýbrž z otrávení a žádal, aby byla nařízena nová +lékařská prohlídka. + +Na prvý pohled jeho důvody zdály se vážnými. Rozumí se, soud +nařídil vyšetřování. Jefimova vzali a poslali do města do +vězení. Započala soudní pře, která vzbudila zájem po celé +gubernii. Odbyla se velmi rychle, a výsledek byl takový, že +houslista byl usvědčen ve lživém udání. Byl odsouzen k +spravedlivému trestu, ale až do konce stál na svém a tvrdil, +že má pravdu. Posléze však se přiznal, že nemá nijakých +důkazů, že důkazy, které uváděl, sám si vymyslil, avšak +že při jich vymýšlení jednal dle jistého předpokládání a +důvtipu; neboť i nyní, když už byla předsevzata druhá +lékařská prohlídka a nevinnost Jefimova byla i formálně +dokázána, zůstává přece při svém starém přesvědčení, +že příčinou smrti nešťastného kapelníka byl Jefimov, +ačkoli ho snad nezahubil jedem, nýbrž nějakým jiným +způsobem. Rozsudek však nemohl býti proveden: houslista se +náhle roznemohl zánětem mozku, zbláznil se a skonal v +trestnické nemocnici. + +Pokud trval tento proces, statkář choval se způsobem co +nejšlechetnějším. Staral se o mého otčíma tak, jako by byl +jeho vlastní syn. Několikrát přijel ho těšit do vězení, +dával mu peníze, zvěděv, že Jefimov rád kouří, přivážel +mu nejlepší cigara, a když byl otčím uznán za nevinna, +vystrojil slavnost celému orchestru. Statkář pohlížel na +proces Jefimova jako na věc, týkající se celého orchestru, +neboť dobrého chování svých hudebníku vážil si snad ne-li +více, tedy aspoň stejně jako jejich uměleckých vloh. + +Minul celý rok, když se náhle po gubernii roznesla zpráva, že +do gubernského města přijel jakýsi známý houslista, Francouz, +a hodlá tam uspořádati několik koncertů. Statkář hned se +počal starati, jakým způsobem by si pojistil jeho návštěvu. A +podařilo se mu: Francouz slíbil, že přijede. Už bylo všechno +hotovo k jeho příjezdu, sezván byl skoro celý újezd, když tu +náhle všechno přijalo jiný obrat. + +Jednoho rána oznámili statkáři, že Jefimov zmizel beze stopy. +Začalo pátrání, ale nikde ani stopy. Orchestr byl v +choulostivém postavení, scházel mu klarinetista. Tři dni po +zmizení Jefimova statkář obdržel náhle od Francouze list, v +němž se hrdě zříkal pozvání a mezi řádky mu dával na +srozuměnou, že příště bude velice opatrný v obcování s +takovými pány, kteří si vydržují své vlastní hudební +sbory, že je nemilé viděti opravdový talent pod správou +člověka, jenž nechápe jeho ceny, a že na příklad Jefimov, +skutečný umělec a nejlepší houslista, se kterým se mu +podařilo v Rusku se setkati, slouží dostatečným důkazem +spravedlivosti jeho slov. + +Když statkář přečetl tento list, byl hluboce překvapen. Obsah +listu rozhořčil ho do hlubiny duše. Jak? Jefimov, ten samý +Jefimov, o něhož se tak staral, jemuž prokázal tolik +dobrodiní, tento Jefimov pomluvil ho tak bezohledně, tak +nesvědomitě v očích evropského umělce, v očích člověka, +jehož mínění tolik si vážil. A mimo to list byl +nepochopitelný i s druhé stránky. Sděluje mu, že Jefimov jest +umělec vysokého nadání, že je houslista, že však nedovedl +oceniti jeho nadání a nutil ho hráti na jiném nástroji. To +všechno překvapilo statkáře tak velice, že se bez meškání +připravil k cestě do města, aby si promluvil s Francouzem, když +tu obdržel lístek od hraběte, jenž ho bez prodlení zval k +sobě a sděloval, že ví o všem, že cizí virtuos je nyní u +něho s Jefimovem, a poněvadž byl nemile dotčen drzostí a +klevetou tohoto posledního, že ho dal zadržeti, z kteréžto +příčiny statkářův příjezd je nezbytný, nemluvě o tom, že +kleveta Jefimova týká se také samého hraběte; věc je vážná +a nutno ji rozřešiti co možná nejdříve. + +Statkář vypravil se tedy bez meškání k hraběti, tam se hned +seznámil s Francouzem a vysvětlil mu celou historii mého +otčíma, při čemž dodal, že v Jefimovu nepodezříval tak +vysokého nadání, protože Jefimov byl u něho dosti špatným +klarinetistou, kdežto nyní poprvé slyší, že uprchlý od něho +hudebník je houslista. K tomu připomenul, že Jefimov jest +člověk svobodný a užíval vždy plné vůle, tak že mohl vždy +a v každou dobu odejíti, kdyby ho byli vskutku utlačovali. + +Francouz byl udiven. Pozvali Jefimova. Tohoto s těží bylo možno +poznat. Choval se vypínavě, odpovídal posměšně a stál na +pravdě toho, co namluvil Francouzovi. Vše to krajně podráždilo +hraběte, jenž přímo oznámil mému otčímu, že je darebák, +klevetník a hoden nejhanebnějšího trestu. + +„Nečiňte si starostí, osvícenosti; jsem už s vámi +náležitě obeznámen a znám vás dobře," odpověděl můj +otčím. „K vůli vám jedva jsem ušel kriminálu. Vím, kdo +navedl Alekseje Nikiforyče, vašeho bývalého hudebníka, aby mne +udal." + +Hrabě byl hněvem bez sebe, uslyšev takovou hroznou obžalobu. +Div, že se ovládl. Ale v sále se nacházel úředník, jenž +náhodou přijel k hraběti za úředními záležitostmi, a ten +oznámil, že nemůže nechati vše jen tak, poněvadž urážlivá +hrubost Jefimova zavírá v sobě zlomyslné, nespravedlivé +obvinění, nařknutí a proto žádá co nejuctivěji, aby ho +směl zatknouti hned zde, v hraběcím domě. + +Francouz se vyjádřil, že jest naplněn rozhořčením a nechápe +takového černého nevděku. + +Tu můj otčím odpověděl ve své rozkvašenosti, že jest +lepší jakýkoli trest, soud a třebas nové trestní +vyšetřování, než ten život, který zakoušel až doposud, +nacházeje se ve statkářově orchestru a nemaje prostředků, aby +ho opustil dříve pro svou chudobu. S těmi slovy vyšel ze sálu +spolu s osobami, jež ho zatkly. Zavřeli ho do odlehlé +světničky v hraběcím domě a pohrozili mu, že ho zejtra +vypraví do města. + +Okolo půlnoci otevřely se dvéře do světničky vězňovy. +Vešel statkář. Byl v županu, střevících a držel v ruce +rozžatou svítilnu. Zdálo se, že nemohl usnout a trapná starost +ho přiměla, aby v takovou pozdní hodinu opustil lože. Jefimov +nespal a s podivením pohlédl na příchozího. Tento postavil +svítilnu a s hlubokým vzrušením sedl na židli naproti němu. + +„Jegore," pravil statkář, „proč jsi mne tak urazil?" + +Jefimov neodpovídal. Statkář opětoval svou otázku a jakýsi +hluboký cit, jakási podivná tesknost zvučela v jeho slovích. + +„E Bůh ví, proč jsem vás tak urazil, pane!" odpověděl +konečně můj otčím a mávnul rukou. „Ďábel mne patrně +popletl! Ani sám nevím, kdo mne k tomu všemu svádí! Vidím, +že mně není souzeno žíti u vás... Sám ďábel do mne vlezl!" + +„Jegore!" počal znova statkář; „vrať se ke mně. Všechno +ti zapomenu, všechno ti odpustím. Poslechni, budeš prvním mezi +mými hudebníky; naznačím ti služné daleko větším než +ostatním..." + +„Ne, pane, ne; raději ani nemluvte. Mně není souzeno žíti u +vás... Pravím vám, že ďábel do mne vlezl. Dům vám zapálím +nad hlavou, vrátím li se k vám. Padne to někdy na mne a taková +tesknota se mne časem zmocňuje, že bych se raději ani na +světě neviděl! Nyní už nemohu za sebe ani odpovídat. Raději +mne, pane, nechte. A to všechno od té doby, co se ten dábel +spřátelil se mnou..." + +„Kdo?" optal se statkář. + +„E ten, co zdech', jako pes, jehož se celý svět odřekl: +Taliján." + +„To on tě, Jegore, hrát naučil?" + +„Ano! Mnohému mne naučil na mou zkázu. Raději kdybych ho +nikdy nebyl spatřil." + +„Což i on byl mistr na housle, Jegore?" + +„No, sám on uměl nemnoho, ale dobře učil. Já jsem se vyučil +sám; on mně jen ukazoval. Ale raději aby mně ruka uschla, než +tato nauka. Já sám nyní nevím, co chci. Hle, optejte se mne, +pane: ,Jegorko, co chceš? Všechno ti mohu dát!' a já vám, +pane, ani slovíčka nedám za odpověď, protože sám nevím, co +chci. Ne, raději mne, pane, zanechte, už po druhé vám +povídám. Vždyť já vyvedu něco takového, že mne vypraví +někam hodně daleko a bude všemu konec!" + +„Jegore!" pravil statkář po kratičké pomlčce; „tak zhola +tě nepustím. Nechceš-li u mne sloužiti, jdi si. Jsi člověk +svobodný, mocí tě držeti nemohu; ale tak beze všeho nyní od +tebe neodejdu. Zahraj mně něco, Jegore, na své housle mně něco +zahraj! Pro Boha, zahraj něco! Já ti nerozkazuju, rozuměj mně, +nenutím tě, ale se slzami tě prosím, zahraj mně, Jegoruško, +pro Boha, zahraj mně to, co jsi hrál Francouzovi. Ulev mně u +duše. Víš, že jsem tvrdohlavý, jako ty; i já mám svou hlavu, +Jegoruško! Já cítím s tebou, měj i ty pro mne cit. Živ nemohu +být, dokud mně nezahraješ to — ovšem z dobré vůle a ochoty, +co jsi hrál Francouzovi." + +„Buď si!" řekl Jefimov. „Zařekl jsem se, pane, že nikdy +před vámi nebudu hráti, zrovna před vámi, ale zlost mne nyní +přešla. Zahraju vám, avšak ponejprv a naposled. Více, pane, +nikdy a nikde mne neuslyšíte, i kdybyste mně tisíc rublů +sliboval." + +Tu vzal housle a počal hráti své variace na ruské písně. B. +tvrdil, že tyto variace byly jeho první a nejlepší kousek na +housle a že nikdy více nic nehrál tak krásně a s takým +nadšením. Statkář, jenž bez toho nemohl lhostejně poslouchati +hudbu, plakal hlasitě. Když hra skončila, vstal se židle, +vyndal tři sta rublů, podal je mému otčímu a pravil: + +„A nyní jdi, Jegore. Vypustím tě odsud a sám všechno +spravím u hraběte. Ale poslechni: nikdy více mně nepřicházej +na oči. Leží před tebou široká cesta: ale srazíme-li se kdy +na ní, bude mně i tobě nedobře. Nu, s Bohem... Počkej! Ještě +ti dám jednu radu na cestu, jen jednu: Nepij a uč se, pořád se +uč — nezhrdni! Pravím ti to, jakoby ti vlastní otec pravil. +Hleď, ještě jednou ti opakuju: uč se, a sklenky se varuj. Jen +jednou-li se napiješ z hoře (a hoře zakusíš nemálo!), jsi +ztracen, všechno poletí k čertu a možná že sám zdechneš +někde v příkopě, jako tvůj Taliján. A nyní s Bohem!... +Počkej, políbíme se!" + +Pocelovali se a hned na to můj otčím vyšel na svobodu. + +Jedva se ocitl na svobodě, první dílo jeho bylo, že prohýřil +v nejbližším újezdním městě svých tři sta rublů, +seznámiv se s nejnižší, nejšpinavější společností +jakýchsi hýřilů, a skončil tím, že bez groše a ode všech +opuštěn nucen byl vstoupiti do chudičkého orchestru kočovného +venkovského divadla jako první a snad jediný houslista. + +To vše ovšem nesouhlasilo úplně s jeho původními záměry, +jež záležely v tom, aby se co nejdříve dostal do Petrohradu, +kde se hodlal učiti, nalézti si dobré místo a vzdělati se v +pravého umělce. Ale ani život v malinkém orchestru se mu +nevydařil. Můj otčím se brzo znesvářil s ředitelem +kočovného divadla a opustil jej. Tu sklesl úplně na duchu a +odhodlal se k zoufalému kroku, jenž hluboko poranil jeho hrdost. +Napsal list známému nám statkáři, vylíčil mu své postavení +a požádal ho za peníze. List byl psán dosti nezávisle, ale +odpovědi na něj neobdržel. Napsal tedy druhý list, ve kterém +nejponíženějšími slovy nazýval statkáře svým dobrodincem a +lichotil mu titulem pravého cenitele umění, a prosil opětně za +pomoc. + +Konečně přišla odpověď. Statkář mu poslal sto rublů a +několik řádek, psaných rukou jeho komorníka, v nichž si +vyžadoval, aby byl příště zbaven všelikých žádostí. +Otčím, obdržev tyto peníze, chtěl se hned vypraviti do +Petrohradu, ale když zaplatil dluhy, zbylo tak málo peněz, že +na cestu nebylo ani pomyšlení. Zůstal tedy opět na venkově, +opětně vstoupil do jakéhosi venkovského hudebního sboru, ale +zase v něm nevydržel, a přecházeje takovým způsobem s jednoho +místa na druhé a chovaje stále naději, že se dostane co +nejdřív nějak do Petrohradu, strávil na venkově celých šest +let. + +Konečně jakási hrůza ho obešla. Spozoroval se zoufalstvím, +jak strašně utrpělo jeho nadání, neustále potlačované +nepořádkem, žebráckým živobytím, a jednoho rána opustil +svého ředitele, sebral své housle a přišel do Petrohradu, +živě se skoro jen almužnou. Ubytoval se kdesi na půdě a tu se +poprvé seznámil s B., jenž právě v tu dobu přijel z Německa +a také měl v úmyslu učiniti zde karriéru. + +Brzy se spřátelili a B. až doposud s hlubokým citem vzpomíná +o této známosti. Oba byli mládi, oba se stejnými nadějemi, oba +s jedním a týmž cílem. Ale B. nacházel se teprve v letech +prvé mladosti, zkusil doposud málo bídy a hoře; mimo to byl +především Němec a bral se za svým cílem houževnatě, +systematicky, s plným vědomím svých sil a maje skoro úplně +sestavený rozpočet, co z něho jednou bude — kdežto soudruhu +jeho bylo už třicet let, byl už unavený, utýraný, pozbyl +trpělivosti, vyplýtval své první, zdravé síly, jsa nucen +celých sedm let pro kus chleba toulati se po venkovských +divadlech a statkářských orchestrech. Sily mu dodávala jedině +věčná, neoblomná myšlénka, jak by se vymanil na konec ze +svého bídného postavení, nashromáždil něco peněz a dostal +se do Petrohradu. Avšak myšlénka ta byla neurčitá, mlhavá; +byl to jakýsi neodbytný, vnitřní hlas, který po letech pozbyl +své původní jasnosti v očích samého Jefimova, a když +konečně přišel do Petrohradu, přišel tam skoro nevědomě, +jsa veden pouze jakýmsi starým zvykem stálých tužeb a +stálého přemítání o této cestě a nevěda vlastně ani sám, +co si tam počne. Jeho nadšení bylo jakési křečovité, +prosycené žlučí, okamžité, jakoby sám sebe chtěl oklamati +tímto nadšením a přesvědčiti sebe, že nezmizela v něm +ještě prvotná síla, prvotní zápal, prvotné nadšení. + +Toto neustávající nadšení překvapilo chladného, +methodického B.; byl oslněn a vítal mého otčíma jako +budoucího velikého hudebního genia. Jinak si ani neuměl +představiti budoucí osud svého soudruha. Ale v brzku B. otevřel +oči a pochopil ho úplně. Seznal jasně, že ony okamžité +návaly a zimničná netrpělivost jsou jen následek bezvědomé +zoufalosti při vzpomínce na ztracené nadání; ba že i samo +nadání hned na počátku nebylo asi příliš značné, že tu +bylo mnoho zaslepenosti, marného sebevědomí, přílišné +spokojenosti samým sebou a neustálé fantasie, neustálého +blouznění o své geniálnosti. + +„Avšak," vypravoval B. — „nemohl jsem se nepodiviti podivné +povaze svého soudruha. Přede mnou se zjevně odehrával zoufalý, +zimničný boj křečovitě napjaté vůle a vnitřní malomoci. +Nešťastník po celých sedm let uspokojoval se pouhými sny o +budoucí své slávě na tolik, že ani nespozoroval, kterak +ztratil i to nejelementárnější v našem umění, kterak ztratil +i prvopočátečný mechanismus hry. A při tom při všem v jeho +nespořádané představivosti stále se vytvářely +nejkolosálnější plány do budoucnosti. Nejen že chtěl býti +geniem prvé třídy, jedním z prvních houslistů na světě; +nejen že se už pokládal za takového genia: chtěl se mimo to +státi i skladatelem, nemaje ani ponětí o kontrapunktu. Ale nade +všechno mne překvapovalo," pokračoval B., „že v tomto +člověku při jeho úplné malomoci, při jeho nicotné znalosti +techniky umění, vězelo takové hluboké, takové jasné a, +možno říci, instinktivní porozumění pro umění. On je +vyciťoval a chápal v sobě tak silně, že není divu, když +zbloudil ve vlastním sebeoceňování a pokládal se za kněze +uměn, za genia, kdežto byl jen hlubokým, instinktivným kritikem +umění. Časem se mu podařilo vysloviti svým hrubým, prostým, +všeliké nauky dalekým jazykem takové hluboké pravdy, že jsem +až ztrnul a nemohl pochopiti, jakým způsobem to všechno uhodl, +ačkoli nikdy nic nečetl, nikdy se ničemu neučil, a jsem mu +opravdu mnohým zavázán," dodal B. — „jemu a jeho radám, co +se týče mého vlastního zdokonalení." + +„Co se týče mne samého," pokračoval B. — „byl jsem sám +sebou spokojen. Také jsem vášnivě miloval své umění, ačkoli +jsem věděl hned na samém počátku své dráhy, že mně nic +nadobyčejného není třeba, že budu vlastně jen nádenníkem v +umění. Za to však jsem hrdý tím, že jsem nezakopal, jako +nedbalý služebník, to, co mně bylo dáno přírodou, nýbrž +naopak vyzískal jsem steronásobně, a jestliže se chválí má +zřetelnost při hře, jestliže se diví mé dokonalé technice, +jsem vším tím zavázán neustálé, bedlivé práci, jasnému +vědomí svých sil, dobrovolnému sebepodceňování a své +věčné ošklivosti k vypínavosti, k předčasné spokojenosti +samým sebou a k lenosti jakožto přirozenému následku této +spokojenosti." + +B. se také pokusil sděliti se svými radami se svým soudruhem, +jemuž se úplně z počátku podřizoval, ale tím ho jen +zbytečně zlobil. Nastalo mezi nimi ochlazení! Brzy na to B. +spozoroval, že se jeho soudruha stále častěji a častěji +zmocňuje apatie, tesklivost a nuda, že záchvaty jeho nadšení +stávají se řidšími a řidšími a že po tom po všem +následovala jakási mračná, divná duševní skleslost. +Konečně Jefimov počal zanedbávati své housle a nedotekl se +jich někdy po celé týdny. Do úplného pádu nebylo už daleko a +brzy nešťastník upadl do všech neřestí. Před čím ho +varoval jeho statkář, to se stalo: rady neúčinkovaly a B. se +mimo to bál promluviti k němu slova. + +Ponenáhlu Jefimov klesl do krajního cynismu. Nestyděl se jísti +na účet soudruha B., a jednal při tom tak, jakoby měl na to +plné právo. A prostředky na živobytí se vyčerpávaly. B. +ledajak si vypomáhal hodinami, nebo hrál za peníze na +večerních zábavách u kupců, u Němců, u nebohatých +úřadníků, kteří, ač nemnoho, ale přece něco platili. +Jefimov jakoby ani nechtěl pozorovati nouze svého soudruha; +jednal s ním bezohledně a časem po celé neděle neuznal ho za +hodna ani slova. + +Kdysi B. mu připomenul způsobem co nejvlídnějším, že by +neměl tak zanedbávati své housle, aby úplně neodvykl svému +nástroji; tu se Jefimov úplně rozzlobil a prohlásil, že se +schválně už nikdy nedotkne svých houslí, jakoby si myslil, že +ho bude někdo na kolenou za to prosit. + +Jindy B. potřeboval společníka, aby s ním hrál na večerní +zábavě a požádal za to Jefimova. Tato žádost Jefimova +vzběsila. Prohlásil se vztekem, že není pouliční šumař a +nesníží se tak, jako B., aby ponižoval ušlechtilé umění +hrou před sprostými řemeslníky, kteří nemohou míti smyslu +pro jeho hru a nadání. + +B. na to neodpověděl ani slova, ale Jefimov, rozváživ toto +pozvání za nepřítomnosti svého soudruha, který šel hrát, +došel k přesvědčení, že to byla jen narážka na to, že je +živ na cizí útraty, a mělo mu býti pokynutím, aby se také +vynasnažil něco vydělati. Když se B. vrátil, Jefimov mu počal +náhle vytýkati sprostotu jeho jednání a prohlásil, že u něho +nezůstane déle ani minutu. Skutečně zmizel někam asi na dva +dni, ale třetího dne opět se objevil, jakoby se nebylo nic +přihodilo, a žil dále starým způsobem. + +Jen dávný zvyk, staré přátelství a soustrast, kterou B. +pociťoval k ztracenému člověku, zdržovala ho od záměru, +učiniti konec takovému nespořádanému živobytí a rozejíti se +na dobro s přítelem. Ale konečně se přece rozešli. Štěstí +se usmálo na B.; získal si čísi mocné podpory a podařilo se +mu uspořádati skvělý koncert. V tu dobu byl už výborným +umělcem a brzy na to rychle se šířící dobrá pověst jeho +zjednala mu místo v orchestru dvorní opery, kde se v brzku +dodělal úplně zaslouženého úspěchu. + +Při loučení dal Jefimovu něco peněz a se slzami ho prosil, aby +se vrátil na pravou cestu. B. i nyní nemůže na něho +vzpomínati bez hlubokého soucitu. Známost s Jefimovem zůstavila +jeden z nejhlubších dojmů jeho mladosti. Spolu započali svou +dráhu, tak vroucně se spřátelili, že i samo podivínství, +hrubé a příkré vady Jefimova ještě silněji k němu +připoutávaly B. — On mu rozuměl, viděl ho skrz naskrz, a +předvídal, jak to všechno skončí. Při loučení se objali a +oba zaplakali. Tu Jefimov se slzami a vzlykotem prohodil, že je +ztracený, nejnešťastnější člověk, že to ví už dávno, +ale nyní teprva že zcela jasně poznal svou zkázu. + +„Nemám nadání!" dodal a zbledl jako mrtvý. + +B. byl silně dojat. + +„Poslyš, Jegore Petroviči," namítl mu; „co to pášeš nad +sebou? Vždyť se jen hubíš svým zoufalstvím. Nemáš +trpělivosti ani zmužilosti. Nyní v návalu duševní skleslosti +tvrdíš, že nemáš nadání. Není pravda! Máš nadání, +ubezpečuju tě. Nadání máš. Vidím to už z toho, jak cítíš +a chápeš umění. Dokážu ti to celým tvým životem. Vždyť +sám jsi mně vypravoval své bývalé osudy. Už tehda padlo na +tebe toto bezvědomé zoufalství. A tenkrát tvůj první učitel, +onen podivný člověk, o kterém jsi mně tak mnoho vypravoval, +poprvé v tobě probudil lásku k umění a uhodl tvé nadání. A +pocítil jsi to tehda právě tak mocně a těžce, jako nyní +pociťuješ. Ale ty jsi sám nevěděl co se s tebou děje. +Nelíbilo se ti v domě statkářově, avšak sám jsi nevěděl, +čeho se ti chce. Tvůj učitel zemřel příliš záhy. Zanechal +tě s pouhými nejasnými snahami a hlavně nevysvětlil ti, co jsi +ty sám. Tys cítil, že je ti třeba jiné dráhy, mnohem +širší, že jsou ti souzeny jiné cíle, ale nechápal jsi, jak +se to provede, a ve svém stesku pojal jsi v nenávist všechno, co +tě obkličovalo tehda. Tvých šest let nouze a bídy neprošlo +nadarmo; učil jsi se, přemýšlel jsi, nabýval jsi vědomí o +sobě a o svých silách, rozumíš nyní umění i svému účelu. +Příteli, jest jen třeba trpělivosti a zmužilosti. Očekává +tě los skvělejší, než jest můj: jsi stokrát víc umělcem, +než já; ale dej ti Bůh aspoň desátou část mé trpělivosti. +Uč se a nepij, jak ti radil tvůj dobrý statkář, a hlavní věc +— začni od začátku, od abecedy. Co tě trápí? Bída, nouze? +Ale vždyť bída a nouze vychovávají umělce. Jsou neodlučny od +počátků umělecké dráhy. Nyní tebe ještě nikdo +nepotřebuje, nikdo nechce vědít o tobě: ale tak to chodí na +světě. Avšak jen počkej, co bude potom, až poznají, že máš +nadání. Závist, malicherné podlosti, a zvláště hloupost +nahrnou se na tebe hůře než bída. Talent potřebuje soucitu, +jemu jest třeba, aby mu rozuměli, a zatím uvidíš, jaké +osobnosti tě obstoupí, až jen trochu dostihneš svého cíle. +Budou do bláta šlapat a s opovržením přehlížet to, co se v +tobě vypracovalo těžkou prací, strádáním, hladem, bezesnými +nocmi. Nebudou ti dodávati mysli, nebudou tě těšit tvoji +budoucí přátelé; nebudou ti ukazovati, co je v tobě dobrého a +pravého, nýbrž se zlovolnou radostí budou vyzdvihovati do +výše každý tvůj poklések, budou ti ukazovati zejména na to, +co je v tobě špatného, na to, v čem se mýlíš a pod maskou +chladnokrevnosti a opovržení k tobě budou jako svátek +oslavovati každou tvou chybu (kdo prý se nedopouští chyby!). Ty +jsi na neštěstí vypínavý, často nevčas hrdý, můžeš tedy +urazit samolibou ničemnost a pak bude běda: ty budeš sám a jich +mnoho. Utýrají tě špendlíky. Vždyť i já to už počínám +zakoušet. Seber se tedy nyní! Nemáš ještě tak hroznou nouzi, +můžeš být živ, neopovrhuj sprostou prací, štípej drva, jako +jsem já je štípal na večerních zábavách u chudých +řemeslníku. Ale ty's netrpěliv, jsi choroben svou +netrpělivostí, je v tobě málo prostoty, příliš mnoho +chytračíš, příliš mnoho přemýšlíš, dáváš příliš +mnoho práce své hlavě. Jsi drzý na slovech a dostáváš +strach, když máš vzíti do ruky smyčec. Jsi samolibý a máš +málo smělosti. Směleji tedy, potrp, uč se, a nemás-li důvěry +ve své síly, naděj se na náhodu: máš oheň, máš cit. Snad +dojdeš k cíli, a ne-li, aspoň se pokus. Neztratíš při tom na +žádný způsob, poněvadž možná výhra jest příliš veliká. +V tomto případě naše snad jest veliká věc!" + +Jefimov poslouchal svého bývalého soudruha s hlubokým citem. +Ale ponenáhlu, co tento mluvil, bledost mizela s jeho lící, jež +oživla ruměncem; jeho oči jiskřily nezvyklým ohněm smělosti +a naděje. Brzy tato ušlechtilá smělost přešla v sebevědomí, +potom v obvyklou drzost a konečně, když B. končil svou domluvu, +Jefimov už ho poslouchal roztržitě a s netrpělivostí. +Nicméně stiskl mu vroucně ruku, poděkoval mu a jsa náhlý v +přechodech od nejhlubší pokory a duševní skleslosti do krajní +hrdosti a drzosti, prohlásil troufale, aby si přítel nečinil +starostí o jeho budoucnost, že ví, jak upraviti svůj osud, že +v brzku i on doufá nalézti protekce, uspořádá koncert a pak +rázem si dobude slávy i peněz. + +B. pokrčil rameny, ale nenamítl ničeho svému bývalému +soudruhu a tak se rozešli, rozumí se, ne na dlouho. Jefimov ihned +utratil peníze, jež dostal od B. a přišel si pro jiné po +druhé, po čtvrté, potom po desáté; konečně B. přešla +trpělivost a zapřel se mu. Od té doby ztratil ho úplně s očí. + +Uplynulo několik let. Kdysi B. se vracel domů ze zkoušky. V +jedné uličce u dveří špinavé hospody setkal se s člověkem +chatrně oblečeným, opilým, který ho zavolal jménem. Byl to +Jefimov. Velice se změnil, sežloutl, opuchl v obličeji. Bylo +patrno, že nespořádaný život vložil na něho svou pečeť +nezhladitelným způsobem. + +B. se velice zaradoval a sotva spolu promluvili dvě tři slova, +vešli do hospody, kam ho zatáhl Jefimov. Tam v odlehlé, malé, +začazené světničce prohlédl si blíže svého soudruha. +Ukázalo se, že byl skoro v hadrech, v rozbitých botách; +otrhaná jeho náprsenka byla celá politá vodkou. Vlasy mu +počínaly šedivět a vylézat. + +„Co se s tebou děje? Kde jsi nyní?" ptal se B. + +Jefimov se zarazil, ba dostal z počátku i strach, odpovídal +nesouvisle, trhaně, tak že si B. pomyslil, že má před sebou +člověka pomateného. Konečně se Jefimov přiznal, že nemůže +vypravovat, nedají li mu napíti se vodky a v hospodě že už +dávno nemá úvěru. Při těch slovech se začervenal, ačkoli se +snažil dodati si odvahy jakýmsi smělým gestem; ale vypadlo to +drze, strojeně, dotěrně, tak že všechno bylo hrozně +žalostné a vzbudilo soustrast v dobrém B., jenž poznal, že +jeho předtuchy se vyplnily úplně. Nicméně dal přinésti +vodky. Jefimov změnil se ve tváři vděčností a přišel do +takových rozpaků, že se slzami v očích byl hotov políbiti +ruku svému dobrodinci. Při obědě B. zvěděl k velikému svému +překvapení, že nešťastník je ženat. A překvapení jeho +vzrostlo ještě více, když se hned na to dověděl, že žena +byla příčinou všeho jeho neštěstí a hoře, že tento sňatek +zničil na dobro všechen jeho talent. + +„Kterak to?" optal se B. + +„Já, brachu, dva roky už nevzal houslí ani do ruky,' +odpověděl Jefimov. „Má stará je kuchařka, nevzdělaná, +hrubá ženská. Aby ji čert!... My se jen pereme spolu, jiného +neděláme nic." + +„Proč jsi se tedy ženil, když je to takové?" + +„Neměl jsem co jíst. Seznámil jsem se s ní, ona měla asi +tisíc rublů. Skočil jsem tedy do toho a oženil jsem se. A ona +se do mne zamilovala. Sama se mi zavěsila na krk. Kdož ji nutil! +Peníze jsou utraceny, propity — nu, brachu, co tu s talentem! +Všechno je to tam." + +B. spozoroval, že Jefimov jaksi chvátá, aby se před ním +ospravedlnil. + +„Všeho jsem nechal, všeho," dodal. A tu mu oznámil, že v +poslední době dostihl už skoro úplné dokonalosti na houslích, +a že třebas i B., jenž se pokládá nyní za jednoho z prvních +houslistů ve městě, nedosáhne mu ani do kotníků, jestli že +zachce. + +„Proč jsi tedy všeho nechal?" ptal se udivený B. „Měl bys +si hledati místo." + +„Nestojí to za to!" odvětil Jefimov a máchnul rukou. „Kdo +pak tam z vás čemu rozumí! Co umíte? Nic, pranic neumíte. +Tanec nějaký v baletě zahudlat — to je vaše umění. Dobrého +houslistu jak živi jste ani neviděli ani neslyšeli. Nač vás +vyrušovat; zůstávejte si, jak chcete." + +Tu Jefimov opět máchnul rukou a div nesklouznul se židle, +protože byl už pořádně nachmelen. Potom počal zváti k sobě +B. Tento se omluvil, vzal si jeho adressu a slíbil, že zejtra +zcela jistě k němu přijde. Jefimov, který byl nyní úplně +syt, pohlížel posměšně na svého bývalého soudruha a +všemožným způsobem se snažil nějak ho píchnouti. Když +odcházeli, chopil se drahé šuby a podal ji B., jako nižší +vyššímu. Když procházeli první světnicí, zastavil se a +představoval B. hospodskému a hostům jako prvního a jediného +houslistu v celém hlavním městě. Slovem počínal si +neobyčejně špinavě v tu chvíli. + +Přes to však B. vyhledal ho druhého dne z rána v podkroví, kde +jsme všichni tehda přebývali v krajní nouzi v jediné +světnici. Byly mně tehda čtyři roky a dvě léta byla už +maminka provdána za Jefimova. Byla to ubohá žena. Bývala +dříve vychovatelkou, byla výborně vzdělána, hezká, ale +chudobná, a proto se provdala za stařičkého úřadníka, mého +otce. Prožila s ním pouze rok. Když pak můj otec náhle zemřel +a nepatrné dědictví bylo rozděleno mezi jeho dědice, maminka +zůstala se mnou s malou částkou peněz, které se jí dostaly za +podíl. Jíti opět někam za vychovatelku s dítětem na rukou +bylo těžko. + +V tu dobu jakousi náhodou setkala se s Jefimovem a skutečně se +do něho zamilovala. Byla enthusiastka, blouznilka, viděla v +Jefimovu jakéhosi genia, uvěřila jeho vypínavým slovům o +skvělé budoucnosti; její představivosti lichotila slavná +účast, býti oporou, průvodkyní geniálního člověka a +provdala se tedy za něho. Ale hned v prvním měsíci zmizely +všechny její sny a naděje a otevřela se před ní žalostná +skutečnost. + +Jefimov, který se opravdu snad oženil proto, že maminka měla +nějaký tisíc rublů na penězích, jakmile peníze byly +utraceny, složil ruce v klín a jakoby byl rád zámince, hned +prohlásil všude a každému, že sňatek zhubil jeho nadání, +že nemohl pracovati v dusné světnici tváří v tvář s +hladovou rodinou, že za takových okolností není ani pomyšlení +na písně a hudbu, a konečně že mu patrně už při narození +byl přisouzen takový nešťastný osud. Zdá se, že i sám +později byl přesvědčen o spravedlivosti svých žalob a těšil +se takto novou výmluvou. Zdálo se, že tento nešťastný, +zahubený talent sám hledal vnější příležitosti, na kterou +by mohl svésti všechny nehody, všechna neštěstí. Ale při tom +nikterak nemohl přesvědčiti sebe o hrozné pravdě, že už jest +dávno a na vždy ztracen pro umění. Křečovitě zápolil jako s +děsivým chorobným snem s tímto hrozným přesvědčením, a +konečně, když skutečnost ho udolávala, když se mu chvílemi +otvíraly oči, cítil, že neschází mnoho, aby úžasem pozbyl +rozumu. Nemohl tak lehko vzdáti se pomyšlení na to, co tak +dlouho tvořilo celý jeho život, a do poslední své minuty se +domníval, že ještě nevypršela jeho hodina. + +V dobách pochybností oddával se opilství, které svým +šeredným výparem rozhánělo jeho tesknotu. Snad ani sám +nepozoroval, jak potřebná byla pro něho žena v tuto dobu. To +byla živá omluva a skutečně můj otčím div nesešílel při +myšlénce, že až pochová ženu, která zahubila jeho, všechno +další půjde už svou cestou. + +Ubohá maminka mu nerozuměla. Jako pravá blouznilka nedodržela +ani prvního kroku v odporné skutečnosti: stala se prchlou, +zlostnou, svárlivou, tu chvíli se hádala s mužem, jenž +nacházel jakousi rozkoš v tom, mohl li ji mučit, a bez +přestání ho pobízela k práci. Ale zaslepenost, utkvělá idea +mého otčíma, jeho bláznovství učinily ho skoro nelidským a +necitelným. Jen se jí posmíval a zapřísáhl se, že nevezme +houslí do rukou do samé smrti ženiny, a také jí to oznámil s +krutou bezohledností. + +Maminka která ho přese všechna příkoří vášnivě milovala +až do smrti, nemohla snésti takového života. Stala se +chorobnou, věčně trpící, žila v neustálých mukách a kromě +všeho tohoto hoře padala na ni samotnou veškera péče o +uživení rodiny. Počala vařit a zřídila si nejprve jídelnu +pro příchozí. Ale muž jí tajně bral všechny peníze a tak se +stávalo, že nezřídka místo oběda byla nucena posýlat +prázdné nádobí těm, pro koho vařila. + +Když B. nás navštívil, zabývala se praním prádla a barvením +starých šatů. Takovým způsobem živili jsme se ledajak v +našem podkroví. + +Chudoba naší rodiny překvapila B. + +„Poslouchej, co to mluvíš za hlouposti," pravil otčímovi; +„kde je tu zahubené nadání? Vždyť ona tebe živí, a co ty +děláš?" + +„E nic," odvětil otčím. + +Ale B. neznal ještě všech útrap maminčiných. Muž přiváděl +k sobě do bytu často celé zástupy různých otrhanců a +křiklounů a čeho při tom nenatropili! + +B. dlouho přemlouval svého bývalého soudruha; konečně mu +oznámil, nebude-li se chtít polepšiti, že mu v ničem +nepomůže. Řekl mu bez okolků, že mu peněz nedá, protože by +je propil, a na konec požádal, aby mu zahrál něco na housle, +aby viděl, co se dá pro něho učinit. Když pak otčím odešel +pro housle, B. chtěl potaji dáti něco peněz mamince, ona však +se zdráhala přijati jich. Po prvé měla bráti almužnu! B. dal +tedy peníze mně a ubohá žena se rozplývala v slzách. Otčím +přinesl housle a požádal nejprve za vodku, poněvadž prý jinak +nemůže hráti. Poslali pro vodku. Napil se a rozvázal. + +„Zahraju ti něco svého vlastního, z přátelství," pravil mu +a vytáhl pod prádelníkem tlustý, zaprášený sešit. + +„To všechno jsem psal já sám," pravil, ukazuje na sešit. +„Však uvidíš! To nejsou, brachu, vaše balety." + +B. prohlédl si mlčky několik stránek; potom rozevřel noty, +které přinesl s sebou a požádal otčíma, aby své skladby +nechal stranou a sehrál něco z toho, co on mu přinesl. + +Otčím se trochu zamrzel, ale ze strachu, aby nepozbyl nabízené +mu podpory, vyhověl žádosti B. + +Tu B. seznal, že bývalý jeho soudruh skutečně mnoho pracoval a +získal za doby jich rozluky, ačkoli se chvástal, že od samé +svatby nebere nástroje do ruky. Bylo třeba viděti radost mé +ubohé matky. Pohlížela na muže a znova byla na něho hrda. +Dobrý B. měl upřímnou radost a rozhodl, že zaopatří +otčíma. Měl už tehda značné styky a bez otálení počal +prosit a doporučovati svého nešťastného soudruha, přijav od +něho předem ubezpečení, že se bude chovati dobře. Prozatím +ho lépe ošatil na svůj účet a doprovodil ho k některým +známým osobám, na nichž záviselo místo, o něž se pro něho +ucházel. Nutno podotknouti, že Jefimov pohrdal vším pouze na +slovech, ale zdá se, že s největší radostí přijal nabídku +svého starého soudruha. + +B. vypravoval, že se až styděl za všechno pochlebování a za +všechny ponížené poklony, kterými se otčím snažil ho +udobřiti, boje se, aby si nějak nepokazil jeho přízeň. +Chápal, že ho vedou na dobrou cestu, ba přestal i píti. + +Konečně se nalezlo pro něho místo v divadelním orchestru. +Složil dobře zkoušku, protože celoměsíční pilnou prací +nahradil zase vše, čeho pozbyl za půldruhého roku nečinnosti, +slíbil, že i budoucně bude pracovat a správně i přesně +konati své nové povinnosti. + +Avšak postavení naší rodiny se o nic nezlepšilo. Otčím +nedával mamince ani kopejky ze svého služného, všechno +utrácel sám, propíjel a projídal s novými přátely, jichž si +nasbíral hned celý kroužek. Spřátelil se hlavně s +divadelními zřízenci, choristy, figuranty, slovem s takovými +lidmi, mezi nimiž mohl hráti první úlohu, za to však se +vzdaloval lidí opravdu nadaných. Dovedl svým novým přátelům +vnuknouti jakousi zvláštní úctu k sobě, ihned jim namluvil, +že je člověk zneuznaný, že má ohromný talent, že ho +zahubila žena a konečně že jejich kapelník hudbě vůbec ani +nerozumí. Vysmíval se všem členům orchestru, smál se výběru +kusů, jež se dávaly na divadle, a konečně i samým +skladatelům hraných oper. Posléze počal vykládati jakousi +novou theorii hudby, slovem omrzel celý orchestr, znesvářil se +se všemi soudruhy i s kapelníkem, nahrubil svým představeným, +získal si pověst nad míru nepokojného, urputného a zároveň +nicotného člověka, tak že se stal konečně pro všechny +nesnesitelným. + +Bylo opravdu podivno viděti člověka tak bezvýznamného, +špatného, málo platného a nedbalého výkonného hudebníka, +jak činí takové ohromné nároky s neobyčejnou hrdopyšností, +vychloubačností a s nezvykle příkrým tonem. + +Věc skončila tím, že se otčím znesvářil i s B., vymyslil si +ošklivou pomluvu, nejohavnější klevetu a dal ji do oběhu jako +očividnou pravdu. Propustili ho z orchestru po šestiměsíční +nepořádné službě za nedbalost v konání povinností a za +nestřízlivé chování. Ale nesešel tak rychle se svého místa. +Brzy ho uviděli ve starých hadrech, protože slušné šatstvo +všechno bylo zase prodáno a zastaveno. Počal navštěvovati své +bývalé soudruhy z divadla, ať už byli rádi nebo neradi +takovému hostu, roznášel klepy, mluvil hlouposti, naříkal na +své živobytí a zval k sobě každého, aby se přišel podívat +na jeho zlopověstnou ženu. + +Ovšem našli se posluchači, našli se tací lidé, kteří +shledávali v tom zálibu, když napojili vyhnaného soudruha, a +přiměli ho žvaniti všemožný nesmysl. Zejména proto, že +mluvil vždycky vtipně a chytře a prosypával své řeči +žíravou žlučí a různými cynickými nájezdy, jež se líbily +posluchačům jistého druhu. Pokládali ho za jakéhosi +ztřeštělého šaška, kterého jest časem příjemno nechat +žvaniti z dlouhé chvíle. + +Rádi ho dráždili tím, že začali před ním mluviti o jakémsi +nově přibylém houslistovi. Jefimov, jak to uslyšel, změnil se +v obličeji, zalekl se, počal se vyptávat, kdo přijel, kdo je +ten nový talent, a hned počal řevniti k jeho slávé. Zdá se, +že teprv od této doby započala jeho skutečná, systematická +pomatenost — jeho utkvělá idea, že on je nejprvnější +houslista, aspoň v Petrohradě, ale že jest pronásledován +osudem, že mu bylo ublíženo, že pro různé intriky je +nepochopen a zůstává neznámým. Toto poslední mu z části +lichotilo, protože jsou takové povahy, kterým činí veliké +potěšení, mohu-li se pokládati za uražené a utlačené, +mohou-li si veřejně na to postesknout anebo samy pro sebe se +těšit tím, že se klaní své zneuznané velikosti. + +Všechny petrohradské houslisty měl spočítané a dle svých +názorů v nikom z nich nenacházel sobě soupeře. Znalci i +dilettanti, kteří znali nešťastného pomatence, rádi se +dávali před ním do řeči o některém známém, nadaném +houslistovi, aby ho tím přiměli, by jim pověděl své +mínění. Měli rádi jeho zlomyslnost, jeho žíravé poznámky, +měli rádi dělné a chytré věci, které mluvil, kritisuje hru +svých domnělých soupeřů. Často mu nerozuměli, za to však +byli přesvědčeni, že nikdo na světě neumí tak obratně a v +tak řízné karrikatuře vykresliti současné hudební +znamenitosti. Ba i sami umělci, jimž se takovým způsobem +posmíval, trochu se báli, poněvadž znali jeho jedovatost, byli +si vědomi věcnosti jeho nájezdů a spravedlivosti jeho úsudku, +kdykoli bylo třeba někoho zdrtit. + +Přivykli jaksi vídati ho na chodbách divadla a za kulisami. +Sluhové ho propouštěli bez překážek, jako nezbytnou osobu a +tak se stal jakýmsi domácím Thersitem. Takové živobytí trvalo +asi dvě nebo tři léta; ale konečně omrzel všechny i v této +své poslední roli. Došlo na formální vyhnání a za +posledních dvou let svého života otčím jakoby byl do vody +spadl: už ho nebylo vidět nikde. + +B. však ho potkal ještě asi dvakráte, ale v takovém +zuboženém stavu, že soustrast ještě jednou v něm nabyla vrchu +nad odporem, jejž k němu pociťoval. Zavolal na něho, ale +otčím se zamrzel, tvářil se, jakoby neslyšel, stáhl si na +oči starý, smačkaný klobouk a prošel mimo. + +Konečně o jakémsi velkém svátku oznamovali ráno B., že k +němu přišel s blahopřáním jeho bývalý soudruh Jefimov. B. +vyšel k němu do předsíně. Jefimov stál napilý, počal se +ukláněti hluboko, div ne až k samým nohám, cosi ševelil rtoma +a úporně se zdráhal jíti dále do pokoje. Smysl jeho +zdráhání byl ten, že kde pak prý se takový osudem +pronásledovaný člověk, jako on, může přáteliti s tak +vznešenými osobami, jako B.; takovým malinkým lidem že +dostačí lokajské místo v předsíni, chtějí-li blahopřáti +ke svátku; pokloní se a půjde si svou cestou. Slovem, vše bylo +špinavo, hloupo a odporně ošklivo. + +Od té doby B. ho neviděl velice dlouho, až do samé katastrofy, +kterou se rozřešil celý ten žalostný, chorobný, dusný +život. Rozřešil se hrozným způsobem. Tato katastrofa je +těsně spojena nejen s prvními dojmy mého dětství, nýbrž i s +celým mým životem. Stala se následujícím způsobem... + +Ale dříve musím vysvětliti, jaké bylo mé dětství, a čím +mně byl tento člověk, který se tak trapně vtiskl v mé první +dojmy a který byl příčinou smrti mé nebohé matičky. + + + + II. + +Vzpomínky na mé mládí jsou velice pozdní; sáhají teprv do +desátého roku mého stáří. Nevím, jak to, že všechno, co se +dálo se mnou až do tohoto stáří, nezůstavilo ve mně nijaké +jasné představy, na niž bych si mohla nyní vzpomenouti. Ale od +té doby, když mně minulo půldesáta roku, pamatuju se na +všechno jasně, den za dnem, souvisle, tak jakoby se vše, co se +stalo potom, přihodilo teprve včera. + +Pravda, mohu si připomenouti jako ve snu též ledaco staršího: +neustále rozsvícenou lampičku v temném koutku před starým +obrazem; potom jak mne kdysi na ulici porazil kůň, od čehož +jsem, jak mně později vypravovali, proležela tři měsíce v +posteli; dále jak jsem se za oné nemoci probudila v noci vedle +maminky, s níž jsem spala, a jak jsem se náhle polekala svými +chorobnými sny, noční tišinou a hryzoucími v koutku myšmi a +pak se třásla strachem celou noc, schoulila se pod pokrývku, ale +neodvážila se budit maminku, z čehož soudím, že jsem se jí +bála víc, než každé jiné hrůzy. + +Ale od té chvíle, když jsem náhle nabyla vědomí o sobě, +rozvíjela jsem se rychle, neočekávaně, a množství zcela +nedětských dojmů stalo se mně jaksi hrozně přístupným. +Všechno se přede mnou vyjasnilo, všechno neobyčejně rychle +stávalo se mi pochopitelným. Doba, od které počínám dobře +sebe pamatovati, zůstavila ve mně ostrý a smutný dojem; tento +dojem opakoval se potom každý den a vyrůstal s každým dnem; on +vrhl temný, podivný kolorit na celou dobu mého života u +rodičů a s tím zároveň i na celé mé dětství. + +Nyní se mně zdá, že jsem procitla náhle jako z hlubokého +spánku, ačkoli tehda to nebylo pro mne, rozumí se, tak +překvapující. Octla jsem se ve velké světnici s nízkým +stropem, dusné a nečisté Stěny byly obíleny špinavě šerou +harvou; v koutě stála ohromná ruská pec; okna vedla na ulici, +či lépe řečeno na střechu protějšího domu, a byla +nizoučká, široká jako štěrbiny. Podokenní zídky byly tak +vysoko od podlahy, že pamatuju, jak jsem musila bráti židli, +stoličku a pak teprve s namáháním jsem se dostala na okno, na +kterém jsem ráda sedávala, když nebyl nikdo doma. + +Z našeho bytu bylo viděti půl města. Bydleli jsme pod samou +střechou v pětipatrovém, ohromném domě. Všechen náš +nábytek záležel z jakéhosi zbytku divanu, potaženého +voskovaným plátnem, celého roztrhaného a zaprášeného, z +prostého, nebarveného stolu, dvou židlí, maminčiny postele, +skřínky v koutě, prádelníku, jenž stál vždy nakřivený, a +z otrhané, papírové španělské stěny. + +Pamatuju se, byl soumrak; všechno bylo v nepořádku a rozházeno: +kartáče, jakési hadry, naše dřevěné nádobí, rozbitá +láhev a nevím, co ještě. Vím, že maminka byla nad míru +rozčilena a plakala. Otčím seděl v koutě ve svém všedním, +otrhaném kabátě. Odpověděl jí cosi s úsměškem, což ji +podráždilo ještě více, a znova letěly na podlahu kartáče a +nádobí. + +Já jsem se rozplakala, vzkřikla jsem a vrhla jsem se k nim k +oběma. Byla jsem hrozně polekána a pevně jsem objala tatínka, +abych ho chránila svým tělem. Bůh ví, proč se mně zdálo, +že se maminka bezdůvodně na něho zlobí, že je nevinen. +Chtělo se mi prositi za něho, vzíti za něho na sebe jakýkoli +trest. Hrozně jsem se bála maminky a domnívala jsem se, že +všichni se jí taktéž bojí. + +Maminka se zprva zarazila, potom mne chopila za ruku a odtáhla mne +za španělskou stěnu. Uhodila jsem se do ruky o postel dosti +silně, ale hrůza má byla silnější než bolest, tak že jsem +si jí ani nevšimla. Ještě se pamatuju, že maminka počala cosi +trpce a prudce vyčítati otci, ukazujíc na mne. (Budu ho i +příště v tomto vypravování nazývati otcem, poněvadž jsem +se dověděla teprve později, že nebyl můj vlastní otec.) + +Celý ten výjev trval asi dvě hodiny a já, chvějíc se +netrpělivostí, snažila jsem se ze všech sil uhodnouti, čím to +skončí. Konečně svár utichl a maminka odešla kamsi. Tu mne +tatínek zavolal, poceloval, pohladil po hlavě, posadil si na +kolena a já jsem se pevně, sladce přitulila k jeho prsům. Bylo +to snad první zaláskání od rodičů a snad právě proto +počala jsem si všechno jasně pamatovati od této doby. +Spozorovala jsem také, že jsem si zasloužila lásku otcovu tím, +že jsem se ho zastala a tu mne tuším poprve překvapilo +pomyšlení, že mnoho trpí a snáší hoře od maminky. Ta idea +utkvěla ve mně od té doby na vždy a den ode dne víc a více +mne pobuřovala. + +Od toho okamžiku zrodila se ve mně jakási bezhraničná láska k +otci, ale podivná láska, jakoby ani ne dětská. Řekla bych, že +to byl spíše jakýsi soutrpný, mateřský cit, kdyby takové +určení mé lásky nebylo trochu směšno pro dítě. Otec zdával +se mně vždy tak ubohý, tak utiskovaný a pronásledovaný, tolik +trpící, že pro mne bylo hroznou, nepřirozenou věcí nemilovati +ho celou duší, netěšiti ho, nelichotiti se k němu, nestarati +se o něho všemi silami. Avšak po dnes nechápu, jak mně mohlo +přijíti do hlavy, že můj otec jest takový trpitel, takový +nešťastný člověk na světě. Kdo mi to vnukl? Jakým způsobem +jsem mohla já, dítě, pochopiti třebas jen nějakou maličkost z +jeho osobních nehod? A přece jsem je chápala, ovšem +předělavši a upravivši si všechno ve své hlavě dle svého +rozumu. Ale doposud si nemohu představiti, jakým způsobem +sestavil se ve mně takový názor. Možná, že maminka byla ke +mně příliš přísna a já jsem přilnula k otci jako k bytosti, +která dle mého soudu trpěla spolu se mnou společně. + +Pověděla jsem už o svém prvém probuzení z dětského spánku, +o prvém hnutí v mém životě. Srdce mé bylo zraněno od prvého +okamžiku a nepostižnou, unavující bystrotou počal se můj +rozvoj. Už jsem se nemohla spokojovati pouhými vnějšími dojmy. +Začala jsem přemýšlet, uvažovat, pozorovat. Ale toto +pozorování začalo tak nepřirozeně záhy, že má +představivost musila si nezbytně předělávali všechno po svém +rozumu, a já se ocitla náhle v jakémsi zvláštním světě. +Všechno vůkol mne začalo se podobati té čarovné pohádce, +kterou mně často vypravoval otec a kterou jsem nezbytně musila +přijímati za čistou pravdu. + +Zrodily se podivné pojmy. Seznala jsem velmi dobře — ač +nevím, jak se to stalo — že žiju v podivné rodině a že moji +rodičové nejsou nikterak podobni k těm lidem, s kterými jsem se +náhodou setkávala v ony doby. Proč, přemítala jsem, proč +vídám jiné lidi, kteří už na první pohled jsou nepodobni k +mým rodičům? Proč jsem vídala smích na jiných tvářích a +při tom mne překvapovalo, že v našem koutku nikdo se nesměje, +nikdo nikdy se neraduje? Jaká síla, jaká příčina nutila mne, +devítileté dítě, abych se tak bedlivě vhlížela a vslouchala +v každé slovo těch lidí, s nimiž jsem se náhodou setkávala +buď na našich schodech, nebo na ulici, když jsem pod večer, +přikryvši své hadry starou matčinou kacabajkou, šla s +měděnými penězi k hokynáři nakoupit za několik grošů +cukru, čaje nebo chleba? + +Pochopila jsem, ač nevím, kterak, že v našem koutku sídlí +jakési věčné, nesnesitelné hoře. Lámala jsem si hlavu, +snažila se uhodnouti, proč je to tak a nevím, kdo mně pomohl +rozřešiti to všechno dle mého rozumu: obvinila jsem maminku, +uznala jsem, že ona činí příkoří otci, ačkoli opakuju, že +nechápu, jak se mohl takový divoký pojem složiti v mé +představivosti. A na kolik jsem přilnula k otci, na tolik jsem +počala nenáviděti ubohou matku. Dosud mne vzpomínka na to na +všechno hluboce a bolestně trápí. + +Přecházím k druhému případu, který ještě více než prvý +působil k mému divnému sblížení s otcem. Jednou po deváté +hodině večer maminka mne poslala k hokynáři pro droždí a +tatínek nebyl doma. Když jsem se vracela, upadla jsem na ulici a +rozlila celý hrnek. První má myšlénka byla, jak se maminka +rozzlobí. Zároveň však jsem cítila strašnou bolest v levé +ruce a nemohla jsem vstát. Lidé se zastavili kolem mne; jakási +stařenka mne začala zdvihati a jakýsi kluk, jenž běžel mimo, +udeřil mne klíčem do hlavy. Konečně mne postavili na nohy, já +jsem sebrala střepy rozbitého hrnku a šla jsem vrávorajíc, +jedva noha nohu mine. + +Náhle jsem spatřila tatínka. Stál uprostřed zástupu před +bohatým domem, jenž stál naproti našemu. Tento dum náležel +jakýmsi vznešeným lidem a byl velkolepě osvětlen; u dveří +sjelo se množství kočáru a zvuky hudby dolétaly z oken na +ulici. Chopila jsem tatínka za polu kabátu, ukázala mu rozbitý +hrnek a s pláčem jsem mu oznámila, že se bojím jíti k mamince. + +Byla jsem jaksi ubezpečena, že se mne zastane. Ale proč jsem +byla ubezpečena, kdo mně to napověděl, kdo mne navedl, že on +mne miluje víc než maminka? Proč jsem k němu přistoupila beze +strachu? + +On mne vzal za ruku, počal mne těšiti, potom řekl, že mně +chce něco ukázat a zdvihl mne na rukou. Nemohla jsem nic +rozeznati, protože mne chopil za poraněnou ruku, která mne +hrozně zabolela; ale nedala jsem se do pláče, bojíc se, abych +ho nezarmoutila. A on se pořád ptal, vidím-li co? Snažila jsem +se všemožně vyhověti mu a odpovídala jsem, že vidím +červené záclony. Když mne však chtěl přenésti na druhou +stranu ulice blíže k domu, tu jsem, nevím proč, začala náhle +plakat, objímat ho a prosit, aby mne pustil nahoru k mamince. + +Pamatuju se, že mně láskání otcovo bylo tehda velice těžké +a nemohla jsem snésti, že jeden z těch, koho jsem tolik chtěla +milovat, láská mne a miluje, kdežto ke druhé jsem se +neosmělovala a bála jíti. Maminka se však vůbec ani +nerozhněvala a poslala mne spat. Pamatuji se, že bolest v ruce, +která neustále vzrůstala, způsobila mně horečku. Ale byla +jsem jaksi zvláště šťastna, že všechno skončilo tak dobře +a celou tu noc viděla jsem ve snách sousední dům s červenými +záclonami. + +Když jsem se probudila druhého dne, první myšlénkou, první +starostí mou byl dům s červenými záclonami. Jakmile maminka +odešla z domu, vyškrábala jsem se na okno a počala si jej +prohlížeti. Už dávno tento dům budil mou dětskou zvědavost. +Zvláště ráda jsem na něj pohlížela večer, kdy se na ulici +rozsvěcovaly svítilny a kdy se počínaly rdíti jakýmsi +krvavým, zvláštním světlem jako purpur červené záclony za +velikými skly jasně osvětleného domu. + +K jeho vchodu skoro stále přijížděly nádherné povozy s +krásným, hrdým spřežením a vše to vábilo mou zvědavost: i +křik, i běhání u vchodu i různobarevné svítilny u kočárů, +i vystrojené dámy, které přijížděly v nich. To všechno v +mé dětské představivosti nabývalo rázu čehosi carsky +nádherného a pohádkově čarovného. Nyní pak, když jsem se +setkala s otcem u bohatého domu, dům ten stal se pro mne +dvojnásob krásným a zajímavým. Nyní se v mé překvapené +fantasii počaly roditi jakési divně krásné představy a +domněnky. Ovšem nedivím se, že jsem se uprostřed takých +divných lidí, jako byli otec a matka, sama také stala takovým +podivným, fantastickým dítětem. Mne jaksi zvláště +překvapoval kontrast jejich povah. Mne překvapovalo na příklad +to, že maminka neustále se starala a sháněla po našem ubohém +hospodářství, věčně vyčítala otci, že ona jediná musí na +všechny pracovat, a bezděky jsem si dávala otázku, proč jí +tatínek nepomáhá, proč žije v naší domácnosti jako cizí +člověk? + +Několik matčiných slov vnuklo mně pojem o tom a já jsem s +podivením zvěděla, že tatínek je umělec (to slovo mně +utkvělo v paměti), že tatínek je člověk vysoce nadaný; v mé +představivosti hned se složil pojem, že umělec jest jakýsi +zvláštní člověk, v ničem nepodobný k jiným lidem. Možná, +že samo chování otcovo přivedlo mne na tu myšlénku; snad jsem +také zaslechla něco, co mně nyní vyšlo z paměti; ale jaksi +podivně srozumitelný byl mně smysl otcových slov, jež pronesl +kdysi přede mnou s jakýmsi zvláštním citem. + +On pravil, že přijde doba, kdy i on se zbaví nouze, kdy i on +bude pánem a bohatým člověkem a konečně že opětně oživne, +až umře maminka. Pamatuju se, že jsem se nejprve strašně +ulekla těchto slov. Nemohla jsem vydržeti ve světnici, vyběhla +jsem do naší studené síně. tam jsem se opřela o okno, zakryla +si rukama obličej a dala se do pláče. Ale potom, když jsem +stále o tom přemýšlela, když jsem už přivykla k tomuto +hroznému přání otcovu, náhle fantasie přišla mi na pomoc. +Nemohlať jsem se ani sama dlouho trápiti nejistotou a musila se +nezbytně ustanoviti na jakési domněnce. A tu — nevím, jak to +všechno původně začalo — na konec jsem se ustanovila na tom, +že až umře maminka, tatínek opustí tento nudný byt a odejde +někam spolu se mnou. Ale kam? To jsem si nedovedla až do +poslední doby jasně představit. Vím, že všechno, čím jsem +mohla vyzdobiti to místo, kam spolu odejdeme (rozhodla jsem co +nejurčitěji, že odejdeme spolu), všechno, co mohla vytvořiti +skvělého, nádherného a velkolepého má fantasie, všechno bylo +uvedeno v činnost mou blouznivostí. Zdálo mi se, že hned +zbohatneme; že nebudu chodit kupovat k hokynáři, což mně bylo +velice obtížné, protože mně vždycky ubližovaly děti ze +sousedního domu, jakmile jsem vyšla na ulici, a toho jsem se +hrozně bála, zejména když jsem nesla mléko nebo máslo, +vědouc, že rozleju-li je, budu přísně potrestána. Pak jsem ve +svém blouznění rozhodla, že tatínek si dá hned ušit pěkné +šaty, že se ubytujeme ve skvělém domě, a nyní tedy onen +bohatý dům s červenými závěsami a mé setkání vedle něho s +otcem, který mně chtěl něco v něm ukázati, přišly na pomoc +mé představivosti. Hned se v mé mysli složila domněnka, že se +přestěhujeme právě do tohoto domu a budeme v něm žíti v +jakýchsi věčných slavnostech a věčném blaženstvě. + +Od té doby pohlížela jsem pod večer z okna s napjatou +zvědavostí na ten kouzelný pro mne dům, připomínala si +příjezdy, připomínala si hosty tak nádherně oblečené, +jakých jsem nikdy ještě nevídala; v uších mně zněly zvuky +sladké hudby, zalétající z oken; vhlížela jsem se ve stíny +lidí, jež se míhaly na záclonách oken, a stále jsem se +snažila uhodnouti, co se tam děje; a pořád se mně zdálo, že +je tam ráj a neustávající svátek. + +Pojala jsem v nenávist naše chudobné obydlí, hadry, ve kterých +jsem sama chodila, a když maminka jednou na mne zakřikla a +kázala mně slézti s okna, na které jsem si vylezla, jak +obyčejně, ihned mne napadlo, že nechce, abych se dívala +zejména na tento dům, abych o něm přemýšlela, že jest jí +nepříjemno naše budoucí štěstí, že je chce zmařiti aspoň +tentokrát... Celý večer jsem pozorně a podezřele hleděla na +maminku. + +Jak se jen mohla zroditi ve mně taková zatvrzelost k věčně +trpící bytosti, jakou byla maminka? Teprve nyní rozumím jejímu +utrpení plnému životu a bez bolesti v srdci nemohu vzpomínati o +té mučenici. Už tehda, za temné periody mého podivného +dětství, za doby tak nepřirozeného rozvoje mého prvého +života, často se mi svíralo srdce bolestí a žalostí, a +strach, zmatek a pochybnosti zapadaly v mou duši. Už tehda +svědomí se ve mně příčilo a často s trýzní a hryzením +pociťovala jsem nespravedlivost svoji k mamince. + +Ale my jsme se jaksi vyhýbaly jedna druhé a nepamatuju se, abych +se k ní byla kdy lichotila. Nyní často sebe nepatrnější +vzpomínky bodají a vzrušují mou duši. Jednou, pamatuju se — +(ovšem, co nyní povím, je nicotné, malicherné, hrubé, ale +právě takové vzpomínky jaksi zvláště mé týrají a +nejtrapněji se vtiskly v mou paměť) — jednou pod večer, když +otec nebyl doma, maminka mne chtěla poslat ke kupci pro čaj a +cukr. Ale neustále přemítala a váhala, a hlasitě +přepočítávala měděné peníze — žebráckou částku, +kterou měla na vydání. Počítala, tuším, asi půl hodiny a +přece nemohla býti s účtem hotova. Mimo to v některé +okamžiky, patrně z hoře, upadala v jakousi bezmyšlénkovitost. +Jakoby to nyní bylo, slyším, jak stále cosi promlouvala, +počítala tiše, rozměřeně, jakoby slova pronášela bezděky; +rty i tváře její byly bledé, ruce vždycky se třásly a ona +stále kývala hlavou, když přemítala sama u sebe. + +„No, není třeba." řekla, pohlédnouc na mne; „půjdu raději +spat. Co, chceš spát, Nétičko?" + +Mlčela jsem. Tu nazdvihla mou hlavu a pohlédla na mne tak tiše, +tak laskavě, obličej se jí vyjasnil a ozářil se takovým +mateřským úsměvem, že se mně srdce sevřelo a počalo rychle +bíti. K tomu ještě mne nazvala Nétičkou, což znamenalo, že +mne zvláště miluje v ten okamžik. Jméno to vymyslila sama, +přetvořivši takovým způsobem moje křestné jméno Anna v +zdrobnělé Nétička, a kdykoli mne volala tímto jménem, +věděla jsem, že mne chce přiláskati. + +Byla jsem dojata; chtělo se mi obejmout ji, přituliti se k ní a +poplakati si spolu s ní. Potom mne ubohá dlouho hladila po +hlavě, snad už jen mašinálně, ani nepozorujíc, že mne +hladí, a stále opakovala: „Dítě moje, Anétko, Nétičko!" + +Slza se mi drala z očí, ale já jsem se přemáhala a zdržovala. +Vzpírala jsem se jaksi, abych neprozradila před ní svých +pocitů, a při tom jsem se trápila. Ano, to nemohla býti +přirozená zatvrzelost ve mně. Nebylo možná, aby pouze svou +přísností vzbudila mne proti sobě. Nikoli! Mne zkazila +fantastická, výjimečná láska moje k otci. + +Leckdy jsem se probudila v noci v koutku na své kraťoučké +postýlce pod lehkou pokrývkou a vždycky jsem se čehosi bála. +Vzpomínala jsem si rozespalá, jak ještě nedávno, když jsem +byla menší, jsem spávala spolu s maminkou, a nebála jsem se +tolik, když jsem se v noci probudila; bylo jen třeba přituliti +se k ní, zamhouřiti oči a obejmout ji pevněji a hned jsem zase +usnula. Pořád jsem ještě cítila, že nebylo možno, abych ji +nemilovala aspoň tajně. Později jsem pozorovala, že i mnohé +děti bývají často hrozně necitelný, a jestliže si zamilují +koho, milují ho výjimečně. Totéž bylo se mnou. + +Někdy v našem koutku zavládlo ticho na celé neděle. Otce i +matku omrzelo se hádat a já žila mezi nimi jako dříve, +mlčelivá, zadumaná, stále plná stesku a stále se čehosi +domáhajíc ve svých snech. Co jsem je tak oba pozorovala, +pochopila jsem úplně jejich vzájemný poměr. Pochopila jsem to +hluché, věčné nepřátelství jejich, pochopila jsem hoře i +všechen ten omamující výpar nepořádného života, jenž se +usadil v našem koutě, ovšem pochopila jsem to všechno bez +příčin a následků, pochopila na tolik, na kolik mohla vůbec +pochopit. + +Za dlouhých zimních večerů, skrčena někde v koutku, dychtivě +jsem je sledovávala po celé hodiny, pozorovala jsem obličej +otcův a stále jsem se snažila vypátrati, o čem přemýšlí, +co ho tak zajímá. Pak mne překvapovala a děsila maminka. Ona +neustále chodila sem tam po světnici, po celé hodiny, často i v +noci, když ji spánek opouštěl, čímž často trpívala, při +chůzi něco si šeptala, jakoby byla sama ve světnici, +rozkládala rukama, tu zas je složila na prsou, anebo jimi +zalomila s jakýmsi strašným, nevystihlým steskem. Někdy se jí +slzy řinuly po tvářích, slzy, kterých snad ani sama +nepozorovala, poněvadž chvílemi bývala bez paměti. Trpěla +jakousi velice těžkou nemocí, které však pranic nedbala. + +Pamatuju se, že se mi stále obtížnějším a obtížnějším +stávalo mé osamocení a mlčení, jež jsem nesměla přerušiti. +Už celý rok žila jsem životem uvědomělým, neustále +zadumána, blouzníc a trápíc se po tichu neznámými, nejasnými +snahami, které se rodily v jediném okamžiku. Stávala jsem se +plachou, jako v lese. Konečně tatínek první si mne povšimnul, +zavolal mne k sobě a optal se, proč tak upjatě na něho +pohlížím. + +Pamatuju se, co jsem mu odpověděla; pamatuju se, že se nad +čímsi zamyslil a konečně řekl, pohlédnuv na mne, že zejtra +přinese slabikář a začne mne učit číst. S netrpělivostí +čekala jsem na ten slabikář a blouznila jsem celou noc, +nechápajíc jasně, co to je slabikář. + +Druhého dne otec skutečně mne počal učit. Z prvních slov jsem +pochopila, co se na mně žádá, a naučila se všemu rychle, +poněvadž jsem věděla, že se mu tím zavděčím. Byla to +nejšťastnější doba tehdejšího mého života. Když mne +chválil za vtipnost, hladil po hlavě a líbal, hned jsem +počínala plakat radostí. + +Znenáhla otec si mne zamiloval; už jsem se osmělovala dáti se s +ním do řeči a často jsme spolu rozmlouvali celé hodiny bez +ustání, ačkoli jsem časem nerozuměla ani slova z toho, co mně +vypravoval. Avšak ostýchala jsem se ho jaksi, bála jsem se, aby +si nepomyslil, že se s ním nudím, a proto ze všech sil jsem se +snažila ukázati mu, že ho chápu. Sedati se mnou za večera +stalo se mu znenáhla zvykem. Jakmile se počalo smrákat a on se +vrátil domů, hned jsem k němu přicházela se slabikářem. +Posadil mne proti sobě na lavičku, a když vyučování bylo +skončeno, četl mně nějakou knížku. Nerozuměla jsem ničemu, +ale smála jsem se bez přestání, domnívajíc se, že mu tím +způsobím potěšení. Opravdu, bavila jsem ho tím a on rád +pohlížel na můj smích. + +V tu dobu, kdysi po hodině, počal mně vypravovati pohádku. Byla +to první pohádka, kterou jsem kdy slyšela. Seděla jsem jako +učarovaná, hořela jsem nedočkavostí, sledujíc jeho +vypravování, přelétla jsem v jakýsi divný kraj, poslouchajíc +ho, a na konci pohádky byla jsem celá nadšená. Ne, že by +pohádka sama tak na mne působila, nikoli; ale všechno jsem brala +za pravdu, hned jsem pouštěla uzdu své bohaté fantasii a hned +jsem směšovala s výmyslem skutečnost. Ihned se v mé +představivosti objevil dům s červenými záclonami; při tom — +nevím jakým způsobem — otec vystoupil hned jako jednající +osoba, ačkoli mně sám vypravoval tuto pohádku; maminka, rozumí +se, nám překážela, že jsme se nemohli odebrati, nevím kam; +konečně, či vlastně přede vším vystoupila jsem jako +jednající osoba i já se svými podivnými illusemi, se svou +fantastickou hlavou, plnou podivných, nemožných přízraků. To +vše se na tolik popletlo v mé hlavě, že v brzku tam vznikl +hrozný chaos a já jsem na nějaký čas ztratila všelikou míru, +všeliký cit pro skutečnost a žila Bůh ví kde. + +V tu dobu zmírala jsem netrpělivostí, abych si mohla promluviti +s otcem, co nás očekává v budoucnosti, co očekává on sám, a +kam mne s sebou odvede, až opustíme konečně své podkroví. +Byla jsem přesvědčena, že se to stane v brzku, ale jak, na +jaký způsob se to stane, o tom jsem nemela ponětí a jen jsem se +mučila, lámajíc si nad tím hlavu. + +Časem — bývalo to zejména z večera — zdávalo se mi, že +tatínek v nejbližším okamžiku mně tajně pokyne, zavolá mne +do síně, já si tajně, aby maminka neviděla, vezmu svůj +slabikář a ještě náš obraz, jakousi bídnou lithografii, +jenž od nepamětných dob visel bez rámu na stěně a který jsem +se rozhodla vzíti s sebou, a pak že tajné někam utečeme a +nikdy se už nevrátíme domů k mamince. + +Kdysi, když maminka nebyla doma, vyčkala jsem chvíle, když otec +byl zvláště vesel — to bývalo, když se trochu napil vodky +— přistoupila jsem k němu a dala se o čemsi do řeči s tím +úmyslem, že hned převedu hovor na můj vytoužený předmět. +Konečně jsem dosáhla, že se zasmál. Objala jsem ho pevné a s +bijícím srdcem, celá ulekaná, jakobych se chystala promluviti o +čemsi tajemném a strašném, počala jsem nesouvisle, pletouc se +na každém kroku, vyptávati se ho, kam půjdeme, brzo-li, co +vezmeme s sebou, jak budeme žíti a konečně, půjdeme-li do domu +s červenými záclonami? + +„Do domu s červenými záclonami? Do jakého domu? Co to +žvatláš, hloupá?" + +Tu jsem se polekala víc než před tím, počala mu vysvětlovati, +že až maminka umře, nebudeme už ostávati na půdě, že on mne +někam odvede, že oba budeme bohati a šťastni, a ubezpečovala +jsem ho na konec, že on sám mně sliboval to všechno. +Ubezpečujíc ho byla jsem úplně přesvědčena, že otec +skutečně se mnou rozmlouval o tom dříve; alespoň se mně tak +zdálo. + +„Až umře maminka? Kdy umře maminka?" opakoval po mně, +pohlížeje na mne celý překvapený, svraštiv své husté, +prošedivělé brvy a trochu se změniv ve tváři. „Co to +mluvíš, bláhová, hloupá?" + +Tu mne začal kárat a dlouho mně domlouval, že jsem hloupé +dítě, že ničemu nerozumím... a nevím, co ještě. Jen tolik +vím, že byl velice zarmoucen. + +Neporozuměla jsem ani slovu z jeho výtek, nepochopila jsem, jak +mu bylo bolestno, že jsem tajně vyslechla jeho slova, promluvená +k mamince ve hněvu a hlubokém stesku, zapamatovala si je a mnoho +o nich sama přemýšlela. Ať byl tehda jakykoli, ať bylo jakkoli +silno jeho vlastní podivínství, přece ho to všechno musilo +překvapiti. + +Ačkoli jsem tedy nechápala, proč se hněvá, přece se mne +zmocnila veliká hořkost a hluboký zármutek. Dala jsem se do +pláče. Zdálo se mně, že všechno, co nás čekalo, bylo tak +vážné, že jsem já, hloupé dítě, neměla práva o tom ani +mluvit, ani přemýšlet. Mimoto, ačkoli jsem mu hned +neporozuměla, přece jsem pocítila, byť jen temně, že jsem +ublížila mamince. Zmocnil se mne strach a úžas a pochybnosti +vkradly se mi do duše. + +Tu on vida, že pláču a se trápím, počal mne těšiti, otřel +mi rukávem slzy a poručil, abych neplakala. Přece však jsme +proseděli nějakou dobu mlčky. On se zasmušil a zdálo se, že o +čemsi přemítá. Pak mně znova začal domlouvat. Ale jakkoli +jsem napínala pozornost, všechno, co mně říkal, zdálo se mně +neobyčejně nejasným. Z některých slov této rozmluvy, která +si dosud pamatuju, soudím, že mně vysvětloval, kdo je, jaký je +veliký umělec, jak ho nikdo nechápe a že je člověk s +neobyčejným nadáním. Pamatuju se ještě, že se mne ptal, +rozumím-li mu, a když obdržel mou kladnou odpověď, přinutil +mne, abych na jeho otázku, má-li nadání, odpověděla, že má +nadání. Na to se lehce pousmál, snad proto, že se mu na konec +samému zdálo směšným, mluviti o předmětě pro něho tak +důležitém se mnou. + +Naši rozmluvu přetrhl svým příchodem Karel Fedorovič a já +jsem se rozesmála a rozveselila úplně, když tatínek, ukázav +na něho, řekl mně: + +„Ale tuhle Karel Fedorovič, vidíš, ten nemá ani za kopejku +nadání." + +Tento Karel Fedorovič byl člověk velice zajímavý. Vídala jsem +v onu dobu svého života tak málo lidí, že jsem nikterak +nemohla na něho zapomenout. Jako nyní vidím ho před sebou: byl +Němec, jménem Majer, rodilý z Německa; do Ruska přijel s +neobyčejnou touhou, aby mohl vstoupiti do sboru baletního. Ale +tanečník byl velmi chatrný, tak že ho nemohli potřebovat ani +za figuranta a užívali ho na divadle jen za statistu. Hrál +různé němé úlohy v průvodu Fortinbrasa, anebo byl jedním z +těch rytířů veronských, kteří všichni jedním rázem — +dvacet osob na počet — zdvihají vzhůru lepenkové dýky a +volají „Umřeme za krále !" Ale nebylo zajisté ani jediného +herce na světě, jenž by byl tak vášnivě oddán svým +úlohám, jako tento Karel Fedorovič. Ale největším +neštěstím a zármutkem jeho celého života bylo to, že se +nedostal k baletu. Umění taneční stavěl výše všelikého +umění na světě a lnul k němu na svůj způsob stejně, jako +tatínek ke svým houslím. + +Spřátelil se s tatínkem, když ještě oba byli u divadla, a od +té doby vysloužilý figurant na něho nezapomínal. Vídali se +velmi často a oba oplakávali svůj nevděčný osud i to, že +zůstali od lidí zneuznáni. Němec byl neobyčejně citlivý, +nejněžnější člověk na světě a choval k mému otčímu +nejvroucnější, nezištné přátelství; ale tatínek tuším +necítil k němu nijaké zvláštní náklonnosti, a jen ho trpěl +jako svého známého, poněvadž neměl nikoho lepšího. Mimo to +tatínek nikterak nemohl pochopiti ve své předpojatosti, že by +balet byl také uměním, čímž ubohého Němce zarmucoval až do +pláče. Znaje jeho slabou stránku, vždycky o ni zavadil a +vysmíval se nešťastnému Karlu Fedoroviči, když se rozpaloval +a zlobil, háje své umění. + +Mnoho jsem slýchala později o tomto Karlu Fedoroviči od B., +který ho nazýval norimberským cvrčkem. B. mi vypravoval mnoho o +jeho přátelství s mým otčímem, jak se spolu scházívali a +když se podnapili, jak si stýskali na osud a na to, že jsou +zneuznáni. Také sama se pamatuju na takové schůzky, a vím, že +jsem sama, pozorujíc oba podivíny, nejednou se rozplakala, ač +jsem nevěděla, proč. Bývalo to vždy jen tehda, když maminka +nebyla doma. Němec hrozně se jí bál. Kdykoli přišel k nám, +vždy zůstal státi v síni, vyčkal, až někdo vyjde, a +jestliže zvěděl, že maminka je doma, hned běžel dolů se +schodů. + +Přinášel s sebou vždy jakési německé verše, upadal v +nadšení, když nám je předčítal na hlas, pak je deklamoval, +překládaje lámaným ruským jazykem, abychom jim rozuměli. To +velice bavívalo tatínka, a já jsem se smávala, až mi slzy +tekly z očí. Ale kdysi opatřili si oba jakýsi ruský spis, +který je oba neobyčejně nadchnul, tak že později, kdykoli se +sešli, čítali vždy jen tento spis. Pamatuju se, že to bylo +drama ve verších jakéhosi znamenitého ruského spisovatele. +První řádky této knihy utkvěly mi tak pevně v paměti, že +později, po mnohých letech, když se mně kniha dostala do ruky, +poznala jsem ji bez obtíže. + +V dramatě onom jednalo se o nehodách jistého velikého umělce, +jménem Jenero nebo Jakobo, jenž na jedné stránce křičel: +„Jsem zneuznán!" a na druhé: „Jsem uznán!" Nebo „Nemám +nadání!" a hned po několika řádkách: „Mám talent!" A +skončilo všechno velice smutně. + +Toto drama bylo ovšem velice všední dílo; ale ku podivu ono +působilo nad míru naivním a tragickým způsobem na oba +čtenáře, kteří shledávali v hlavním hrdinovi mnoho +podobného k sobě. Pamatuju se, že Karel Fedorovič časem tak se +rozohňoval, že vyskakoval s místa, odbíhal do protějšího +kouta světnice a vyzýval tatínka i mne (říkal mi +„madmuazel") způsobem co nejdůtklivějším a se slzami v +očích, abychom ihned rozhodli jeho při s osudem a obecenstvem. + +A tu hned začínal tancovat, prováděl různé „pas", volal na +nás, abychom mu okamžitě řekli, co je, je-li umělec nebo ne a +možno-li o něm říci, že nemá nadání? Tatínek se +rozveselil, mrkal na mne tajně, jakoby mi dával na srozuměnou, +že se hned šibalsky vysměje Němci. Mně bývalo strašně do +smíchu, ale tatínek mně pohrozil rukou, a já jsem se +zdržovala, přes moc potlačujíc smích. Ba i nyní při pouhé +vzpomínce nemohu se zdržeti smíchu. Jako by nyní bylo, vidím +před sebou ubohého Karla Fedoroviče; byl maličké postavy, +neobyčejně útlý, při tom šedivý, s hrbatým, červeným +nosem, pošpiněným od tabáku, a s mrzáckýma, křivýma nohama. +Ale přes to, jakoby se právě jimi vychloubal, nosil těsné +kalhoty. + +Když se při posledním skoku stavěl v posici, prostíraje k nám +ruce a usmívaje se, jako se na jevišti usmívají tanečnice po +posledním kroku, tatínek několik okamžiků mlčel, jakoby si +netroufal pronésti úsudek, a schválně nechával neuznaného +tanečníka v posici, tak že se viklal z jedné strany na druhou, +stoje na jedné noze a všemožně se snaže, aby zachoval +rovnováhu. Konečně tatínek s neobyčejně vážnou tváří +pohlédl na mne, jakoby mne vyzýval, abych byla nestranným +svědkem jeho rozsudku, a tím zároveň obrátil na mne +ostýchavý, prosebný pohled tanečníka. + +„Ne, Karle Fedoroviči, pořád to není to pravé!" prohodil +konečně, tváře se, jakoby jemu samému bylo nepříjemno +vysloviti trpkou pravdu. + +Tu se z prsou Karla Fedoroviče vyrývalo opravdové zastenání; +ale okamžitě si dodával ducha, urychlenými posuňky znova +žádal za pozornost, ujišťoval nás, že tancoval dle nepravé +methody a prosil, abychom ho posoudili ještě jednou. Pak znova +odbíhal do protějšího kouta a vyskakoval někdy tak horlivě, +že se hlavou dotýkal stropu a pořádně se uhodil, ale jako +Sparťan hrdinně snášel bolest, opět se stavěl do posice, +opětně s úsměvem prostíral k nám chvějící se ruce a znova +žádal, abychom rozhodli jeho osud. Ale tatínek byl nelítostný +a jako dříve odpovídal zasmušile: „Ne, Karle Fedoroviči, je +to patrně tvůj osud: pořád to není to pravé!" + +Tu jsem se déle nemohla opanovat; válela jsem se smíchy a +tatínek se mnou. Karel Fedorovič spozoroval konečně, že se mu +vysmíváme, červenal se rozhorlením a se slzami v očích, s +hlubokým, ač komickým citem, který však budil ve mně trapnou +soustrast k nešťastnému, říkával tatínkovi: + +„Ty jsi věrolomný přítel!" + +Potom sebral klobouk a utíkal od nás, zaklínaje se vším +možným na světě, že nikdy víc k nám nepřijde. Ale jeho +hněv netrval dlouho. Za několik dní opět se objevil u nás, +opět začalo čtení znamenitého dramatu, opět se řinuly slzy a +potom naivní Karel Fedorovič opět nás vyzval, abychom +rozsoudili jeho při s osudem a s obecenstvem, ale vyžadoval si +pro tentokrát, abychom soudili vážně, jak se sluší na pravé +přátely, a nesmáli se mu. + +Kdysi maminka mne poslala ke kupci, abych tam koupila cosi a já +jsem se vracela, držíc opatrně v ruce malý stříbrný peníz, +jejž jsem obdržela nazpět. Když jsem šla po schodech nahoru, +potkala jsem otce, který odcházel z domu. Usmála jsem se na +něho, poněvadž jsem nemohla zdržeti svých citů, kdykoli jsem +ho uviděla, a on, shýbaje se, aby mne poceloval, spatřil v mé +ruce stříbrný penízek. + +Zapomněla jsem říci, že jsem tak důkladně znala výrazy jeho +tváře, že jsem na první pohled poznávala každé jeho +přání. Když býval smuten, pukalo mně zármutkem srdce. +Nejčastěji a nejvíce býval smuten, když neměl ani kopejky +peněz a nemohl proto vypit ani kapky vodky, která se mu stala +nezbytnou potřebou. + +Ale v ten okamžik, když jsem se s ním setkala na schodech, +zdálo se mi, že se v něm děje cosi zvláštního. Jeho +zakalené oči bloudily; na první pohled mne ani nespozoroval; +když však uviděl v mých rukou třpytící se penízek, nejprve +se začervenal, potom náhle zblednul, vztáhl ruku, aby mi vzal +peníz, a hned zas ji stáhnul nazpět. Nastal v něm patrně boj. +Konečně však se jaksi opanoval, poručil, abych šla nahoru, +sešel několik stupňů po schodech, náhle se zase zastavil a +spěšně mne zavolal. Byl velice rozpačitý. + +„Poslouchej, Nétičko," pravil mi; „dej mně ty peníze, já +ti je zase přinesu. Co? Dáš je tatínkovi, viď? Vždyt ty jsi +hodná, Nétičko!" + +Já jakobych to byla předvídala. Ale v první okamžik +pomyšlení o tom, jak se rozhněvá maminka, strach a hlavně +vrozený stud za sebe i za otce zdržovaly mne, že jsem peněz +nedávala. On to v okamžiku spozoroval a honem dodal: + +„Ne, není třeba, není třeba!" + +„Ne ne, tatínku, vezmi; řeknu, že jsem je ztratila, že mi je +vzaly sousedské děti." + +„Nu, dobře, dobře; vždyť jsem věděl, že jsi moudrá +holčička," pravil, usmívaje se třesoucími se rty a neskrývaje +déle své radosti, když pocítil peníze v ruce. „Ty's hodná +holčička, ty jsi můj andílek. Dej mně políbit svoji +ručičku!" + +Tu mne chopil za ruku a chtěl ji políbit; ale já jsem ji rychle +utrhla. Jakási lítost mnou ovládla a stud čím dále tím více +mne počínal mučiti. Letěla jsem nahoru jako polekaná; otce +jsem nechala, a ani se s ním nerozloučila. + +Když jsem vešla do světnice, tváře se mi rozpálily a srdce mi +tlouklo od jakéhosi trapného, mně dosud nepovědomého pocitu. +Přece však jsem směle oznámila mamince, že mně peníz upadl +do sněhu a nemohla jsem ho najít. Očekávala jsem při +nejmenším bití; ale nestalo se to. Maminka byla sice z počátku +nad míru rozhorlena, neboť jsme byli strašně nuzni. Křikla na +mne, ale hned, jakoby se byla vzpamatovala, přestala mne kárati a +jen dodala, že jsem neobratná, nevšímavá holčina a že ji +patrně málo miluju, když tak špatně opatruju její majetek. + +Tato poznámka mne dojala více, než kdybych byla dostala bití. +Ale maminka mne už znala. Spozorovala už mou citlivost, která +dostupovala časem až do chorobné dráždivosti, a trpkými +výčitkami mé nelásky chtěla mne tím více potrestati a +přinutit, abych byla příště opatrnější. + +Za soumraku, když se tatínek měl vrátiti, čekala jsem ho jak +obyčejně v síni. Tentokrát byla jsem velice na rozpacích. Cit +můj byl pobouřen čímsi strašně hlodajícím mé svědomí. +Konečně se otec vrátil a já byla velice ráda jeho příchodu, +poněvadž jsem se domnívala, že se mi od toho uleví. Byl už +podnapilý, ale jakmile mne spatřil, objevil se na jeho tváři +tajemný, rozpačitý výraz, odvedl mne do koutku a bojácně +pohlížeje na naše dvéře, vytáhl z kapsy koupený pro mne +perník a počal mně po šeptmu přikazovat, abych se nikdy +neopovážila bráti nebo zatajovati mamince peníze, protože by +to bylo ošklivé, hanebné, vůbec velice nepěkné; tentokrát se +to prý stalo proto, že tatínek velice potřeboval peněz, ale +vrátí prý je a já mohu potom říci mamince, že jsem je opět +našla. Ale bráti peníze mamince, že by bylo hanebné, na to +abych ani nepomýšlela; budu-li prý ho poslouchat, že mi ještě +koupí perník. Konečně ještě dodal, abych politovala maminku, +protože je stonavá, chudobná a musí sama na nás na všechny +pracovat. + +Poslouchala jsem ho se strachem, třesouc se na celém těle, a +slzy se mi draly z očí. Byla jsem tak překvapena, že jsem +nemohla pronésti ani slova, nemohla se hnouti s místa. Konečně +otec odešel do světnice, poručil mně, abych neplakala a mamince +nic o tom nepovídala. Spozorovala jsem, že byl i sám velice +vzrušen. Celý ten večer byla jsem strašně vyděšena a poprvé +nesměla jsem na otce pohlédnout a k němu se přiblížiti. On se +také zřejmě vyhýbal mému pohledu. + +Maminka přecházela po světnici a mluvila jako ve snu sama s +sebou, jak bývalo jejím zvykem. Bylo jí ten den hůř a +obcházely ji mdloby. Mne se zmocnila horečka od vnitřních muk. +Když nastala noc, nemohla jsem usnout. Chorobné sny mne mučily. +Na konec jsem se nemohla zdržet a dala jsem se do pláče. Můj +vzlykot probudil maminku; zavolala mne a ptala se, co je mi? +Neodpověděla jsem a ještě více jsem se rozplakala. Ona tedy +rozsvítila svíčku, přišla ke mně a počala mne těšiti, +domnívajíc se, že mne polekaly sny. + +„Ach ty hloupá holčičko!" pravila mi, „ještě pláčeš, +když se ti něco zdá? Nu přestaň!" + +Pocelovala mne a řekla, abych šla spat k ní. Já však +nechtěla, nesměla jsem ji obejmout a jíti k ní. Trápila mne +nesnesitelná muka. Chtělo se mi všechno jí vyjeviti. Už jsem +začala, ale pomyšlení na otce a jeho zápověď mne zarazilo. + +„Ach má ubohá Nétičko!" pravila maminka, ukládajíc mne na +postel a pokrývajíc mne svým starým salopem, neboť +spozorovala, že se celá třesu horečnou zimnicí; „budeš +také asi taková chorobná, jako já." + +Tu na mne pohlédla tak smutně, že jsem nesnesla jejího pohledu, +zamhouřila jsem oči a obrátila se. Nepamatuju se, jak jsem +usnula; ale ještě v polosnu jsem dlouho slyšela, jak mne ubohá +maminka chlácholila a uspávala. Nikdy ještě jsem nevytrpěla +strašnějších muk. Srdce se mně bolestí svíralo. + +Druhého dne z rána se mi ulevilo. Dala jsem se do řeči s +tatínkem, ale o včerejší událost ani jsem nezavadila, neboť +jsem tušila, že by mu to bylo nepříjemno. On se hned +rozveselil, protože před tím, kdykoli pohlédl na mne, vždy se +zasmušil. Nyní, když spatřil mou veselou tvář, jakási +radost, jakási skoro dětinská spokojenost jím ovládla. + +Maminka brzo odešla z domu, a tu se již nezdržoval. Počal mne +líbati tak, že jsem byla v jakémsi hysterickém vytržení, +smála se a plakala zároveň. Konečně řekl, že mně ukáže +něco velice pěkného, co se mně bude líbit, za to, že jsem +taková rozumná a hodná holčička. Rozepal vestu a vyndal +klíč, jenž mu visel na černé šňůrce na krku. Potom, +tajemně na mne pohlížeje, jakoby z mých očí chtěl vyčísti +radost, kterou jsem dle jeho domnění musila zakoušeti, otevřel +kufr a opatrně z něho vyndal černou bedničku podivného tvaru, +kterou jsem u něho dosud nikdy nevídala. Vzal tuto bedničku s +jakousi ostýchavostí do ruky a celý se změnil v obličeji; +smích mu zmizel s tváři, a na místě něho objevil se +slavnostní výraz. Konečně otevřel tajemnou bedničku klíčkem +a vyndal z ní jakousi věc, které jsem doposud nikdy nevídala, +věc na pohled velice divného tvaru. Opatrně a s úctou vzal ji +do ruky a řekl mi, to že jsou jeho housle, jeho nástroj. Pak +mně začal dlouho cosi povídati tichým, slavnostním hlasem; ale +já mu nerozuměla a v paměti mi zbylo dříve už mně známé +slovo, že je umělec, že má nadání, že někdy potom zase bude +hrávati na housle a konečně že budeme všichni bohati a +doděláme se jakéhosi velikého štěstí. + +Slzy mu vstoupily do očí a skanuly po tvářích. Já byla +neobyčejně dojata. On konečně políbil housle a dal je políbit +i mně. Vida, že se mi chce blíže si je prohlédnout, odvedl mne +k maminčině posteli a dal mi housle do ruky; ale viděla jsem, +jak se celý chvěje strachem, abych je nějak nerozbila. Vzala +jsem tedy housle do ruky a dotkla se strun, jež vydaly slabý zvuk. + +„To je muzika!" zvolala jsem, pohlédnouc na otce. + +„Ano, ano, muzika!" opakoval radostně si potíraje ruce. „Ty's +rozumné, ty's dobré dítě." + +Ale přes to, že mne chválil a byl nadšen, pozorovala jsem, že +se bál o své housle; strach zmocnil se i mne a honem jsem mu je +vrátila. On uložil housle s toutéž opatrností do pouzdra, +pouzdro zavřel a položil do kufru; potom mne pohladil opětně po +hlavě, slíbil, že mně je ukáže pokaždé, když budu tak +rozumná, hodná a poslušná, jako nyní. Tak housle rozptýlily +náš společný zármutek. Teprve večer, když tatínek odcházel +z domu, pošeptal mně, abych si pamatovala, co mně povídal +včera. + +Takovým způsobem jsem vyrůstala v našem koutku a ponenáhlu má +láska — ne, raději řeknu má vášeň, poněvadž neznám tak +mocného slova, které by mohlo úplně vyjádřiti můj +nezkrotitelný, pro mne samotnou bolestný cit k otci — +dostoupila jakési chorobné podrážděnosti. Znala jsem pouze +jedinou rozkoš — mysliti a blouzniti o něm; pouze jedinou vůli +— dělati všechno, co mu mohlo způsobiti sebe menší radost. +Kolikrát jsem čekávala na jeho návrat na schodech, třesouc se +a celá mnohdy zkřehlá zimou, jen abych aspoň na okamžik +dříve zvěděla o jeho příchodu a mohla na něho pohlédnouti. +Bývala jsem jako bez sebe radostí, když se se mnou někdy +pomazlil. + +A při tom mne až bolestně hnětlo svědomí, že jsem tak +zarputile chladna k mamince; byly okamžiky, kdy mně až srdce +pukalo steskem, když jsem na ni pohlédla. V jejich věčném +nepřátelství nemohla jsem zůstávat lhostejnou, musila jsem +voliti mezi nimi, musila jsem přistoupiti na něčí stranu a +přistoupila jsem na stranu toho polopomateného člověka jedině +proto, že byl tak žalostný, snížený v mých očích a hned na +počátku tak nepochopitelně dojal mou fantasii. + +Ale kdož ví? Možná, že jsem přilnula k němu proto, že byl +neobyčejně podivný již na pohled a nebyl tak vážný a +mračný, jako maminka, že byl skoro pomatený a často se v něm +projevovalo jakési šaškovství, jakési dětské nápady a +konečně i proto, že jsem se ho bála méně a také méně si ho +vážila, než maminky. Byl mně jaksi více roven. Ano cítila +jsem jaksi ponenáhlu, že nabývám nad ním vrchu, že si ho +znenáhla podrobuju a že se už stávám pro něho nezbytnou. Byla +jsem v duchu hrda na to, slavila jsem své vítězství a +chápajíc svou nezbytnost pro něho, někdy jsem si s ním i +zakoketovala. + +Skutečně tato má náchylnost k němu podobala se trochu k +románu... A románu tomu nebylo souzeno dlouhé trvání: brzy +jsem pozbyla otce i matky. Jejich život zakončil se hroznou +katastrofou, která se těžce a trapně vtiskla v mé vzpomínky. +Přihodilo se to následujícím způsobem. + + +III. + +V tu dobu celý Petrohrad byl vzrušen neobyčejnou novinkou. +Roznesla se pověst o příjezdu proslulého S...ce. Všechno, co +mělo v Petrohradě smysl pro hudbu, bylo na nohou. Pěvci, +umělci, básníři, ctitelé hudby, ba i ti, kdo nikdy nebývali +ctiteli hudby a se skromnou hrdostí tvrdívali, že v hudbě +nerozumějí ani jediné notě, hrnuli se, uneseni dychtivostí, +pro lístky. + +Sál nemohl pojati ani desátý díl nadšenců, kteří mohli +zaplatit dvacetpět rublů za vchod; avšak evropská pověst +S...ce, jeho vavříny ověnčené stáří, nevadnoucí svěžest +jeho talentu, zprávy, že za posledních let už zřídka bere +smyčec do ruky na potěšení obecenstva, ujišťování, že +tentokrát už naposled objíždí Evropu a pak vůbec přestane +hrát, způsobily takový effekt. Slovem: dojem byl úplný a +hluboký. + +Pravila jsem již, že příjezd každého nového houslisty, +každé byť jen trochu proslulé znamenitosti působil na mého +otčíma nad míra nepříjemný dojem. Spěchal vždy mezi +prvými, aby uslyšel nově přibylého umělce, aby co nejrychleji +poznal stupeň jeho dokonalosti. Často se až roznemohl od +pochval, jež se kolem něho udělovaly novému umělci, a teprve +tehdy nabýval klidu, když se mu podařilo nalézti nedostatky ve +hře nového houslisty a jedovatě rozšířiti své mínění +všude, kde to bylo možno. Ubohý, pomatený člověk uznával na +celém světě pouze jediný talent, pouze jediného umělce, a ten +umělec byl ovšem on sám. Ale zpráva o příjezdě S...ce, +hudebního genia, působila na něho způsobem ohromujícím. +Dlužno podotknouti, že za posledních deset let Petrohrad +neslyšel ani jednoho znamenitého talentu, byt se nerovnal svou +dokonalostí S...ci. Proto můj otec neměl vlastně ani ponětí o +hře vynikajících umělců v Evropě. + +Vypravovali mně, že po první zprávě o příjezdu S...ce mého +otce hned zas uviděli za kulisami divadla. Pravili, že se tam +objevil neobyčejně vzrušený, s nepokojem se vyptával na S...ce +a jeho nastávající koncert. Dávno už ho nevídali za kulisami +a jeho příchod způsobil dokonce i jistý effekt. Kdosi usmyslil +si podrážditi ho a s vyzývavým pohledem řekl: „Nyní, +báťuško, Jegore Petroviči, uslyšíte ne baletní hudbu, +nýbrž takovou, která vám do smrti nedá pokoje!" + +Praví se, že zbledl, když zaslechl tento výsměch, ale přece +odpověděl, hystericky se usmívaje: „Uvidíme; slavné jsou +bubny za horami. Vždyť S...c byl pořád jen v Paříži; to ho +Francouzi rozkřičeli, a my víme, co jsou Francouzi atd." + +Vůkol se ozval smích; chudák se zamrzel, ale zdržev se, dodal, +že zatím neříká nic, že počká a uvidí, protože do +pozejtřka není dlouho a brzy se vysvětlí všechny zázraky. + +B. vypravoval, že téhož večera před soumrakem se setkal s +knížetem Ch...m, známým dilettantem, člověkem hluboce +chápajícím a milujícím umění. Kráčeli spolu, +rozmlouvajíce o nově přibylém umělci, když náhle na rohu +jedné ulice B. spatřil mého otce, jenž stál před oknem +jistého obchodu a bedlivě si prohlížel vyvěšenou zde +návěštní ceduli, na které velikými písmeny se dávala +zpráva o koncertě S...ce. + +„Vidíte tam toho člověka?" optal se B., ukazuje na, mého otce. + +„Kdo je to?" odpověděl kníže. + +„Slyšel jste už o něm. To je tentýž Jefimov, o kterém jsem +s vámi už nejednou rozprávěl a jemuž jste sám kdysi poskytl +podporu." + +„Ach, to je zajímavé!" zvolal kníže. „Vy jste o něm mnoho +mluvil. Praví se, že je velice zábavný. Přál bych si ho +slyšet." + +„To by nestálo za to," namítl B., „a učinilo by trapný +dojem. Nevím, jak by působil na vás, ale mně při setkáni s +ním vždycky puká srdce. Jeho život je strašná, +neuvěřitelná tragedie. Mám s ním hluboký soucit a přese +všechnu jeho špinavost přece ve mně neutuchla sympatie k němu. +Pravíte, kníže, že musí býti zábavný. Je pravda, ale +působí příliš těžký dojem. Především je pomatený; za +druhé tento šílenec má na sobě tři zločiny, protože kromě +sebe zahubil ještě dvě bytosti: svou ženu a dceru. Znám ho. +Umřel by na místě, kdyby nabyl přesvědčení o svém zločinu. +Ale veškera hrůza spočívá v tom, že už skoro osm let trvá +tento zločin a on osm let zápasí se svým svědomím, aby se o +něm přesvědčil ne skoro, ale úplně." + +„Pravil jste mně, že je chud?" řekl kníže. + +„Ano; ale chudoba je nyní pro něho vlastně štěstí, protože +ho vymlouvá. Může nyní ubezpečovati každého, že mu +překáží pouze chudoba a že kdyby byl bohat, měl by čas a +nebylo by starostí, a hned by celý svět uviděl, jaký je +umělec. Oženil se s hroznou nadějí, že tisíc rublů, které +měla jeho žena, mu pomohou na nohy. Jednal jako blouznivec, jako +básník, ostatně tak on jednal vždycky ve svém životě. +Víte-li, co tvrdí celých osm let bez přestání? + +Tvrdí, že příčinou všech jeho neštěstí jest žena, že mu +překáží. Složil ruce a nechce pracovat. Vezměte mu však tuto +ženu, a bude nejnešťastnější stvoření na světě. On už +několik let nevzal houslí do ruky, a víte proč? Protože +pokaždé, jakmile vezme smyčec do ruky, sám v duchu musí nabyti +přesvědčení, že je nic, nula, a ne umělec. Nyní však, když +smyčec leží stranou, má aspoň vzdálenou naději, že to není +pravda. Je blouznivec; myslí, že najednou, jakýmsi zázrakem se +stane náhle nejznamenitějším člověkem na světě. Jeho heslo: +„aut Caesar, aut nihil", jakoby se Caesarem člověk mohl státi +jen tak, náhle, za okamžik. Jeho touha je sláva. Stane-li se +však takový cit hlavní a jedinou pohnutkou umělce, tu umělec +už není umělcem, protože už ztratil hlavní umělecký pud, +totiž lásku k umění pouze pro umění, a ne pro něco jiného, +pro slávu. S...c je pravý opak; když ten se chopí smyčce, +není pro něho na světe pranic, kromě jeho hudby. Po smyčci +první věcí jsou mu peníze, a teprve třetí věcí, tuším, +sláva. Ale o tu se málo stará... Víte-li, co nyní zajímá +onoho nešťastníka?" dodal B., ukazuje na Jefimova. „Zajímá +ho nejhloupější, nejnicotnější, nejžalostnější a +nejsměšnější starost na světě, totiž, stojí-li on výše +než S...c, aneb S... c stojí výše než on — jiného nic, +protože je přese všechno přesvědčen, že je prvním +hudebníkem na celém světě. Přesvědčte ho, že není umělec, +a on — povídám vám — umře na místě, jako bleskem zabitý, +poněvadž je strašno rozloučiti se s utkvělou ideí, které +obětoval celý život a která má přec jen hluboký a opravdový +základ, neboť z počátku byl skutečně umělcem povolaným." + +„Je zajímavo, co bude dělat, až uslyší S...ce," prohodil +kníže. + +„Ano," pravil B. zádumčive. „Ale ne; vzpamatuje se +okamžitě; jeho šílenství je silnější než pravda a hned si +smyslí nějakou výmluvu." + +„Myslíte?" řekl kníže. + +V tu chvíli došli k otci. Otec chtěl nepozorovaně projíti +mimo, ale B. ho zastavil a dal se s ním do řeči. + +B. se ho zeptal, pujde-li si poslechnout S...ce. Otec odpověděl +lhostejně, že neví, že má na mysli jistou záležitost, která +jest důležitější než koncerty a všichni cizí virtuosové, +avšak že si věc rozmyslí a uvidí, a bude-li míti hodinku +svobodného času, proč prý ne? Půjde se prý někdy podívat." +Tu spěšně a nepokojně pohlédl na B. a na knížete, +nedůvěřivě se usmál, potom se chopil klobouku, pokynul hlavou +a prošel mimo, omluviv se, že nemá kdy. + +O starostech otcových věděla jsem už den před tím. Nevěděla +jsem sice, co vlastně ho trápí, ale viděla jsem, že byl +strašně rozčilen; i maminka to spozorovala. Byla v tu dobu jaksi +zvláště churava a sotva chodila. Otec bez přestání vycházel +z domu a zase přicházel. Ráno přišli k němu tři nebo čtyři +hosté, staří jeho druhové, čemuž jsem se velice podivila, +poněvadž jsem kromě Karla Fedoroviče jiných cizích lidí u +nás skoro nikdy nevídala a všichni s námi přerušili známost +od těch dob, kdy tatínek nadobro opustil divadlo. + +Konečně přiběhl celý udýchaný Karel Fedoryč a přinesl +ceduli. Bedlivě jsem naslouchala a pozorovala a všechno to mne +znepokojovalo tak, jakobych sama byla vinna poplachem a +rozčilením, jež jsem vyčetla z otcovy tváře. Velmi se mi +chtělo pochopiti to, o čem rozmlouvají a tu jsem poprvé +uslyšela jméno S...ce. Pak jsem srozuměla, že je třeba +alespoň patnácti rublů, chce-li někdo uviděti tohoto S...ce. +Také se pamatuju, že se tatínek jaksi nemohl přemoci a máchnuv +rukou, pravil, že zná ty zámořské zázraky, talenty +neslýchané, zná i S...ce, že jsou to samí židé, pro ruské +peníze přilézají, protože Rusové věří každé pitomosti na +slovo a zejmena tomu, co Francouzi dříve rozkřičeli. + +Tehda jsem už rozuměla, co znamenají slova: nemá talentu. +Hosté se počali smáti a brzy všichni odešli, zanechavše +tatínka ve špatné míře. Pochopila jsem, že se pro něco mrzí +na tohoto S...ce; proto, abych se mu zavděčila a rozehnala jeho +stesk, přistoupila jsem ke stolu, vzala ceduli, počala ji +slabikovat a nahlas jsem přečetla jmeno S...ce. Pak jsem se +zasmála, pohlédla jsem na tatínka, jenž zádumčivě seděl na +židli a řekla jsem: „To je asi také takový, jako Karel +Fedoryč; také to asi pořád není to pravé." + +Tatínek sebou trhnul, jakoby se byl ulekl, vytrhl mně z ruky +ceduli, rozkřičel se a zadupal nohama, vzal klobouk a odešel ze +dveří, pak se zase hned vrátil, zavolal mne do síně, políbil +mne a s jakýmsi nepokojem, s jakýmsi tajeným strachem počal +mně mluviti, že jsem moudré a hodné dítě, že ho zajisté +nebudu chtít zarmoutit, že čeká ode mne jakési značné +úsluhy; ale jaké, neřekl. Mimo to bylo mně trapno ho +poslouchat: viděla jsem, že jeho slova a lásky byly upřímný a +to všechno mne jaksi rozechvělo. Počala jsem se strašně o +něho obávati. + +Druhý den při obědě — bylo to už den před koncertem — +tatínek byl celý jako zničený. Strašně se změnil a neustále +pohlížel na maminku. Byla jsem celá překvapená, když se dal +konečně s maminkou do řeči o čemsi; byla jsem překvapena +proto, že s ní skoro nikdy nemluvíval. + +Po obědě počal si mne jaksi zvláště nadcházet. Každou +chvíli pod různými záminkami mne vyvolával do síne, ohlížel +se kolem, jakoby se bál, aby ho tam nezastali, a pořád mne +hladil po hlavě, pořád mne líbal, pořád tvrdil, že jsem +dobré dítě, že jsem poslušné dítě, že věrně miluju +svého tatínka, a že jistě udělám, zač mne poprosí. + +To všechno nahnalo na mne strašnou tesknost. Konečně, když mne +vyvolal asi po desáté do síně, věc se vysvětlila. S +tesklivým, utrápeným pohledem, nepokojně se ohlížeje po +stranách, optal se mne, vím-li, kde maminka má uloženo těch +dvacet pět rublů, které si přinesla včera ráno? + +Ztrnula jsem leknutím, když jsem uslyšela tuto otázku. Ale v +týž okamžik kdosi zašramotil na schodech a tatínek, leknuv se, +odskočil a vyběhl z domu. Vrátil se až na večer zkormoucený, +smutný, starostlivý, sedl mlčky na židli a počal jaksi +ostýchavě na mne pohlížeti. Na mne padl strach a úmyslně jsem +se vyhýbala jeho pohledům. + +Konečně maminka, která celý den proležela v posteli, mne +zavolala, dala mně drobné měděné peníze a poslala ke kupci +nakoupit čaje a cukru. Čaj jsme pívali velmi zřídka; maminka +dovolovala sobě tuto — na naše prostředky — rozkoš jenom +tehdy, když se cítila nezdravou a měla horečku. Vzala jsem +peníze, a jakmile jsem vyšla do síně, hned jsem se dala do +běhu, jakobych se bála, aby mne nedohonili. Ale to, co jsem +tušila, se stalo; tatínek mne dohonil už na ulici a odvedl mne +nazpět na schody. + +„Nétičko?" začal chvějícím se hlasem, „holoubku můj +Poslouchej, dej mně ty peníze, a já ti zejtra..." + +„Tatínku, tatínku!" zvolala jsem, padnouc na kolena a prosíc +ho, „tatínku, nemohu, nesmím! Maminka musí pít čaj... +Nesmím mamince brát peníze, nikterak nesmím. Až po druhé +vezmu..." + +„Tedy ty nechceš? Ty nechceš?" šeptal mně celý zmatený. +„Ty mne tedy nechceš mít ráda? Nu, dobře! Zanechám tě tu; +zůstaň si sama s mámou; já od vás odejdu a tebe s sebou +nevezmu. Slyšíš mne, zlá holčino, slyšíš?" + +„Tatínku!" zvolala jsem v úžasu, „vem si peníze, na! Co +mám nyní dělat?" naříkala jsem, lomíc rukama a chytajíc se +za poly jeho kabátu, „Maminka bude plakat, maminka mě opět +bude kárat!" + +Zdá se, že neočekával takového odporu, ale peníze vzal. +Konečně, když nemohl snésti mé žaloby a nářky, nechal mne +na schodech a odešel. Já se vrátila nahoru, ale síly mne +opustily u dveří našeho bytu; nesměla jsem, nemohla jsem +vejíti dovnitř. Celé srdce mé bylo vzbouřeno a rozechvěno. +Zakryla jsem si obličej rukama a padla jsem na okno jako tenkrát, +když jsem poprvé od otce uslyšela přání, aby maminka umřela. +Byla jsem jako bez sebe, ztrnulá a křečovitě jsem se +zachvívala, naslouchajíc každému šramotu na schodech. +Konečně jsem zaslechla, že kdosi spěšně přichází nahoru. +Byl to on; poznala jsem jeho kroky. + +„Ty's tady?" pravil po šeptnu. + +Já se vrhla k němu. + +„Na!" zvolal, strkaje mi do rukou peníze; „na, vezmi si je +nazpět! Nyní už ti nejsem otcem, slyšíš? Nechci už být +tvým tatínkem! Máš maminku raději než mne. Jdi si tedy k +mámě! A já tě ode dneška ani znát nechci!" + +S těmi slovy mne odstrčil a zase seběhl se schodů. Já s +pláčem běžela za ním. + +„Tatínku, drahý tatínku! Já budu poslouchat," volala jsem, +„já tě mám radši než maminku! Vezmi si peníze, vezmi!" + +Ale on mne už neslyšel, zmizel. Celý ten večer byla jsem jako +zničená a třásla jsem se horečnou zimnicí. Pamatuju, že mně +maminka cosi povídala, volala mne k sobě; byla jsem jako bez +paměti, nic jsem neslyšela, nic neviděla. Skončilo vše +hysterickým záchvatem; začala jsem plakat, křičet. Maminka se +ulekla a nevěděla, co si počít. Vzala mne k sobě na postel a +nevím, jak jsem usnula, držíc ji kolem krku, trhajíc sebou a +neustále se lekajíc. + +Tak prošla celá noc. Ráno jsem se probudila velice pozdě, když +maminka už nebyla doma. Odcházela v tu dobu vždycky po svých +záležitostech. U tatínka byl kdosi cizí a hlasitě spolu +rozmlouvali. S těží jsem se dočkala, až host odešel, a +jakmilé jsme zůstali sami, vrhla jsem se k otci a vzlykajíc +počala jsem ho prosit, aby mně odpustil, co se včera stalo. + +„A budeš moudré dítě, jako dříve?" přísně se mne optal +otec. + +„Budu, tatínku, budu!" odpověděla jsem. „Řeknu ti, kde +maminka má peníze. Měla je včera zavřené ve škatulce v tomto +truhlíku." + +„Zavřené? Kde?" zvolal otec, trhnuv sebou a vstal se židle +„kde jsou zavřené?" + +„Tady jsou zavřené, tatínku!" sdělovala jsem mu; „ale +počkej do večera, až mne maminka pošle měnit; drobné peníze +— viděla jsem včera — všechny došly." + +„Já potřebuju patnáct rublů, Nétičko! Slyšíš, jen +patnáct rublů. Opatři mně je dnes, zejtra ti všechno zase +přinesu. A tobě hned půjdu koupit cukrátek, ořechy ti +koupím... pannu ti koupím... a zejtra také... a každý den ti +něco přinesu, budeš-li moudrá holčička." + +„Není třeba, tatínku, není třeba! Nechci cukrátek, jíst je +nebudu, vrátím ti je nazpět!" zvolala jsem a slzy mně svíraly +hrdlo, protože se mi celé srdce sevřelo v jediném okamžiku. +Poznala jsem v tu chvíli, že nemá lítosti nade mnou, že mne +nemiluje, protože nevidí, jak já ho miluju a domýšlí se, že +jsem hotova mu sloužiti za mlsky. V tu minutu já, dítě, +chápala jsem ho skrz naskrz a již jsem cítila, že toto +poznání mne zranilo na vždy, že už ho nebudu moci milovat, že +jsem ztratila svého bývalého tatínka. + +On naopak byl u vytržení od mých slibů. Viděl, že jsem hotova +odhodlati se na všechno k vůli němu, že všechno pro něho +učiním a Bůh ví, jak mnoho bylo ono „všechno" pro mne tehda. +Věděla jsem, co znamenají ony peníze pro ubohou maminku, +věděla jsem, že se může roznemoci rozhořčením, až zví, +že jsou ztraceny, a lítost bolestně se ve mně ozývala. Ale on +nepozoroval pranic. Pokládal mne za tříleté děcko, kdežto já +už všechno chápala. Vytržení jeho neznalo mezí; on mne +celoval, domlouval mi, abych neplakala, sliboval, že ještě dnes +odejdeme kamsi od maminky, čímž se patrně chtěl zalichotiti +mé neustálé fantasii, a konečně, vytáhnuv z kapsy ceduli, +počal mne ujišťovati, že tento člověk, k němuž dnes půjde, +jest jeho nepřítel, jeho smrtelný nepřítel, ale že se +nepodaří jeho nepřátelům zničiti ho. + +Když se dal se mnou do řeči o svých nepřátelích, sám se +podobal dítěti. Ale spozorovav, že se neusmívám, jak bývalo, +když se mnou rozmlouval, nýbrž že poslouchám mlčky, vzal +klobouk a odešel ze světnice, protože někam spěchal. Před +odchodem ještě jednou mne poceloval a pokynul mně s úsměvem +hlavou, jakoby nebyl ještě dostatečně přesvědčen o mně a +bál se, abych si věc nějak nerozmyslila. + +Pravila jsem už, že byl jako pomatený; bylo to vidno už včera. +Peněz potřeboval na vstupenku do koncertu, který měl rozhodnout +pro něho všechno. On tušil už předem, že tento koncert +rozhodne jeho osud, a byl tak pomaten, že mně včera vzal +několik měděných penízků, jakoby za ně mohl dostati +vstupenku. + +Podivínství jeho projevilo se ještě silněji při obědě. +Nemohl poseděti na místě a žádného jídla ani se netekl, +neustále vstával a zase sedal, jakoby se byl rozmyslil. Tu se +chopil klobouku, jakoby chtěl odejít, tu se náhle stal strašně +roztržitým, pořád si něco šeptal, náhle zas pohlédl na mne, +mrkal an mne očima, dával jakási znamení, jakoby hořel +netrpělivostí, aby měl peníze už v ruce, a jakoby se hněval, +že jsem je dosud nevzala mamince. I maminka si všimla jeho +podivností a pohlížela na něho celá udivená. Já pak byla +jako odsouzená k smrti. + +Skončil se oběd; zalezla jsem si do koutka a se zimničným +třesotem počítala jsem každou minutu až do té doby, kdy mne +maminka obyčejně posýlala ke kupci. Po celý život svůj +nezažila jsem trapnějších hodin; utkvěly na věky v mé +paměti. Co všechno jsem neprocítila v ty minuty! Jsou okamžiky, +za kterých člověk ve svém vědomí prožije více, než jindy +za celá léta. Cítila jsem, že konám špatný skutek. On sám +pomohl mým dobrým instinktům, když mne poprvé ze slabosti +svedl ke zlu a uleknuv se ho, vysvětlil mi, že jsem jednala velmi +špatně. Což nemohl tedy pochopit, jak těžko je oklamati +povahu, dychtící po uvědomění dojmů, povahu, která už +procítila, už pochopila mnoho zlého i dobrého? Dobře jsem +chápala, že je to hrozná krajnost, která ho přiměla, aby se +podruhé odhodlal svésti mne ke hříchu a obětovati takovým +způsobem mé ubohé, bezbranné dětství, aby se odvážil +ještě jednou zviklati mé neustálené svědomí. + +Nyní, schoulená v koutku, uvažovala jsem sama u sebe, proč mně +sliboval odměnu za to, nač jsem se už odhodlala ze své vlastní +vůle. Nové pocity, nové snahy, dosud neznámé, nové otázky +celými hejny vznikaly ve mně a já se trápila těmi otázkami. +Pak jsem náhle začala přemýšleti o mamince; představila jsem +si její hoře, až ztratí poslední mozolně vydělané peníze. + +Konečně maminka odložila práci, kterou se zabývala přes své +síly, a zavolala mne. Já se zachvěla a šla k ní. Vzala z +prádelníku peníze a podávajíc mně je, řekla: „Jdi, +Nétičko; ale pro Boha, aby tě neošidili, jako ondyno, a +neztrať je nějak!" + +Pohlédla jsem prosebným pohledem na otce. On však kýval hlavou, +pochvalně se usmíval a třel si ruce nedočkavostí. Odbilo šest +hodin a koncert byl ustanoven na sedmou hodinu. Také mnoho +vytrpěl za toho čekání. + +Zastavila jsem se na schodech a čekala jsem. Byl tak rozčilen a +netrpěliv, že vyběhl hned za mnou, nic nedbaje takové +neopatrnosti. Odevzdala jsem mu peníze; na schodech bylo tma a +nemohla jsem mu tedy viděti do tváře; ale cítila jsem, že se +celý třásl, když bral peníze. Stála jsem jako sloup a +nehýbala se s místa; konečně jsem se vzpamatovala, když mne +začal posýlat nahoru, abych mu přinesla klobouk. Nechtěl sám +ani do světnice vkročit. + +„Tatínku! Což ty nepůjdeš se mnou?" optala jsem se ho +přerývaným hlasem, uvažujíc na mysli poslední svou naději +— jeho záštitu. + +„Ne, jen jdi sama... Co? Počkej, počkej!" zvolal, jakoby si byl +vzpomněl, „počkej, hned ti přinesu dáreček; a ty zatím +doběhni nahoru a přines mi sem klobouk." + +Náhle jakoby byla ledová ruka sevřela mé srdce. Vzkřikla jsem, +odstrčila ho a běžela jsem nahoru. Když jsem vešla do +světnice, nebyla jsem k sobě podobna a kdybych byla v ten +okamžik chtěla říci, že mně peníze někdo vzal, maminka by +mně byla uvěřila. Ale nemohla jsem v ten okamžik promluviti +slova. V návalu křečovitého zoufalství vrhla jsem se na +matčinu postel a zakryla jsem si obličej rukama. Za minutku +dvéře tiše skřípnuly a přišel tatínek. Přiběhl si pro +klobouk. + +„Kde jsou peníze?" zvolala náhle maminka, která se v okamžiku +dovtípila, že se stalo cosi neobyčejného. „Kde jsou peníze? +Mluv, mluv!" + +Tu mne strhla s postele a postavila před sebe uprostřed světnice. + +Já mlčela, majíc oči upřené na zem. Jedva jsem chápala, co +se děje a co se mnou dělají. + +„Kde jsou peníze?" zvolala opět a zanechavši mne, obrátila se +náhle k tatínkovi, který už sáhal pro klobouk. „Kde jsou +peníze?" opakovala. „Ah, ona je dala tobě? Bezbožníku! +Zhoubce můj! Vrahu můj! Chceš také ji zahubit? Dítě? Ji, ji? +Ale ne; tak mně neujdeš!" + +Mžiknutím oka přiskočila ke dveřím, zavřela je na klíč a +klíč vzala k sobě. + +„Mluv, přiznej se!" obrátila se opět ke mně hlasem jedva +slyšným od rozechvění. „Přiznej se ke všemu! Mluv přece, +mluv ! Nebo... já nevím, co s tebou udělám?" + +Chytila mne za ruce a kroutila je mezi tím, co mne vyslýchala. +Byla úžasem otupělá. V ten okamžik jsem se zařekla, že budu +mlčet a neřeknu ani slova na tatínka; avšak bojácně jsem na +posled na něho zdvihla oči... Jediný jeho pohled, jediné jeho +slovo, vůbec něco takového, co jsem očekávala a zač jsem ho v +duchu prosila, a byla bych šťastna přese všechna muka, přes +všechno trápení... Ale Bože můj! Necitelným, hrozivým +posuňkem kázal mně, abych mlčela, jakobych se vůbec v ten +okamžik mohla báti něčí jiné hrozby. Mně se sevřelo hrdlo, +zatajil se mi dech, nohy mně podklesly a já se svalila beze +smyslů na zem... Opakoval se můj včerejší nervový záchvat. + +Když jsem se vzpamatovala, ozvalo se náhle klepání na dvéře +našeho bytu. Maminka otevřela a spatřila lokaje v livreji, +který vstoupiv do světnice a s podivením se ohlížeje pro nás +všech, počal se ptáti na hudebníka Jefimova. Otčím se +přihlásil. Tu mu lokaj odevzdal psaní a oznámil, že +přichází od pana B., jenž se právě nachází u knížete. V +obálce byla vstupenka do koncertu S...ce. + +Příchod lokaje v nádherné livreji, jenž nezamlčel jméno +knížeté, svého pána, který ho schválně poslal k nuznému +hudebníku Jefimovu — vše to v okamžiku způsobilo mocný dojem +na maminku. Zmínila jsem se už na počátku svého vypravování, +že ubohá žena nepřestala milovati svého muže. I nyní, přese +všechny svízele a útrapy, trvající celých osm let, její +srdce se nezměnilo: i nyní ještě ho mohla milovat! + +Bůh ví! Snad se jí zdálo, že tímto okamžikem nastává +změna v jeho osudu. Na ni měl vliv i pouhý stín nějaké +naděje. A kdož ví — snad také byla trochu překvapena +nezlomným sebevědomím svého potrhlého muže. Ostatně není +ani možno, aby toto sebevědomí nemělo na ni, slabou ženu, +aspoň nějaký vliv, a na pozornosti knížete mohla tedy v +jediném okamžiku založiti tisíce plánů do budoucna. V +okamžiku byla hotova obrátiti se zase k němu, mohla mu +odpustiti, že zničil celý její život, ba i jeho poslední +zločin — že obětoval její jediné dítě, a v záchvatu +bystře vzplanuvšího nadšení, v záchvatu nové naděje +snížiti tento zločin na pouhý přestupek, na slabost, +zaviněnou bídou, špinavým životem, zoufalým postavením. +Stále se dávala unášet, a v tomto okamžiku znova měla +pohotově odpuštění i bezměrnou soustrast pro svého zhynulého +muže. + +Otec počal rozpačitě přebíhat; i jeho překvapila pozornost +knížete a pana B. Pak se obrátil přímo k mamince, něco jí +pošeptal a ona vyšla ze světnice. Za dvě minuty se vrátila, +přinesla rozměněné peníze a tatínek z nich dal rubl stříbra +poslovi, jenž odešel se zdvořilou poklonou. + +Hned na to maminka zase odešla, vrátila se za minutku s +žehličkou, vyhledala nejlepší mužovu náprsenku a začala ji +žehliti. Sama mu zavázala na krku batistový nákrčník, jejž +uschovala pro všechen případ od dávných dob spolu s černým, +ovšem už valně obnošeným frakem, který si tatínek dal +šíti, když vstoupil k divadlu do orchestru. + +Když byla toiletta hotova, otec vzal klobouk, ale před odchodem +požádal ještě za sklenici vody. Byl bledý a ve svém +znemožení sedl na židli. Vodu podala jsem mu již já; možná, +že nepříznivý cit znova se vkradl do srdce matčina a zchladil +její nedávné nadšení. + +Tatínek odešel, my jsme zůstaly samy. Schoulila jsem se opět v +koutečku a dlouho mlčky jsem patřila na maminku. Nikdy jsem ji +neviděla tak rozechvěnou. Rty se jí třásly, bledé tváře se +náhle rozpálily a chvílemi trhala všemi údy. Konečně se +její stesk počal vylévati žalostnými slovy, hluchým lkáním +a naříkáním. + +„Tím vším jsem já nešťastná sama vinna!" hovořila pro +sebe. „Co z ní bude? Co z ní bude, až umru?" pokračovala, +stanouc uprostřed světnice, jako bleskem zachvácená od této +jediné myšlénky. „Nétičko, dítě mé, moje ubohá, +nešťastná!" pravila, berouc mne za ruku a křečovitě mne +objímajíc. „Kdo se tebe ujme, když já ani za svého +živobytí nemohu tě vychovat, nemohu za tebou přihlédnouti a +opatrovati tě? Och ty mně nerozumíš. Rozumíš mi? Budeš si +pamatovat, co jsem nyní řekla, Nétičko? Budeš si to příště +pamatovat?" + +„Budu, budu, maminko!" odpověděla jsem spínajíc prosebně +ruce. + +Dlouho, pevně mě držela v objetí, jakoby se třásla od pouhé +myšlénky, že se musí se mnou rozloučit. Srdce mně pukalo. + +„Maminko, mámo!" zvolala jsem s pláčem; „proč... proč +nemáš tatínka ráda?" Vzlykot nedal mně dokončiti. + +Z jejích prsou vyrvalo se zastenání. Potom v novém, hrozném +stesku jala se choditi sem tam po světnici. + +„Ubohá, moje ubohá! A já ani nepozorovala, jak vyrostla! Ona +ví, všechno ví! Můj Bože! Jaký dojem, jaký příklad!" A +opět zalomila rukama v zoufalství. + +Pak přistoupila ke mně a s šílenou láskou celovala mne, +líbala mně ruce, kropila je slzami, prosila za odpuštění... +Nikdy jsem neviděla takového utrpení... + +Konečně jako umučená upadla v zapomenutí. Tak prošla celá +hodina. Potom vstala celá utýraná a unavená a řekla mně, +abych si lehla. Odešla jsem do svého koutka, zabalila se do své +pokrývky, ale usnouti jsem nemohla. Trápila mne ona, trápil mne +i tatínek. S netrpělivostí čekala jsem jeho návratu. Jakási +hrůza se mne zmocňovala při pomyšlení na něho. + +Za půl hodiny maminka vzala svíčku a přišla ke mně podívat +se, spím-li. Abych ji uspokojila, zamhouřila jsem oči a +tvářila se, jakobych spala. Pohlédla na mne a pak tiše +přistoupila ke skříni, otevřela, a nalila si sklenici vodky. +Vypila ji a lehla spat, nechavši hořící svíci na stole a +dvéře nezavřené, jak činívala vždy, když se tatínek pozdě +v noci vracíval domů. + +Ležela jsem v dřímotě, ale úplně usnouti jsem nemohla. Sotva +jsem na chvíli zavřela oči, hned jsem zase procitala a +obcházela mne hrůza následkem strašných snů. Tesklivost moje +vzrůstala víc a více. Chtěla jsem křičet, ale křik mi +zmíral v prsou. + +Konečně, už pozdě v noci, jsem uslyšela, jak se otevřely +naše dvéře. Nepamatuju se, mnoho-li uběhlo času, ale když +jsem náhle úplně otevřela oči, spatřila jsem tatínka. Zdálo +se mně, že byl strašně bledý. Seděl na židli u samých +dveří a jakoby o něčem přemýšlel. Ve světnici bylo mrtvé +ticho. Opláklá lojová svíčka smutně osvěcovala náš +příbytek. + +Dlouho jsem se dívala, ale tatínek se pořád nehýbal s místa. +Seděl nehybně stále v téže pose s hlavou sklopenou, rukama +křečovitě opřený o kolena. Několikrát jsem chtěla na něho +zavolat, ale nesměla jsem. Byla jsem jako přimražená. + +Konečně se vzpamatoval, zdvihl hlavu a vstal se židle. Postál +několik minut uprostřed světnice, jakoby se odhodlával k +něčemu. Pak přistoupil najednou k maminčině posteli, +naslouchal a přesvědčiv se, že spí, odešel ke kufru, v němž +ležely jeho housle. Otevřel kufr, vyndal černé pouzdro a +postavil je na stůl. Pak se znovu ohlédl po světnici. Pohled +jeho byl kalný a těkavý, takový, jakého jsem nikdy u něho +nepozorovala. + +Už se chápal houslí, ale zas je odložil, vrátil se a zavřel +dvéře. Potom, spozorovav, že skříň je otevřena, přistoupil +k ní tichounce, uviděl sklenici a vodku, nalil si a vypil. Po +třetí se chopil houslí, ale po třetí je odložil a zase +přistoupil k matčině posteli. Trnouc hrůzou, čekala jsem, co +bude. + +Jaksi velmi dlouho naslouchal u postele; pak najednou strhnul +pokrývku s obličeje a počal jej omakávati rukou. Já se +zachvěla. Nahnul se ještě jednou a přiložil skoro až k ní +hlavu. A když se naposled zdvihl, zdálo se mi, jakoby úsměv +přelétl po jeho strašně zbledlém obličeji. Tiše a opatrně +pokryl spící pokrývkou, zastřel jí hlavu a nohy... a já se +počala třásti nesrozumitelnou mě hrůzou. Jímal mne strach o +maminku, o její hluboký spánek a s nepokojem pohlížela jsem na +tu nehybnou linii, která úhlovitě rýsovala na pokrývce údy +jejího těla... Jako blesk prolétla strašná myšlénka mou +hlavou! + +Když otec ukončil všechny přípravy, přistoupil opět ke +skříni a dopil zbytek vodky. Celý se třásl, když odcházel ke +stolu. Nebylo možná ho poznati — tak byl bledý. Tu se opětně +chopil houslí. Vídala jsem ty housle, věděla jsem, co to je, +ale nyní jsem očekávala cosi hrozného, strašného, +úžasného... a zachvěla jsem se od prvních jejich zvuků. + +Tatínek začal hrát. Ale zvuky šly jaksi trhaně; zastavoval se +každý okamžik, jakoby si na něco vzpomínal; konečně s +utýranou, zmučenou tváří odložil smyčec a jaksi divně +pohlédl na postel. Tam ho cosi neustále znepokojovalo. +Přistoupil opětně k posteli... Neušel mi ani jediný jeho pohyb +a zmírajíc hroznou předtuchou, sledovala jsem otce. + +Náhle počal ve spěchu cosi hledati pod rukama, a opět táž +strašná myšlénka jako blesk mne spálila. Přišlo mi na mysl, +proč maminka spí tak tvrdě? Proč se neprobudila, když jí +rukou omakával obličej? Konečně jsem spatřila, že počal +snášeti všechno, co mohl najíti z našeho šatstva, vzal +maminčin salup, svůj starý kabát, župan, ba i moje šaty, +které jsem svlékla se sebe, a vším tím zakryl maminku úplně +a uschoval ji pod hromadou hadrů. Ona pořád ležela nehybně, +nepohnula ani jediným údem. + +Spala už hlubokým spánkem! + +Když ukončil tuto práci, oddechl si svobodněji. Nyní mu již +nepřekáželo nic, ale přece ho ještě něco znepokojovalo. +Přestavil tedy svíčku a obrátil se tváří ke dveřím, aby +nemusil hleděti na postel. Na konec vzal housle a s jakýmsi +zoufalým pohybem trhnul smyčcem... Hudba začala. + +Ale to nebyla hudba... Pamatuju se na všechno jasně, do +posledního okamžiku; pamatuju si všechno, co tehda ohromilo mou +pozornost. Ne, to nebyla taková hudba, jakou jsem později +slýchala! To nebyly zvuky houslí, nýbrž jakoby byl čísi +hrozný hlas poprvé zahřměl v našem tmavém obydlí. Buď byly +nepravidelné, chorobné mé dojmy, nebo mé smysly byly ohromeny +vším, čeho jsem byla svědkem, a tím byly připraveny na dojmy +strašné, nesnesitelně trapné: ale já jsem pevně +přesvědčena, že jsem slyšela stenání, křik lidský, pláč; +celé zoufalství vylévalo se v těch zvucích a konečně, když +zahřměl hrozný finálný akkord, v němž bylo všechno, co jest +hrozného v pláči, mučícího V mukách a teskného v +beznadějném stesku: všechno to jakoby se bylo sloučilo +dohromady. + +Nemohla jsem vydržet; zatřásla jsem se, slzy mi vytryskly z +očí, a se strašným, zoufalým křikem vrhla jsem se k +tatínkovi a objala jsem ho rukama. On vykřikl a spustil housle. + +Minutku stál, jako zmatený. Potom se jeho oči zakmitaly a +běhalý ze strany na stranu. Zdálo se, jakoby něco hledal; +náhle chytil housle a napřáhnul je na mne. Ještě okamžik a +snad by mne byl zabil do smrti. + +„Tatínku!" vzkřikla jsem, „tatínku!" + +On se zachvěl jako list, uslyšev můj hlas a odstoupil na dva +kroky. + +„Ach! Tedy ty jsi ještě zůstala! Tedy ještě není všemu +konec! Ty jsi tedy ještě zůstala se mnou!" vzkřikl a zdvihl mne +za ramena do povětří. + +„Tatínku!" zvolala jsem znova, „nelekej mne, pro Boha! Já se +bojím! O!" + +Můj pláč jím pohnul. Pomalu mne zase spustil na zem a s minutku +na mne pohlížel mlčky, jakoby si na něco vzpomínal. Konečně, +jakoby ho bylo cosi obrátilo, jakoby ho byla dojala nějaká +strašná myšlénka, z jeho zkalených očí vytryskly slzy; +sehnul se ke mně a počal mně bedlivě pohlížeti do obličeje, + +„Tatínku!" zvolala jsem opět, umírajíc strachy, „nehleď +tak, tatínku! Odejděme odsud! Odejděme rychle! Pojďme, utečme!" + +„Ano, utečeme, utečeme! Je čas! Pojďme, Nétičko! Rychle, +rychle!" + +Tu začal spěchat, jakoby se byl teprve nyní dovtípil, co má +dělat. Ohlížeje se ve spěchu vůkol sebe a spatřiv na zemi +maminčin šátek, zdvihl jej a schoval do kapsy. Potom uviděl +čepec; také jej zdvihl a schoval k sobě, jakoby se chystal na +dalekou cestu a sbíral vše, čeho bylo třeba. + +V okamžiku jsem se oblekla a počala také ve spěchu sbírati +vše, co se mně zdálo nutným na cestu. + +„Všechno? Všechno?" ptal se otec. „Je všechno hotovo? +Rychle, rychle!" + +Honem jsem svázala uzlík, hodila si na hlavu šátek a už jsme +se oba ubírali ke dveřím, když mne najednou napadlo, že musím +vzíti také obrázek, jenž visel na stěně. Tatínek ihned s +tím souhlasil. Byl nyní tichý, mluvil pošeptmu a jen mne +pobízel, abych chvátala. + +Obrázek visel příliš vysoko; přinesli jsme tedy oba židli, na +ni postavili stoličku, vylezli jsme na ni a s namaháním jsme +sundali obrázek. Tím bylo všechno připraveno k našemu odchodu. +Vzal mne za ruku a šli jsme. Náhle však mne tatínek zadržel. +Dlouho si třel čelo, jakoby na něco vzpomínal, co jsme ještě +zapomněli. Konečné, jakoby si byl vzpomněl, čeho bylo ještě +třeba, vyhledal klíče, které ležely pod maminčinou poduškou +a ve chvatu počal cosi hledati v prádelníku. Konečně se +vrátil ke mně a přinesl něco peněz, nalezených ve schránce. + +„Tu máš, vezmi to a dej pozor," zašeptal mně; „neztrať, +pamatuj si!" + +Peníze mně vložil nejprve do ruky, ale pak je vzal a vstrčil +mně je za ňadra. Pamatuju se, že jsem se zachvělo, když se +mého těla dotknulo ono stříbro, a jakobych byla teprve v onom +okamžiku pochopila, co jsou peníze. By li jsme opět hotovi, +avšak on mne zase zadržel. + +„Nétičko!" pravil mně, jakoby s těží cosi rozmýšlel, +„děvenko má, zapomněl jsem... Ale co?... Čeho je třeba? +Nemohu si vzpomenout!... Ano, ano, vzpomněl jsem si!... Pojď sem, +Nétičko!" + +Přivedl mne do kouta, kde visel svatý obraz a řekl, abych +poklekla. + +„Modli se, dítě mé, pomodli se! Bude ti snáze!... Opravdu, +snáze bude," šeptal mně, ukazuje na obraz a jaksi divně na mne +pohlížeje. „Pomodli se, pomodlí!" mluvil jakýmsi prosebným, +zbožným hlasem. + +Padla jsem na kolena, sepala ruce a plna hrůzy a zoufalství, jež +mnou úplně už ovládlo, klesla jsem na podlahu a proležela tak +několik minut, jako mrtvá. Napínala jsem všechny své +myšlénky, všechny své city k modlitbě, ale strach mne +udolával. Zdvihla jsem se, ztrýzněná tesklivostí. Už jsem +nechtěla jíti s ním, bála jsem se ho; chtěla jsem zůstati +doma. Konečně to, co mne mučilo a tísnilo, vyrvalo se z mých +prsou. + +„Tatínku," zvolala jsem, tonouc v slzách, „což maminka? Co +dělá maminka? Kde je, co dělá moje maminka?" + +Nemohla jsem mluviti dále, poněvadž slzy zatopily má slova. + +On pohlížel také se slzami na mne. Konečně mne vzal za ruku, +přivedl k posteli, odházel hromadu šatstva a zdvihl pokrývku. +Můj Bože! Ona ležela mrtvá, vychladlá a už zsinalá! Jako +smyslů zbavená padla jsem na ni a objala její mrtvolu. Otec mne +přinutil, abych klekla. + +„Pokloň se jí, dítě!" řekl při tom, „rozluč se s ní.. + +Poklonila jsem se. Otec se poklonil spolu se mnou... Byl hrozně +bledý; jeho rty se pohybovaly a cosi šeptaly. + +„To já ne, Nétičko, já ne," pravil mi, ukazuje třesoucí se +rukou na mrtvolu. „Slyšíš, já ne, já tím nejsem vinen. +Pamatuj si, Nétičko." + +„Tatínku, pojďme," zašeptala jsem s hrůzou. „Je čas!" + +„Ano, je čas, už dávno je čas," odpověděl, chopiv mne +pevně za ruku a spěchaje ven ze světnice. „Tedy na cestu! +Chvála Bohu, chvála Bohu, všechno je teď ukončeno." + +Sešli jsme se schodů. Rozespalý podomek otevřel nám vrata, +podezřele na nás pohlížeje, a tatínek, jakoby se bál, aby se +ho na něco neoptal, vyběhl první ze vrat, tak že jsem ho jedva +dohonila. Přešli jsme naši ulici a vyšli na nábřeží +kanálu. V noci na dlažbu napadalo sněhu, jenž padal i nyní +drobnými kločky. Bylo zima; mráz mně pronikal do kostí, i +běžela jsem za tatínkem, uchopivši se křečovitě za polu jeho +fraku. Housle si nesl pod paždím a každou minutu se zastavoval, +aby si lépe pod paždím upravil pouzdro. + +Šli jsme asi čtvrt hodiny; konečně zahnul po náspu k samému +kanálu a sedl si tam na sloupek. Dva kroky od nás byl v ledu +prosekaný otvor. Kolkolem ni živé duše. Bože! Jakoby dnes +bylo, pamatuju si ten strašný pocit, který mne náhle schvátil. +Splnilo se tedy konečně všechno, o čem jsem blouznila celý +rok. Odešli jsme z našeho nuzného obydlí... Ale splnilo-li se, +co jsem očekávala, o čem jsem blouznila, co se vytvořilo v mé +dětské fantasii, když jsem strojila plány o štěstí toho, +koho jsem milovala způsobem tak nedětským? Nejvíc mne v tom +okamžiku trápila maminka. „Proč jsme ji nechali samotnou?" +myslila jsem si. „Proč jsme opustili její tělo, jako +zbytečnou věc?" Pamatuju se, že to právě mne nejvíc mučilo a +trápilo. + +„Tatíčku!" zvolala jsem, nemajíc síly, abych déle zdržovala +mučivé starosti své, „tatíčku!" + +„Co chceš?" řekl přísně. + +„Proč jsme tam, tatínku, nechali maminku? Proč jsme ji +opustili?" ptala jsem se a dala se do pláče. „Tatínku, vraťme +se, zavolejme k ní někoho." + +„Ano, ano!" zvolal náhle, vzpamatovav se a vstávaje se sloupku, +jakoby mu bylo přišlo na mysl něco nového, co rozptýlilo +rázem všechny jeho pochybnosti. „Ano, Nétičko, tak nesmíme +jednat. Musíme jít k mamince; jí je tam zima! Jdi k ní. +Nétičko, jdi; není tam tma, je tam svíčka. Neboj se, zavolej k +ní někoho, a potom přijd ke mně. Jdi sama, já tu na tebe +počkám... Vždyť já ti neodejdu..." + +Šla jsem hned. Ale sotva jsem vyšla na chodník, jakoby mne bylo +náhle cosi bodlo do srdce... Ohlédla jsem se a uviděla, že on +už také vyběhl s druhé strany a utíká ode mne, zanechávaje +mne samotnou, opouštěje mne v takový okamžik! Vykřikla jsem, +co jsem měla síly a strašné polekaná dala jsem se do běhu za +ním. Pozbývala jsem dechu; on běžel pořád rychleji a +rychleji... už jsem ho ztrácela s očí. + +Na cestě jsem uviděla jeho klobouk, který ztratil na útěku; +zdvihla jsem jej a opět jsem běžela za ním. Dech ve mně +ustával a nohy mně klesaly. Cítila jsem, že se cosi hrozného +děje se mnou. Pořád se mně zdálo, že je to sen a chvílemi +vznikal ve mně takový pocit, jako ve snách, když se mně +zdávalo, že od něho utíkám, ale nohy mně klesají, doháněč +už mne chytá a já padám, zbavená smyslů. + +Trapný pocit rozrýval mně srdce. Bylo mně ho líto; srdce mně +pukalo, když jsem si představovala, jak běží bez pláště, +bez klobouku, jak utíká ode mne, svého milovaného dítěte... +Přála jsem si dohoniti ho pouze proto, abych ho ještě jednou +vroucně políbila, řekla mu, aby se mne nebál, ubezpečila ho a +uspokojila, že za ním nepoběhnu, jestliže si toho nepřeje, +nýbrž že se sama vrátím k mamince. + +Konečně jsem spozorovala, že zahnul do jakési ulice. Když jsem +přiběhla a také zahnula do oné ulice, ještě jsem ho +rozeznávala před sebou... Ale tu mne opustily síly; dala jsem se +do pláče, do křiku, Pamatuju se, že jsem ve běhu vrazila do +dvou lidí, kteří se zastavili uprostřed chodníku a s +podivením hleděli na nás dva. + +„Tatínku, tatínku!" zvolala jsem naposled, ale náhle jsem +sklouzla na chodníku a padla u vrat jakéhosi domu. Pocítila +jsem, že celý můj obličej se polil krví! Okamžik na to +pozbyla jsem vědomí... + +Vzpamatovala jsem se v teplé, měkké posteli a uviděla jsem +vedle sebe přívětivé, laskavé tváře, které s radostí +uvítaly mé probuzení. Spozorovala jsem stařenku s brejlemi na +nose, vysokého pána, jenž pohlížel na mne s hlubokým +soucitem; pak spanilou mladou dámu a konečně šedého +stařečka, který mne držel za ruku a díval se na hodinky. + +Procitla jsem k novému životu. Jeden z těch dvou lidí, které +jsem potkala na svém útěku, byl kníže Ch...ský a u vrat jeho +domu jsem sklesla. Když po dlouhém pátrání zvěděli, kdo +jsem, kníže, jenž poslal mému otci vstupenku do koncertu +S...ce, dojat podivnou náhodou, rozhodl se, že mne přijme do +svého domu a dá vychovati se svými dětmi. Počali pátrati, co +se stalo s mým otcem a zvěděli, že byl zadržen kýmsi už za +městem v návalu ztrnulé pomatenosti. Odvezli ho do nemocnice, +kde umřel za dva dni. + +Umřel, protože taková smrt byla pro něho nutností, +přirozeným následkem celého jeho života. Musil tak zemříti, +když všechno, co ho podporovalo v životě, rázem se zřítilo, +rozprchlo se jako přízrak, jako beztělý, prázdný sen. Umřel, +když zmizela poslední jeho naděje, když v jediném okamžiku +rozřešilo se před ním samým a vešlo v jeho vědomí všechno, +čím se klamal a co bývalo podporou jeho života. Pravda oslepila +ho svou nesnesitelnou září, a co bylo lží, stalo se lží i +pro něho. + +V poslední hodině svého života uslyšel znamenitého genia, +který mu vysvětlil, co vlastně je on, Jefimov, a odsoudil ho na +vždy. S posledním zvukem, který sletěl se strun houslí +geniálního S...ce, odhalilo se před ním veškero tajemství +umění, a genius, věcně mladistvý, mohutný a pravdivý, +rozdrtil ho svou pravdivostí. + +Zdá se, že všechno, co jen v tajemných, nepostihlých mukách +hnětlo ho po celý život, všechno, co se mu doposud jen snilo a +mučilo ho pouze ve snách nemakavě, nepostižitelně, co snad +chvílemi tušil, ale před čím s hrůzou prchal, zakrývaje se +lží celého svého života, vše, co předvídal, ale čeho se +obával až doposud — že to všechno náhle, jedním rázem +osvítilo se před ním, otevřelo se jeho očím, které +tvrdošíjně nechtěly uznávati až do této chvíle světlo za +světlo, tmu za tmu. + +Ale pravda byla nesnesitelna pro jeho oči, jež rozhleděly +poprvé všechno, co bylo, co jest, i to, co ho očekává; pravda +oslepila a sežehla jeho rozum. Udeřila do něho náhle přímo, +jako blesk. Splnilo se náhle to, co očekával po celý život se +strachem a hrůzou. Zdálo se, že po celý život sekera visela +nad jeho hlavou, po celý život čekal každý okamžik v +nevylíčitelných mukách, že dopadne na něho, a konečně +sekera dopadla! Rána byla smrtelná. Chtěl uprchnouti před svým +ortelem, ale nebylo kam uprchnouti: poslední naděje zmizela, +poslední výmluva ztracena. Ta, jejíž život tísnil ho tolik +let, která mu ztrpčovala život, ta, po jejíž smrti dle své +zaslepené víry měl znova náhle oživnouti — umřela. Byl +konečně sám, nic mu nepřekáželo, byl konečně svoboden! +Naposledy, v křečovitém záchvatu zoufalství chtěl sám sebe +souditi, souditi bezohledně a přísně, jako nestranný, +nezištný soudce; ale jeho osláblý smyčec mohl jen slabě +opětovati poslední hudební větu genia... V tom okamžiku +šílenství, které číhalo na něho deset let, uchvátilo ho +neúklonně. + + +IV. + +Zvolna jsem se uzdravovala; ale i když jsem úplně vstala s +postele, mysl má byla stále ještě jaksi spoutána a dlouhou +dobu jsem nemohla pochopit, co se vlastně stalo se mnou. Byly +okamžiky, kdy se mně zdálo, že vidím sen a pamatuju, že jsem +si přála, aby všechno, co se přihodilo, obrátilo se v sen! +Usínajíc na večer doufala jsem, že se náhle nějakým +způsobem probudím opět v naší chudobné světnici a uvidím +otce i matku... Ale konečně se mi vyjasnilo mé nynější +postavení, a znenáhla jsem pochopila, že jsem zůstala na +světě sama jediná a žiju u cizích lidí. Tu jsem poprvé +pocítila, že jsem sirotek. + +Počala jsem si dychtivě všímati všeho nového, co mne tak +nenadále obklíčilo. Zprva se mně všechno zdálo podivným a +nápadným, všechno mne zaráželo: i nové tváře, i nové +obyčeje, i pokoje starého knížecího domu. Vidím je, jako +nyní: veliké, vysoké, nádherné, ale takové zasmušilé a +mračné, že jsem se opravdu bávala pustiti se skrze některý +dlouhý, předlouhý sál, ve kterém se mně zdálo, že úplně +zmizím. Nemoc má ještě neminula a mé dojmy byly mračné, +těžké, hodily se tedy dobře k onomu slavnostně zasmušilému +obydlí. + +Mimo to i jakýsi, mně samé ještě nejasný stesk počal víc a +více narůstati na mém malinkém srdci. S podivením zastavovala +jsem se před nějakým obrazem, zrcadlem, krbem vymyšlené +práce, nebo před sochou, která jakoby se byla naschvál schovala +do hlubokého výklenku, aby mne odtud snáze mohla pozorovati a +nějak mne polekati, zastavovala jsem se a potom najednou jsem +zapomínala, proč jsem se zastavila, co chci, o čem jsem začala +přemýšleti, a když jsem se pak vzpamatovala, strach a rozpaky +padaly na mne a srdce mi silně začínalo tlouci. + +Z osob, které mne časem přicházely navštívit, dokud jsem +ještě ležela nemocná, kromě stařečka doktora nejvíc mne +překvapila tvář jistého pána, už dosti letitého, +neobyčejně vážného, ale spolu i dobrého, jenž na mne +patříval s hlubokým soucitem. Jeho tvář oblíbila jsem si nade +všechny ostatní. Velmi se mi chtělo dáti se s ním do řeči, +ale bála jsem se; byl napohled vždycky truchlivý, mluvil +přerývaně, málo, a úsměv nikdy nezahrál na jeho ústech. + +Byl to sám kníže Ch...ský, který mne nalezl a poskytl mně +útulek ve svém domě. Když jsem se začala uzdravovat, jeho +návštěvy stávaly se neustále řidšími a řidšími. +Konečně při poslední návštěvě přinesl mně cukrátek, +jakousi dětskou knihu s obrázky, poceloval mne, udělal křížek +a požádal, abych byla veselejší. Těše mne dodal, že brzy +budu míti společnici, také takovou holčičku, jako já jsem, +totiž jeho dceru Káťu, která jest nyní v Moskvě. Potom, +promluviv cosi s obstárlou Francouzkou, chůvou jeho dětí a se +služkou, která mne opatrovala, ukázal jim na mne, odešel, a od +té doby neviděla jsem ho zrovna tři neděle. + +Kníže žil ve svém domě nad míru osaměle. Větší polovinu +domu zaujímala kněhyně; sama také nevídala knížete někdy po +celé neděle. Později jsem spozorovala, že i všechna domácí +čeleď málo o něm mluvila, jakoby ho ani nebylo v domě. +Všichni si ho vážili a také — jak bylo zřejmo — měli ho +rádi, a přece pohlíželi na něho jako na podivína. Zdá se, +že i sám uznával, že je velmi podivný, málo podobný k +ostatním a proto se snažil co možná nejméně se ukazovati +všem na oči... Později budu míti příležitost velmi mnoho a +daleko podrobněji o něm mluviti. + +Jednoho rána mne převlekli do čistého, tenkého plátna, +oblekli na mne černé, vlněné šaty s bílými smutečními +výložky, na které jsem pohlížela s jakýmsi truchlivým +překvapením, přičesali mně vlasy a přivedli mne s +hořejších místností dolů, do pokojů kněhyně. Stanula jsem +jako vkopaná, když mne k ní přivedli: nikdy jsem ještě kolem +sebe neviděla tolik bohatství a nádhery. + +Ale dojem ten byl okamžitý a hned jsem zbledla, jakmile jsem +uslyšela hlas kněhyně, jež kázala, aby mne přivedli blíže k +ní. Už když mne oblékali, pomyslila jsem si, že mne +připravují k jakémusi mučení, ač Bůh ví, proč taková +myšlénka ve mně vznikla. Vůbec vstoupila jsem v nový život s +jakousi divou nedůvěrou ke všemu, co mne obklopovalo. + +Avšak kněhyně byla ke mně velice přívětivá a pocelovala +mne. Vzhlédla jsem na ni směleji. Byla to táž spanilá dáma, +kterou jsem spatřila, když jsem se vzpamatovala ze svých +mrákot. Ale celá jsem se otřásla, když jsem líbala její ruku +a nikterak jsem nemohla sebrati tolik síly, abych mohla něco +odvětiti na její otázky. Poručila mi, abych si sedla vedle ní +na nizoučkou taburetku. Zdá se, že to místo bylo určeno pro +mne už napřed. Bylo vidno, že si kněhyně upřímně přála +přilnouti ke mně vší duší, prokázati mně svou lásku a +úplně mně nahraditi matku. Ale já jsem nikterak nemohla +pochopiti, že šťastná náhoda mne přivedla do tohoto domu a +neuměla jsem jí vnuknouti dobré mínění o sobě. + +Dali mně krásnou knížku s obrázky a řekli, abych se na ně +dívala. Sama kněhyně psala k někomu psaní, čas ob čas +odkládala péro a opět se dávala se mnou do řeči. Ale já se +pletla, upadala do rozpaků a nic kloudného nemohla jsem ze sebe +vypraviti. Slovem, ačkoli můj příběh byl velice neobyčejný a +v něm velikou roli hrál osud a různé, až tajemné cesty, a +vůbec v něm bylo mnoho zajímavého, nevysvětlitelného, ba až +fantastického, přece jsem já sama jako na vzdory všem těmto +melodramatickým okolnostem zůstávala praobyčejným dítětem, +bojácným, polekaným a skoro jako přihlouplým. Zejména toto +poslední se kněhyni pranic nelíbilo a zdá se, že jsem ji dosti +brzy vůbec omrzela, z čehož viním ovšem jen samu sebe. + +Po druhé hodině začaly návštěvy a kněhyně stala se ke mně +nákle zase pozornější a laskavější. Na dotazy hostů, +týkající se mne, odpovídala, že je to vysoce zajímavý +případ a potom vypravovala dále po francouzsky. Za jejího +vypravování na mne pohlíželi, kývali hlavami, divili se. Jeden +mladý pán měřil si mne lornětem, jeden voňavkou napuštěný +šedý stařeček chtěl mne pocelovat a já jsem bledla, +červenala a seděla se sklopenýma očima, bojíc se hnouti sebou +a chvějíc se na všech údech. Srdce se svíralo a bolelo mne. +Zalétala jsem duchem v minulost v naše podkroví, vzpomněla jsem +si na otce, na naše dlouhé, mlčelivé večery, na maminku, a +když jsem si vzpomněla na ni, do očí se mi draly slzy, hrdlo se +svíralo a jen jsem si přála, abych mohla utéci, zmizeti, +zůstati samotna... + +Potom, když návštěvy byly ukončeny, obličej kněhyně stal se +nápadně přísnějším. Už na mne pohlížela zasmušileji, +mluvila úsečněji a zejména mne lekaly její pronikavé, černé +oči, někdy celou čtvrt hodiny upřené na mne, a její pevně +semknuté, tenké rty. + +Večer mne odvedli nahoru. Usnula jsem s horečkou, v noci jsem se +probouzela s tesklivostí a pláčem následkem chorobných snů; +ráno pak začala táž historie a mne opět odvedli ke kněhyni. +Posléze ji samou jaksi omrzelo vypravovati svým hostům můj +příběh a hosty omrzelo projevovati mně svoji soustrast. Kromě +toho byla jsem praobyčejné dítě, prosté všeliké naivnosti, +jak se vyjádřila sama kněhyně, když mluvila mezi čtyřma +očima s jakousi obstárlou dámou, která se jí ptala, zdali se +nenudí se mnou. + +Konečně jednoho večera mne odvedli a víc už mne dolů +nepřiváděli. Tak skončilo mé favoritství. Ostatně mně bylo +dovoleno choditi všude, kam se mně zachtělo. Já pak nemohla +poseděti na jednom místě pro svou hlubokou tesklivost a byla +jsem velice ráda, když jsem mohla odejíti ode všech dolů do +velikých pokojů. + +Pamatuju se, že jsem si velice přála rozhovořiti se s +domácími lidmi; ale tolik jsem se bála, abych je nerozhněvala, +že jsem raději zůstávala samotna. Mým oblíbeným krácením +času bylo přituliti se někam do koutečka, kde mne nebylo +vidět, schovati se za nějaké nářadí a tam vzpomínat a +uvažovat o všem, co se mně přihodilo. + +Ale podivná věc! Jakobych vytratila z paměti konec toho, co se +se mnou přihodilo u rodičů, celou tu hroznou příhodu. Míhaly +se mně na mysli jen jednotlivé obrazy, vystupovala jednotlivá +fakta. Ovšem pamatovala jsem si všechno, i noc, i housle, i +tatínka; pamatovala jsem si, jak jsem přinášela peníze; ale +srovnati si v mysli, vyjasniti si ony události nemohla jsem +nikterak. Jen obtížněji stávalo se mi u srdce a když jsem ve +vzpomínkách přecházela k tomu okamžiku, když jsem se modlila +u mrtvé maminky, mráz náhle přebíhal po všech mých údech. +Třásla jsem se, hlasitě vzdychala a potom tak těžko jsem +oddychovala, tak se mné stísnily prsa a srdce počínalo tak +bystře tlouci, že jsem s leknutím vybíhala ze svého koutka. + +Ostatně neřekla jsem správně, že mne nechávali samotnou; nade +mnou neustále a horlivě bděli a přesně plnili rozkaz +knížete, který přikázal, aby mně ponechali úplnou svobodu, +ničím mne neobtěžovali, ale ani na minutku nespouštěli s +očí. Pozorovala jsem, že chvílemi někdo z domácích nebo ze +služebnictva přicházel se podívat do té komnaty, kde jsem se +nacházela a opět odcházel, nepromluviv ani slova. Mne velice +překvapovala a z části znepokojovala taková pozornost. Nemohla +jsem pochopiti, proč se to děje. Pořád se mně zdálo, že mne +chovají za jakýmsi účelem a néco potom chtějí se mnou +udělat. Pamatuju se, že jsem se neustále snažila zajíti někam +hodně daleko, abych v případě potřeby věděla, kam se schovat. + +Jednou jsem se zatoulala na parádní schodiště. Bylo celé z +mramoru, široké, vystlané koberci, obstavené květinami a +rozkošnými vázami. Na každém odpočívadle seděli mlčky dva +vysocí lokaji, neobyčejně pestře odětí, v rukavičkách a co +nejbělejších nákrčnících. Pohlédla jsem na ně celá +překvapená a nikterak mi nešlo do hlavy, proč tam sedí, +mlčí, pohlížejí jeden na druhého a nic nedělají. + +Takové osamělé procházky líbily se mně víc a více. Byla +mimo to i druhá příčina, pro kterou jsem utíkala shora. +Nahoře bydlela stará teta knížete, která skoro nikdy +nevycházela a nevyjížděla. Tato stařenka vštípila se ostře +v mé vzpomínky. Byla div ne nejváženější osobou v domě. Ve +styku s ní všichni dbali jakési slavnostní etikety, ba i sama +kněhyně, která vyhlížela tak hrdě a samovládně, pravidelně +dvakrát za týden v určité dni musila přicházeti nahoru a +činiti osobní návštěvu své tetě. Přicházela obyčejně z +rána; započínala suchá rozmluva, přerývaná často +slavnostním mlčením, za kteréhož stařenka buď šeptala +modlitbu, nebo přebírala růženec. Návštěva neskončila +dříve, dokud nepokynula sama tetička, která vstávala se svého +místa, pocelovala kněhyni na rty a tím jí dávala na +srozuměnou, že shledání je u konce. + +Dříve kněhyně byla povinna každý den navštěvovati svou +příbuznou; ale později na přání stařenčino nastala úleva a +kněhyně byla jen povinna ostatních pět dní v témdni každého +rána posýlat k tetičce pro zprávu, jak se jí vede. Vůbec +stará kněžna žila skoro jako v klášteře. Zůstala pannou, a +když jí minulo třicet pět let, zavřela se do kláštera, kde +prožila sedmnáct let, ale postřižení nepřijala; pak opustila +klášter a přijela do Moskvy, kde se ubytovala u sestry, +ovdovělé hraběnky L., jejíž zdraví stávalo se s každým +rokem chatrnější a při té příležitosti se smířila s +druhou sestrou, také kněžnou Ch...skou, s kterou více než +dvacet let byla rozvaděna. Ale stařenky, jak se vypravuje, +neprožily ani jedinkého dne v smíru, tisíckrát chtěly od sebe +odjeti, ale nemohly toho provést, protože na konec samy +spozorovaly, jak je každá z nich nezbytná dvěma ostatním pro +uvarování nudy a pro případ pomoci ve stáří. + +Ale přes to, že jejich způsob života nelákal a přes veškeru +slavnostní nudu, která panovala v jejich moskevském uzavřeném +obydlí, celé město pokládalo za svou povinnost činiti +pravidelné návštěvy třem klášternicím. Pohlíželi na ně +jako na ochránkyně všech aristokratických závětí a podání, +jako na živé letopisy starobylého bojarstva. Hraběnka zanechala +po sobě množství krásných vzpomínek a byla vůbec výtečná +žena. Lidé přijíždějící z Petrohradu činili jim své prvé +návštěvy. Čí návštěvy se přijímaly v jejich domě, toho +přijímali všude. + +Avšak hraběnka zemřela a sestry se rozjely. Starší kněžna +Ch...ská zůstala v Moskvě, kde ujala svou část dědictví po +hraběnce, jež umřela bezdětná; mladší, klášternice, +přestěhovala se k synovci, knížeti Ch...skému do Petrohradu. +Za to dvé dětí knížete, kněžna Káťa a Aleksandr zůstali +na návštěvě v Moskvé u babičky, aby ji bavili a těšili v +její samotě. Kněhyně, jež vášnivě milovala své děti, +nesměla ani hlesnout, když se s nimi loučila na celou dobu +ustanoveného smutku. Zapomněla jsem podotknouti, že smutek trval +ještě v celém knížecím domě, když jsem se v něm ubytovala; +ale lhůta jeho měla uběhnouti v krátké době. + +Stařenka kněžna oblékala se celá černě, šaty měla z +prosté vlněné látky a nosila škrobený, do varhánků +sbíraný bílý límeček, jenž jí dodával vzezření +špitálnice. Růženec nikdy neodkládala, slavnostně se +vypravovala ke mši, postila se každý den, přijímala +návštěvy různých duchovních a vážných lidí, čítala +duchovní knihy a vůbec vedla život čistě klášternický. +Tišina nahoře byla hrozná; nebylo možno ani dveřmi +skřipnouti. Stařenka měla bystrý sluch jako patnáctiletá +dívka a hned posýlala vyzvědít příčinu lomozu nebo i +pouhého zaskřipnutí. Všechno mluvilo šeptem, všechno chodilo +po špičkách, a ubohá Francouzka, také stařenka, byla +konečně nucena vzdáti se své oblíbené obuvi — střevíců s +podpatky. Podpatky bylý z domu vyloučeny. + +Dvě neděle na to, když jsem se objevila v domě, stařenka +kněžna poslala vyptat se na mne, kdo jsem, co jsem zač, jak jsem +se dostala do domu atd. Jí hned a uctivě vyhověli. Tu byl +poslán druhý schválný posel k Francouzce s dotazem, proč mne +kněžna až dosud neviděla? Ihned nastal poplach; mně počali +česati hlavu, mýti obličej, ruce, které i beztoho byly úplně +čisté, učiti mne, jak mám přistoupiti, pokloniti se, hleděti +veseleji a přívětivěji, jak mluvit — celou mne popletli. + +Pak byla vyslána poselkyně už s naší strany s návrhem, +nepřeje-li si kněžna viděti sirotka? Následovala odpověď +záporná, avšak byla ustanovena lhůta na zejtří po mši. +Nespala jsem celou noc a potom vypravovali, že jsem celou noc +blábolila, přistupovala ke kněžně a prosila ji za odpuštění. + +Konečně nastalo mé představení. Spatřila jsem malinkou, +vyzáblou stařenku, sedící v ohromném křesle. Zakývala na mne +hlavou, a nasadila si brejle, aby si mne mohla lépe prohlédnouti. +Pamatuju se, že jsem se jí hned na ponejprv nezalíbila. Učinila +poznámku, že jsem docela zdivočelá, neumím ani poklonu +učiniti, ani ruku políbiti. Započaly dotazy a já jedva +odpovídala; ale když řeč došla na otce a matku, dala jsem se +do pláče. + +Stařence bylo velmi nepříjemno, že jsem tak citlivá; ostatně +sama mne začala těšit a radila, abych naděje své složila na +Boha. Pak se mne otázala, kdy jsem byla naposled ve chrámě; a +poněvadž já jsem sotva pochopila smysl její otázky, neboť o +mé vychování nikdo nedbal, kněžna přišla zrovna v úžas. +Poslali pro kněhyni. Započala rada a bylo ustanoveno, že mne +povezou do chrámu v nejblíže příští neděli. Do té doby +kněžna slíbila, že se bude za mne modliti, ale poručila, aby +mne odvedli, protože jsem dle jejích slov zanechala v ní nad +míru těžký dojem. + +Nedivím se; ale jinak ani nemohlo být. Bylo však zřejmo, že +jsem se rozhodně nezalíbila. Týž den vzkázala, že příliš +dovádím, že je mne slyšet po celém domě, ačkoli jsem se toho +dne ani nehnula. Patrně stařence se něco zdálo. Avšak druhého +dne přišel týž vzkaz. Jako na neštěstí přihodilo se, že +jsem právě upustila číšku a rozbila ji. Francouzka a všechny +služebné přišly v úžas a v tu chvíli mne přestěhovaly do +nejvzdálenější světničky, kamž všechny následovaly za mnou +v záchvatu hrůzy. + +Sama už nevím, čím to všechno tehda skončilo. A to byla +příčina, proč jsem ráda odcházela dolů a toulala se samotná +po velikých sálech, neboť jsem věděla, že tam nikomu +nepřekážím. + +Pamatuju se, jak jsem kdysi seděla v jednom dolejším sále. +Zakryla jsem si obličej rukama, sklonila hlavu a tak jsem +proseděla nevím jak dlouho. Stále jsem přemýšlela a +přemýšlela. Můj nevyspělý rozum nebyl s to, aby rozřešil +veškeren můj stesk a mně bylo u duše čím dál, tím +obtížněji, truchlivěji. Náhle ozval se nade mnou čísi tichý +hlas: + +„Co tu děláš, moje ubohá?" + +Zdvihla jsem hlavu: byl to kníže. Jeho tvář vyjadřovala +hluboké účastenství a soustrast. Ale já pohlédla na něho +takovým zničeným, takovým nešťastným pohledem, že slzy +naplnily jeho veliké, modré oči. + +„Ubohý sirotečku!" pravil a pohladil mne po hlavě. + +„Ne, ne; nejsem sirotek! Ne!" zvolala jsem a zastenání vydralo +se z mých prsou a všechno se ve mně zdvihlo a vzbouřilo. Vstala +jsem s místa, chopila ho za ruku a líbajíc a slzami ji kropíc, +opakovala jsem prosebným hlasem: + +„Ne ne, nejsem sirotek! Ne!" + +„Dítě mé! Co je ti, má milá, ubohá Nétičko? Co je ti?" + +„Kde je maminka? Kde je moje maminka?" volala jsem, hlasitě +plačíc a nemajíc už síly, abych déle skrývala svůj stesk, +padla jsem celá zmožená před ním na kolena. „Kde je moje +maminka? Holoubku můj, řekni, kde je maminka?" + +„Odpusť mi, děťátko!... Ach, ubohá, já jsem jí +připomenul... Co jsem to udělal! Pojď, půjdeme spolu, +Nétičko, půjdeme spolu!" + +Chopil mne za ruku a rychle mne vedl za sebou. Byl dojat do hloubi +duše. Konečně jsme přišli do komnaty, které jsem až dosud +neviděla. + +Byla. to obraznice. Byl soumrak. Lampičky jasně kmitaly svými +plaménky po zlatých řízách a drahých kamenech svatých +obrazů. Zpod lesklých kovových říz mdle vyhlédaly obličeje +svatých. Zde všechno bylo tak málo podobno k ostatním +komnatám, tak bylo tajemno a truchlivo, že jsem byla překvapena +a jakési zděšení ovládlo mé srdce. Byla jsem k tomu tak +bolestně naladěna! Kníže ve spěchu mě přiměl, abych +poklekla před obrazem boží mateře a sám také klekl vedle +mne... + +„Modli se, dítě, pomodli se; budeme se oba modliti!" pravil +tichým, přerývaným hlasem. + +Ale já se modliti nemohla; byla jsem překvapena, ano poděšena; +vzpomněla jsem si otcových slov v onu poslední noc u těla mé +maminky a já klesla do mdlob. Pak jsem se rozstonala a za této +druhé periody své nemoci div jsem neumřela. Stalo se to +následujícím způsobem. + +Kdysi ráno čísi známé jméno ozvalo se v mých uších. +Uslyšela jsem jméno S...ce. Kdosi z domácích pronesl je vedle +mé postele. Trhla jsem sebou. Vzpomínky přivalily se ke mně a +já, vzpomínajíc, blouzníc a mučíc se proležela, už nevím, +kolik hodin v opravdovém blábolu. + +Procitla jsem už velmi pozdě. Kolem mne byla tma; noční +svítilna zhasla a služebná, která mne opatrovala, nebyla ve +světnici. Náhle jsem zaslechla zvuky vzdálené hudby. Chvílemi +zvuky úplně utichaly, chvílemi se ozývaly silněji a silněji, +jakoby se blížily. Nepamatuju se, jaký cit mnou ovládnul, jaký +záměr se náhle zrodil v mé chorobné hlavě. Vstala jsem s +postele a nevím, kde jsem nabrala sil, na spěch se oblékla do +svých smutečných šatů a šla, hmatajíc kolem sebe, ze +světnice. Ani v druhém, ani v třetím pokoji nepotkala jsem +živé duše. Konečně jsem se probrala na chodbu. Zvuky stávaly +se stále silnějšími a jasnějšími. + +Uprostřed chodby byly schody dolů; touto cestou chodila jsem +vždy do dolejších pokojů. Schodiště bylo jasně osvětleno; +dole chodili; přitiskla jsem se do koutka, aby mne nespozorovali, +a jakmile bylo možno, sešla jsem dolů na druhou chodbu. Hudba +zaznívala ze sousedního sálu; tam bylo hlučno, hovořilo se, +jakoby se tam bylo shromáždilo na tisíc lidí. Jedny dvéře do +sálu, přímo z chodby, byly zavěšeny ohromnou dvojitou +portierou z jasně červeného aksamítu. Zdvihla jsem přední +závěsu a stoupla jsem si mezi portiery. Srdce mně tlouklo tak, +že jsem jedva stála na nohou. + +Ale za několik minut přemohla jsem své rozčilení a osmělila +se konečně odhrnouti trochu kraj druhé závěsy... Můj Bože! +Ten ohromný, mračný sál, do něhož jsem se bávala vkročit, +zářil nyní tisícerými ohni. Jakoby se bylo na mne navalilo +moře světla, mé oči, přivyklé k temnotě, byly v první +okamžik oslněny, až zabolely. Aromatický vzduch jako horký +vítr zavanul mně do obličeje. Spousta lidí chodila sem a tam; +všichni, zdálo se, měli radostné, veselé tváře. Dámy byly v +nádherných, světlých šatech; všude jsem potkávala pohledy, +zářící radostí. + +Stála jsem jako okouzlená. Zdálo se mně, že jsem to všechno +viděla už kdysi ve snu... Připomněla jsem si soumrak, +připomněla jsem si naše podkroví, vysoké okénko, ulici +hluboko dole s kmitajícími se svítilnami, okna protějšího +domu s červenými záclonami, kočáry shromážděné u vchodu, +dupot a frkání hrdých koní, křik, lomoz, stíny v oknech a +slabou, vzdálenou hudbu... „Vida tedy, kde byl onen ráj," +prolétlo mou hlavou. „Vida, kam jsem chtěla odejíti s ubohým +tatínkem!... Nebyl to tedy pouhý sen! Ano, všechno jsem to +viděla už ve svých snech, ve svém blouznění!" + +Rozpálená nemocí fantasie vzplanula v mé hlavě a slzy +jakéhosi nevylíčitelného nadšení vyhrkly z mých očí. +Pátrala jsem očima po otci. „Musí býti zde, je zde!" myslila +jsem si a srdce mně zatlouklo očekáváním, dech se zkrátil... + +Avšak hudba umlkla, ozval se hluk a po celém sále nesl se +jakýsi šepot. Dychtivě jsem pohlížela do obličejů, +míhajících se přede mnou, snažíc se, abych některý z nich +poznala. Náhle nastalo v sále jakési neobyčejné vzrušení. +Spatřila jsem na vyvýšeném místě vysokého, hubeného +stařečka. Jeho bledý obličej se usmíval, on sám se úhlovitě +nahýbal a ukláněl na všechny strany a v jeho rukou byly housle. +Nastalo hluboké ticho, jakoby všichni ti lidé zatajili dech. +Všechny obličeje byly upřeny na stařečka, všechno očekávalo. + +On vzal housle a dotknul se smyčcem strun. Začala hudba a já +jsem cítila, jak mně cosi náhle sevřelo srdce. V nevýslovném +stesku, s zatajeným dechem naslouchala jsem těm zvukům; cosi +známého ozývalo se v mých uších, jakobych to byla už kdesi +slyšela; jakási předtucha čehosi hrozného, strašného byla v +těch zvucích, něco takového, co se dálo i v mém srdci. +Konečně housle zavzněly zvučněji; rychleji a pronikavěji +rozléhaly se zvuky. Ozval se jakoby čísi zoufalý nářek, +žalostný pláč, jakoby čísi úpěnlivá prosba marně se +ozývala v celém tom zástupu a umlkla, ustrnula v zoufalství. +Pořád známějším a známějším jevila se cosi mému srdci. +Ale srdce odpíralo tomu věřiti. Stiskla jsem zuby, abych +nezastenala bolestí a chytila se rukou závěsy, abych neklesla... + +Chvílemi jsem zavírala oči a pak je zase otvírala, čekajíc, +že je to sen, že se probudím k jakémusi strašnému, mně +známému okamžiku, že se mně snila ona poslední noc, kdy jsem +slyšela tytéž zvuky. Když jsem otevřela oči, chtíc se +přesvědčiti, dychtivě jsem pohlížela na zástup... Ne, to +byli jiní lidé, jiné tváře! Zdálo se mně, že všichni, tak +jako já, strádali hlubokým steskem; zdálo se, že všichni +chtěli křiknouti na ony strašné nářky a steny, aby umlkly, +netrýznily jejich duší, ale nářky a steny lily se pořád +tesklivěji, žalostněji, táhleji. + +Náhle ozval se poslední, strašný, dlouhý výkřik a ve mně se +všechno otřáslo... Není pochybnosti! To je ten samý, to je +onen výkřik! Poznala jsem jej, slyšela jsem jej už, on mně +taktéž, jako v oné noci, pronikl duší. „Tatínek, tatínek!" +mihlo se jako blesk v mé hlavě; „je zde, to je on, to on mne +volá, to jsou jeho housle!" + +Cosi jako zastenání vyrvalo se z celého zástupu, a strašný +potlesk rozlehl se sálem. Zoufalý, pronikavý pláč vyrval se z +mých prsou. Nesnesla jsem toho déle, rozhrnula jsem závěsu a +vskočila jsem do sálu. + +„Tatínku, tatínku! To jsi ty! kde jsi?" křičela jsem, sama +nevědouc, co činím. + +Nevím, jak jsem doběhla až k vysokému stařečkovi; všude mne +propouštěli, rozestupujíce se přede mnou. Vrhla jsem se k němu +s bolestným křikem; myslila jsem, že objímám otce... Náhle +jsem spozorovala, že se mne chápou čísi dlouhé, kostlivé ruce +a zdvihají mne do vzduchu. Čísi černé oči upřely se na mne, +a zdálo se, že mne chtí sežehnouti svým ohněm. Hleděla jsem +na starce: „Ne, to nebyl otec, to jest jeho vrah!" prokmitlo mně +myslí. Mne se zmocnilo jakési otupění a náhle se mi zdálo, +že se nade mnou ozval smích a smích ten že se rozlehl sálem +společným, všeobecným pokřikem. + +Pozbyla jsem smyslů. + + +V. + +To byla druhá a poslední perioda mé nemoci. + +Když jsem znovu otevřela oči, uviděla jsem nad sebou skloněnou +tvář dítěte, děvčátka stejných let, jako já, a první můj +pohyb byl, že jsem k němu vztáhla ruku. První pohled na ně +naplnil duši mou jakýmsi štěstím, jakousi sladkou předtuchou. +Představte si ideální, roztomilou tvářičku, překvapující +zářící krásu, jednu z těch, před nimiž se náhle +zastavuješ jako proniknutý radostným zmatkem, zachvíváš se +nadšením a již jsi vděčen za to, že vůbec jest, za to, že +na ni padl tvůj pohled, za to, že prošla mimo tebe. + +Byla to dcera knížete, Káťa, která se právě vrátila z +Moskvy. Usmála se mému pohybu, a slabé nervy mé se zachvěly +slavnostným nadšením. Kněžna zavolala otce, jenž stál dva +kroky od ní a rozmlouval s lékařem. + +„Nu, chvála Bohu, chvála Bohu!" pravil kníže, vzav mne za +ruku a jeho obličej zazářil nestrojeným citem. „Jsem rád, +rád, velice rád," pokračoval spěšným hlasem, jak bývalo jeho +zvykem. „Vidíš, to je Káťa, moje holčička; seznamte se, ona +bude tvá společnice. Jen se brzo uzdrav, Nétičko. Nehezká! Jak +jsi mne polekala!" + +Mé uzdravení šlo velmi rychle. Za několik dní už jsem +chodila. Každé ráno Káťa přicházela k mé posteli, vždy s +úsměvem, se smíchem, který nemizel s jejích rtů. Jejího +příchodu čekala jsem jako štěstí. Tolik se mně chtělo ji +pocelovati! Ale čtveračivá holčička přicházela jedva na +několik minut; poseděti tiše nemohla. Věčně se pohybovat, +běhat, skákat, hlučet a lomozit na celý dům byla její +nezbytná potřeba. A proto mně hned na ponejprv oznámila, že je +jí hrozně nudno seděti u mne a že proto bude ke mně +přicházeti velice zřídka, a i to jen proto, že je jí mne +líto; co prý dělat, musí se přijít podívat. Ale až se +uzdravím, potom že nám bude veseleji. A skutečně každé ráno +první její slovo bylo: + +„Nu, jsi zdráva?" + +Ale poněvadž jsem stále ještě byla hubená a bledá a úsměv +jaksi bojácně jen prokukoval z mého smutného obličeje, proto +kněžna hned nachmuřila brvy, zavrtěla hlavou a mrzutě zadupala +nožkou. + +„Vždyť jsem ti říkala včera, abys vypadala lépe. +Poslouchej, tobě jistě nedávají jíst?" + +„Ano, málo," odpověděla jsem bojácně, protože jsem se jí +už ostýchala. Chtělo se mi co nejvíce zalíbiti se jí a proto +jsem se bála o každé své slovo, o každý svůj pohyb. +Příchod její čím dále, tím více mne uváděl v nadšení. +Nespouštěla jsem s ní očí, a když odešla, dlouho ještě +jako okouzlená pohlížela jsem v tu stranu, kde stála. Vídala +jsem ji i ve snách. A za bdělého stavu, když nebyla u mne, +skládala jsem si celé rozhovory s ní, byla jsem její +přítelkyní, čtveračila, dováděla, plakala spolu s ní, když +nás za něco kárali, slovem, blouznila jsem o ní jako +zamilovaná. Hrozně se mi chtělo, abych už byla zdráva a honem +ztloustla, jak ona mně radila. + +Kdykoli Káťa přiběhla ke mně z rána a jeji první slova byla: +„Nu, jsi už zdráva? Ach, pořád taková hubená!" vždycky +jsem se zalekla, jakobych se byla něčím provinila. A Káťa se +divila opravdově, že jsem se za jeden den nespravila, tak že se +skutečně počínala na mne mrzeti. + +„Víš co? Chceš, já ti dnes přinesu piroh?" navrhla mně při +jedné své návštěvě. „Sněz to, z toho rychle ztloustneš." + +„Přines," svolovala jsem s radostí, že ji uvidím ještě +jednou. + +Při svých návštěvách kněžna se vždy nejprve poptala na mé +zdraví, pak si sedla naproti mně na židli a počínala si mne +prohlížeti svýma černýma očima. Z počátku, dokud se se mnou +seznamovala, přehlížela si mne každou minutku od hlavy do nohou +s velice naivním podivením. Rozmluva naše ovšem se nevázala. +Já se ostýchala před Kátí a před jejími příkrými nápady, +ačkoli jsem umírala touhou, abych si s ní mohla pohovořit. + +„Což mlčíš!" začala Káťa po krátké pomlčce. + +„Co dělá tatínek?" optala jsem se, majíc radost, že jest +věta, kterou možno pokaždé začíti naši rozmluvu. + +„Nic, tatínek je zdráv. A já jsem vypila dnes dvě číšky +čaje, místo jedné. A kolik ty?" + +„Jednu." + +Opět mlčení. + +„Dnes mne Falstaf chtěl kousnout." + +„To je pes?" + +„Ano, pes. Což jsi ho neviděla?" + +„Ne, viděla jsem ho." + +A poněvedž jsem nevěděla, co dále odpovědít, kněžna opět +na mne pohlédla s podivením. + +„Je ti veselo, když s tebou hovořím?" + +„Ano, velice veselo. Přicházej častěji." + +„Mně řekli, že ti bude veselo, když budu k tobě přicházet. +Ale vstávej už raději. Dnes ti opravdu přinesu piroh... A proč +pořád mlčíš?" + +„Tak." + +„Ty asi přemýšlíš pořád, viď?" + +„Ano, mnoho přemýšlím." + +„A mně říkají, že moc mluvím a málo přemýšlím. Což +mluvit je špatné?" + +„Ne, já jsem ráda, když mluvíš." + +„Hm; zeptám se madame Leothar, ona ví všechno. A o čem +přemýšlíš?" + +„O tobě přemýšlím," odvětila jsem po krátké pomlčce. + +„A to je ti příjemno?" + +„Ano." + +„Máš mne tedy ráda? + +„Mám." + +„A já tebe ještě nemám ráda. Jsi taková hubená. Nu, +přinesu ti piroh. Zatím s Bohem!" + +Tu mne kněžna skoro v letu pocelovala a zmizela ze světnice. + +Po obědě však skutečně se objevil piroh. Přiběhla, jako +posedlá a smála se radostí, že se jí přece podařilo +přinésti mně jídlo, jež mně nebylo dovoleno. + +„Jez více, hodně jez, je to můj piroh, já sama jsem nejedla. +Nu s Bohem." To bylo všechno a už zmizela. + +Jiného dne opět ke mně náhle přiběhla v neobvyklou dobu po +obědě; černé její kadeře byly jako vichrem rozmetány, +tváře jí hořely jako purpur, oči blýskaly. Důkaz, že už +běhala a skákala hodinu nebo dvě. + +„Umíš hrát s volanty?" zvolala ve spěchu celá udýchaná, +patrně opět někam chvátajíc. + +„Ne," odpověděla jsem s velikým zármutkem, že nemohu říci: +ano! + +„Ach ty! Nu, až se uzdravíš, já tě naučím. Přišla jsem +jen proto. Hraju si nyní s madame Leothar. S Bohem; mne čekají." + +Konečně jsem už mohla vstáti s postele, ač jsem byla ještě +velmi slába a bez vlády. První, první myšlénka byla, abych se +nikdy nemusila odloučit od Káti. Cosi mne násilně pudilo k ní. +Nemohla jsem se na ni nadívati, a to překvapovalo Káťu. Má +náchylnost k ní byla silná, šla jsem za svým novým citem tak +ohnivě, že toho nemohla nepozorovat a z počátku se jí to +zdálo neslýchanou podivností. Pamatuju se, jak jsem se kdysi +při hře nezdržela, padla jsem jí kolem krku a počala ji +líbati. Ona se vyprostila z mého objetí, chopila mne za ruce, +nachmuřila brvy, jako bych ji byla čímsi urazila a ptala se: + +„Co děláš? Proč mne líbáš?" + +Byla jsem na rozpacích, jako bych se byla čímsi provinila, trhla +jsem sebou při její náhlé otázce a neodpověděla jsem ani +slova. Kněžna pohodila raménky na znamení nerozřešených +pochybností (pohyb ten se jí stal zvykem), vážně stiskla své +kypré rtíky, nechala hry a sedla si do koutku na divan, odkudž +si mne velmi dlouho prohlížela, o čemsi u sebe uvažovala, +jakoby si chtěla rozřešiti novou otázku, jež náhle vznikla v +jejím umě. I to byl její zvyk ve všech obtížných +případech. Já ze své strany dlouho jsem nemohla přivyknouti k +těmto ostrým a příkrým projevům její povahy. + +Z počátku jsem vinila sebe, domnívajíc se, že jest ve mně +skutečně velmi mnoho podivného. Ačkoli to bylo pravda, přece +jsem se trápila podivením, proč se nemohu hned najednou +spřáteliti s Kátí a zalíbiti se jí jednou na vždy. Mé +neúspěchy mrzely mne, že mne to až bolelo, a byla jsem hotova +dáti se do pláče po každém náhlém slově Kátině, po +každém jejím nedůvěřivém pohledu. Můj zármutek rostl ne po +dních, ale po hodinách, protože u Káti všechno se odbývalo +bystře. + +Za několik dní jsem spozorovala, že Káťa mne vůbec nemá +ráda, ano počíná cítiti ke mně jakýsi odpor. Všechno se v +ní dělo rychle, příkře — někdo by řekl hrubě, kdyby v +těch jako blesk rychlých hnutích její přímé, naivně +upřímné povahy nebylo pravé, ušlechtilé grácie. Počalo to +tím, že nejprve začala o mně pochybovat a pak mne i přezírat, +a sice tuším proto, že jsem neuměla hráti v nijakou hru. +Kněžna ráda dováděla, běhala, byla silná, živá, obratná; +já — právě naopak. Byla jsem slabá ještě po nemoci, tichá, +zádumčivá. Hra mne netěšila. Slovem mně se vůbec +nedostávalo schopností, abych se zalíbila Kátí. Mimo to jsem +neuměla snésti, když byli se mnou nespokojeni; hned jsem se +stávala smutnou, klesala jsem na duchu a tím jsem pozbývala sil, +abych napravila svou chybu, abych opravila ve svůj prospěch +nevýhodný dojem, který jsem způsobila — slovem, byla jsem +ztracena. + +Toho Káťa nemohla nikterak pochopit. Z počátku se mne až +lekala, prohlížela si mne s podivením, když se byla před tím +celou hodinu namáhala, aby mne naučila, jak se hraje s volanty a +nic se mnou nepořídila. Poněvadž jsem se stávala hned +truchlivou, a slzy mi už vystupovaly do očí, zamyslila se nade +mnou několikrát, a když nepořídila nic ani se mnou, ani se +svými myšlénkami, nechávala mne konečně stranou a začínala +si hráti sama. Už mne nevyzývala ke hře, ba nepromluvila se +mnou po celé dni ani slova. To mne tak překvapovalo, že jsem div +snesla její opovržení. Nové osamocení stalo se mi skoro +těžším předešlého a opět jsem počala truchliti, +zadumávati se, opět černé myšlénky oblehly mé srdce. + +Naše opatrovnice, madame Leothar, spozorovala konečně, že +nastala změna v našem styku. A poněvadž jsem se jí stala +nápadnou především já a mé vynucené osamocení ji +překvapilo, obrátila se přímo ke kněžně, kárajíc ji, že +neumí se mou obcovati. Kněžna nachmuřila brvy, pohnula raménky +a oznámila, že nemůže se mnou ničeho pořídit, že si neumím +hrát, že stále o něčem přemýšlím, a že raději počká, +až se bratr Sáša vrátí z Moskvy, že jim oběma bude potom +mnohem veseleji. + +Ale madame Leothar se nespokojila touto odpovědí a vytkla jí, +že mne nechává samotnou, ačkoli jsem ještě nemocna; že +nemohu být tak veselá a bujná, jako Káťa a že je to vlastně +lépe, protože Káča je příliš bujná, že dnes vyvedla to, +včera ono, a předvčírem div že ji buldog nepokousal; slovem +madame Leothar ji vyplísnila bez žalosti. Skončila tím, že ji +poslala ke mně s rozkazem, aby se ihned smířila. + +Káťa vyslechla madame Leothar velmi pozorně, jakoby chápala +skutečně něco nového a spravedlivého v jejích výtkách. +Odhodila obruč, s kterým se honila po sále, přistoupila ke mně +a vážně na mne pohlédnuvši, optala se s překvapením: + +„Což vy si chcete hrát?" + +„Ne," odpověděla jsem, ulekána za sebe i za Káťu, když ji +plísnila madame Leotbar. + +„Co tedy chcete?" + +„Já posedím; mně je těžko běhat; jen vy se na mne +nehněvejte, Káťo, protože vás mám velice ráda." + +„Nu, budu si tedy hrát sama," ticho a s přestávkami +odpověděla Káťa, jakoby ku svému podivu nabývala +přesvědčení, že vlastně není ničím vinna. „Nu, s Bohem, +já se na vás nebudu hněvat." + +„S Bohem," odpověděla jsem, vstávajíc a podávajíc jí ruku. + +„Možná, že mně chcete dát hubičku?" optala se dále, trochu +se zamyslivši. Patrně si připomněla náš nedávný výjev a +chtěla mně způsobiti něco příjemného, aby honem ukončila +naše smíření. + +„Jestliže si přejete?" odpověděla jsem s ostýchavou nadějí. + +Přistoupila ke mně a nad míru vážně, bez úsměvu mne +pocelovala. Když takovým způsobem učinila všechno, co se na +ní žádalo, ba ještě více, než bylo třeba, aby učinila +radost chudobnému děvčátku, ke kterému ji poslali, odběhla +ode mne spokojená a veselá a znovu po všech pokojích ozýval se +její smích a křik, dokud se celá unavená a jedva dechu +popadajíc nevrhla na divan, aby si odpočinula a sebrala na novo +síly. + +Celý večer pohlížela na mne podezřívavě. Zdála jsem se jí +patrně nad míru podivnou a zvláštní. Bylo patrno, že se jí +chtělo o něčem si se mnou promluviti, vysvětliti si jakési +pochybnosti o mně, jež se v ní zrodily; ale pro tentokrát, +nevím proč, se zdržela. + +Z rána počínaly obyčejně její hodiny. Madame Leothar učila +ji francouzskému jazyku. Celé vyučování záleželo v +opakování mluvnice a ve čtení bájek Lafontainových. Mnoho ji +neučili, protože jedva dosáhli toho, aby proseděla při učení +dvě hodinky za den. I k tomu svolila jen na prosby otcovy a na +rozkaz matčin, a svou povinnost plnila řádně, poněvadž dala +na to své slovo. + +Měla vzácné schopnosti; chápala bystře a rychle. Ale i v tom +se jevily některé malinké zvláštnosti; jestliže něčemu +nerozuměla, počínala hned o tom rozmýšleti sama, k jinému +však pro vysvětlení se neobracela. Styděla se jaksi za to. +Vypravovali mně, že někdy celé dni se trápila nad nějakou +záhadou, kterou nemohla rozřešit, zlobila se, že ji nemůže +zmoci sama, bez cizí pomoci. Jen v krajních případech, když +už neměla sama více sil, přicházela k madame Leothar s +prosbou, aby jí pomohla rozřešiti záhadu, kterou sama nemohla +zmoci. + +Totéž bylo při každém jejím podniku. Ona už mnoho myslila, +ač se to nezdálo na prvý pohled. Ale při tom byla nápadně +naivní. Stávalo se někdy, že se počala ptáti na nějakou +zřejmou hloupost; jindy však v jejích odpovědech byla patrna +prohlédavá jemnost a chytrost. + +Poněvadž i já jsem se mohla už něčím zabývati, madame +Leothar vyzkoušela mé vědomosti, a protože shledala, že čtu +velmi dobře, ale píšu velice špatně, uznala za nezbytnou a +krajní potřebnost učiti mne francouzsky. + +Ničeho jsem nenamítla a jednoho rána zasedly jsme spolu s Kátí +k učebnému stolku. Náhodou Káťa byla tenkrát jako naschvál +neobyčejně tupa a krajně roztržita, tak že ji madame Leothar +ani nepoznávala. Já pak skoro na jedno posezení osvojila jsem si +už celou francouzskou abecedu, snažíc se, abych svou pilností +podle možnosti vyhověla madame Leothar. Na konec hodiny madame +Leothar se úplně rozzlobila na Káťu. + +„Podívejte se na ni," pravila, ukazujíc na mne, „je stonavá, +učí se ponejprv a vykonala desetkrát víc než vy. Nestydíte +se?" + +„Ona že umí víc než já?" optala se s podivením Káťa. +„Vždyť se učí teprve abecedě!" + +„Jak dlouho vy jste se učila abecedě?" + +„Tři hodiny." + +„A ona se jí naučila za jednu hodinu. Z toho je vidět, že +chápe třikrát rychleji než vy a předhoní vás, ani se +nenadějete. Je tomu tak?" + +Káťa se trochu zamyslila a náhle se zarděla jako oheň, +nabyvši přesvědčení, že výtka madame Leothar je +spravedlivá. Zardíti se, shořeti studem — býval první +důsledek skoro každého jejího nezdaru buď z rozmrzelosti, nebo +z hrdosti, když ji usvědčovali v rozpustilosti, slovem skoro ve +všech případech. + +Tentokrát jí skoro až slzy vstoupily do očí; avšak ani +nemukla a jen pohlédla na mne tak, jako by mne chtěla spáliti +svým pohledem. Ihned jsem se domyslila, oč tu běží. Ubohá +Káťa byla hrda a samoliba do krajnosti. Když jsme odcházely od +madame Leothar, dala jsem se s ní do řeči, abych honem +rozplašila její mrzutost a dokázala jí, že nejsem vinna slovy +Francouzky. Avšak Káťa mlčela, jako by mne neslyšela. + +Za hodinu přišla do té světnice, kde jsem seděla s knížkou v +ruce, ale stále uvažujíc o Káti, překvapená a polekaná tím, +že opět nechce se mnou mluvit. Pohlédla na mne zpod obrví, +sedla si, jak obyčejné, na divan a dobré půl hodiny +nespouštěla se mne očí. Já jsem se konečně nezdržela a +vzhlédla jsem na ni tázavým pohledem. + +„Umíte tancovat?" optala se mne Káťa + +„Ne, neumím..." + +„A já umím." + +Pomlčka. + +„A na fortepiano hrajete?" + +„Taky ne." + +„A já hraju. Tomu je se těžko naučit." + +Já jsem neodpověděla. + +„Madame Leothar říká, že jste chytřejší, než já." + +„Madame Leothar se na vás rozhněvala," namítla jsem. + +„A což tatínek se bude také hněvat?" + +„Nevím," odpověděla jsem. + +Opět mlčení. Kněžna netrpělivostí cupala svou malinkou +nožkou o podlahu. + +„Vy se mně tedy budete vysmívat, protože lépe chápete, než +já?" optala se konečně, když už nemohla déle zdržeti své +rozkvašenosti. + +„O ne, ne!" zvolala jsem a přiskočila jsem k ní, abych ji +objala. + +„Nestydíte se, kněžno, za takové myšlénky a otázky?" ozval +se náhle hlas madame Leothar, která nás už pět minut +pozorovala a vyslechla celou naši rozmluvu. „Styďte se! +Závidíte ubohému dítěti a vychloubáte se, že umíte tancovat +a hráti na piano. To je hanba; já povím všechno panu knížeti." + +Tváře kněžniny zarděly se jako záře. + +„To je ošklivý cit. Vy jste ji urazila svými otázkami. Její +rodiče byli chudobní lidé a nemohli jí najímat učitelů. Ona +se učila sama, protože má hodné, dobré srdce. Měla byste ji +milovat a vy se s ní chcete svářit. Styďte se, styďte se! +Vždyť ona je sirotek! Nemá nikoho. Jen schází, abyste se +ještě pochlubila, že jste kněžna a ona ne. Nechám vás +samotnou; rozmýšlejte o tom, co jsem vám řekla; polepšete se." + +Kněžna přemýšlela celé dva dni. Po dva dni nebylo slyšeti +jejího smíchu a křiku. Když jsem se probudila v noci, zaslechla +jsem, že i ve snách se o něco pře s madame Leothar. Ba spadla +se i trochu za tyto dva dni a ruměnec nehrál tak živě na +jejích jasných tvářích. Konečně třetího dne sešly jsme se +obě dole ve velkých pokojích. Kněžna šla od matky; když mne +spatřila, zastavila se a usedla nedaleko naproti mně. Očekávala +jsem se strachem, co bude, a třásla jsem se na všech údech. + +„Nétičko, proč mne kárají k vůli vám?" optala se mne +konečně. + +„To nebylo k vůli mně," namítla jsem honem, abych se +ospravedlnila. + +„Ale madame Leothar tvrdí, že jsem vás urazila." + +„Ne, Kátinko, vy jste mne neurazila." + +Kněžna pohodila raménky na důkaz, že nechápe. „A proč tedy +pořád pláčete?" optala se mne po krátké pomlčce. + +„Já už nebudu plakat, jestliže chcete," odpověděla jsem se +slzami v očích. + +Ona opět pohodila rameny. „Dříve také jste pořád plakala?" +Neodpověděla jsem. + +„A proč zůstáváte u nás?" optala se náhle kněžna. +Pohlédla jsem na ni rozpačitě a cosi jakoby mne bylo bodnulo do +srdce. + +„Proto, že jsem sirotek," odpověděla jsem konečně, když +jsem sebrala své síly. + +„Měla jste maminku a tatínka?" „Měla." + +„Oni vás neměli rádi?" + +„Ne, oni mě měli rádi," odvětila jsem s velikým +přemáháním. + +„Oni byli chudí?" „Ano." + +„Velice chudí?" „Ano." + +„Oni vás ničemu neučili?" „Číst mne učili," „A hračky +jste měla?" „Neměla." + +„A sladká jídla mívali jste k obědu?" „Nemívali." + +„Kolik jste měli světnic?" „Jednu." + +„Jen jednu světnici?" „Jen jednu." „A služebné jste +měli?" „Neměli." + +„A kdo vám tedy sloužil?" „Já sama jsem chodila kupovat." + +Dotazy kněžniny víc a více drásaly mé srdce. I vzpomínky, i +má osamocenost, i kněžnin údiv — to vše poráželo, +uráželo mé srdce, které přetékalo krví. Celá jsem se +chvěla rozčilením a pro slzy jedva jsem dechu popadala. + +„Jste tedy ráda, že zůstáváte u nás?" + +Mlčela jsem. + +„Měla jste hezké šaty?" + +„Ne." + +„Špatné?" + +„Ano." + +„Viděla jsem vaše šaty; mně je ukázali." + +„Proč se mne vyptáváte?" zvolala jsem, a celá jsem se +otřásla jakýmsi novým, mně nepovědomým pocitem, vstávajíc +s místa. „Proč se mne vyptáváte?" pokračovala jsem, +červenajíc se rozhořčením. „Proč se mně posmíváte?" + +Kněžna se zapýřila a také vstala s místa, ale v okamžiku +přemohla své rozechvění. + +„Ne, já se neposmívám," pravila mi. „Jen jsem chtěla +vědít, je-li pravda, že váš tatínek a maminka byli chudobní." + +„Proč se mne vyptáváte na tatínka a maminku zvolala jsem a +rozplakala se od duševní trýzně. „Proč se takovým způsobem +na ně vyptáváte. Co vám udělali, Káťo!" + +Káťa stála na rozpacích a nevěděla, co mně odpovědít. V +ten okamžik vešel kníže. + +„Co je ti, Nétičko?" optal se mne, vzhlédnuv na mne a uviděv +moje slzy. „Co je ti?" pokračoval, pohlédnuv na Káťu, která +byla červená, jako oheň. „O čem jste mluvily? Proč jste se +nepohodly? Nétičko, proč jste se nepohodly?" + +Já však nemohla odpovídat. Chopila jsem knížete za ruku a +políbila ji se slzami. + +„Káťo, nelži. Co se stalo?" + +Káťa lhát neuměla. + +„Řekla jsem, že jsem viděla, jaké měla špatné šaty, když +ještě ostávala u tatínka a u maminky." + +„Kdo ti je ukázal? Kdo je směl ukazovat?" + +„Sama jsem je viděla," odpověděla Káťa rozhodně. + +„Nu, dobře! Ty na jiné nepovíš, znám tě. Nu, a co" + +„A ona se dala do pláče a řekla, proč se posmívám jejímu +tatínkovi a mamince." + +„Ty's se jim tedy posmívala?" + +Káťa se sice neposmívala, ale úmysl její byl asi takový, +když jsem ji v tom smyslu pochopila. Nyní neodpověděla ani +slova; souhlasila tedy s otcovou výtkou. + +„Hned k ní jdi a popros ji za odpuštění," velel kníže, +ukazuje jí na mne. + +Kněžna stála bledá, jako šátek a nehýbala se s místa. + +„Já nechci," odpověděla konečně Káťa polohlasem, ale s +výrazem co nejrozhodnějším. + +„Káťo!" + +„Ne, nechci, nechci!" vzkřikla náhle s jiskřícíma očima a +zadupala nožkami. „Nechci, tatínku, prosit za odpuštění. Já +ji nemám ráda, já s ní nebudu ostávat... Já nejsem vinna, že +celý den pláče. Nechci, nechci!" + +„Pojďme tedy," pravil kníže, chopiv ji za ruku, a odvedl ji do +svého kabinetu. „Nétičko, jdi nahoru!" + +Chtěla jsem se vrhnouti ke knížeti, chtěla jsem prosit za +Káťu, ale kníže opakoval přísně svůj rozkaz, tak že jsem +odešla nahoru, studená leknutím jako mrtvola. Když jsem +přišla do naší světnice, padla jsem na divan a zastřela si +hlavu rukama. Počítala jsem minuty, čekala Káťu s +netrpělivostí, chtěla jsem jí padnouti k nohám. + +Konečně Káťa se vrátila a nemluvíc ani slova, prošla mimo +mne a sedla si na židli do kouta. Oči měla červené, tváře +opuchlé od slz. Moje odhodlanost zmizela. Pohlížela jsem na ni +se strachem a ze strachu nesměla jsem se hnouti s místa. + +Obviňovala jsem sama sebe, všemožně jsem se snažila +přesvědčiti se, že já jsem vším vinna. Tisíckrát jsem +chtěla přistoupiti ke Káti, a tisíckrát jsem se zdržela, +poněvadž jsem nevěděla, jak mne přijme. Tak minul den i +druhý. Pod večer druhého dne Káťa se stala veselejší a +počal běhati s obručem po pokoji, ale brzo nechala své zábavy +a sedla si sama do koutka. Právě když měla jít spat, obrátila +se náhle ke mně, ba učinila i dva kroky ke mně a rty se jí +otevřely, aby mně něco sdělila, zastavila se však, vrátila se +a lehla si do postele. + +Po tomto dni minul ještě den a překvapená madame Leothar +počala se vyptávati Káti, co se jí přihodilo? Není-li +churava, že tak náhle ztichla? Káťa jí cosi odpověděla, +chopila se volantu, ale sotva se madame Leothar odvrátila, +zarděla se a zaplakala. Vyběhla z pokoje, abych jí neviděla. +Konečně se všecko rozhodlo. Zrovna za tři dni po našem sporu +přišla náhle po obědě do mé světnice a ostýchavě +přistoupila ke mně. + +„Tatínek mně poručil, abych nás poprosila za odpuštění," +pravila mně. „Odpustíte mi?" + +Chopila jsem rychle Káťu za obě ruce a bez dechu od rozechvění +jsem zvolala: + +„Ano, ano!" + +„Tatínek poručil, abychom se spolu pocelovaly. Pocelujete mne?" + +Místo odpovědi počala jsem jí líbati ruce, kropíc je slzami. +Když jsem pohlédla na Káťu, spozorovala jsem v ní jakési +neobyčejné pohnutí. Její rtíky se lehounce zachvívaly, brada +se třásla, oči jí zvlhly; ona však okamžitě udolala své +rozechvění a úsměv na okamžik zasvitnul na jejích ústech. + +„Půjdu řící tatínkovi, že jsem vás pocelovala a že jsem +poprosila za odpuštění," pravila tichounce, jako by uvažovala +sama u sebe. „Neviděla jsem ho už tři dni; on mně řekl, že +jinak k němu nesmím přijíti," dodala po krátké pomlčce. + +Když to dořekla, šla ostýchavě a zádumčivě dolů, jakoby +dosud nebyla zcela jista, jak ji otec uvítá. + +Ale za hodinu ozval se nahoře křik, hluk, smích, štěkot +Falstafa, cosi se převalilo a rozbilo, několik knih sletělo na +podlahu, obruč zabzučel a lítal po všech pokojích — slovem +poznala jsem, že se Káťa smířila s otcem a mé srdce se +zachvělo radostí. + +Ke mně však nepřicházela a bylo vidno, že se vyhýbá, aby +nemusila se mnou mluvit. Za to jsem měla čest, že jsem do +nejvyšší míry vzbudila její zvědavost. Sedala si naproti +mně, aby si mne mohla lépe prohlédnouti, a to čím dále, tím +častěji. Její pozorování stávalo se naivnějším; slovem, +rozhýčkané, pánovité děvčátko, s nímž se všichni mazlili +a které hýčkali všichni v celém domě jako poklad, nemohlo +pochopit, jakým způsobem jsem mu už několikrát vstoupila do +cesty, když mne nechtělo potkati. + +Bylo to však krásné, dobré, malinké srdce, které si vždycky +umělo nalézti dobrou cestu pouhým instinktem. Největší vliv +měl na ni otec, kterého zbožňovala. Máť ji milovala +šíleně, ale byla k ní nad míru přísná a od ní Káťa +pochytila svou tvrdošíjnost, hrdost a pevnost povahy, při tom +však sama musila snášeti všechny matčiny vrtochy, jež +přecházely až do mravní tyranie. + +Kněhyně jaksi divně pojímala význam vychování a proto +vychování Kátino bylo jakousi podivnou směsí nesmyslného +mazlení a neúprosné přísnosti. Co se včera dovolovalo, to se +náhle beze vší příčiny dnes zapovídalo, čímž se urážel +v dítěti cit pro spravedlivost... Ale o tom bude řeč až +později. Jen to podotknu, že Káťa už uměla vyměřiti svůj +poměr k otci i k matce. K otci se chovala otevřeně, před ním +nic nezatajila, všechna byla před ním na jevu. Před matkou +naopak byla uzavřena, byla k ní nedůvěřivá, ale poslouchala +jí na slovo. Ale ta poslušnost nebyla následek upřímnosti a +přesvědčení, nýbrž nezbytné soustavy. Později to +vysvětlím. + +Ostatně na zvláštní čest mé Káti řeknu, že pochopila +konečně svou matku a když se jí podřídila, učinila to proto, +že úplně pochopila její bezmeznou lásku, přecházející +časem až v chorobnou extasi. Tuto poslední okolnost kněžna +velkomyslně přijímala do svých rozpočtů. Bohužel tento +rozpočet málo potom pomohl její ohnivé hlavince! + +Já však skoro ani nechápala, co se děje se mnou. Všechno se ve +mně vzrušilo od jakéhosi nového, nevysvětlitelného citu a +nepřepínám, řeknu-li, že jsem se mučila a trápila tímto +novým citem. Zkrátka — budiž mně odpuštěno toto slovo — +byla jsem zamilována do své Káti. Ano, to byla láska, +opravdová láska, láska se slzami a radostmi, vášnivá láska. +Co mne k ní pudilo? Z čeho se zrodila taková láska? Začala z +prvního pohledu na ni, když všechny mé smysly byly sladce +poraženy pohledem na děvčátko, spanilé jako anděl. Všechno v +ní bylo krásné; žádná její vada nenarodila se spolu s ní; +všechny byly přijaty odjinud a ona s nimi neustále zápasila. +Všudy bylo viděti krásný princip, jenž se na nějaký čas +oblékl ve lživou formu. Ale všechno v ní, počínaje oním +zápasem, zářilo blahou nadějí, všechno věštilo krásnou +budoucnost. Všichni ji pozorovali s rozkoší, všichni ji +milovali, netoliko já. Když nás ve tři hodiny vodili na +procházku, všichni mimojdoucí se zastavovali s překvapením, +sotva ji shlédli a nezřídka výkřik obdivu provázel šťastné +dítě. Zrodila se pro štěstí, musila se zroditi pro štěstí +— takový asi byl první dojem na člověka, jenž se s ní +setkal. Možná, že na ponejprv byl ve mně překvapen esthetický +cit, cit pro krásno; cit ten projevil se ve mně poprvé, byv +probuzen krásou a v tom byla asi všechna příčina vzniku mé +lásky. + +Hlavní vadou kněžny, či lépe řečeno hlavním elementem její +povahy, jenž se nezkrotitelně snažil vtěliti se ve svou +přirozenou formu a přirozeně se nacházel ve stavu odchylném, +ve stavu zápasu — byla hrdost. Tato hrdost přecházela v +naivní malichernosti a upadala v samolibost tak na příklad, že +odpor, ať si byl jakýkoli, neurážel, nezlobil jí, nýbrž +budil v ní jen podivení. Nemohla pochopit, jak může býti něco +jinak, než jak ona chtěla. Avšak cit pro spravedlivost vždycky +nabýval vrchu v jejím srdci. Jakmile se přesvědčila, že byla +nespravedlivá, ihned se podrobovala rozsudku bez reptání a +rozhodně. Jestliže pak ve svém chování ke mně nejednala zcela +důsledně, vysvětluju si to její nepostihlou antipatií ke mně, +která zkalila na čas souměrnost a harmonii celé její bytosti. +To se musilo stát: šla příliš vášnivě za tím, co ji +vábilo a vždycky jen příklad, jen zkušenost ji vyváděly na +pravou cestu. Výsledky všech jejích činů byly krásné a +opravdové, ale dobývaly se neustálými úchylkami a blouzením. + +Káťa velmi rychle zakončila svá pozorování nade mnou, a +rozhodla se konečně, že mne nechá na pokoji. Dělala, jakoby +mne ani nebylo v domě. Se mnou nepromluvila zbytečného +slovíčku, ba ani takového slova, jež bylo nezbytným. +Odstranila mne od svých her, a sice nikoliv násilně, nýbrž tak +obratně, jakobych já sama byla k tomu svolila. Vyučování dálo +se pravidelným chodem, a jestliže jí dávali za příklad mne +pro chápavost a tichost povahy, už se mi nedostávalo cti, aby se +tím urážela její samolibost, jež byla velice choulostivá, tak +choulostivá, že ji mohl uraziti i náš buldog, sir John Falstaf. +Falstaf byl chladnokrevný a flegmatický, ale zlý jako tygr, +když ho dráždili, tak zlý, že neuznával nad sebou ani moci +pánovy. Ještě jedna jeho vlastnost: neměl rozhodně nikoho +rád. Nejmocnějším, přirozeným jeho nepřítelem byla nade +vši pochybnost stařenka kněžna... O tom však budu vypravovati +později. Samolibá Káťa snažila se všemi prostředky +zvítěziti nad nelaskavostí Falstafa; bylo jí nepříjemno, že +jest aspoň jedna živá bytost v domě, třebas jen jediná, +která neuznává její autority, její moci, neklaní se jí, +nemiluje jí. Kněžna se tedy rozhodla, že sama učiní útok na +Falstafa. Chtělo se jí všem poroučeti, nade všemi vládnouti; +jak mohl tedy Falstaf ujíti svého osudu? Ale neúprosný buldog +se nevzdával. + +Kdysi po obědě, když jsme obě seděly dole ve velkém sále, +buldog se rozložil uprostřed pokoje a v líné blaženosti +trávil svůj odpolední odpočinek. V tu chvíli kněžna si +smyslila podrobiti ho své moci. Zanechala své hry a počala se +opatrně po špičkách k němu blížiti, láskajíc a vábíc +Falstafa co nejněžnějšírni jmény a přívětivými pokyny +rukou. Ale Falstaf už zdaleka vycenil své strašné zuby. +Kněžna se zarazila. Celý její úmysl záležel v tom, aby se +mohla přiblížiti k Falstafovi a pohladiti ho, což on +nedovoloval absolutně nikomu kromě kněhyně, jejíž byl +miláčkem, a pak ho přiměti k tomu, aby šel za ní. Byl to +podnik těžký, spojený s vážným nebezpečím, poněvadž +Falstaf byl schopen ukousnouti jí ruku, anebo ji roztrhat, kdyby +to shledal potřebným. Byl silný jako medvěd, a proto jsem se +bála a se strachem sledovala jsem z dáli počínání Kátino. Ji +však nebylo lehko přemluviti najednou, neboť i zuby Falstafa, +jež jí ukazoval velice neuctivě, nebyly jí ještě dostatečnou +výstrahou. + +Když se přesvědčila, že se k němu přímo přiblížiti +nemůže, kněžna s udivením obešla svého nepřítele se +strany. Falstaf se nehnul s místa. Kněžna obešla ho kolkolem +poprvé, podruhé, při čemž se trochu přiblížila; když ha +obešla potřetí a při tom překročila vzdálenost, kterou si +vyhradil, Falstaf vycenil znova zuby. Kněžna dupla nožkou, +odešla rozmrzelá a zamyšlená a sedla si na divan. + +Za deset minut vymyslila si novou vnadu; odešla a hned se vrátila +se zásobou preclíků, pirůžků — slovem změnila zbraň. Ale +Falstaf zůstal chladnokrevným, bezpochyby proto, že byl +příliš syt. Ba ani nepohlédnul na kousek preclíku, který mu +hodila Káťa. A když se kněžna znova ocitla na vytknuté +čáře, kterou Falstaf pokládal za hranici své državy, +následovala opposice, tentokrát už důraznější, než po +prvé. Falstaf zdvihl hlavu, vycenil zuby, zlehka zavrčel a pohnul +tělem, jakoby chtěl vyskočiti s místa. Kněžna se zapálila +hněvem, odhodila pirůžky a opět si sedla na své místo. + +Seděla celá vzrušená. Její nožka cupala do koberce, tváře +jí plály jako záře a do očí jí vstupovaly slzy ze vzteku. +Jako naschvál pohlédla tu na mne. Všechna krev vrazila jí do +hlavy. Rozhodně vyskočila s místa a pevným krokem pustila se +přímo k strašnému psu. + +Možná, že pro tentokrát údiv působil na Falstafa příliš +silně. Pustil svého nepřítele za svou hraniční čáru a +teprve, když se přiblížila na dva kroky, přivítal nesmyslnou +Káťu zlověstným zařičením. Káťa se zastavila na okamžik, +ale jen na okamžik a rozhodně vykročila vpřed. Já jsem strnula +leknutím. Kněžna byla vzrušena, jak jsem jí nikdy před tím +ještě neviděla. Oči jí plály vítězoslávou. Mohla sloužiti +za model krásného obrazu. Směle snesla hrozný pohled +rozlíceného buldoga a nezachvěla se před jeho strašnou tlamou. +On přivstal. Z mochnaté jeho hrudi ozvalo se strašné +zařičení; ještě okamžik a byl by ji roztrhal. + +Ale kněžna hrdě položila na něho svou malinkou ručku a +třikrát ho slavně pohladila po hřbetě. Na okamžik buldog byl +na rozpacích. Byl to okamžik nejděsnější. Náhle však +těžce vstal s místa, protáhl se, a pomýliv si patrně, že mu +nestálo za to, plichtiti se mezi děti, klidně vyšel z pokoje. +Kněžna s vítězoslávou zaujala vybojované místo a vrhla na +mne nevysvětlitelný pohled, pohled přesycený, opojený +vítězstvím. Já však byla bledá jako šátek; ona to +spozorovala a usmála se. Avšak smrtelná bledost pokrývala už +také její tváře. Sotva došla k divanu a sklesla na něj skoro +jako ve mdlobách. + +Moje láska k ní však neznala mezí. Od tohoto dne, kdy jsem +vystála za ni tolik strachu, pozbyla jsem vlády nad sebou. Byla +jsem sklíčena steskem, tisíckrát jsem byla hotova vrhnouti se +jí kolem krku, ale strach mne vždy připoutal k místu. Pamatuju +se, že jsem se snažila vzdalovati se jí, aby neviděla mého +rozechvění, ale když znenadání přišla do světnice, ve +které jsem se schovala, vždy jsem sebou trhla a srdce mi +začínalo tlouci, až se mně hlava zatočila. Zdá se, že to má +čtveračka spozorovala a sama asi dva dni byla na rozpacích. +Avšak brzy přivykla i k tomuto pořádku. + +Tak minul měsíc, který jsem celý strávila v mlčelivém +trápení. Mé city jsou nadány jakousi nevysvětlitelnou +roztažitelností, možno-li se tak vyjádřiti. Má povaha je +trpělivá do krajního stupně, tak že výbuch, náhlý projev +citů nastává jen v krajních případech. Nutno podotknout, že +za celou tu dobu nevyměnila jsem s Kátí ani pěti slov. Ale +ponenáhlu jsem spozorovala, ovšem jen dle jistých, těžko +zachytitelných příznaku, že příčinou toho nebyla její +zapomnětlivost, její lhostejnost ke mně, nýbrž jakési +úmyslné vyhýbání, jakoby si byla předsevzala držeti mne od +sebe v určitých mezích. + +Já jsem však už v noci ani nespala a za dne nebyla jsem s to +skrýti svého zármutku ani před madame Leotharovou. Má láska +ke Káti přecházela už do podivínství. Jednou potaji jsem +vzala její šátek, jindy stužku, kterou si proplétala vlasy, a +celou noc jsem je líbala, tonouc v slzách. Z počátku mne až +urážela lhostejnost Kátina; ale nyní všechno se ve mně +zkormoutilo a už jsem si sama nemohla vydati počtu ze svých +citů. + +Tak nové dojmy znenáhla vytlačovaly staré a vzpomínky o mé +smutné minulosti ztratily svou bolestnou sílu a zaměnily se +novým životem. + +Pamatuju se, že jsem časem v noci procitala, vstávala s postele +a na špičkách přicházela ke kněžně. Dívala jsem se celé +hodiny na spící Káťu při slabém světle naší noční +lampičky. Někdy jsem přisedla na její postel, nahnula se k +její tváři a mne ovíval její horký dech. Tichounce, strachy +se třesouc, líbala jsem jí ruce, raménka, vlasy, nožku, +jestliže nožka vyčnívala pod pokrývkou. + +Znenáhla jsem spozorovala — neboť po celý měsíc jsem s ní +už nespouštěla očí — že se Káťa den ode dne stává +zádumčivější. Její povaha pozbývala své rovnováhy; někdy +po celý den nebylo slyšeti jejího hluku, za to na druhý den +nastal tekový povyk, jakého před tím nikdy nebývalo. Stala se +dráždivou, nespokojenou, červenala se a zlobila velmi často, a +též vůči mně dopouštěla se malinkých krutostí: najednou si +smyslí, že nechce obědvati vedle mne, nechce seděti blízko u +mne, jakoby pociťovala přede mou odpor; tu zas najednou odejde k +matce a sedí tam po celé dni, vědouc snad, že já v tu dobu +zmírám steskem po ní; tu zase počne hleděti na mne po celé +hodiny, tak že nevím, kam se podíti od hrozných rozpaků, +červenám se, blednu a přece nesmím odejíti z pokoje. Už +dvakráte si Káťa stýskala na horečku, ačkoli před tím nikdo +nepamatoval, aby byla zastonala. Konečně náhle jednoho rána +přišlo zvláštní nařízení: na rozhodné přání kněžnino +přestěhovala se dolů k mamince, která div nezemřela strachem, +když si Káťa posteskla na horečku. Nutno podotknouti, že +kněhyně byla velice mnou nespokojena a všechnu změnu, kterou i +sama pozorovala na Káti, připisovala mně a vlivu mé zasmušilé +povahy — jak se vyjádřila — na povahu její dcery. Byla by +nás už dávno odloučila, ale odkládala na příhodnější +dobu, neboť věděla, že bude musit podstoupiti tuhý boj s +knížetem, který — ač jí jinak ustupoval ve všem, stával se +přece časem neústupným a neúprosně tvrdošíjným. Ona pak +znala knížete dopodrobna. + +Byla jsem překvapena přestěhováním kněžny a celý týden +strávila jsem v bolestném napjetí ducha. Mučila mne tesknota a +já jsem si lamala hlavu nad příčinou, proč Káťa na mne +zanevřela. Zármutek drásal mou duši a cit spravedlnosti a +rozhořčení počal se zdvihati v mém uraženém srdci. Jakási +hrdost náhle se zrodila ve mně, a když jsem se scházela s +Kátí v onu hodinu, kdy nás vodili na procházku, pohlížela +jsem na ni tak nezávisle, tak vážně, tak odchylně od svého +předešlého jednání, že to překvapovalo až i samu Káťu. + +Ovšem takové změny nastávaly ve mně ve formě jednotlivých +výbuchů a potom mé srdce začínalo opět boleti silněji a +silněji a já se stávala slabší, malomyslnější, než +dříve. Konečně jednoho rána k mému velikému překvapení a k +mé veliké radosti kněžna se vrátila nahoru. Nejprvé s +bezsmyslným smíchem se vrhla madame Leotharové kolem krku a +oznámila jí, že se k nám opět přestěhovala, potom pokynula +hlavou i mně, vyprosila si, že se toho rána nemusí učit a +celé dopoledne běhala a dováděla. Nikdy jsem ji neviděla +živější a radostnější. K večeru však stichla, stala se +zádumčivou a znova jakýsi smutek obestřel její rozkošný +obličej. + +Když večer kněhyně přišla podívat se na ni, viděla jsem, +že se Káťa nadpřirozeně namáhá, aby se zdála veselou. Ale +hned po odchodu matčině, když zůstala samotna, rozplakala se. +Byla jsem překvapena. Kněžna si všimla, že ji pozoruju, a +odešla. Slovem: v ní se připravovala jakási neočekávaná +krise. Kněhyně se radila s lékaři, každý den volala k sobě +madame Leotharovou a vyptávala se jí na všechny podrobnosti o +Káti; bylo přikázáno, aby si všímali každého jejího +hnutí. Já jediná jsem předvídala pravdu a mé srdce silně +zatlouklo nadějí. + +Malinký román se znenáhla rozřešoval a blížil se ke konci. +Třetí den na to, když se Káťa vrátila k nám nahoru, +spozorovala jsem, že po celé ráno pohlíží na mne takovýma +rozkošnýma očima, takovými dlouhými pohledy... Několikrát +jsem se setkávala s těmito pohledy a pokaždé jsme se obě +začervenaly a sklopily oči, jakobychom se styděly jedna druhé. +Konečně se kněžna dala do smíchu a odešla ode mne Odbily tři +hodiny a nás počali oblékat na procházku. Tu Káťa náhle +přistoupila ke mně. + +„Vám se rozvázal střevíc," pravila; „dejte, já vám +zavážu." + +Nahnula jsem se sama, a zarděla jsem se, jako višně, radostí, +že Káťa na mne konečně promluvila. + +„Počkej!" zvolala netrpělivě a zasmála se. Tu se sehnula, +chopila se mocí mé nohy, postavila si ji na koleno a zavázala +tkanici. Ve mně se zkrátil dech; nevěděla jsem, co počít +sladkým leknutím. Když zavázala střevíc, vstala a prohlédla +si mne od paty do hlavy. + +„Tady máš rozhalený krk," pravila dále a dotkla se prstem +obnaženého těla na mém krku... „Počkej, já sama zavážu." + +Neprotivila jsem se. Ona rozvázala můj šátek a zavázala jej +pak podle svého. + +„Mohla bys dostat kašel," dodala a čtverácky se usmála, při +čemž na mne blýskla svýma černýma, vlažnýma očkama. + +Byla jsem jako bez sebe; nevěděla jsem, co se se mnou děje a co +se děje s Kátí. Ale chvála Bohu, procházka byla brzy odbyta, +sic bych se nebyla zdržela a začala bych Káťu líbat na ulici. +Když jsme však stoupaly na schody, podařilo se mi tajně ji +políbiti na rameno. Spozorovala to, trhla sebou, ale neřekla ani +slova. Večer ji oblekli a vedli dolů. Kněhyně měla hosty. Ale +ten večer nastal v domě strašný poplach. + +Káťa dostala nervový záchvat. Kněhyně byla leknutím bez +sebe. Přijel doktor a nevěděl, co říci. Rozumí se, svedli +všechno na dětské nemoci, na Kátino stáří, já však jsem +smýšlela jinak. Ráno přišla k nám Káťa taková, jako vždy, +ruměná, veselá, úplně zdravá, ale spolu s takovými nápady a +vrtochy, jakých nikdy nemívala. + +Předně po celé ráno neposlouchala madame Leotharové. Potom +najednou projevila přání, že půjde k stařence kněžně. Mimo +nadání stařenka, která cítit nemohla svou neť, stále se na +ni zlobila a viděti jí nechtěla, tentokrát dovolila, aby ji +přivedli. Z počátku všechno šlo, jak náleží a první hodinu +dobře se snášely. Čtveračka Káťa si smyslila, že poprosí +za odpuštění za všechny své kousky, za dovádění, křik, +vůbec za to, že staré kněžně nedávala pokoje. Kněžna +slavnostně a se slzami v očích jí odpustila. + +Ale čtveračku napadlo zajíti dále. Smyslila si vypravovati jí +o takovém čtveráctví, které měla teprv v úmyslu, bylo +pouhým projektem. Tvářila se pokornou, nábožnou a dokonale +kající. Slovem mrzutá stará panna byla u vytržení a její +samolibosti velice lichotilo nastávající vítězství nad Kátí +— pokladem a idolem celého domu, která uměla i matku +přinutit, aby plnila její choutky. + +Čtveračka tedy se přiznala, že měla předně v úmyslu +přilepiti kněžně na šaty vizitní lístek; za druhé že +chtěla pod její postel posaditi Falstafa; potom rozbiti její +brejle, odnésti všechny její knihy a místo nich postaviti +maminčiny francouzské romány; pak že si chtěla opatřiti +prskavky a rozházeti je u ní po podlaze; potom že jí chtěla +zastrčiti do kapsy hru karet atd. Slovem, jedno čtveráctví +lepší druhého. + +Stařenka se vztekala, bledla, červenala se zlostí. Konečně se +však Káťa nezdržela, dala se do smíchu a utekla od tety. +Stařenka okamžitě poslala pro kněhyni. Nastal soud, a kněhyně +dvě hodiny se slzami v očích prosila příbuznou, aby odpustila +Káti a nežádala potrestání vzhledem k tomu, že Káťa je +stonavá. Kněžna nechtěla z počátku ani slyšet; oznámila, +že hned zejtra odjede a obměkčila se teprve tehdy, když jí +kněhyně dala slovo, že potrestání odloží jen do té doby, +až se dcera uzdraví, potom že vyhoví spravedlivému rozhorlení +staré kněžny. Nicméně Káti se dostalo ostré důtky. Odvedli +ji dolů ke kněhyni. + +Avšak čtveračka jim po obědě přece utekla. Já jsem šla +právě dolů a potkala jsem ji na schodech. Kněžna pootevřela +dvéře a zavolala Falstafa. V okamžiku jsem se domyslila, že +obmýšlí nějakou strašnou pomstu. Věc byla taková: + +Stařenka kněžna neměla urputnějšího nepřítele nad +Falstafa. On se nelísal k nikomu, nikoho neměl rád a byl +pyšný, hrdý a ctižádostivý do krajnosti. Nemiloval nikoho, +ale patrně na všech vyžadoval náležité úcty. Všichni +skutečně chovali k němu úctu, k níž se pojil i náležitý +strach před ním. Ale náhle po příjezdu stařenky kněžny +všechno se změnilo. Falstafa strašně urazili, neboť mu byl +výslovně zakázán vchod do horního patra. + +Z počátku Falstaf byl bez sebe pro tuto urážku a celý týden +tlapami škrábal do dveří, jimiž byly uzavřeny schody, +vedoucí s hora do dolních pokojů. Brzo však se dovtípil o +příčině svého vyhnanství a hned první neděli, když se +stařenka kněžna ubírala do chrámu, Falstaf s hvizdotem a +štěkotem vrhnul se na ubohou. S namaháním ji zachránili od +líté pomsty uraženého psa, neboť byl vyhnán na rozkaz +kněžny, která oznámila, že ho nemůže vidět. + +Od té doby Falstafovi byl nejpřísnějším způsobem zakázán +příchod nahoru, a když kněžna scházela dolů, odháněli ho +do nejvzdálenější světnice. Nejpřísnější odpovědnost +ležela na služebných. Ale mstivé zvíře našlo přece asi +třikráte příležitost vedrati se nahoru Jakmile se vedral na +schody, běžel ihned celou amfiládou pokojů až k ložnici +stařenky. Nic ho nemohlo udržeti. Na štěstí dvéře u pokoje +stařenčina byly vždycky zavřeny a Falstaf se omezoval jen tím, +že vyl před nimi tak dlouho, až se sběhli lidé a sehnali ho +dolů. Kněžna pak po celou dobu takové návštěvy nezkrotného +buldoga křičela, jakoby se na ni už sápal a pokaždé se +vážně roznemohla od strachu. Několikrát předložila kněhyni +své ultimatum a oznámila, že buď Falstaf nebo ona musí +odejíti z domu, avšak kněhyně se nemohla odhodlati, aby se +rozloučila s Falstafem. + +Kněhyně málo koho milovala, ale vedle dětí Falstafa milovala +nejvíc na světě a sice z následující příčiny. Kdysi před +šesti lety kníže se vrátil z procházky a přivedl s sebou +špinavé, choré štěně velice žalostného zevnějšku; +štěně však bylo buldog nejčistší krve. Kníže je jaksi +zachránil od smrti... Ale poněvadž nový obyvatel domu choval se +nad míru neuctivě a hrubě, byl na důtklivou žádost kněhyně +odveden do zadního dvora a přivázán na provaz. Kníže se tomu +neprotivil. + +Dvě léta na to, když celý dům žil na letním bytě, malinký +Sáša, mladší bratr Kátin, spadl do Něvy. Kněhyně vykřikla +a první její hnutí bylo vrhnouti se za synem do vody. Násilím +ji zachránili od jisté smrti. Bystrý proud zatím unášel +chlapce a pouze jeho šat vzplýval nad vodou. Rychle počali +odvazovati loďku a záchrana mohla se státi pouze nějakým +zázrakem. Náhle ohromný, obrovský buldog vskočí do vody, +plove na příč tonoucímu chlapci, chopí ho do zubů a +vítězoslavně připluje s ním na břeh. Kněhyně přiletí a +celuje mokrého, špinavého psa. Ale Falstaf, který nosil tehda +ještě prosaické a nad míru plebejské jmeno Triksa, cítit +nemohl nijakého láskání a na objímání a polibky kněhyně +odvětil tím, že jí prokousl rameno, jak daleko stačily jeho +zuby. + +Kněhyně cítila následky této rány po celý život, ale +vděčnost její neznala mezí. Falstaf byl přijat do panských +pokojů, byl vyčištěn, umyt, a obdržel stříbrný obojek +krásné práce. Ubytoval se v kabinetě samé kněhyně na +velkolepé medvědí kůži a brzy se kněhyni podařilo, že ho +směla hladit, aniž se potřebovala báti okamžitého trestu. +Když zvěděla, že její miláček se jmenuje Triksa, zhrozila se +a hněd počali vyhledávati jiné jméno, co možná staré. +Avšak jména Hektor, Cerberus a pod. byla už příliš +zevšednělá; bylo třeba jména, jež by slušelo miláčku domu. +Konečně kníže, uváživ fenomenální žravost Triksy, navrhl, +aby se buldog jmenoval Falstaf. Název byl přijat s nadšením a +zůstal buldogovi na vždy. + +Falstaf choval se dobře. Jako pravý angličan byl mlčelivý, +zasmušilý a na nikoho se nesápal první; jenom vyžadoval, aby s +úctou obcházeli jeho místo na medvědí kůži a vůbec aby mu +prokazovali náležitou čest. Časem jakoby se ho byl zmocňoval +psotník, nebo jakoby ho spleen zmáhal; v takové chvíli Falstaf +si s bolestí vzpomínal, že jeho nepřítel, jeho nejzarytější +nepřítel, který sáhl na jeho práva, nebyl ještě potrestán. +Tu se potichounku probíral na schody a nacházeje dvéře, jak +obyčejně, zavřené, ulehl někde na blízku, schoval se do kouta +a lstivě čekal, až se někdo zapomene a nechá dvéře do +horního patra otevřené. Mstivé zvíře číhávalo tak někdy i +tři dni. Avšak přísný rozkaz byl vydán, aby se dohlíželo na +dvéře, a tak se stalo, že Falstaf už dva měsíce nabyl nahoře. + +„Falstafe, Falstafe!" volala nyní kněžna, otvírajíc dvéře +a přívětivě vábila Falstafa k nám na schody. + +V tu chvíli Falstaf, cítě, že otvírají dvéře, už se +chystal přeskočiti svůj Rubicon. Avšak lákání kněžnino +zdálo se mu tak nemožným, že se po nějakou dobu vzpěčoval +uvěřiti svým uším. Byl lstivý jako kočka, a aby se +neprozradil, že spozoroval zapomnětlivost při otvírání +dveří, přešel k oknu, položil na podokenník své mohutné +tlapy a počal si prohlížeti protější stavení — slovem, +choval se jako cizí člověk, jenž jde procházkou a zastaví se +na okamžik, aby se potěšil pohledem na krásnou architekturu +sousední budovy. Zatím však jeho srdce tlouklo už a zmíralo +blahým očekáváním. Ale jaké bylo jeho překvapení, jaká +radost a vytržení, když dvéře zůstaly před ním otevřeny do +kořán, a k tomu ještě ho volali, zvali, prosili, jen aby šel +nahoru a hned vykonal svou spravedlivou pomstu! Zaskolil radostí, +vycenil zuby a strašný, vítězný letěl vzhůru jako střela. + +Úpor jeho byl tak mocný, že židle, jež mu stála v cestě a +jíž se dotekl v letu, odletěla na sáh a překotila se na +místě. Falstaf letěl jako koule, vystřelená z děla. Madame +Leotharová vzkřikla úžasem. Ale Falstaf už přiletěl k +zapovězeným dveřím a vrazil do nich oběma tlapami. Dvéře +však nepovolily a on zavyl, jako zničený. Jemu za odpověď +ozval se strašný křik staré panny. Avšak už se sbíhaly se +všech stran legiony nepřátel, celý dům se vyhrnul nahoru a +Falstaf, lítý Falstaf s náhubkem, jejž mu chytře hodili na +tlamu, spoután na všech čtyřech nohách, s hanbou se vrátil s +pole bitvy, odvlečen dolů na provaze. + +Vyslali posla pro kněhyni. + +Tentokrát kněhyně neměla úmyslu odpustiti a smilovati se. Ale +koho potrestat? Dovtípila se hned v prvém okamžiku, na prvý +pohled; její oči padly na Káťu... Rozumí se: Káťa stojí +bledá, strachem se třesouc. Teprve nyní se dovtípila, ubohá, +jaké následky bude míti její čtveráctví. Podezření mohlo +padnouti na služebné, na nevinné a Káťa už byla hotova +povědíti celou pravdu. + +„To's ty vyvedla?" optala se jí přísně kněhyně. + +Viděla jsem smrtelnou bledost Kátinu; postoupila jsem ku předu a +pevným hlasem jsem pravila: + +„Já jsem pustila Falstafa... z nenadání," dodala jsem, +protože všechna má chrabrost zmizela okamžitě před hrozným +pohledem kněhyně. + +„Madame Leothar! Příkladně potrestat!" rozkázala kněhyně a +vyšla z pokoje. + +Vzhlédla jsem na Káťu. Ta stála jako ohromena; ruce jí svisly +po stranách a zbledlá tvář se sklonila k zemi. + +Jediné potrestání, jehož se užívalo u knížecích dětí, +bylo, že je zavřeli do prázdné světnice. Proseděti v +prázdné světnici dvě hodiny je maličkost. Ale když tam dítě +zavřeli mocí, proti jeho vůli a oznámili mu, že je zbaveno +svobody, býval trest takový dosti citelný. Káťu nebo jejího +bratra zavírali obyčejně na dvě hodiny. Mne zavřeli na čyři, +uváživše hrozný význam mého přestupku. Zmírajíc radostí, +vstoupila jsem do svého žaláře. Myslila jsem o kněžně. +Věděla jsem, že jsem zvítězila. Ale místo usouzených čtyr +hodin proseděla jsem tam do čtyr do rána. Přihodilo se to takto: + +Dvě hodiny na to, když mne zavřeli, madame Leotharová +zvěděla, že přijela z Moskvy její dcera, rozstonala se náhle +a přeje si ji vidět. Madame Leotharová odjela a na mne +zazapomněla. Služka, která nás obsluhovala, bezpochyby se +domnívala, že jsem už propuštěna. Káťu vzali dolů, kde +musila u kněhyně proseděti do jedenácti hodin večer. Když se +vrátila, byla velice překvapena, že ještě nejsem v posteli. +Služka ji svlékla, uložila, ale kněžna měla své příčiny, +aby se na mne nevyptávala. Lehla si a čekala mne, vědouc +bezpečně, že jsem byla zavřena jen na čtyři hodiny a proto +soudila, že mne přivede naše chůva. Avšak Násťa na mne +zapomněla úplně, snad také proto, že jsem se svlékala +vždycky sama. Zůstala jsem tedy přes noc ve svém vězení. + +Ve čtyři hodiny v noci jsem zaslechla, že někdo klepe a +dobývá se do mé světnice. Spala jsem rozložena ledajak na +podlaze. Tu jsem se probudila, vzkřikla jsem ze strachu, ale hned +jsem rozeznala Kátin hlas, který se ozýval pronikavěji všech +druhých, potom hlas madame Leotharové, pak polekané Násti a +klíčnice. Konečně dvéře otevřeli a madame Leotharová mne +objala se slzami v očích, prosíc, abych jí odpustila, že na +mne zapomněla. Padla jsem jí kolem krku a také jsem se +rozplakala. Zkřehla jsem zimou a všechny kosti mne bolely, +poněvadž jsem ležela na holé podlaze. Hledala jsem očima +Káťu; ta však už odběhla do naší ložnice, vskočila do +postele, a když já jsem přišla, už spala, nebo se tvářila, +jakoby spala. + +Čekajíc mne z večera, usnula náhle a prospala až do čtyr +hodin do rána. Když se probudila, způsobila hluk, hrozný povyk, +probudila madame Leotharovou, jež se mezi tím vrátila, chůvu, +všechny služky a vysvobodila mne. + +Ráno všichni v dome zvěděli o mé příhodě. I kněhyně se +vyjádřila, že se ke mně zachovali příliš přísně. Co pak +se týče knížete, uviděla jsem ho ten den po prvé ve svém +životě rozzlobeného. Přišel nahoru v deset hodin dopoledne +silně vzrušen. + +„Prosím vás," obrátil se k madame Leotharové, „co děláte? +Jak jste se zachovala k ubohému dítěti? To je barbarství, +pravé barbarství! Churavé, slabé dítě, takové citlivé a +bojácné děvčátko, plné fantasií a zavřít je na celou noc +do tmavé světnice! Tím ji můžete zničit! Což neznáte její +minulosti? To je barbarské, nelidské, pravím vám, milá paní! +Jak je možno trestati takovým způsobem! Kdo vymyslil, kdo mohl +vymyslit takový trest?" + +Ubohá madame Leotharová se slzami v očích a celá zmatená +počala mu vysvětlovati onu záležitost, přiznala se, že na mne +zapomněla, protože k ní přijela dcera, že takový trest sám o +sobě jest dobrý, netrvá-li dlouho, a že i sám Žan-Žak-Russó +povídá cosi podobného. + +„Žan-Žak-Russó! milá paní! Ale Žan-Žak to nemohl tvrdit, +Žan-Žak není autorita! Žan-Žak-Russó nesměl mluvit o +vychování, neměl práva na to. Žan-Žak-Russó vzdal se svých +vlastních dětí, milá paní! Žan-Žak byl špatný člověk, +milá paní!" + +„Žan-Žak-Russó! Žan-Žak špatný člověk? Kníže, kníže! +Co to pravíte?" + +A madame Leotharová se zapálila. + +Madame Leotharová byla výborná žena a především neměla ve +zvyku urážeti se; ale dotknouti se někoho z jejích miláčků, +znepokojiti klassické stíny Corneilla, Racina, uraziti Voltaira, +nazvati Jeana Jacquesa Rousseaua špatným člověkem, nazvati ho +barbarem — Bože můj! Slzy vystoupily do očí madame +Leotharové! stařenka se chvěla rozčilením. + +„Vy se zapomínáte, kníže!" promluvila konečně, vzrušením +celá bez sebe. + +Kníže se okamžitě vzpamatoval, požádal za odpuštění, pak +přistoupil ke mně, poceloval mne s hlubokým citem, poznamenal +mne křížem a odešel. + +„Pauvre prince!" prohodila madame Leotharová, kterou zatím +také zmohl soucit. Pak jsme přisedli k učebnímu stolu. + +Kněžna se však učila velice roztržitě. Před obědem +přistoupila ke mně a celá zardělá, se smíchem na rtech +stanula přede mnou, chopila mne za ramena a prohodila na rychlo, +jakoby se něčeho styděla: + +„Co, naseděla jsi se včera za mne? Po obědě půjdeme si hrát +do sálu?" + +Kdosi šel mimo nás a kněžna se rychle odvrátila ode mne. + +Po obědě, za soumraku, šly jsme obě do sálu, držíce se za +ruce. Kněžna byla hluboce rozechvěna a těžce dýchala. Já +byla radostná a šťastná, jak jsem nikdy nebývala. + +„Chceš si hrát v míč?" optala se mne. „Stůj zde!" + +Postavila mne do jednoho kouta sálu, ale sama, místo aby +poodešla a hodila mně míč, zastavila se tři kroky ode mne, +pohlédla na mne, zarděla se a padla na divan, zastírajíc si +obličej rukama. Vykročila jsem k ní; ona však myslila, že chci +odejít. + +„Neodcházej, Nétičko, zůstaň se mnou," pravila; „to +přejde hned." + +Okamžik na to seskočila s divanu a celá červená, celá +uplakaná padla mně kolem krku. Tváři její byly vlažné, +rtíky vzpuchlé jako višně, kadeře se rozsypaly v nepořádku. +Počala mne líbat, jako šílená, líbala mně obličej, oči, +rty, krk, ruce; vzlykala jako v návalu hysterie. Přitiskla jsem +se pevně k ní, a my jsme se sladce, radostně objaly jako +přátelé, jako zamilovaní, kteří se shledali po dlouhém +odloučení. Srdce Kátino bilo tak silně, že jsem slyšela +každý jeho úder. + +Ale v sousedním pokoji ozval se hlas. Káťu volali ke kněhyni. + +„Ach, Nétičko! Nu, až večer, v noci! Jdi nyní nahoru a +čekej mne!" + +Pocelovala mne naposled tiše, beze zvuku, pevně a odběhla ode +mne k volající Nasti. Já se vrátila nahoru jako +znovuvzkříšená, padla jsem na divan, uschovala tvář do +podušky a štkala jsem u vytržení. Srdce mně tlouklo, jakoby +chtělo prsa rozbiti. Nevím, jak jsem se dočkala noci. Konečně +odbilo jedenáct a já šla spat. Kněžna se vrátila teprve po +jedenácté. Z daleka se na mne usmála, ale nepromluvila ani +slova. Násťa ji počala svlékat, ale jako naschvál hodně +zdlouhavě. + +„Honem, honem, Násťo!" mrzela se Káťa. + +„Jistě jste běžela po schodech, kněžno, že vám tak srdce +tluče!" prohodila Násťa. + +„Ach, Bože můj! Násťo, jaká zdlouhavá! Honem, honem!" A +kněžna mrzutě dupla nožkou o podlahu. + +„Och, jaká hněvivá!" usmála se Násťa a pocelovala nožku, +kterou právě zouvala. + +Konečně bylo všechno hotovo, kněžna lehla a Násťa odešla z +pokoje. V okamžiku Káťa vyskočila s postele a přiběhla ke +mně. Já jsem vykřikla. + +„Pojď ke mně, lehni si se mnou!" pravila zdvihajíc mne s +postele. V minutě byla jsem v její posteli, my jsme se objaly a +dychtivě přilnuly jedna k druhé. Kněžna mne zulíbala do +mdloby. + +„A vždyť já vím, jak jsi mne v noci celovala!" pravila a +zarděla se jako mák. + +Já vzlykala. + +„Nétičko!" zašeptala Káťa také se slzami, „andílku můj, +já už tě mám dávno, tak dávno ráda! Víš, od které doby?" + +„Od které?" + +„Když tatínek přikázal, abych tě poprosila za odpuštění, +když jsi se svého tatínka zastávala, Nétičko... sirotečku +můj!" dodala, a opět mne zasypala polibky. Plakala a smála se +zároveň. + +„Ach Káťo!" + +„Nu co? Co?" + +„Proč jsi tak dlouho... tak dlouho..." Nedomluvila jsem však; +opět jsme se objaly a nepromluvily slova asi tři minuty. + +„Řekni mi, co jsi si myslila o mně?" optala se pak kněžna. + +„Ach, jak mnoho jsem se napřemýšlela, Káťo! Pořád jsem +přemýšlela, dnem i nocí přemýšlela." + +„I v noci o mně jsi mluvila; já to slyšela." + +„Opravdu?" + +„A plakala kolikkrát." + +„Vidíš! Proč jsi byla tedy tak hrda?" + +„Byla jsem hloupa, Nétičko. Přijde to někdy na mne a konec. +Pořád jsem se na tebe zlobila." + +„Zač?" + +„Za to, že jsem sama byla špatna. Předně za to, že jsi +hodnější, než já. Potom za to, že tatínek tě má radši +než mne. A tatínek je hodný člověk, Nétičko! Ano?" + +„Ach, ano!" potvrdila jsem se slzami, vzpomínajíc na knížete. + +„Hodný člověk," dodala vážně Káťa. „Ale co si mám s +ním počít? Je pořád takový... Nu a potom jsem tě poprosila +za odpuštění a div jsem se při tom nerozplakala. To mne opět +rozzlobilo." + +„A já jsem viděla, viděla jsem, že je ti do pláče." + +„Nu jen mlč, hloupá, sama jsi pořád uplakaná!" zvolala +Káťa a zakryla mně ústa rukou. „Poslyš, mně se hrozně +chtělo milovat tě; ale najednou se mi zachce nenávidět tě, a +už nenávidím, tak nenávidím..." + +„A zač?" + +„Zlobila jsem se na tebe, a zač, to sama nevím. Ale potom jsem +viděla, že nemůžeš beze mne žít a pomyslila jsem si: +Umučím ji, ošklivou." + +„Ach, Káto!" + +„Dušinko moje!" zvolala Káťa, líbajíc mně ruku; „proto +jsem s tebou mluvit nechtěla, nikterak nechtěla. A víš, jak +jsem Falstafa pohladila?" + +„Ach, ty se ničeho nebojíš!" + +„O, já měla strachu," povzdechla si kněžna. „A víš, proč +jsem k němu šla?" + +„Proč?" + +„Protože jsi se na mne dívala. Když jsem uviděla, že se +díváš... buď, co bude, a šla jsem. Polekala jsem tě, co? +Bála jsi se o mne?" + +„Strašně!" + +„Viděla jsem to. O, já byla velice ráda, že Falstaf odešel! +Bože, jaký jsem dostala strach potom, když odešel, netvor +takový!" + +Tu se kněžna rozesmála nervosním smíchem. Potom náhle zdvihla +svou rozpálenou hlavu a upřeně si mne prohlížela. Slzy jako +perličky chvěly se jí na dlouhých řasách. + +„Nu, co je vlastně na tobě, že jsem si tě tolik zamilovala? +Jsi bleďoučká, vlásky plavé, sama jsi hloupoučká, pořád +pláčeš, oči modré, sirotinko moje!" + +A Káťa se sklonila a zas mne zulíbala bezpočtukrát. Několik +krůpějí jejích slz spadlo na mé tváře. Byla hluboce +rozechvěna. + +„Kdybys věděla, jak jsem tě mela ráda, ale pořád si +myslím: Ne a ne! Neřeknu jí! Vidíš, jak jsem byla +tvrdošíjná. Proč jen jsem se tě bála, proč jsem se styděla! +Jen pohleď, jak je nám teď blaze!" + +„Káťo, jak mne to bolí!" pravila jsem, zmírajíc radostí. +„Srdce se svírá." + +„Nu, poslouchej dále, Nétičko... Ale poslyš, kdo tě nazval +Nétičkou?" + +„Maminka." + +„Povíš mně všechno o mamince?" + +„Všechno, všechno," souhlasila jsem s nadšením. + +„A kam jsi dala mé dva šátky s kraječkami? A proč jsi mně +odnesla stužku? Ach ty hanebnice! Vždyť já to vím." + +Já se rozesmála a zarděla, až mi slzy vytryskly. + +„Ne, myslila jsem si: potrápím ji, počká si. A jindy si +myslím: vždyť ji vůbec nemám ráda, cítit ji nemohu. A tys +pořád taková tichá, taková beruška moje! Já jsem se pořád +bála, že si myslíš o mně, že jsem hloupa! Ty jsi moudrá, +Nétičko, že jsi velice moudrá, co?" + +„Ale co to mluvíš, Káťo!" odpověděla jsem skoro uražená. + +„Ne, jsi moudrá," namítla Káťa rozhodně a vážně, „to +já vím. Ale jednou ráno jsem tedy vstala a tak jsem si tě +zamilovala, až hrůza! Celou noc se mi o tobě zdálo. Napadlo +mne, že půjdu k mamince a budu ostávat u ní. Nechci ji míti +ráda, nechci! Ale následující noci usínám a myslím si, kdyby +opět přišla jako minulé noci, a ty jsi přišla! Ale já jsem +se tvářila, jakobych spala... Ach, jsme to hanebnice, Nétičko!" + +„Proč jsi mne pořád nechtěla míti ráda?" + +„Tak... Ale co to mluvím! Vždyť jsem tě pořád měla ráda! +Pořád jsem tě milovala! Už jsem neměla ani strpení. Myslím +si, zulíbám ji jednou a nebo zaštípám až do smrti. Tu máš, +moje hloupoučká!" + +A kněžna mne štípla. + +„A víš, jak jsem ti střevíc zavazovala?" + +„Vím." + +„A byla jsi ráda? Dívám se tak na tebe a myslím si: Taková +miloučká! Zavážu jí střevíc, uvidím, co bude dělat. A mně +samé bylo při tom tak příjemno. Už jsem se chtěla s tebou +pocelovat... Ale nepocelovala. A potom mně to bylo tak směšno, +hrozně směšno! Celou cestu, co jsme byly spolu na procházce, +pořád mně bylo do smíchu. Tak mně bylo směšno, že jsem se +nesměla na tebe ani podívat. A jak jsem byla ráda, že jsi šla +za mne do vězení." + +Prázdná světnice se jmenovala „vězení". + +„A měla jsi strach?" pokračovala Káťa. + +„Hrozný strach." + +„Nebyla jsem jen tomu ráda, že jsi vzala vinu na sebe, ale +tomu, že si za mne posedíš. Myslím si: ona teď pláče a já +ji mám tak ráda! Zejtra ji budu líbat, tolik líbat! Ale +opravdu, líto mi tebe nebylo, ačkoli jsem si poplakala." + +„A já jsem ani nezaplakala, naopak byla jsem ráda!" + +„Neplakala jsi? Ach, ty jsi zlá!" zvolala kněžna a vpila se do +mne svými rtíky. + +„Káťo, Káťo! Můj Bože, jaká jsi hezoučká!" + +„Viď! Nu, teď si dělej se mnou, co chceš. Muč mne, štípej +mne! Prosím tě, štípni mne! Holoubku můj, štípni mne!" + +„Čtveračko!" + +„A co ještě?" + +„Hloupoučká..." + +„A ještě?" + +„A ještě: dej mně hubičku." + +Políbily jsme se, plakaly jsme, smály se. Rty nám opuchly od +líbání. + +„Nétičko! Předně ty budeš vždycky přicházet ke mně spat. +Ráda se líbáš? Budeme se líbat. A potom nechci, abys byla +taková smutná. Proč ti bylo smutno? Povíš mně to, co?" + +„Všecko ti povím; ale nyní mně už není smutno, je mně +veselo." + +„Ne, však i ty budeš míti takové ruměné tváře, jako já. +Jen kdyby honem už zejtra bylo! Chce se ti spát, Nétičko?" + +„Ne." + +„Budeme si tedy povídat." + +Tak jsme žvatlaly ještě dobré dvě hodiny. Bůh ví, o čem +jsme o všem nehovořily. Především kněžna mi svěřila +všechny své plány do budoucna i nynější stav věcí. A tu +jsem zvěděla, že tatínka má nejraději na světě, skoro víc +než mne. Potom jsme rozhodly společně, že madame Leotharová je +velice hodná ženština, a není vůbec přísna. Pak jsme si +vymyslily, co budeme dělat zejtra, pozejtří a vůbec jsme si +rozvrhly život div ne na celých dvacet let. Káťa si vymyslila, +že budeme žíti takto: jeden den ona mně bude poroučet, a já +všechno vykonávat, druhý den naopak já poroučet, a ona bez +odmluvy poslouchat; potom budeme obe stejně poroučet. Pak +některá z nás naschvál neposlechne, my se na oko pohádáme, +ale hned se zase smíříme. Slovem nás očekávalo nekonečné +štěstí. + +Konečně žvatlání nás unavilo; mně se zavíraly oči. Káťa +se mně posmívala, že jsem ospalá, ale sama usnula dříve než +já. Ráno jsme se probudily obě zároveň, na rychlo jsme se +políbily, protože někdo přicházel a já ještě v čas +doběhla do své postele. + +Celý den jsme nevěděly, co spolu dělat radostí. Stále jsme se +schovávaly a utíkaly před ostatními, abychom nebyly +pozorovány. Konečně jsem jí začala vypravovati svůj životní +příběh. Mé vypravování rozechvělo Káťu do slz. + +„Ty jsi ošklivá! Proč jsi mně to všechno dříve neřekla? +Byla bych tě měla tak ráda, tak ráda... A mnoho tě bili kluci +na ulici?" + +„Mnoho. Já se jich tolik bála." + +„Zlí kluci! A víš, Nétičko, já jsem sama viděla, jak jeden +chlapec druhého na ulici bil. Zejtra vezmu tajně Falstafův +karabáč a potkám-li některého takového, já mu nabiju, tak mu +nabiju..." + +Při tom její očka blýskala rozhorlením. + +Lekaly jsme se, když někdo přicházel. Bály jsme se, aby nás +nepřekvapili, když jsme se líbaly. A líbaly jsme se za ten den +aspoň stokrát. + +Tak minul tento den i následující. Bála jsem se, že umru +radostí a štěstím se mi krátil dech. Ale štěstí naše +netrvalo dlouho. + +Madame Leotharová byla povinna dávati zprávu o každém hnutí +kněžny. Pozorovala nás celé tři dni a za ty tři dni +nashromáždila velmi mnoho takového, o čem mohla vypravovat. +Konečně se odebrala ke kněhyni a sdělila s ní vše, co +spozorovala — že jsme obě jako ztrnulé, celé tři dni jsme se +jedna od druhé nerozloučily, každou minutku se líbáme, +pláčeme, smějeme se jako blázni, bez přestání spolu +žvatláme, ač toho dříve nebývalo, že neví, čemu to +připsati, ale že se jí zdá, že se kněžna nachází v jakési +chorobné krisi a že by dle jejího zdání bylo lépe, kdybychom +se nevídaly tak často, + +„Dávno jsem si to myslila," odvětila kněhyně; „věděla +jsem, že ten podivný sirotek nadělá nám mnoho starostí. Co +mně vypravovali o ní, o jejím bývalém životě — to je +hrůza, hotová hrůza! Má patrně vliv na Káťu. Pravíte, že +ji Káťa velice miluje?" + +„Nad míru." + +Kněhyně se zapálila z rozmrzelosti. Byla už na mne žárlivá +pro Kátinu lásku. + +„To není přirozené," namítla. „Zprvu byly si tak cizí, a +— přiznávám se — byla jsem tomu ráda. Ačkoli ten sirotek +je tak malý ještě, ale já neručím za nic. Rozumíte mně? To +děvče už s mlékem vssálo své vychování, své návyky a snad +i pravidla. Nikterak nechápu, co v ní nachází kníže. Už +tisíckrát jsem mu navrhovala, aby ji dal do pensionátu." + +Madame Leotharová se mne chtěla zastati, ale kněhyně už +rozhodla, aby nás odloučili. Ihned poslali pro Káťu a dole jí +oznámili, že se se mnou neshledá do příští neděle, tedy +celý týden. + +Já o tom zvěděla až pozdě večer a byla jsem poražena +úžasem. Myslila jsem o Káti a zdálo se mi, že nesnese naší +rozluky. Upadla jsem v otupení steskem, hořem a v noci jsem se +roznemohla. Ráno přišel ke mně kníže a pošeptal mně, abych +neztrácela naděje. Kníže přičiňoval se se vší horlivostí, +ale marně: kněhyně nezměnila svého úmyslu. Já jsem znenáhla +upadala v zoufalství a hořem jedva dechu jsem popadala. + +Třetí den ráno Násťa mně přinesla psaníčko od Káti. +Káťa mi psala tužkou strašnými klikyháky následující: + +„Mám tě nesmírně ráda. Sedím u maminky a pořád +přemýšlím, jak bych utekla k tobě. A odběhnu — už jsem to +řekla, a proto neplač. Napiš mně, jak ty mne máš ráda. Já +jsem tě objímala celou noc ve snu a strašně jsem se trápila, +Nétičko. Posýlám ti cukrátka. S Bohem!" + +Odpověděla jsem jí podobným způsobem a celý den jsem +proplakala nad Kátiným psaníčkem. Madame Leotharová mne +utrápila svým láskáním. Večer jsem se dověděla, že byla u +knížete a oznámila mu, že se dojista rozstůňu po třetí, +neshledám li se s Kátí a že si činí výčitky pro to, co +řekla kněhyni. Vyptávala jsem se Násti, co dělá Káťa. +Pověděla mně, že Káťa nepláče, ale je velice bledá. + +Ráno mně Násťa pošeptala: + +„Běžte do kabinetu k jeho jasnosti; ale jděte druhými schody +s pravé strany." + +Všechno ve mně oživlo předtuchou. Celá zadýchaná +nedočkavostí seběhla jsem dolů a otevřela dvéře kabinetu. +Ona tam nebyla. Náhle však mne Káťa objala ze zadu a vroucně +pocelovala. Smích, slzy... Okamžik na to se Káťa vyrvala z +mého objetí, vylezla na otce, vyskočila mu na ramena, jako +veverka, ale neudržela se tam a seskočila na divan. Za ní upadl +i kníže. Kněžna plakala radostí. + +„Tatínku, jaký jsi hodný, tatínku!" + +„Vy čtveračky! Co se to s vámi stalo? Takové přátelství! +Taková láska!" + +„Mlč, tatínku, ty nerozumíš našim záležitostem." + +A opět jsme si padly do náruče. + +Počala jsem si ji pozorněji prohlížeti. Káťa zhubeněla za +tři dni. Ruměnec zmizel na polo z jejích tváří a bledost se +vkrádala na jeho místo. Rozplakala jsem se zármutkem. + +Konečně zaklepala Násťa. Bylo to znamení, že hledají Káťu +a ptají se po ní. Káťa zbledla jako smrt. + +„Nu dost, děti. Budeme se scházeti každý den. A teď jděte, +žehnej vám Bůh!" pravil kníže. + +Kníže byl dojat, když tak na nás hleděl. Ale plány jeho se +nezdařily. Večer z Moskvy přišla zpráva, že se malý Sáša +náhle rozstonal a nachází se v posledním tažení. Kněhyně +rozhodla, že pojede hned zejtra do Moskvy. Sběhlo se všechno tak +rychle, že jsem nic nezvěděla až do samého loučení s +kněžnou. Na tom stál kníže, abychom se rozloučily a kněhyně +jen s obtížemi přivolila. Kněžna byla celá zdrcená. +Přiběhla jsem dolů jako bez sebe a padla jsem jí kolem krku. +Cestovní kočár stál už u podjezdu. Káťa, jedva mne shlédla, +vzkřikla a padla do mdlob. Jala jsem se ji líbati. Kněhyně ji +počala křísiti. Konečně Káťa se vzpamatovala a znova mne +objala. + +„S Bohem, Nétičko!" pravila mně a usmála se s podivným +pohnutím v obličeji. „Nevšímej si mne; to je jen tak. Nejsem +nemocna, za měsíc se opět vrátím. A pak už se nerozloučíme." + +„Už dost," promluvila kněhyně klidně, „pojedeme." + +Ale kněžna se vrátila ještě jednou. Křečovitě mne sevřela +ve svém objetí. + +„Ty's radost moje!" zašeptala mi ve spěchu, objímajíc mne. +„Na shledanou!" + +Políbily jsme se na posled a kněžna zmizela — na dlouho, na +velice dlouho. Prošlo osm let do našeho shledání. + +Schválně jsem vypravovala tak podrobně tuto episodu svého +dětství, prvého vystoupení Kátina v mém životě. Ale +příběhy našich životů nedají se odděliti. Její román byl +můj román. Jakoby mně bylo bývalo souzeno setkati se s ní a +jí — nalézti mne. Mimo to nemohla jsem se zříci potěšení +přenésti se ještě jednou ve vzpomínkách v dobu svého +dětství... + +Nyní mé vypravování půjde rychleji. Můj život zapadl náhle +v jakési zátiší a procitla jsem znovu teprv tenkrát, když +mně už minulo šestnáct let. + +Jen několik slov ještě o tom, co se stalo se mnou po odjezdu +knížecí rodiny do Moskvy. + +Zůstaly jsme v Petrohradě s madame Leotharovou. + +Za dvě neděle přijel schvální posel a oznámil, že návrat do +Petrohradu odložen na neurčitou dobu. Poněvadž madame +Leotharová pro své rodinné poměry nemohla jeti do Moskvy, +skončila tím její služba v knížecím domě. Zůstala však v +téže rodině a přešla k nejstarší dceři kněhyně, k +Aleksandře Michajlovně. + +Nezmínila jsem se dosud ani slovem o Aleksandře Michajlovně, a +viděla jsem ji do té doby také všeho všudy jen jednou. Byla +dcerou kněhyně z prvého manželství. Původ a rod kněhyně byl +jakýsi temný; její prvý muž byl nájemce státního lihového +monopolu. Když se kněhyně provdala po druhé, nevěděla +rozhodně, co si počíti s nejstarší dcerou. Doufati pro ni ve +skvělou partii nemohla. Věno jí dávali prostřední; ale před +čtyřmi roky přece ji konečně provdali za člověka bohatého a +dosti vysoko postaveného. + +Aleksandra Michajlovna dostala se tak do jiné společnosti a +uviděla kolem sebe jiný svět. Kněhyně ji navštěvovala +dvakrát do roka; kníže, její otčím, navštěvoval ji však +každý týden spolu s Kátí. Avšak v poslední době kněhyně +nerada pouštěla Káťu k její sestře a kníže vozil ji tam +potaji. Káťa svou sestru zbožňovala. Jejich povahy tvořily +však pravý opak. Aleksandře Michajlovně byla dvacet dvě léta, +byla tichá, něžná, milující; jakýsi zatajený zármutek, +jakási skrytá bolest srdce přísně se rýsovala v krásných +tazích její tváře. Vážnost a přísnost neharmonovala s +jejími andělsky čistými tahy, jako se nehodí smutek k +obličeji dítěte. Nebylo možno vzhlédnouti na ni bez hluboké +sympatie. Byla bleda a, jak se pravilo, byla náchylna k +tuberkulose v tu dobu, když jsem ji poprvé spatřila. + +Žila velice osaměle a nemilovala hlučných společností doma +ani návštěv u známých — zrovna jako klášternice. Dětí +tehda ještě neměla. Vzpomínám si, jak přijela k madame +Leotharové, přistoupila ke mně a s hlubokým citem mne +pocelovala. S ní přijel jakýsi hubený, dosti letitý pán. +Zaslzel, když na mne pohlédl. To byl houslista B. Aleksandra +Michajlovna mne objala a optala se, chci-li bydleti u ní a býti +její dcerou. + +Pohlédla jsem jí do tváře, poznala sestru své Káti a objala +ji s němým bolem v srdci, kterým se mi sevřely prsa tak, jakoby +byl kdosi pronesl nade mnou opět slovo „sirotečku!" + +Tu mně Aleksandra Michajlovna ukázala psaní od knížete. V něm +bylo několik řádek pro mne a já je přečetla s tichým +lkáním. Kníže mi žehnal na dlouhý život i na štěstí a +prosil, abych si zamilovala jeho druhou dceru. Káťa mně +připsala také několik řádek. Psala, že se neodlučuje nyní +od matky. + +Takovým způsobem přešla jsem večer do jiné rodiny, do jiného +domu, k novým lidem, odtrhnuvši po druhé srdce ode všeho, co se +mně stalo milým, co mně už bylo příbuzným. Přijela jsem +celá ztrápená, zmučená duševním steskem... Tu započíná +nový příběh. + + +VI. + +Můj nový život šel tak klidně a tiše, jakobych se byla +ubytovala mezi poustevníky... Strávila jsem u svých vychovatelů +více než osm let a nepamatuju se, aby za celý ten čas, kromě +několika málo případů, v domě byla večerní zábava, zvaný +oběd, aneb aby se tu shromáždili příbuzní, přátelé a +známí. Vyjma dvě — tři osoby, které přijížděly časem, +hudebníka B., jenž byl přítelem domu a ony, kteří bývali u +muže Aleksandry Michajlovny v záležitostech úřadních, nikdo +jiný do našeho domu nepřijížděl. + +Muž Aleksandry Michajlovny byl neustále zaneprázdněn +úřadními a služebnými věcmi a jen zřídka si mohl ušetřiti +trochu svobodného času, jejž rozdílel mezi rodinu a život +vyššího světa. Význačné styky, jichž nedbati nebylo možno, +nutily ho, aby se dosti často ukazoval ve společnosti. Skoro +všude kolovala pověst o jeho bezhraničné ctižádosti; ale +protože se těšil pověsti člověka dělného, vážného, +protože zaujímal postavení velmi značné a štěstí a zdar +jakoby mu samy přicházely do cesty, proto obecné mínění +nikterak mu neodjímalo své sympatie. Ba ještě více. K němu +všichni stále pociťovali jakési zvláštní účastenství, +jež naopak odpírali jeho ženě. Aleksandra Michajlovna žila +úplně osamocená, ale zdálo se, že je tomu ráda. Její tichá +povaha byla jako stvořena pro klášterní život. + +Ke mně přilnula vší duší, milovala mne jako vlastní dceru a +já s neoschlými ještě slzami pro rozluku s Kátí a s bolícím +ještě srdcem dychtivě jsem se vrhla v náručí své +dobroditelky. Od té doby má vroucí láska k ní neochabovala. +Byla mně matkou, sestrou, přítelkyní, nahradila mně všechno +na světě a vyhýčkala mé mladí. Mimo to brzy jsem pochopila +instinktem, tušením, že osud její daleko není tak rozkošný, +jak by se mohlo souditi na první pohled dle jejího tichého, dle +zdání klidného života, dle zdánlivé volnosti, dle tichého +jasného úsměvu, jenž tak často svítil na jejím obličeji, a +proto každý den mého rozvoje vysvětloval mně něco nového v +osudu mé dobroditelky, cosi takového, co mé srdce s bolestí a +zvolna uhodovalo a co bylo příčinou, že spolu s truchlivým +poznáním stále víc a více vzrůstala a sílila moje láska k +ní. + +Povaha její byla ostýchavá, slabá. Pohlédl-li někdo na +jasné, klidné rysy jejího obličeje, nemohl se na ponejprv +nadáti, že by nějaká trapná starost mohla rmoutiti její +spravedlivé srdce. Nelze bylo si pomysliti, aby mohla někoho +nemilovati: útrpnost vždycky nabývala v jejím srdci vrchu i nad +tím, co v ní budilo odpor — a předce přilnula jen k nemnohým +přátelům a žila v úplném osamocení... Byla dle své povahy +vášnivá a dojmům lehko přístupna, ale zároveň jakoby se +sama bála svých dojmů, jakoby každý okamžik střehla své +srdce a nedávala mu zapomenouti se, třebas jen v pouhém +blouznění. + +Časem náhle za úplně jasných minut spozorovala jsem slzy na +jejích očích. Zdálo se, že nenadálá, těžká vzpomínka o +čemsi, co bolestně trýznilo její svědomí, vzplanula v její +duši; jakoby cosi číhalo u jejího štěstí a zlomyslně je +kazilo. Čím šťastnější se zdála, čím klidnější, +jasnější byla která minuta jejího života, tím blíže byla +tesknota, tím pravděpodobnější byl náhlý zármutek, slzy; +jakoby se jí zmocňoval záchvat. Nepamatuju se ani na jediný +klidný měsíc za celých osm let. + +Muž ji patrně upřímně miloval; ona ho zbožňovala. Ale na +první pohled se zdálo, že zůstalo mezi nimi cosi +nedomluveného. Bylo jakési tajemství v jejím osudu; aspoň já +jsem začala podezřívati hned od prvého okamžiku... + +Muž Aleksandry Michajlovny způsobil na mne na první pohled dojem +člověka zasmušilého. Dojem ten vtiskl se mi v paměť za dob +dětství a nikdy později se nevyhladil. Postavy byl vysoké, +hubené; oči jako zúmyslně schovával za velikými, zelenými +brejlemi. Byl nesdílný, suchý, a i tváří v tvář se ženou +jakoby nenacházel, o čem promluviti. Lidé byli mu zřejmě na +obtíž. Mne si vůbec nevšímal a přece pokaždé, když jsme se +večer všichni tři sešli v salonku Aleksandrovny Michajlovny k +čaji, bývala jsem stále na rozpacích po celou dobu jeho +přítomnosti. Potají jsem se dívala na Aleksandru Michajlovnu a +se zármutkem jsem pozorovala, že i ona jakoby uvažovala dříve +každý svůj pohyb, že bledne, když pozoruje, že se muž +stává zvláště přísným a zasmušilým, nebo se náhle celá +zardí, jakoby byla zaslechla nebo tušila nějakou narážku v +některém mužově slově. + +Cítila jsem, že jest jí nevolno s mužem, a přece se zdálo, +že by ani minuty neprožila bez něho. Mne překvapovala její +neobyčejná pozornost k němu, ke každému jeho slovu, ke +každému pohybu. Zdálo se, že se snaží ze všech sil mu +vyhověti a přece že cítí, že se jí nepodařilo splniti toto +své přání. Zdálo se, že si vyžebrává jeho pochvalu; sebe +menší úsměv na jeho tváři, půl laskavého slovíčka — a +byla šťastna, jakoby trávila teprve první minuty ostýchavé, +ještě beznadějné lásky. + +Svého muže ošetřovala jako těžce nemocného člověka. Když +však odešel do svého kabinetu, stisknuv před tím Aleksandře +Michajlovně ruku, na kterou, jak se mně zdálo, pohlížel +vždycky s jakousi pro ni obtížnou útrpností, tu se celá +změnila. Pohyby, řeči její stávaly se hned veselejší, +volnější, ale přece po každém shledání s mužem zůstávala +na delší dobu jaksi zaražena. Uváděla si na paměť každé +slovo, jež pronesl, jakoby všechna jeho slova vážila na +vážkách. Nezřídka obracela se ke mně s otázkou, dobře-li +slyšela, a skutečně-li se tak vyjádřil Petr Aleksandrovič, +jakoby v jeho slovech hledala nějakého jiného smyslu, a teprve +snad za hodinu přicházela opět ve svou obvyklou míru, jakoby se +byla přesvědčila, že muž je s ní úplně spokojen a že se +zbytečně děsila. Tu se náhle stávala milou, veselou, +radostnou, líbala mne, smála se se mnou, nebo přisedla k pianu a +improvizovala na něm třebas dvě hodiny. + +Nezřídka se však její radost náhle přetrhla; dala se náhle +do pláče a když jsem na ni patřila celá vyděšená, ulekaná, +poplašená, hned mne ubezpečovala pošeptmu, jakoby se bála, aby +ji neuslyšeli, že její slzy neznamenají pranic, že je veselá +a abych se pro ni netrápila. + +Stávalo se, že za mužovy nepřítomnosti náhle se počínala +děsit a se strachem se poptávala po něm. Schválně posýlala +zeptat se, co dělá, vyptávala se své komorné, proč muž dal +zapřáhat a kam pojede, není-li churav, je-li vesel nebo +zasmušilý, co mluvil atd. O jeho úřadních záležitostech a +jeho zaměstnání jakoby ani nesměla sama s ním pohovořit. +Když jí radil něco anebo žádal za něco, poslouchala ho tak +pokorně, s takovou bázní, jakoby byla jeho otrokyně. + +Bylo jí velice milé, když jí něco pochválil, nějakou +maličkost, knihu, některou její ruční práci. Velice si na +takové chvále zakládala a hned byla šťastnější. Ale +štěstí její neznalo mezí, když ho z nenadání (stávalo se +to zřídka) napadlo pomazliti se s dětmi, jichž měli dvé. +Tvář její se změnila, zářila štěstím a v takové okamžiky +se přiházelo, že se dávala až příliš unésti svou radostí +před mužem. Její smělost na př. šla tak daleko, že náhle +sama, bez jeho vyzvání, nabídla mu, rozumí se ostýchavě s +chvějícím se hlasem, aby vyslechl novou nějakou hudbu, kterou +nedávno obdržela, anebo aby jí pověděl své mínění o +nějaké knize, nebo dokonce, aby jí dovolil přečísti mu jednu +nebo dvě stránky ze spisu, který toho dne učinil na ni +zvláštní dojem. Časem muž blahosklonně plnil všechna její +přání, ba i usmíval se při tom shovívavě, jako se usmívají +mazlíčku dítěti, jemuž nechtí odepříti nějaké podivné +choutky, aby předčasně nepohoršili jeho naivnosti. Avšak, +nevím proč — mne do hlubin duše urážel ten úsměv i jeho +hrdá shovívavost, vůbec všechna ta nerovnost mezi nimi. Mlčela +jsem, zdržovala jsem se a jenom jsem je bedlivě stopovala s +dětinskou zvědavostí a s předčasně přísnou duševní +náladou. + +Jindy jsem spozorovala, že náhle jakoby se byl vzpamatoval a +něčeho si všimnul, jakoby si byl z nenadání, proti vůli a +přes moc vzpomněl na něco obtížného, hrozného, +nevyhnutelného. Tu jeho shovívavý úsměv v okamžiku mizel se +rtů a oči se náhle upírají na zaraženou ženu s takou +útrpností, až jsem se zachvívala a byla bych se utrápila +steskem, kdyby se ta útrpnost týkala mne. V týž okamžik radost +mizela s tváři Aleksandry Michajlovny. Hudba nebo čtení +umlkalo. Ona bledla, ale dodávala si síly a mlčela. Nastávala +nepříjemná minuta, teskná chvíle, která trvala někdy dosti +dlouho. Konečně muž sám jí přerýval. Vstával se svého +místa, jakoby s násilím v sobě potlačoval rozmrzelost a +vzrušení, přešel několikrát po světnici v zasmušilém +mlčení, tiskl ruku ženě, hluboko vzdychal a za zjevného +zmatku, prohodiv několik úsečných slov, z nichž jakoby +vyznívala přání potěšiti ženu, odcházel z pokoje, načež +Aleksandra Michajlovna se dávala do pláče, nebo upadala v +dlouhý, děsný zármutek. + +Často ji žehnával a znamenal křížem jako děcko, když se s +ní loučil večer a ona přijímala jeho žehnání se slzami +vděčnosti a zbožnosti. Nemohu však zapomenout několika +večerů v našem domě (za celých osm let dvou nebo tří, více +jich nebylo), kdy se Aleksandra Michajlovna náhle celá jakoby +změnila. Jakýsi hněv, jakési rozhorlení zrcadlilo se v jejím +obyčejně tichém obličeji místo obvyklé poníženosti a +hluboké úcty k muži. Někdy po celou hodinu se připravovala +bouřka; muž se stával mlčelivějším, přísnějším a +zasmušilejším než obyčejně. Konečně rozbolestněné srdce +ubohé ženy pozbývalo trpělivosti. Započala rozhovor hlasem, +přerývajícím se od rozechvění, rozhovor z počátku trhaný, +nesouvislý, plný jakýchsi narážek a trpkých nedokončených +vět; potom, jakoby nemohla přemoci své tesklivosti, dávala se +náhle do pláče, vzlykání a za tím následoval výbuch +rozhorlenosti, výčitky, žaloby, zoufání — zrovna jakoby ji +byl zachvátil chorobný paroxismus. A tu bylo třeba viděti, s +jakou trpělivostí to snášel její muž, s jakým +účastenstvím jí domlouval, aby se utišila, líbal jí ruce, ba +na konec začínal i sám plakati s ní. Tu ona jakoby se byla +náhle vzpamatovala, jakoby ji svědomí bylo zakřiklo a +usvědčilo ve vlastní vině. Slzy mužovy ji ohromovaly a lomíc +rukama, se zoufalým, křečovitým lkáním u jeho nohou prosila +za odpuštění, jež jí ovšem ihned bylo udíleno. + +Avšak ještě dlouho ji mučilo svědomí, ještě dlouho trvaly +slzy a prosby, aby jí odpustil a ještě ostýchavější, +bojácnější stávala se před ním na celé měsíce. Ničeho +jsem nemohla pochopit z oněch výtek a výčitek; v takové +chvíle mne obyčejně posýlali ven z pokoje a to způsobem +neobratným. Ale úplně se přede mnou skrýti přece nemohli. +Pozorovala jsem, všímala si, hádala jsem a od samého počátku +vzniklo ve mně temné podezření, že na všem tom spočívá +jakési tajemství, že ony nenadálé výbuchy raněného srdce +nejsou prostá nervová krise; že muž není darmo stále tak +zachmuřený, že není nadarmo ona jakoby dvousmyslná jeho +útrpnost k ubohé, churavé ženě, že není nadarmo její +stálá ostýchavost a bojácnost před ním, ani její tichá, +podivná láska, kterou se ani neodvažovala projeviti před +mužem, že není nadarmo její samota, její klášterský život, +ta zardělost a ta náhlá smrtelná bledost na jejích tvářích +za přítomnosti mužovy. + +Avšak poněvadž podobné výjevy s mužem byly velice řídké, +poněvadž život náš byl vůbec jednotvárný a já už dávno +ho pozorovala z blízka, poněvadž jsem se konečně já sama +rozvíjela a rostla příliš rychle a počalo se ve mně +probouzeti mnoho nového, ač z části neuvědomělého, co mne +odvádělo od mých pozorování, přivykla jsem konečně k tomuto +životu, přivykla jsem k obyčejům a povahám jež mne +obkličovaly. + +Nebylo ovšem možno, abych se časem nezamyslila nad Aleksandrou +Michajlovnou, ale v myšlénkách svých nedocházela jsem k +nijakému výsledku. Za to jsem ji opravdově milovala, měla jsem +úctu k její tesklivosti a proto jsem se bála rmoutiti její +vznětlivé srdce svou zvědavostí. Ona mně rozuměla a +mnohokrát byla hotova děkovati mně za mou náklonnost k ní. +Jestliže spozorovala mou starostlivost, usmála se nezřídka se +slzami v očích a sama si zažertovala nad svými častými +slzami; tu mně náhle začne vysvětlovati, že je velice +spokojena, velice šťastna, že jsou všichni k ní tak dobří, +že všichni, koho znala, doposud tak ji milovali, že ji velice +trápí, proč Petr Aleksandrovič neustále je starostliv o ni a o +její duševní klid, kdežto ona je tak šťastna, tak šťastna... + +Tu mne začala objímat s takým hlubokým citem a její obličej +se ozářil takovou láskou, že mne až srdce zabolelo soucitem, +možno-li se tak vyjádřiti. + +Rysy jejího obličeje nikdy se nevyhladí z mé paměti. Byly +pravidelné a hubenost a bledost, zdálo se, že ještě více +zvyšují přísnou svůdnost její krásy. Nad míru husté +černé vlasy, hladce sčesané dolů, vrhaly přísný, ostrý +stín na okraje tváří; za to se zdálo, že tím laskavěji vás +překvapoval kontrast jejího něžného pohledu velikých, dětsky +jasných modrých očí, v němž se zrcadlilo časem tak mnoho +naivního, nesmělého, jakoby bezbranného, bojícího se o +každý pocit, o každé pohnutí srdce, o každou okamžitou +radost a častý tichý zármutek. + +Ale v některých šťastných, klidných chvílích v onom +pohledu, pronikajícím do srdce, bylo tolik jasu, tolik světla, +co má den, tolik spravedlivého klidu. Ty oči, blankytné, jako +nebe, zářily takou láskou, hleděly tak sladce, v nich se +odrážel vždycky takový hluboký cit sympatie ke všemu, co bylo +šlechetného, ke všemu, co volalo po lásce, prosilo o soustrast, +že se jim pokořovala celá duše, nevolky se vzpínala k nim a +zdálo se, že od nich přijímá tutéž jasnost, týž poklid +ducha, totéž smíření i lásku. Takovým způsobem zahledíte +se časem do modrého blankytu nebes a cítíte, že jste hotovi +stráviti celé hodiny v sladkém nazírání, že vaše duše +stává se v ty okamžiky volnější a klidnější, jakoby se v +ní jako v tiché hladině vodní zrcadlila ona bezkonečná báně +nebeská. + +Když však oduševnění nahánělo ruměnec na její líce — to +se stávalo často —, když její prsa se vzdýmaly vzrušením, +tu její oči blýskaly jako blesk, jakoby jiskry z nich sršely, +jakoby celá duše její, cudně ochraňující čistý plamen +krásy, jež ji nyní nadchnula, přesídlila se do těchto lící. +V takové okamžiky byla jako nadšená. Ale v těchto okamžitých +záchvatech nadšení, v těchto přechodech od liché, ostýchavé +nálady duševní k světlému, vysokému oduševnění, k +čistému, přísnému enthusiasmu bývalo zároveň tolik naivní, +dětsky bystré, prosté dětinské víry, že by umělec snad půl +svého života za to dal, aby mohl zachytiti takový okamžik +jasného vytržení a přenésti onu nadšenou tvář na plátno. + +Už za prvých dnů svého pobytu v tomto domě jsem poznala, že +Aleksandra Michajlovna ve své samotě byla ráda mému příchodu. +Měla tehda teprve jedno dítko a pouze rok byla matkou. Byla jsem +však úplně její dcerou a rozdílu mezi mnou a svými dělati +nemohla. S jakým zápalem uchopila se mého vychování! Tak +spěchala v první době, že se madame Leotharová nevolky +usmívala, hledíc na ni. + +Opravdu chopily jsme se najednou všeho, tak že jsme jedna druhé +z počátku ani nerozuměly. Na příklad počala mne sama +vyučovat, a sice najednou velmi mnohému, tak mnohému, že +výsledkem bylo jen mnoho zápalu z její strany, ba více zápalu, +více laskavé netrpělivosti, než opravdového užitku pro mne. Z +počátku byla zarmoucena svou neobratností; ale pak se sama nad +tím zasmála a chopily jsme se učení znova. Přes to, že +Aleksandra Michajlovna viděla svůj první neúspěch, přec +směle oznámila madame Leotharové, že je proti její methodě. +Přely se spolu se smíchem, ale má nová vychovatelka prohlásila +se rozhodně proti jakékoliv soustavě, tvrdíc, že my i slepě +najdeme pravou cestu, že by bylo zbytečno, nacpávati mně hlavou +suchými poznatky a že veškeren úspěch závisí na tom, aby +seznala mé vlohy a dovedla ve mně vzbuditi dobrou vůli; a měla +pravdu, neboť zásada její úplně zvítězila. + +Především hned od počátku zmizel úplně rozdíl mezi +žákyní a učitelkou. Učily jsme se jako dvě přítelkyně a +časem bývalo tak, jako bych já učila Aleksandru Michajlovnu, +netušíc v tom její chytrosti. Vznikaly na příklad mezi námi +spory a já se všemožně namáhala, abych dokázala věc, jak já +jí rozumím, zatím co mne Aleksandra Michajlovna nepozorovaně +vyváděla na pravou cestu. Končívalo to však tím, že když +jsme konečně našly pravdu, ihned jsem se dovtípila a odhalila +chytrost Aleksandry Michajlovny; uváživši pak její namáhání, +trvající nezřídka celé hodiny, obětované na můj prospěch, +padala jsem jí kolem krku a pevně ji objímala po každé +vyučovací hodině. + +Má citlivost ji překvapovala, ba hluboce dojímala. Se +zvědavostí počala se vyptávati na mou minulost, přejíc si +slyšeti o ní ode mne, a pokaždé po mém vypravování stávala +se ke mně něžnější a vážnější — vážnější proto, +že jsem jí svým nešťastným dětstvím vnukala spolu se +soustrastí i jakousi úctu. + +Po mém vypravování pouštěly jsme se obyčejně do dlouhých +rozmluv, v nichž mně ona vysvětlovala mou minulost, tak že jsem +ji znova jaksi prožívala a mnohému se při tom naučila. Madame +Leotharová shledávala tyto rozpravy často příliš vážnými a +když spozorovala mé bezděčné slzy, měla je za zbytečné. Já +však soudila zcela naopak, poněvadž po těchto hodinách bývalo +mně vždy lehko a sladko, jakoby v mém osudu nebylo nic +nešťastného. Kromě toho byla jsem velice vděčna Aleksandře +Michajlovně, že mně dává možnost, abych ji den ode dne více +milovala. Madame Leotharová ani netušila, že takovým způsobem +znenáhla přicházelo do rovnováhy a ladné harmonie vše, co se +dříve zdvihalo z duše nepravidelně, předčasně bouřlivě, a +k čemu dospívalo mé dětské, skrz naskrz zraněné srdce s +trapnou bolestí, následkem čehož se nespravedlivě zatvrzovalo +a stýskalo si na onu bolest, nevědouc, odkud na ně padají ony +rány. + +Den začínal tím, že jsme obě přicházely do dětského +pokoje, probudily jsme její děťátko, oblékaly je, uklízely, +nakrmily, bavily a učily je mluvit. Konečně jsme zanechaly +dítěte a daly jsme se do práce. Učily jsme se mnohému, ale +Bůh ví, jaká to byla náuka. Bylo v ní všechno, ale zároveň +nic určitého, četly jsme, sdělovaly si na vzájem své dojmy, +pak jsme nechaly knih a pustily se do hudby a tak míjely celé +hodiny, aniž jsme pozorovaly. + +Večer často přicházíval B., přítel Aleksandry Michajlovny, +přicházela i madame Leotharová; nezřídka začínaly ohnivé +spory o umění, životě (jejž jsme v našem kroužku znaly jen z +doslechu), o skutečnosti, o ideálech, o minulosti, o budoucnosti, +a vyseděly jsme nezřídka až přes půlnoc. Poslouchala jsem co +nejpozorněji, přicházela jsem v nadšení spolu s ostatními, +smála se, nebo byla dojata, a při té příležitosti dověděla +jsem se všechno to, co se týkalo mého otce a mého prvého +dětství. + +Zatím jsem rostla; najímali mně učitele, od nichž bych se bez +Aleksandry Michajlovny ničemu nebyla naučila. Při zeměpisné +hodině byla bych jen oslepla, vyhledávajíc na mapě řeky a +města. S Aleksandrou Míchajlovnou pouštěly jsme se na cesty, +pobývaly jsme v takových zemích, viděly tolik podivného, +prožily tolik nadšených, tolik fantastických hodin, a tak +silná byla naše společná horlivost, že konečně už +nestačovaly knihy, jež kdysi přečetla; bylo nutno chápati se +nových knih. + +Brzo jsem mohla sama dávati pokyny svému učiteli zeměpisu, +ačkoliv musím vyznati, že až do konce vynikal nade mne svou +dokonalou a zcela přesnou znalostí stupňů, na nichž leželo +některé město, jakož i těch tisíc, set ba i desítek +obyvatelů, kteří v něm přebývali. + +Učiteli dějepisu platily se peníze za hodiny také velice +správně; ale po jeho odchodu učily jsme se s Aleksandrou +Michajlovnou dějepisu po svém způsobu: chopily jsme se knihy a +čítaly jsme někdy až přes půlnoc, či správněji řečeno, +čítala Aleksandra Michajlovna, jež zároveň vykonávala +censuru. Nikdy jsem nezakoušela větší radosti, než po +takovémto čtení. Obě jsme přicházely v nadšení, jako bychom +samy byly těmi hrdiny, o nichž se četlo. Ovšem, četlo se více +mezi řádky, než v řádkách Aleksandra Michajlovna mimo to +krásně vypravovala, jakoby sama byla kdysi svědkyní toho, o +čem jsme četly. + +Snad se bude zdáti směšným, že jsme s takým zanícením +sedávaly spolu do noci — já dítě a ona raněné srdce, jež +tak těžko snášelo život. Věděla jsem, že si odpočívá +vedle mne. Vzpomínám si, že jsem se časem podivně zamýšlela, +hledíc na ni, hádala jsem, a prvé než jsem sama začala žít, +uhodla jsem už mnohou záhadu lidského žití. + +Konečně mně minulo třináct let. Zdraví Aleksandry Michajlovny +horšilo se zatím neustále. Stávala se dráždivější, +záchvaty tesklivosti byly krutější, návštěvy mužovy +začínaly dříve a sedával s ní, ovšem jako dříve, skoro +mlčky, přísný a zamračený, pořád delší a delší dobu. +Její osud počínal mne více zajímati. Vystupovala jsem už z +dětských let, vytvořilo se už ve mně mnoho nových představ, +pozorování, zálib a domněnek. Přirozeno, že tajemství, +vznášející se nad touto rodinou, víc a více mne počínalo +soužit. Byly okamžiky, kdy se mi zdávalo, že počínám cosi +chápati z onoho tajemství. Jindy však jsem upadala v apathii, +lhostejnost ano i v rozmrzelost a tu jsem zapomínala na svou +zvědavost, nenacházejíc odpovědi ani na jedinou svoji otázku. + +Časem, a to se přiházelo stále častěji a častěji, +zakoušela jsem podivnou potřebu, abych zůstala samotna a +přemýšlela, stále přemýšlela. Ty okamžiky podobaly se k +oněm chvílím, když jsem ještě žila u svých rodičů a kdy +jsem celý rok stále přemýšlela, prvé než jsem se srozuměla +s otcem, stále jsem uvažovala, stále jsem ze svého koutku +pozorovala boží svět, až jsem konečně úplně, zdivočela +uprostřed fantastických přízraků, jež jsem si sama stvořila. +Rozdíl byl jen v tom, že nyní bylo víc netrpělivosti, více +sklíčenosti, více nových, neuvědomělých snah, více touhy po +ruchu, po vlastní činnosti, tak že jsem se už nemohla +soustřediti na jedné věci, jako bývalo druhdy. + +Aleksandra Michajlovna ze své strany počala se mne sama jaksi +straniti. V tomto stáří už jsem jí skoro nemohla býti +přítelkyní. Už jsem nebyla dítě; příliš mnoho jsem se +vyptávala, časem pohlížela jsem na ni tak, že musila přede +mou klopiti oči. Nastávaly podivné okamžiky. Nemohla jsem +viděti jejích slz a často i mně vstupovaly slzy do očí, když +jsem hleděla na ni. Padala jsem jí kolem krku a vroucně jsem ji +objímala. Co mně mohla odpovědít? Cítila jsem, že jsem jí na +obtíž. + +Ale v jinou dobu, — a to bývaly těžké, truchlivé chvíle — +ona sama, jakoby v zoufalství křečovitě mne objímala, jakoby +vyhledávala mého účastenství, jakoby nemohla déle snášeti +své samoty, jakobych jí rozuměla a mohla strádati spolu s ní. +Tajemství však zůstávalo mezi námi dále; to bylo jasné a já +sama jsem se jí počínala straniti v takové okamžiky. Bývalo +mně těžko s ní. Kromě toho nás už málo co pojilo; jen +hudba. Lékaři jí však počali hudbu zapovídat. Knihy? Ale s +těmi byla největší obtíž. Rozhodně už nevěděla, jak +čísti se mnou. Přestaly bychom zajisté hned na prvé stránce; +každé slovo mohlo se zdáti narážkou, každá bezvýznamná +věta hádankou. Vřelým, srdečným rozmluvám mezi čtyrma +očima jsme se obě vyhýbaly. + +Právě v tu dobu osud náhle a neočekávaně změnil můj život +neobyčejně podivným způsobem. Má pozornost, mé city, srdce, +hlava, všechno se rázem a s napjatou silou, přecházející až +v nadšení, obrátilo náhle k jiné, zcela nenadálé činnosti a +já sama, ani toho nepozorujíc, všechna jsem se přenesla v jiný +svět. Neměla jsem času obrátiti se, ohlédnouti se, rozmysliti +se; mohla jsem zahynout, ano cítila jsem to; ale svůdnost byla +mocnější strachu a já šla za štěstím se zavřenýma očima. +I na dlouho odloučila jsem se od oné skutečnosti, která mne tak +velice počínala tížiti a z níž jsem tak dychtivě a marně +hledala východu. Hle, co to bylo a jak se to přihodilo. + +Z jídelny vedly tři východy: jeden do velikých pokojů, druhý +do mé světnice a do dětského pokoje, třetí do knihovny. Z +knihovny byl ještě druhý východ, jenž byl od mé světnice +oddělen pouze kabinetem, v němž obyčejně pracoval pomocník +Petra Aleksandroviče v úřadě, jeho opisovač, příručí, +který byl zároveň i jeho sekretářem a faktorem. Klíč od +knihovny a od skříní choval on. + +Kdysi po obědě, když nebyl doma, našla jsem tento klíč na +podlaze. Zmocnila se mne zvědavost a vyzbrojena svým nálezem +vstoupila jsem do knihovny. Byla to dosti veliká světnice, velice +světlá, obstavená kolkolem osmi velikými skříněmi, plnými +knih. Knih bylo velice mnoho, a většinu z nich Petr +Aleksandrovič po komsi zdědil. Jinou část shromáždila +Aleksandra Michajlovna, která neustále kupovala knihy. + +Doposud při výběru knih pro mne byli nad míru opatrni, tak že +jsem se snadno dovtípila, že mnohé zůstává pro mne +zapovězeným, že mnohé jest mně dosud tajemstvím. Proto s +nezkrotitelnou zvědavostí, se záchvatem strachu, radosti a +jakéhosi zvláštního, mně nesrozumitelného citu otevřela jsem +první skříň a vyndala první knihu. V té skříni byly +romány. Vzala jsem jeden z nich, zavřela skříň a knihu jsem +odnesla s sebou s takovým divným pocitem, s takým tlukotem a +svíráním srdce, jakobych cítila, že v mém životě nastává +veliký převrat. + +Když jsem přišla do svého pokojíku, zavřela jsem se a +rozevřela jsem román. Ale čísti jsem nemohla; měla jsem jinou +starost. Cítila jsem potřebu, upraviti dokonale svou moc nad +knihovnou tak, aby o tom nikdo nevěděl a aby mně bylo vždycky +možno vzíti si odtud kdykoli a jakoukoli knihu. Proto jsem +odložila svou rozkoš na vhodnější chvíli, knihu jsem odnesla +nazpět, ale klíč jsem ponechala u sebe. Zatajila jsem tento +klíč a to byl první špatný skutek v mém životě. + +Čekala jsem, jaké budou následky; urovnaly se velice +příznivě. Sekretář a příručí Petra Aleksandroviče, +prohledav celý večer a část noci klíč se svíčkou v rukou na +podlaze, rozhodl se, že ráno zavolá zámečníka, jenž ze +svazku přinesených klíčů vyhledal jeden, hodící se ke +skříni. Tím se věc skončila a nikdo pak už neuslyšel o +ztrátě klíče. Já sama jednala tak chytře a opatrně, že jsem +vstoupila do knihovny až za týden, když jsem nabyla jistoty, že +není nijakého podezření. + +Zprva jsem volila čas, kdy sekretář nebýval doma; potom jsem +chodila do knihovny z jídelny, protože písař Petra +Aleksandroviče klíč choval pouze v kapse, jinak však do styku s +knihami nikdy nepřicházel, a proto ani nevstupoval do pokoje, kde +se nalézala knihovna. + +Začala jsem čísti s náruživostí a v brzku mne četba zaujala +úplně. Všechny nové potřeby mé, všechny nedávné snahy, +všechny ještě nejasné tužby mého mládí, jež tak nepokojně +a bouřlivě vyvstávaly v mé duši, byvše vzbuzeny mým +příliš časným rozvojem — vše to se náhle na dlouhou dobu +uklonilo na jinou, náhle se vyskytnuvši cestu, jakoby se bylo +úplně uspokojilo novou stravou, jakoby bylo nalezlo svou pravou +dráhu. + +V brzku má hlava i srdce mé byly tak okouzleny, v brzku se má +fantasie rozvila tak do široka, že jsem skoro zapomněla na celý +svět, jenž mne dosud obkličoval. Zdálo se, že sám osud mne +zastavil na prahu v nový život, po němž jsem tolik toužila, o +němž jsem rozmýšlela dnem i nocí a dříve než mne pustil na +neznámou dráhu, vyvedl mne na výšinu, s níž mně ukázal +budoucnost v kouzelné panorámě, ve vábné, skvělé +perspektivě. Bylo mně souzeno prožiti všechnu onu budoucnost, +vyčtenou napřed z knih, prožiti ji v blouznivých snech, v +nadějích a vášnivých tužbách, v sladkém vzrušení +mladistvé duše. + +Započala jsem svou četbu beze všeho výběru od první knihy, +jež mi padla do ruky, ale osud mne ostříhal. To, co jsem +zvěděla a prožila až dosud, bylo tak ušlechtilé a přísné, +že mne už nemohla svésti nějaká podloudná, nečistá +stránka. Mne chránil můj dětský, instinkt, můj mladý věk a +celá moje minulost. Nyní pak uvědomění jakoby mně bylo náhle +osvítilo celý můj minulý život. Opravdu skoro každá +stránka, kterou jsem přečetla, byla mně už jaksi známa, +jakobych ji dávno sama prožila; jakobych všechny ty vášně, +všechen ten život, jenž předstupoval přede mne v takových +neobyčejných formách, v takových čarovných obrazech, dávno +byla zakusila. + +A jak jsem se neměla dát unésti až do plného zapomnění, do +úplného odloučení od skutečnosti, když se přede mou v +každé knize, kterou jsem přečetla, vtělovaly zákony téhož +osudu, tentýž duch příhod, jenž panoval nad životem +člověka, který byl podmínkou spásy, záchrany i štěstí! +Tento zákon, jejž jsem ve všem podezřívala, snažila jsem se +vypátrati všemi silami, všemi svými instinkty, probuzenými ve +mně jakýmsi citem sebezáchrany. Zdálo se mi, jakoby mne kdosi +upozorňoval, jakoby mne kdosi vystříhal. V mou duši jakoby se +bylo cosi prorocky tlačilo, a den ode dne mohutněla naděje v mé +duši, ale zároveň stále silnějšími stávaly se mé tužby do +budoucnosti, do onoho života, jenž mne každodenně překvapoval +v tom, co jsem přečetla, s veškerou silou, vlastní jen uměnám +se všemi vábnostmi poesie. + +Ale, jak jsem už pravila, moje fantasie příliš ovládala mou +netrpělivost a, mám-li říci pravdu, byla jsem odvážna pouze +ve svém blouznění, kdežto ve skutečnosti instinktivně jsem se +bála budoucnosti. A proto, jakobych se byla prozatím smluvila +sama s sebou, nevědomky jsem si uložila, že se prozatím +spokojím světem své fantasie, svým vyblouzněným světem, v +němž jsem byla sama paní, v němž byly pouze samé rozkoše, +samé radosti, a neštěstí, připouštělo-li se, hrálo jen +passivní úlohu, úlohu přechodnou, nezbytnou pro sladké +kontrasty a pro náhlý obrat osudu k šťastnému rozuzlení +nadšených románů, rodících se v mé hlavě. Tak chápu nyní +svou tehdejší duševní náladu. + +Takový život, život fantasie, život příkré odloučenosti ode +všeho, co mne obkličovalo, mohl trvati celé tři roky! + +Tento život byl mým tajemstvím a ještě po třech letech jsem +nevěděla, mám-li se báti jeho vyzrazení nebo ne. To, co jsem +zažila za ta tři léta, bylo mně příliš příbuzno, blízko. +Ve všech těch fantasiích zrcadlila jsem se příliš silně já +sama, tak silně, že jsem se konečně mohla rozpakovati, ba i +lekati cizího pohledu, ať to byl číkoli pohled, jenž +neopatrně nahlédnul v mou duši. Mimo to my všichni, celý náš +dům, žili jsme tak osaměle, beze vší společnosti, v takové +klášterní tichosti, že v každém z nás nevolky se musila +rozvíti soustředěnost v samém sobě, jakási potřeba +samovazby. A to se přihodilo i se mnou. + +Za ta tři léta vůkol mne se nic nezměnilo, všechno zůstalo +tak, jak bývalo dříve. Stále mezi námi panovala unylá +jednotvárnost, která, jak si nyní myslím, kdybych nebyla dala +unésti svou tajnou, skrytou činností, byla by rozdrásala mou +duši a byla by mne vrhla k neznámému rozvratnému východu z +onoho mdlého, tesklivého kruhu, k východu snad zhoubnému. + +Madame Leotharová sestárla a skoro se úplně uzavřela ve svém +pokoji; děti byly ještě příliš malé; B. byl příliš +jednotvárný a muž Aleksandry Michajlovny stále stejně +přísný, nepřístupný, v sebe uzavřený, jako dříve. Mezi +ním a ženou vládl stále týž tajemný poměr, jenž se mně +rýsoval neustále v hroznější podobě, tak že jsem se stále +děsila pro Aleksandru Michajlovnu. + +Její bezradostný, bezbarevný život zřejmě hasnul před mýma +očima. Zdraví její stávalo se den ode dne chatrnějším. +Zdálo se, jakoby jakási zoufalost padla do její duše; ji +tísnilo patrně cosi neznámého, neurčitého, z čehož si ani +sama nemohla vydati počtu, cosi hrozného a při tom jí samé +nepochopitelného, což snášela jako neznámý, jejímu životu +přisouzený kříž. Srdce její se během času zatvrzovalo v +tomto hluchém trápení; i mysl její počala se bráti jiným +směrem, temným, truchlivým. + +Zvláště mne překvapilo jedno pozorování: zdálo se mně, že +čím více já jsem vyrůstala, tím více se mne ona vzdalovala, +tak že její nechuť k obcování se mnou přecházela až k +jakési netrpělivé rozmrzelosti. Zdálo se, že mne v jisté +chvíle už ani nemilovala, jakobych jí překážela. + +Pravila jsem, že jsem se schválně od ní vzdalovala, a jakmile +jsem se jednou vzdálila, jakobych se byla nakazila tajemností +její vlastní povahy. A proto všechno, co jsem prožila za ona +tři léta, všechno, ce se vytvořilo v mé duši, v mé fantasii, +v mém poznání, v nadějích a v mém vášnivém nadšení, vše +to tvrdošíjně zůstávalo jen ve mně. Zatajivše se jedna před +druhou, nikdy jsme se už nesešly, ačkoli se mně zdá, že jsem +ji milovala den ode dne více, než před tím. + +Nemohu si nyní bez slzy připomenouti, jak hluboce ke mně +přilnula, jak se zavázala ve svém srdci zasypati mne všemi +poklady své lásky, jimiž bylo přeplněno její srdce a vykonati +až do konce slib, že mně bude matkou. Pravda, její vlastní +hoře časem ji na dlouhou dobu odpuzovalo ode mne, ona jakoby na +mne zapomínala, a to tím více, že já sama jsem se snažila +nepřipomínati jí sebe; tak se přiblížil můj šestnáctý +rok, aniž toho kdo spozoroval. + +Avšak ve chvílích jasného vědomí a světlejší nálady +Aleksandra Michajlovna začínala náhle pociťovati starost o mne; +netrpělivě mne vyzývala k sobě z mého pokojíku od mých hodin +a zaměstnání, zahrnovala mne otázkami, jakoby mne zpytovala a +zkoušela, neodlučovala se ode mne po celé dni, uhadovala +všechny mé snahy, všechna přání, zřejmě se starala o mé +stáří, o přítomnou chvíli i o budoucnost a s nevyčerpatelnou +láskou a s jakousi zbožností chystala mně svou pomoc. + +Avšak mně už velice odvykla. Proto jednala se mnou časem +příliš naivně, tak že jsem to snadno pozorovala a chápala. Na +příklad — a to se přihodilo, když mně už bylo šestnáct +let — probírajíc se mými knihami, vyptala se mne, co čtu, a +když shledala, že mám pořád ještě dětské knihy pro +dvanáctiletá děvčátka, náhle se polekala. Dovtípila jsem se, +oč běží, a sledovala jsem ji s pozorností. Celé dvě neděle +mne k čemusi připravovala, zkoušela mne, pátrala po stupni +mého rozvoje a mých potřeb. Konečně se rozhodla, že započne +a na našem stole objevil se Ivanhoe Waltera Scotta, jehož jsem +už dávno přečetla aspoň třikrát. + +Z počátku s bázlivým očekáváním sledovala, jaké dojmy na +mne činí tato četba, uzažovala je, jakoby se o ně obávala. +Posléze tento napjatý poměr, jenž mně byl příliš zjevným, +zmizel; obě jsme se roznítily a já byla nad míru ráda, že +jsem se už nepotřebovala se svou lekturou před ní skrývat. +Když jsme dočetly tento román, byla mnou celá nadšená. +Každá moje poznámka při čtení byla správná, každý dojem +pravidelný. Rozvila jsem se v jejích očích už příliš daleko. + +Překvapená tím a nadšená počala opět s radostí sledovati +mé vychování, a už si nepřála odloučiti se ode mne. Avšak +její vůle už nerozhodovala. Osud brzy nás opět odloučil a +zmařil naše sblíženi. Postačil k tomu opět první záchvat +nemoci, záchvat jejího neustálého hoře, a opět nastalo +odcizení, tajemnůstkářství, nedůvěřivost a snad i +zatvrzelost. + +Ale i v takové doby přiházely se okamžiky, jež se vymykaly z +naší moci. Četba, několik sympatických slov, jež jsme spolu +promluvily, hudba — a my jsme se zapomínaly, rozhovořily jsme +se, rozhovořily časem přes míru a pak nám oběma bývalo +velice za těžko. Když jsme se vzpamatovaly, hleděly jsme jedna +na druhou jako polekané s podezřívavou zvědavostí a s +nedůvěrou. Každá jsme měla svou hranici, do které mohlo +docházeti naše sblížení; za ni jsme přestoupiti nesměly, +byť jsme i chtěly. + +Kdysi pod večer před soumrakem četla jsem roztržitě knihu v +kabinetě Aleksandry Michajlovny. Ona seděla u klavíru a +improvizovala na thema jistého zamilovaného jejího motivu z +vlašské hudby. Když přešla konečně k čisté melodii arie, +já, unesena hudbou, jež mně pronikla do srdce, počala jsem +tiše, polohlasem zpívati týž motiv pro sebe. Brzy však, +úplně unesena, vstala jsem a přistoupila ke klavíru. Aleksandra +Michajlovna, jakoby byla uhodla, co chci, počala hráti průvod a +s dychtivostí sledovala každou notu mého zpěvu. Zdálo se, že +je překvapena bohatostí mého hlasu. Doposud nikdy jsem před ní +nezpívala, ba ani sama jsem nevěděla, mám-li jaký hlas. Nyní +jsme obě přišly náhle v nadšení. Zvyšovala jsem hlas víc a +více; ve mně se budila energie, vášeň, rozpalovaná ještě +více radostným obdivem Aleksandry Michajlovny, jejž jsem tušila +v každém taktu jejího průvodu. Konečně zpěv skončil tak +zdařile, s takým oduševněním, s takou silou, že mne s +nadšením chopila za ruce a radostně na mne pohlédla. + +„Anneto! Ty máš rozkošný hlas," zvolala. „Můj Bože! +Kterak, že jsem to nespozorovala?" + +„Sama jsem to spozorovala teprve nyní," odvětila jsem nadšena +radostí. + +„Bůh ti požehnej, moje milé, drahé dítě! Děkuj mu za tento +dar. Kdož ví... Ach můj Bože, můj Bože..." + +Byla tak dojata nenadálým objevem, tak byla otupená radostí, +že nevěděla, co mně říci, jak mne přiláskati. To byl jeden +z těch okamžiků upřímnosti, vzájemné sympatie, sblížení, +jaký už dávno nebyl mezi námi. Za hodinu jakoby byl v domě +svátek. Bez prodlení poslali pro B. Než přišel, rozevřely +jsme jiný zpěv, mně známější a začaly jsme novou arii. +Tentokrát jsem se chvěla nesmělostí. Bála jsem se, abych +nezdařilým zpěvem nezkazila prvního dojmu. Ale brzy můj +vlastní hlas dodal mně odvahy a sám mne podporoval. Sama jsem se +divila jeho síle a při tomto druhém pokusu rozprášily se +všechny pochybnosti. Aleksandra Michajlovna v záchvatu své +netrpělivé radosti poslala pro děti, ba i pro chůvu svých +dětí a konečně, celá unesena šla sama k muži a pozvala ho do +kabinetu, o čemž by si jindy ani nesměla pomysliti. + +Petr Aleksandrovič vyslechl novinu blahosklonně, přál mně +štěstí a sám prvý prohlásil, že bude třeba, abych se +započala učiti zpěvu. Šťastná Aleksandra Michajlovna z +vděčnosti, jakoby byl pro ni učinil Bůh ví co, jala se líbati +mu ruce. + +Konečně přišel B. Stařeček měl velikou radost. Měl mě +upřímně rád, vzpomenul na mého otce, na minulost, a když jsem +před ním dvakrát nebo třikrát zazpívala, s vážnou, +starostlivou tváří, ano s jakousi tajemností prohlásil, že +prostředky mám nepochybné, snad dokonce i nadání, a že by +bylo hříchem, abych se neučila. Potom hned, jakoby se byli +vzpamatovali, rozhodli s Aleksandrou Michajlovnou, že jest +nebezpečno, příliš mne chváliti hned na počátku a já +spozorovala, jak na sebe pohlédli a potaji se smluvili, takže +jejich spiknutí proti mně vypadlo velice naivně a neobratně. + +Smála jsem se pro sebe celý večer, vidouc, jak potom po novém +zpěvu snažili se býti zdrželivými a schválně na hlas +vytýkali mé poklesky a nedostatky. Ale dlouho se nezdrželi; sám +B. první se prozradil a znova se rozplýval radostí. Nikdy jsem +netušila, že mne tak upřímně miluje. + +Po celý večer trval nejpřátelštější, nejvřelejší +rozhovor. B. vypravoval několik životopisů známých pěvců a +umělců, a vypravoval s nadšením umělce, dojatý úctou. Potom, +když se rozhovor dotknul i mého otce, přešli na mne, na mé +dětství, na knížete, na celou jeho rodinu, o níž jsem tak +málo slýchala ode dne našeho rozloučení. Ostatně Aleksandra +Michajlovna sama o ní mnoho nevěděla. Nejvíce věděl B., +protože nejednou jezdil do Moskvy. + +Tu však rozhovor přijal na sebe jakýsi tajemný, pro mne +záhadný směr, a dvě nebo tři okolnosti, týkající se +zejména knížete, byly mně nesrozumitelný; Aleksandra +Michajlovna se zmínila o Káti, ale B. neuměl povědíti o ní +nic zvláštního, a také jakoby úmyslně nepřál si o ní +mluviti. To mne překvapilo. Nejen že jsem nezapomněla na Káťu, +nejen že ve mně neutuchla má stará láska k ní, naopak +nenapadlo mne ani jedinýkrát, že by se s Káťou mohla státi +nějaká změna. Mé pozornosti unikla dosud i rozluka i dlouhá +léta, jež jsme strávily na různých místech a za která jsme +jedna druhé nedávaly o sobě nijakých zpráv, i různost +vychování a různost našich povah. + +V mých myšlénkách Káťa mne nikdy neopustila; zdálo se mně, +že pořád ještě žije se mnou; zejména ve všech mých +blouznivých snech, ve všech mých románech a fantastických +příhodách vždycky jsme kráčely spolu ruku v ruce. +Pokládajíc sebe za hrdinku každého románu, jejž jsem +přečetla, ihned jsem stavěla vedle sebe svou přítelkyni +kněžnu a dvojila jsem román na dvě části, z nichž jedna, +rozumí se, byla smyšlena mnou, při čemž jsem nemilosrdně +okrádala své zamilované autory. + +Konečně v naší rodinné radě bylo ustanoveno, že mně vezmou +učitele zpěvu. B. doporučil nejznámějšího a nejlepšího. +Hned druhý den přijel k nám Vlach D., vyslechl mne, potvrdil +mínění svého přítele B., ale zároveň oznámil, že pro mne +bude mnohem výhodnější, budu-li přicházeti učit se k němu +spolu s ostatními žačkami, poněvadž rozvoji mého hlasu bude +napomáhat soupeření s druhými, napodobivost a bohatství všech +prostředků, které mně budou k službám. Aleksandra Michajlovna +svolila a od té doby třikrát za týden jezdila jsem ráno v 8 +hodin v průvodu naší služebné do konservatoře. + +Nyní se zmíním o jisté podivné příhodě, která měla na mne +příliš mocný vliv a způsobila ve mně náhlým obratem novou +periodu života. Minulo mně tehda už šestnáct let a zároveň v +mé duši nastala náhle jakási nepochopitelná apatie; jakési +nesnesitelné, tesklivé zátiší, mně samé nepochopitelné, mne +navštívilo. Všechny mé sny, všechny mé snahy náhle umlkly, +ba i blouznivost zmizela jakoby od úpadku sil. Chladná +lhostejnost zastoupila místo bývalého nezkušeného duševního +žáru. + +Ano i nadání mé, jež přivítali všichni, koho jsem milovala, +s takým nadšením, pozbylo mých sympatií a já ho necitelně +zanedbávala. Nic mne nebavilo, tak že jsem i k samé Aleksandře +Michajlovně pociťovala jakousi chladnou lhostejnost, z níž jsem +se sama vinila, poněvadž jsem si nemohla být nevědomou své +viny. Moje apatie se střídala s neuvědomělým zármutkem a +náhlými slzami. + +Vyhledávala jsem samotu. V tuto podivnou dobu podivná náhoda +otřásla do základů veškeru mou duši a změnila ono zátiší +v pravou bouři. Mé srdce bylo poraněno. Stalo se to +následujícím způsobem. + + +VII. + +Vešla jsem do knihovny (ten okamžik bude mně na vždy +památným) a vzala román Waltera Scotta „Svato-Ronanské +lázně", jediný z jeho románů, který jsem dosud nečetla. +Pamatuju si, že palčivá, bezdůvodná tesklivost bodala mne +jakoby nějakou předtuchou. Bylo mně do pláče. Pokoj byl +naplněn jasným světlem od posledních, kosých paprsků +zapadajícího slunce, jež se plným proudem lily vysokými okny +na lesklé parkety pokoje. Bylo ticho; vůkol v sousedních +komnatách také nebylo ani živé duše. Petr Aleksandrovič nebyl +doma a Aleksandra Michajlovna ležela nemocna v posteli. + +Skutečně jsem plakala; rozevřela jsem druhou část, lhostejně +jsem převracela listy snažíc se vypátrati nějaký smysl v +úryvkovitých větách, jež se mně míhaly před očima. Skoro +jsem hádala, jako hádávají lidé, rozevírajíce knihu, jak se +nahodí. Bývají okamžiky, kdy všechny rozumové a duševní +síly po chorobném napjetí náhle se vzejmou jasným plamenem +uvědomění a v takový okamžik cosi prorockého se sní +otřesené duši, ztýrané jakoby předtuchou budoucnosti, jakoby +předem už ji okoušela. Vám tolik se chce žíti, celá bytost +vaše prahne po životě a srdce vaše, planouc nejvřelejší, +slepou nadějí, jakoby volala budoucnost s jejími tajnostmi, se +vší její neurčitostí, třebas s bouřemi a hromobitím, ale +přece se životem. + +Můj okamžik byl právě takový. + +Pamatuju se, že jsem právě zavřela knihu, majíc v úmyslu +otevříti ji potom na neurčito, dáti si jistou otázku ohledně +budoucnosti a přečísti si v knize stránku, jež se otevře. Ale +když jsem rozevřela knihu, spatřila jsem popsaný list +poštovního papíru, čtvermo přeložený a tak slehlý a +stisknutý, jakoby byl už několik let ležel v knize, kdež na +něj zapomněli. S krajní zvědavostí počala jsem prohližeti +svůj nález. Bylo to psaní bez adresy, podepsané dvěma +počátečnými písmeny S. O. + +Moje pozornost se zdvojila; rozvinula jsem téměř slíplý +papír, který následkem svého dlouhého pobytu mezi stránkami +zanechal na nich světlé místo na celé prostoře, kterou +zaujímal. Skladky dopisu byly prodřeny a otrhány; bylo patrno, +že jej kdosi často čítával a choval jako drahou památku. +Inkoust zmodral, vybledl; patrně dávno tomu, co list byl napsán! +Několik jeho slov padlo mně náhodou do oka a srdce mi počalo +bíti zvědavostí. V rozpacích obracela jsem dopis v rukou, +jakobych schválně odkládala okamžik, kdy se dám do čtení. + +Náhodou jsem jej zdvihla do světla; ano! krůpěje slz uschly na +těchto řádkách; skvrny zůstaly na papíře; místy byly celé +písmeny rozmočeny slzami. Čí jsou to slzy? Konečně, +zmírajíc zvědavostí, přečetla jsem polovinu první stránky a +výkřik podivení vydral se z mých prsou. Zavřela jsem skříň, +postavila knihy na místo, psaní jsem uschovala pod šátek, +odběhla jsem do svého pokojíku, zavřela se a začala jsem +čísti opět od začátku. Ale srdce mi tlouklo tak silně, že +slova i písmeny se mně míhaly a skákaly před očima. Dlouhou +dobu ničemu jsem nerozuměla. + +List obsahoval odhalení, počátek tajemství; ohromil mne jako +blesk, neboť jsem konečně poznala, ke komu byl psán. Věděla +jsem, že se dopustím skoro zločinu, přečtu-li celé toto +psaní; ale okamžik byl mocnější, než já! List byl psán k +Aleksandře Michajlovně. + +Hle ten dopis; přivádím jej zde. Nejasně jsem chápala, co v +něm bylo a proto dlouho jsem se nemohla zbaviti úvah a těžkých +myšlének. Od té chvíle jakoby se byl rozlomil můj život. +Srdce mé bylo otřeseno a pobouřeno na dlouho, ba skoro na vždy, +poněvadž list ten měl veliké následky za sebou. Správně jsem +hádala o své budoucnosti. + +Kdo však je on, jenž psal toto psaní? Jaký byl potom její +život? V listě bylo tolik narážek, tolik údajů, že nebylo +možno se mýliti, ale zároveň tolik záhad, že nebylo možno +nezblouditi v důmněnkách. Ale já se skoro nezmýlila; mimo to i +sloh listu, jenž napovídal mnohé, vysvětloval i povahu onoho +styku, o nějž se rozbila dvě srdce. Myšlénky, city +píšícího byly zjevné. Byly příliš zvláštní, a jak už +jsem pravila, příliš mnoho napovídaly hádajícímu. Ale zde je +to psaní; opisuju je od slova do slova: + +„Pravila jsi, že mne nezapomeneš; věřím ti a od nynějška +celý život můj spočívá v těchto tvých slovech. Musíme se +rozloučiti; naše hodina odbila! Dávno jsem to věděl, moje +tichá, moje smutná krasavice, ale nyní teprve jsem pochopil. Po +celou naši dobu, po celou dobu, co ty jsi mne milovala, bolelo a +trápilo se mé srdce za naši lásku, a věříš-li? nyní jest +mi lehčeji! Dávno jsem viděl, že takový tomu bude konec a tak +bylo už předem usouzeno! + +Je to osud! Vyslechni mne, Aleksandro: nebyli jsme si rovni; já to +vždy, vždycky cítil! Nebyl jsem tebe hoden a já, pouze já jsem +měl nésti trest za to štěstí, jehož jsem zakusil! Řekni, co +jsem byl dříve, než ty jsi mne poznala? Bože! už dvě léta +minula a já jakobych nebyl dosud nabyl paměti; dosud nemohu +pochopit, že ty jsi si zamilovala mne! Nechápu, jak mohlo nastati +to, z čeho započala naše láska. Vzpomínáš si, co jsem byl u +porovnání s tebou? By-li jsem tebe hoden, čím jsem si +zasloužil, že jsi mně dala přednost? + +Byl jsem hrubý a prostý, unylý a zasmušilý. Lepšího života +jsem si nepřál, nepomýšlel na něj, nevolal jej a nechtěl +volati. Všechno bylo ve mně jaksi sklíčeno a neznal jsem na +světě nic důležitějšího, než byla má všední, nutná +práce. Mou jedinou starostí byl zejtřejší den, a i ta mně +byla lhostejná. + +Kdysi, ovšem už dávno, snilo se mi cosi takového a já +blouzníval jako pošetilec. Ale od té doby uplynulo mnoho, mnoho +času a já počal žíti osaměle, přísně, tiše, ba necítil +jsem ani chladu, jenž mrazil mé srdce. A ono usnulo. Vždyť jsem +věděl a byl jsem odhodlán, že pro mne nikdy nevzejde jiné +slunce, i věřil jsem tomu a nereptal jsem na nic, protože jsem +byl přesvědčen, že tak to musí být. + +Když ty jsi kráčela mimo mne, ani jsem nevěděl, že smím k +tobě zdvihnouti oči. Byl jsem jako otrok před tebou. Mé srdce +se nechvělo vedle tebe, nesvíralo se, nevěštilo mně o tobě; +bylo úplně klidné. Má duše nepoznávala tvé, ač jí bylo +světlo vedle své krásné sestry. Vím to a nejasně jsem to +cítil. Mohl jsem to cítiti proto, že i na poslední bylinku +prolévá se světlo boží dennice a hřeje a láská ji právě +tak, jako nádherný květ, vedle něhož skromně vyrůstá. + +Když jsem však pochopil všechno — pamatuješ se, onoho +večera, po těch slovech, která do základů otřásla mou duší +— byl jsem oslepen, ohromen, všechno se ve mně zkormoutilo a +věříš-li? byl jsem tak překvapen, že jsem ti ani nevěřil, +že jsem tě nepochopil! Nikdy jsem ti o tom neřekl. Ty's o tom +nevěděla. Já nebýval dříve takovým, jakým jsi mne ty +zastala. Kdybych mohl, kdybych směl mluviti, dávno bych se ti byl +ve všem přiznal. Ale já jsem mlčel, a nyní povím všechno, +abys věděla, koho zůstavuješ, s jakým člověkem se loučíš! + +Víš-li, jak jsem ti rozuměl z počátku. Vášeň jako oheň mne +zachvátila, jako jed rozlila se mou krví; zkalila všechny mé +smysly a city, já byl opojen, potácel jsem se jako v dýmu a +odpovídal na čistou, soustrastnou lásku tvou nikoliv jako rovný +rovni, nikoliv jako důstojný čisté lásky tvé, nýbrž bez +vědomí, bez srdce. Neporozuměl jsem ti. Odpovídal jsem ti jako +takové, která se v mých očích zapomněla až do snížení ke +mně a nikoli jako takové, která mne chtěla povznésti k sobě. +Víš-li, v čem jsem tě podezříval, co značilo ono, +zapomenouti se až do snížení ke mne?' + +Ale ne, neurazím tě svým přiznáním. Jen to ti řeknu: ty jsi +se trpce ve mně sklamala! Nikdy, nikdy jsem se nemohl povznésti k +tobě. Mohl jsem jen nedostupně zírati na tebe v bezmezné lásce +své, když jsem tě později pochopil, ale tím jsem nezahladil +své viny. Má vášeň, povýšená tebou, nebyla láska; lásky +jsem se bál; nesměl jsem tě milovat. V lásce je vzájemnost, +rovnost, a jich jsem nebyl hoden... + +Ani nevím, co se dálo se mnou! O, jak ti to mám povědít, abys +mne pochopila!... Z počátku jsem nevěřil... O, pamatuješ-li +se, když utichlo první mé vzrušení, když se vyjasnily mé +oči, když zůstal pouze samotný, nejčistší, neposkvrněný +cit, tu prvním mým hnutím bylo podivení, rozpačitost, strach a +pamatuješ se, jak jsem náhle se vzlykotem padl k tvým nohám? +Pamatuješ se, jak jsi zmatena a polekána se slzami se ptala, co +je mi? Já jsem mlčel, nemohl jsem ti odpovědít; ale duše má +se rozrývala na části; mé štěstí mne hroutilo jako +nesnesitelné břímě a lkáni mé mluvilo ke mně: „zač to +všechno? Čím jsem toho zasloužil? Čím jsem si zasloužil +tolika blaha?" + +Sestro má, sestro má! O kolikrát — tys o tom nevěděla — +kolikrát jsem potaji líbal tvůj šat, potaji, poněvadž jsem +věděl, že nejsem tebe hoden; dech se ve mně krátil a srdce mi +bilo tak zvolna a pevně, jakoby chtělo stanout a zesnouti na +vždy. + +Když jsem bral tvou ruku, celý jsem bledl a chvěl se; ty jsi mne +lekala čistotou duše své. O neumím ti všechno vypovědít, co +se nashromáždilo v mé duši a co bych tak rád vypověděl. +Víš-li, že mně časem bývala obtížná, trapna tvá +soustrastná, neustálá láska ke mně? Když jsi mne políbila +(stalo se to jedinýkrát, a nikdy toho nezabudu), mrak vyvstal +před mýma očima a celá duše má ztrnula v okamžení. Proč +jsem neumřel v ten okamžik u tvých nohou? + +Hle, poprvé ti píšu ač jsi mně to už dávno přikazovala. +Pochopíš-li, co chci říci? Chci ti říci všechno a řeknu to. +Ano, ty mne velice miluješ, tys mne milovala, jako sestra miluje +bratra, tys mne milovala jako své dílo, poněvadž jsi +vzkřísila mé srdce, vyburcovala můj rozum ze spánku a vlila +mně v prsa sladkou naději. Já však nemohl, nesměl. Nikdy jsem +tě dosud nenazýval sestrou proto, že jsem nemohl býti tvým +bratrem, proto, že jsme si nebyli rovni, proto, že jsi se ve mně +zklamala! + +Ale vidíš, že pořád píšu o sobě, i nyní, v minuty +strašného hoře myslím jen o sobě, ačkoli vím, že ty se +trápíš pro mne. Ach netrap se pro mne, milá moje! Víš-li, jak +jsem snížen nyní ve svých vlastních očích? Všechno vyšlo +na jevo, nastal poplach! Tebe za mne zavrhnou, tebe zahážou +opovržením, posměchem, protože já stojím tak nízko v jejich +očích! O jak jsem se provinil, že nejsem tebe hoden! Kdybych +měl aspoň vážnost, osobní uznání v jejich mínění, kdybych +vnukal více úcty v jich očích, snad by ti odpustili! Ale já +jsem nízký, jsem nicotný, jsem směšný, a níže směšného +nemůže býti nic. Víš, kdo křičí! A právě proto, že ti +začali křičet, klesl jsem na duchu; já býval vždycky sláb. + +Víš, v jakém stavu se nyní nacházím? Sám se směju nad +sebou, a zdá se mi, že mluví pravdu, protože jsem i sobě +směšným a nenáviděným. Cítím to; nenávidím i tvář svou +i postavu svou, všechny zvyky, všechna neušlechtilá gesta svá; +nenáviděl jsem je vždycky! Ach odpusť mně mé hrubé +zoufalství. Sama jsi mne přiučila, abych ti pověděl všechno. +Zahubil jsem tě, poštval jsem na tebe zlobu a výsměch, protože +jsem nebyl tebe hoden. + +Právě tato myšlénka mne mučí; ona mně bije bez ustání v +hlavě a týrá a drásá mé srdce. A pořád se mně zdá, že +jsi milovala ne toho člověka, jehož jsi mínila ve mně +nalézti, že jsi se ve mně zmýlila. To mne bolí, to mne nyní +trápí a utrápí mne do smrti, nebo pozbudu rozumu! + +S Bohem tedy, s Bohem! Nyní, když se všechno odhalilo, když se +ozval jejich pokřik, jejich posudky (o já je slyšel!), když já +jsem se snížil a zmenšil ve svých vlastních očích, naplniv +se studem za sebe, ba i za tebe pro tvůj výběr, když jsem sám +sebe proklel, nyní musím prchnouti, musím zmizeti pro tvé +uspokojení. Vyžadují toho a ty mne nikdy, nikdy už +nespatříš! To je nutno, to nám bylo souzeno! + +Bylo mně dáno příliš mnoho; osud se zmýlil; nyní napravuje +svou chybu a odbírá vše nazpět. Sešli jsme se, poznali jsme se +na vzájem a nyní se rozcházíme až do příštího shledání! +Kde to bude, kdy to bude? O pověz mne, má drahá, kde se sejdeme, +kde naleznu tebe, jak tě poznám, a poznáš-li ty mne pak? Má +duše je plna tebe. O, proč, proč nám to bylo souzeno? Proč se +musíme rozloučiti? Nauč mne — vždyť nevím a nikdy +nepochopím, jak roztrhnouti život ve dvě, jak vyrvati srdce z +těla a býti bez něho! O, když si vzpomenu, že tě nikdy +nespatřím, nikdy, nikdy!... + +Bože, jaký poplach způsobili! Jak se nyní bojím o tebe! +Právě jsem potkal tvého muže: my oba jsme nehodni jeho, ačkoli +jsme se neprohřešili proti němu. Jest mu všechno známo; vidí +nás, porozuměl všemu a i dříve všechno mu bylo jasno jako +den. Hrdinsky se zastal tebe; on tě ochrání; on tě ubrání +proti oněm pokřikům a soudům; miluje a ctí tě bez míry; on +je tvůj zachránce, kdežto já prchám!... + +Přikročil jsem k němu a chtěl jsem mu líbati ruku! On mně +řekl, abych jel bez prodlení. Rozhodnuto! Praví se, že se k +vůli tobě znesvářil s nimi se všemi; tam jsou všichni proti +tobě! Vytýkají mu, že ti nadržoval, že jest sláb. Můj +Bože! Co tam ještě mluví o tobě! Oni nevědí, oni nemohou, +nejsou s to, aby pochopili! Odpusť jim, moje ubohá, jako jim +odpouštím já; vždyť mně oni odňali více, než tobě! + +Jsem bez sebe, nevím, co ti píšu. O čem jsem s tebou mluvil +včera při loučení? Všecko jsem zapomněl. Byl jsem bez sebe, +ty jsi plakala... Odpusť mně ty slzy! Jsem tak sláb, tak +malomyslný! + +Ještě něco jsem ti chtěl říci... Ach, kdybych mohl jen jednou +ještě skropiti tvé ruce slzami, jako skrápím slzami toto +psaní! Ještě jednou býti u tvých nohou! + +Kdyby oni jen věděli, jak šlechetný byl tvůj cit! Ale oni jsou +slepi, jich srdce jsou tvrdá a pyšná; oni nevidí a na věky +toho neuvidí. Nemají, čím by uviděli! Oni neuvěří, že jsi +nevinná, byť všechno, co jest na zemi, dosvědčilo jim to +přísahou před jejich soudem. Mohou-liž to pochopit! Zdvihnou +tedy kámen na tebe? Čí první ruka jej zdvihne? Ach, oni +nepřijdou do rozpaků, zdvihnou tisíc kamenů! Osmělí se je +zdvíhati, poněvadž vědí, jak to učinit. Zdvihnou je všichni +najednou a řeknou, že sami jsou bez hříchu a tvůj hřích +vezmou na sebe. + +O kdyby věděli, co činí! Kdyby jen bylo možno všechno jim +povědít bez zatajení, aby viděli, slyšeli, pochopili a +uvěřili! Ale ne, nejsou tak zlí... Jsem nyní zoufalý a snad je +pomlouvám! Snad i tebe lekám svým vlastním strachem! Neboj se, +neboj se jich, má drahá! Tobě porozumějí; porozuměl tobě +aspoň jeden už; doufej — je to tvůj muž! + +S Bohem, s Bohem! Neděkuju ti! S Bohem na vždy! + +S. 0." + +Zmatek můj byl tak veliký, že jsem dlouhou dobu nemohla +pochopit, co se děje se mnou. Byla jsem ohromena a polekána. +Skutečnost mne překvapila nepřipravenou uprostřed lehkého +života snů, v nichž jsem strávila už tři roky. Se strachem +jsem cítila, že v mých rukou spočívá velké tajemství a že +tajemství to už spoutalo celou bytost mou... Jakým způsobem? To +jsem sama ještě nevěděla. Cítila jsem, že teprv od tohoto +okamžiku počíná pro mne nová budoucnost. Nyní jsem se nevolky +stala příliš blízkou účastnicí v životě a v poměrech +těch lidí, kteří doposud tvořili celý svět mne +obkličující, a proto jsem se bála o sebe. V jaké způsobě +vstoupím do jejich života, já neprošená, jim cizí? Co jim +přinesu? Jak se otevrou pouta, která mne tak neočekávaně +přikovala k cizímu tajemství? + +Kdož ví? Snad nová úloha má bude trapna i pro mne i pro ně. +Já pak nemohla mlčet, odmítnouti onu úlohu a bez vzpomínky +uzavříti ve svém srdci to, co jsem zvěděla. Ale jak a co bude +se mnou? Co učiním? A co vlastně jsem zvěděla? Tisíce +otázek, ještě zmatených a nejasných, vyvstávaly přede mnou, +a již nesnesitelně tísnily mé srdce. Byla jsem jako zmatená. + +Potom, pamatuju se, přicházely jiné minuty s novými, +podivnými, mnou dosud nezakoušenými dojmy. Cítila jsem, jakoby +se bylo cosi rozhodlo v mých prsou, že dřívější sklíčenost +najednou rázem odpadla od srdce a cosi nového počalo je +naplňovat, cosi takového, o čemž jsem nevěděla, mám-li se +proto rmoutit nebo se radovat. Můj nynější stav podobal se k +tomu, když člověk na vždy opouští svůj dům, svůj dosud +klidný, tichý život, vydávaje se na dalekou, neznámou cestu a +naposled se rozhlíží vůkol sebe, v myšlénkách se loučí se +svou minulostí a při tom je hořko srdci od teskné předtuchy +neznámé budoucnosti, snad kruté, nepříznivé budoucnosti, +která ho čeká na nové dráze. + +Konečně křečovité lkáni vydralo se z mých prsou a chorobným +záchvatem uvolnilo mému srdci. Cítila jsem potřebu viděti, +slyšeti někoho, obejmouti někoho co nejpevněji. Už jsem +nemohla, nechtěla zůstávati sama. Běžela jsem k Aleksandře +Michajlovně a strávila u ní celý večer. Byly jsme samy. +Prosila jsem ji, aby nehrála a odřekla jsem zpěv, ač mne +vybízela. Všechno se mně stalo náhle obtížným a na ničem +jsem se nemohla ustanovit. Plakaly jsme, tuším, spolu. Jen vím, +že jsem ji velice polekala. Domlouvala mně, abych se uspokojila, +abych se neděsila. Pozorovala mne se strachem, tvrdila, že jsem +churava, že se nešetřím. Konečně jsem od ní odešla celá +zmučená a utýraná. Byla jsem jako v horečném záchvatu a +ulehla jsem zimničně rozpálená. + +Minulo několik dní, než jsem mohla přijíti k sobě a jasněji +si rozvážiti své postavení. V tu dobu žily jsme obě, já i +Aleksandra Michajlovna, v úplném osamění. Petr Aleksandrovič +nebyl v Petrohradě. Jel za úřadními záležitostmi do Moskvy a +strávil tam tři neděle. Přes toto nedlouhé rozloučení +Aleksandra Michajlovna hrozně si stýskala. Chvílemi stávala se +klidnější, ale uzavírala se sama ve svém kabinetě, tak že i +já jsem jí byla na obtíž. Mimo to já sama také jsem hledala +samotu. Hlava má pracovala s jakýmsi chorobným napjetím; byla +jsem jako v dýmu. + +Časem přicházely na mne hodiny dlouhých, trapných, +neodstupných myšlének; snilo se mně tehda, jakoby se mně +někdo po tichu vysmíval, jakoby se bylo cosi do mne vtělilo a +rmoutilo a otravovalo každou mou myšlénku. Nemohla jsem se +zbaviti trapných obrazů, jež se mi zjevovaly každý okamžik a +nedávaly mně pokoje. Představovalo se mi dlouhé, neodvratné +utrpení, mučednictví, obět, která se přináší pokorně, bez +odmluvy ale marně. Zdálo se mně, že ten, komu byla přinesena +ona obět, opovrhuje jí a směje se nad ní. Zdálo se mně, že +jsem viděla zločince, jenž odpouští hříchy spravedlivému a +mé srdce se trhalo na kusy. Současně jsem si přála ze všech +sil zbaviti se svého podezření; proklínala jsem je, +nenáviděla jsem sama sebe za to, že všechna má přesvědčení +byla ne přesvědčení, nýbrž pouhé domněnky, za to, že jsem +nemohla ospravedlniti své dojmy sama před sebou. + +Potom jsem rozbírala v duchu ony věty, ony poslední výkřiky +strašného loučení. Představovala jsem si onoho člověka +nerovného, snažila jsem se uhodnouti veškeren smysl slova +neroveň. Strašně mne mučilo to zoufalé loučení: jsem +směšný, já sám se stydím za tvůj výběr. Co to bylo? Jací +to jsou lidé? Nač si stýskají, co je trápí, co ztratili? + +Vzchopivši se, přečetla jsem znova s největší pozorností +dopis, v němž bylo tolik zoufalství, rozrývajícího duši, ale +jehož smysl byl tak podivný, tak nepochopitelný pro mne. Avšak +list mně vypadl z rukou a vzpurný zmatek víc a více zachvacoval +mé srdce... Vždyť se to musilo konečně nějak rozhodnouti, ale +já jsem nenacházela východu, aneb jsem se ho bála. + +Byla jsem skoro nemocna, když jednoho dne na našem dvoře +zarachotil povoz Petra Aleksandroviče, vracejícího se z Moskvy. +Aleksandra Michajlovna s radostným křikem vyběhla vstříc +muži, ale já jsem zůstala na místě, jako přikovaná. Vím, +že jsem byla sama zděšena svým náhlým vzrušením. +Nevydržela jsem a odběhla jsem do svého pokoje. Nechápala jsem, +čeho jsem se náhle zděsila, ale bála jsem se tohoto zděšení. + +Za čtvrt hodiny mne zavolali a odevzdali mně list od knížete. V +saloně jsem se setkala s jakýmsi neznámým pánem, který +přijel s Petrem Aleksandrovičem z Moskvy, a dle jistých slov, +kterých jsem si povšimla, zvěděla jsem, že zůstane u nás na +delší dobu. Byl to plnomocník knížete, jenž přijel do +Petrohradu v jistých důležitých záležitostech knížecí +rodiny, které byly až dosud svěřeny Petru Aleksandroviči. + +Tento pán mně odevzdal psaní od knížete a dodal, že kněžna +mně také chtěla napsati lístek, do posledního okamžiku +ubezpečovala, že lístek bude zcela jistě napsán, ale na konec +ho propustila s prázdnýma rukama a s prosbou, aby mně vyřídil, +že nemá rozhodně, co by mně psala, ve psaní že se nedá +vlastně nic napsati, že zkazila pět listů papíru a roztrhala +je na kousky a konečně že je třeba opět obnoviti +přátelství, má-li psáti jako přítelkyně přítelkyni. Pak +mi vzkázala, že se bezpochyby brzy shledáme. + +Neznámý pán na mou nedočkavou otázku odpověděl, že zpráva +o brzkém shledání jest spolehlivá, poněvadž celá rodina se +připravuje na brzký příjezd do Petrohradu. Tato zpráva +naplnila mne velikou radostí; odešla jsem honem do svého pokoje, +zavřela jsem se a s očima plnýma slz rozevřela jsem psaní od +knížete. + +Kníže mi sliboval brzké shledání s ním i s Kátí a srdečně +mi blahopřál k mým hudebním schopnostem; konečně mně žehnal +k mému budoucímu životu a sliboval, že se o mne postará. +Plakala jsem, čtouc toto psaní; ale k sladkým slzám mým pojil +se takový nesnesitelný zármutek, že jsem se lekala sama sebe. +Sama jsem nevěděla, co se děje se mnou. + +Minulo několik dní. V pokoji, sousedním s mou světnicí, kde se +dříve nacházel sekretář Petra Aleksandroviče, pracoval nyní +každé dopoledne a často i večer až přes půlnoc nový host. +Často se v kabinetě zavírali s Petrem Aleksandrovičem a +pracovali společně. + +Kdysi po obědě Aleksandra Michajlovna mne požádala, abych +došla do kabinetu a optala se jejího muže, bude-li s námi píti +čaj. V kabinetě nebyl nikdo, ale domnívala jsem se, že Petr +Aleksandrovič se brzy vrátí a proto jsem čekala. Na stěně +visela jeho podobizna. Pamatuju se, že jsem se náhle zachvěla, +když jsem spatřila tuto podobiznu, a s rozčilením, mně samé +nepochopitelným, počala jsem si ji pozorně prohlížeti. Visela +dosti vysoko, mimo to v pokoji bylo temno; abych lépe viděla, +přistavila jsem si židli a vstoupila jsem na ni. Chtělo se mi +cosi vypátrat, jakobych doufala, že se tu mohou rozřešiti mé +pochybnosti a tu se pamatuju, že mne především překvapily oči +podobizny. Napadlo mne, že jsem vlastně až dosud nikdy neviděla +očí tohoto člověka; schovával je vždycky pod brejlemi. + +Už jako dítě jsem nemilovala jeho pohledu z jakési +nepochopitelné, podivné předpojatosti; nyní se mně zdálo, že +má předpojatost byla oprávněna. Představivost moje byla +naladěna. Zdálo se mně náhle, že oči podobizny se odvracejí +od mého pronikavého, zděšeného pohledu, že se snaží +vyhnouti se mu, že v očích těch je lež a klam. Zdálo se mi, +že jsem dobře uhodla a jakási tajná radost ozvala se ve mně +při této domněnce. Lehký výkřik vydral se z mých prsou. V +ten okamžik zaslechla jsem za sebou šramot. Ohlédla jsem se: +přede mnou stál Petr Aleksandrovič a pozorně na mne pohlížel. +Mně se zdálo, že se náhle začervenal. Zarděla jsem se a +seskočila jsem s židle. + +„Co tu děláte?" optal se mne přísným hlasem. „Proč jste +sem přišla?" + +Nevěděla jsem, co odvětit. Když jsem se trochu vzpamatovala, +vyřídila jsem pozvání Aleksandry Michajlovny. Nevím, co mně +odpověděl, nepamatuju se, jak jsem vyšla z kabinetu; ale když +jsem přišla k Aleksandře Michajlovně, úplně jsem zapomněla +odpověď, kterou očekávala, a marně jsem řekla, že přijde. + +„Ale co je ti, Nétičko?" optala se mne Aleksandra Michajlovna; +„ty's celá červená; podívej se na sebe. Co je ti?" + +„Já nevím; šla jsem velmi rychle..." odvětila jsem. + +„A co ti vlastně řekl Petr Aleksandrovič?" naléhala na mne ve +svém překvapení. + +Neodpovídala jsem. V tu chvíli ozvaly se kroky Petra +Aleksandroviče a já hned odešla z pokoje, čekala jsem dvě +hodiny v nevýslovném stesku. Konečně přišli pro mne, abych +šla k Aleksandře Michajlovně. Aleksandra Michajlovna mlčela a +bylo na ní znáti starostlivost. Když jsem vešla, bystře a +pátravě na mne pohlédla, hned však sklopila oči. Zdálo se mi, +že jakýsi zmatek vyjádřil se v jejím obličeji. Brzy jsem +spozorovala, že byla rozmrzelá, mluvila málo, na mne vůbec +nehleděla a na starostlivé otázky pana B. odpovídala, že ji +bolí hlava. Petr Aleksandrovič byl hovornější, než kdykoli +jindy, ale hovořil pouze s B. + +Aleksandra Michajlovna roztržitě přistoupila ke klavíru. + +„Zazpívejte nám něco," vybídl mne B. + +„Ano, Anneto, zazpívej svou novou arii," souhlasila Aleksandra +Michajlovna, jakoby byla ráda zámince. + +Vzhlédla jsem na ni; ona pohlížela na mne s nepokojnou +nedočkavostí. + +Ale já se neuměla ovládat. Místo abych přistoupila k pianu a +zazpívala, ať už jakkoliv, spletla jsem se, upadla do rozpaků a +nevěděla jsem, jak se vymluvit. Konečně jsem se rozmrzela +úplně a odřekla jsem co nejrozhodněji. + +„Proč nechceš zpívat?" ptala se Aleksandra Michajlovna, +významně pohlédla na mne a současně letmo i na muže. + +Ty dva pohledy zbavily mne poslední trpělivosti. Vstala jsem od +stolu v nejvyšší rozpačitosti, které jsem už netajila, a +chvějíc se netrpělivostí a rozmrzelostí, opakovala jsem +přenáhleně, že nechci, nemohu, že jsem churava. Mluvíc ta +slova, hleděla jsem všem do očí, ale Buh ví, jak jsem si +přála, abych v tu chvíli byla ve svém pokojíku a nikdo mne +neviděl. + +B. byl udiven, Aleksandra Michajlovna byla zřejmě sklíčena a +nemluvila ani slova. Ale Petr Aleksandrovič náhle vstal s židle +a pravil, že zapomněl na jakousi záležitost a jakoby rozmrzen, +že zameškal příhodnou chvíli, vyšel rychle z pokoje, +podotknuv, že snad sem později ještě zajde, ale pro všechen +případ stiskl panu B. ruku na rozloučenou. + +„Co vám tedy vlastně je?" optal se mne B., „na pohled +skutečně se zdáte churavou." + +„Ano, jsem churava, velice churava," odpověděla jsem +netrpělivě. + +„Jsi skutečně bledá a prve jsi byla taková červená," +prohodila Aleksandra Michajlovna, ale náhle umlkla. + +„Odpusťte!" pravila jsem a přímo jsem přistoupila k +Aleksandře Michajlovně a pohlédla jí pozorně do očí. Ubohá +nesnesla mého pohledu, sklopila oči jako provinilá, a lehký +ruměnec pokryl její bledé tváře. Vzala jsem její ruku a +políbila ji. Aleksandra Michajlovna vzhlédla na mne s +nelíčenou, naivní radostí. „Odpusťte, že jsem byla dnes +takové špatné, ošklivé dítě," odprošovala jsem ji s citem. +„Ale opravdu nejsem zdráva. Nehněvejte se na mne a dovolte mně +odejít." + +„Jsme všichni děti," pravila s ostýchavým úsměvem. „I já +jsem dítě, horší, mnohem horší, než ty," dodala mně do +ucha. „S Bohem, buď zdráva. — Jen, pro Boha, nehorši se na +mne." + +„Zač?" optala jsem se jí. Mne překvapilo nad míru její +naivní přiznání. + +„Zač?" opakovala po mně ve značných rozpacích, jakoby se +byla ulekla mé otázky; „zač? Nu, vidíš, jaká jsem, +Nétičko. Co jsem to mluvila! S Bohem! Ty's rozumnější než +já. A já jsem horší, než dítě." + +„Nu, přestaňte," odpověděla jsem celá dojatá, nevědouc, co +jí říci. Pak jsem ji ještě jednou políbila a vyšla jsem z +pokoje. + +Byla jsem hrozně rozmrzelá a mrzutá. Zlobila jsem se na sebe, +cítíc, že jsem neopatrná a neumím se náležitě chovat. +Styděla jsem se čehosi, až mně bylo do pláče, a usnula jsem +celá zarmoucená. + +Když jsem se ráno probudila, první má myšlénka byla, že +celý včerejší večer byl pouhý přízrak, sen, že jsme se na +vzájem mistifikovali, ve spěchu jsme pouhou hloupost pokládali +za důležitou příhodu, že všechno vzniklo jen z nezkušenosti, +poněvadž jsme nebyli zvyklí přijímati vnější dojmy. Cítila +jsem, že vinou všeho jest ono psaní, jež mne příliš +znepokojuje, že má fantasie jest rozladěna, a rozhodla jsem, že +příště nebudu raději o ničem přemýšlet. + +Když jsem takovým neobyčejně lehkým způsobem rozplašila +svůj stesk v plném přesvědčení, že právě tak lehko také +vykonám, na čem jsem se rozhodla, stala jsem se klidnější a +odešla jsem veselá do pěvecké školy. Ranní vzduch úplně +osvěžil mou hlavu. Líbily se mně tyto ranní procházky k +učiteli zpěvu. Bylo tak veselo procházeti městem, jež se k +deváté hodině už oživovalo a začínalo svůj každodenní +starostlivý život. Procházely jsme obyčejně po +nejživějších ulicích, vždycky plných shonu, a mně se velice +líbilo toto pozadí mých začátků uměleckého života, tento +rozdíl mezi každodenní všední, malichernou, ale živou +starostlivostí a uměním, které mne očekávalo ve vzdálenosti +dvou kroků od tohoto života, v druhém patře ohromného domu, +nabitého shora až dolů nájemníky, kteří, jak se mně zdálo, +ani za mák si nevšímali nijakého umění. + +Já mezi těmi dělnými, zlostnými chodci se svazkem not pod +paždím; stařenka Natalja, která mne provázela a pokaždé mně +dávala řešit hádanku — ač sama o tom nevěděla — o čem +vlastně tou cestou přemýšlí; konečně můj učitel, polo +Vlach, polo Francouz, podivín, chvílemi skutečný enthusiast, +mnohem častěji pedant a nejčastěji lakomec: vše to mne bavilo +a nutilo mne buď do smíchu neb do uvažování. + +Mimo to milovala jsem své umění, ostýchavě sice, ale s +vášnivou nadějí, stavěla jsem si zámky ve vzduchu, +vymýšlela jsem si nejrozkošnější budoucnost a nezřídka po +svém návratu byla jsem jako v žáru od své fantasie. Slovem v +ty hodiny jsem bývala skoro šťastna. + +Právě v takové náladě byla jsem i tentokrát, když jsem se v +deset hodin vrátila z hodiny domů. Na všechno jsem zapomněla a +pamatuju se, jak radostně jsem začala o čemsi sníti. Ale +náhle, když jsem stoupala po schodech, trhla jsem sebou, jakoby +mne někdo spálil. Nade mnou ozval se hlas Petra Aleksandroviče, +jenž právě šel se schodů. Nepříjemný pocit, jenž se mne +zmocnil, byl tak silný, vzpomínka o včerejšku tak nepříznivě +mne zarazila, že jsem nikterak nemohla skrýti své tesklivosti. +Lehce jsem se mu poklonila, ale má tvář byla v ten okamžik +patrně tak výrazná, že se zastavil přede mnou celý +překvapený. Spozorovavši jeho pohyb, zarděla jsem se a rychle +jsem vyšla po schodech nahoru. On zabručel cosi za mnou a šel +dále svou cestou. + +Hned bych se byla dala z rozmrzelosti do pláče a nemohla jsem +pochopit, co se to děje se mnou. Celé dopoledne jsem byla jako +vyměněná a nevěděla jsem, nač se rozhodnouti, abych se co +nejdříve všeho zbavila. Tisíckrát jsem si dávala slovo, že +budu moudřejší a tisíckrát mne zmáhal strach o sebe. Cítila +jsem, že nenávidím muže Aleksandry Michajlovny a přece jsem +zoufala sama za sebe. + +Tentokrát ze stálého rozechvění jsem se opravdově rozstonala +a pozbyla jsem vlády nad sebou. Mrzela jsem se na všechny. Celé +dopoledne jsem proseděla ve svém pokoji a nešla jsem ani k +Aleksandře Michajlovně. Ona přišla sama. Jak pohlédla na mne, +div nevzkřikla. Byla jsem tak bledá, že když jsem nahlédla do +zrcadla, sama jsem se ulekla. Aleksandra Michajlovna proseděla se +mnou celou hodinu a ošetřovala mne jako dítě. + +Mne však tolik rmoutila její pozornost, tak těžká byla mně +její láska, tak trapno bylo hleděti na ni, že jsem ji konečně +poprosila, aby mne nechala samotnu. Odešla plna starostí o mne. +Konečně se můj stesk rozřešil slzami a záchvatem. K večeru +se mně udělalo lehčeji... + +Lehčeji proto, že jsem se odhodlala jíti k ní. Rozhodla jsem +se, že padnu před ní na kolena, vrátím jí psaní, které +ztratila, a přiznám se ke všemu: přiznám se k mukám, která +jsem vytrpěla, ke všem svým pochybnostem, obejmu ji s +nekonečnou láskou, jež ve mně plála k ní, k mé trpitelce, +řeknu jí, že jsem její dítě, její přítelkyně, že mé +srdce jest jí otevřeno, aby sama v ně nahlédla a uviděla, +kolik je tam žhoucí, nezvratné lásky k ní. + +Můj Bože! Věděla jsem, cítila jsem, že já jsem poslední +bytost, před kterou ona mohla otevříti své srdce, ale tím +bezpečnější — zdálo se mi — byla záchrana, tím +mocnější bylo by mé slovo... Chápala jsem zármutek její sice +jen temně a nejasně, ale srdce mé překypovalo rozhořčením +při pomyšlení, že ona může se zardíti přede mou, před mým +soudem... Moje ubohá, ty že jsi hříšnice? Hle co jí řeknu, +až zapláču u jejích nohou. Cit spravedlnosti vzbouřil se ve +mně a já byla jako otupena. Nevím, co bych byla učinila; ale +vzpamatovala jsem se až později, když neočekávaná příhoda +zachránila mne i ji od záhuby, zastavivši mne skoro při prvním +kroku. Hrůza se mne zmocnila. Může-liž její utýrané srdce +oživnouti k nové naději? Byla bych ji usmrtila jedinou ranou! + +Hle, co se přihodilo: Byla jsem už v předposledním pokoji od +jejího kabinetu, když z bokových dveří vyšel Petr +Aleksandrovič a nespozorovav mne, šel dále přede mnou. Šel +také k ní. Stanula jsem, jako omráčená; on byl poslední +člověk, s nímž jsem se nadála setkati v tu chvíli. Chtěla +jsem se vrátiti, ale zvědavost mne připoutala k místu. + +Stanul na okamžik před zrcadlem, upravil si vlasy a k svému +velikému podivení jsem zaslechla, že si potichounku zpívá +jakousi písničku. V okamžiku oživla v mé paměti jistá +neurčitá, dávná vzpomínka z dob mého dětství. + +Aby byl srozumitelný ten pocit, jenž mne zachvátil v ten +okamžik, sdělím onu vzpomínku. + +Ještě za prvého roku mého pobytu v tomto domě překvapil mne +hluboce jistý případ, jenž se mi vysvětlil teprv nyní, +poněvadž se mně teprv nyní stal srozumitelným počátek mé +nevysvětlitelné antipatie k tomuto člověku! Už jsem se +zmínila, že již tehda mně bývalo nevolno v jeho přítomnosti. +Pravila jsem, že na mne působil teskný dojem jeho zachmuřený, +starostlivý pohled, jeho truchlivý a zničený výraz tváře; +pravila jsem, jak mně bývalo těžko po těch hodinách, které +jsme trávívali společně u čajového stolku Aleksandry +Michalovny, a konečně jaký zármutek rozrýval mé srdce, když +jsem byla náhodou dvakrát nebo třikrát svědkyní oněch +zasmušilých, temných výjevů, o nichž jsem se zmínila už na +počátku. + +Přihodilo se tehda, že jsem se s ním setkala právě tak, jako +nyní, v témž pokoji a v tutéž hodinu, když se ubíral +podobně, jako já, k Aleksandře Michajlovně. Pociťovala jsem +čistě dětský strach, když jsem se s ním setkávala sama, a +proto jsem se schoulila v koutku, jakobych se byla něčím +prohřešila, a modlila jsem se, aby mne nespatřil. On právě +tak, jako nyní, stanul před zrcadlem a já se zachvěla od +jakéhosi neurčitého, ale nedětského pocitu. Zdálo se mně, +jakoby tam přejinačoval svou tvář. Viděla jsem aspoň zcela +jasně úsměv na jeho tváři, než přistoupil k zrcadlu; +spozorvala jsem smích, jehož jsem dříve nikdy na něm +nevídala, protože (a to mne — pamutuju se — nejvíc +překvapovalo) on se nikdy nesmál před Aleksandrou Michajlovnou. +Náhle, sotva že pohlédl do zrcadla, tvář jeho se úplně +změnila. Úsměv zmizel jako na povel a na jeho místě jakýsi +trpký pocit, jenž jakoby se nevolky, násilně vydíral ze srdce, +pocit, jejž žádná lidská sila při všem velkomyslném úsilí +nebyla s to zakrýti, zkřivil jeho rty, jakási křečovitá +bolest nahnala vrásky na jeho čelo a stiskla mu brvy. Pohled +zamračeně se uschoval pod brejle — slovem v okamžiku, jako na +povel, stal se jiným člověkem. + +Pamatuju se, že já, dítě, zachvěla jsem se strachem, bojíc se +pochopiti, co jsem uviděla, a od té doby těžký nepříjemný +dojem zůstával na vždy v mém srdci. On pohlédl na okamžik do +zrcadla, schýlil hlavu, shrbil se, jak obyčejně předstupoval +před Aleksandru Michajlovnu a po špičkách kráčel ke kabinetu. +A právě tato vzpomínka mne nyní zarazila. + +I tehda, jako nyní, se domníval, že je sám v pokoji, a zastavil +se před zrcadlem. Jako tehda, octla jsem se i nyní v jeho +společnosti s nepřátelským, odporným pocitem. Ale když jsem +zaslechla jeho zpěv, zpěv od člověka, od něhož nebylo možno +očekávati něčeho podobného, který mne překvapil svou +nenadálostí tak, že jsem stanula na místě jako přimražená, +když mně úplná shoda okolností uvedla na pamět podobný +moment z mého dětství, tu ani nemohu vysloviti, jak bolestný +cit mne bodl do srdce. Všechny mé nervy se zachvěly a v +odpověď na tu nešťastnou píseň vybuchla jsem do smíchu, tak +že ubohý pěvec vykřiknul, odskočil na dva kroky od zrcadla a +bledý jako smrt, jako člověk, hanebně chycený na místě +přečinu, hleděl na mne ztrnulý úžasem, údivem a vztekem. + +Jeho pohled měl na mne chorobný účinek. Já mu odpovídala +nervosným, hysterickým smíchem přímo do očí, se smíchem +jsem prošla mimo něho a nepřestávajíc se smáti vešla jsem k +Aleksandře Michajlovně. Věděla jsem, že stojí za závěsou, +že snad je na rozpacích, má-li vejíti nebo ne, že vztek a +zbabělost ho připoutaly k místu, a s jakousi podrážděnou, +vyzývavou netrpělivostí jsem očekávala, na co se rozhodne. +Byla jsem hotova sázeti se, že nepřijde a vyhrála jsem. + +Přišel teprv za půl hodiny. Aleksandra Michajlovna dlouho na mne +pohlížela s krajním podivením. Ale marně se mne vyptávala, co +se stalo. Nemohla jsem odpovědít; dechu se mi nedostávalo. +Konečně se domyslila, že na mne přišel nervový záchvat a +starostlivě mne pozorovala. Když jsem si odpočinula, chopila +jsem ji za ruce a počala jsem je líbati. Teprv nyní jsem se +vzpamatovala a teprv nyní mně přišlo na mysl, že bych ji byla +zabila, kdybych se nebyla setkala s jejím mužem. Hleděla jsem na +ni jako na nově vzkříšenou. + +Přišel Petr Aleksandrovič. + +Vzhlédla jsem na něho mrknutím oka; tvářil se tak, jakoby se +mezi námi nebylo pranic přihodilo, totiž byl přísný a +zasmušilý, jak obyčejně. Ale podle jeho bledého obličeje a +lehounce sebou škubajících koutku rtů jsem se domyslila, že +jedva skrývá své rozčilení. Aleksandru Michajlovnu pozdravil +chladně a mlčky sedl na židli. Ruka se mu chvěla, když +přijímal číšku s čajem. Očekávala jsem výbuch a na mne +padl jakýsi nevyzpytatelný strach. Už jsem chtěla odejíti, ale +neodhodlala jsem se opustiti Aleksandru Michajlovnu, která se +měnila v obličeji, pohlížejíc na muže. Také tušila cosi +nedobrého. Konečně nastalo, co jsem očekávala s takovým +strachem. + +Uprostřed hlubokého mlčení zdvihla jsem oči a setkala se s +brejlemi Petra Aleksandroviče, obrácenými přímo na mne. Bylo +to pro mne tak neočekávané, že jsem sebou trhla, div jsem +nevykřikla, a sklopila oči. Aleksandra Michajlovna spozorovala +mé hnutí. + +„Co je vám? Proč jste se začervenala?" ozval se ostrý a +hrubý hlas Petra Aleksandroviče. + +Já mlčela. Srdce mne tlouklo tak silně, že jsem nemohla +promluviti slova. + +„Proč se začervenala? Proč se neustále červená?" ptal se +znova, obrátiv se k Aleksandře Michajlovně, drze ukazuje na mne. + +Rozhorlení zchvátilo mne dech, Vrhla jsem prosebný pohled na +Aleksandru Michajlovnu. Ona mně porozuměla. Její bledé tváře +vzplanuly. + +„Anneto," řekla mně pevným hlasem, jakého jsem se v ní +nenadála; „jdi do svého pokoje, za minutu k tobě přijdu; my +strávíme tento večer spolu..." + +„Já se vás ptal; slyšela jste mne nebo ne?" vpadl jí do +řeči Petr Aleksandrovič, ještě více povýšiv svůj hlas, +jakoby neslyšel, co řekla žena. — „Proč se červenáte, +když se setkáte se mnou? Odpovězte!" + +„Proto, že ji nutíte, aby se červenala, a mne také," +odpověděla Aleksandra Michajlovna hlasem, přerývaným od +rozčilení. + +Pohlédla jsem překvapena na Aleksandru Michajlovnu. Náhlost +její námitky byla mně na první pohled nesrozumitelna. + +„Již že vás nutím, abyste se červenala, já?" odpověděl +jí Petr Aleksandrovič, s důrazem pronášeje slovo ,já', při +čemž, jak se zdálo, také byl ohromen překvapením. „Za mne +jste se červenala vy? Což je možno, abych já byl příčinou, +že vy se červenáte? Vy jste povinna se červenat, ale ne já, +jak myslíte?" + +Tato slova byla pro mne tak srozumitelna, byla vyslovena tak +tvrdě, s takým jedovatým posměchem, že jsem vykřikla úžasem +a vrhla se k Aleksandře Michajlovně. Údiv, bolest, pokoření a +úžas zračily se na smrtelně bledém jejím obličeji. Pohlédla +jsem na Petra Aleksandroviče a sepjala jsem prosebně ruce. Zdálo +se, že se i sám vzpamatoval; ale zběsilost, která z něho +vynutila ona slova, ještě neminula. Nicméně, spozorovav němou +prosbu mou, zarazil se. Mé hnutí mluvilo jasně, že vím mnoho z +toho, co až doposud bylo mezi nimi tajemstvím a že jsem +správně porozuměla jeho slovům. + +„Anneto, odejděte do svého pokoje," žádala znova Aleksandra +Michajlovna slabým, ale rozhodným hlasem, vstávajíc se židle. +„Je mně třeba promluviti si s Petrem Aleksandrovičem." + +Byla na pohled klidna; ale tohoto jejího klidu bála jsem se víc +než jakéhokoli rozčilení. Jakobych neslyšela jejích slov, +zůstávala jsem na místě jako přikovaná. Všechny své síly +jsem napjala, abych vyčetla z její tváře, co se v ten okamžik +dálo v její duši. Zdálo se mně, že neporozuměla ani mé +prosbě, ani mému výkřiku. + +„Vizte, co jste způsobila!" zvolal Petr Aleksandrovič, vzav mne +za ruku a ukazuje na ženu. + +Můj Bože! Nikdy jsem neviděla takového zoufalství, jaké jsem +nyní vyčetla z té zničené, zmrtvělé tváře. On mne vzal za +ruku a vyvedl mne z pokoje. Pohlédla jsem na ně naposled. +Aleksandra Michajlovna stála, opřena o krb a pevně tiskla hlavu +oběma rukama. Celá postava jejího těla zobrazovala +nesnesitelnou muku. Chopila jsem se ruky Petra Aleksandroviče a +vroucně jsem ji stiskla. + +„Pro Boha, pro Boha!" prosila jsem trhaným hlasem, „mějte +smilování!" + +„Nebojte se, nebojte se!" odpověděl, hledě na mne jaksi +podivně. „Není to nic, je to jen záchvat. Jděte jen, jděte." + +Přišla jsem do svého pokojíku, padla jsem na divan a zastřela +si obličej rukama. Celé tři hodiny strávila jsem v takém +položení a za tu dobu vytrpěla jsem celé peklo. Konečně jsem +se nemohla už zdržet a poslala jsem se zeptat, mohu-li přijíti +k Aleksandře Michajlovně. S odpovědí přišla madame +Leotharová; Petr Aleksandrovič mně vzkazoval, že záchvat +minul, nebezpečí nijakého není, avšak Aleksandře Michajlovně +že je třeba klidu. Nešla jsem spat do tří hodin do rána a +stále jsem přemýšlela, přecházejíc sem tam po pokoji. Stav +můj byl záhadnější než kdykoli jindy, ale cítila jsem se +jaksi klidnější — snad proto, že jsem cítila na sobě +největší vinu. Pak jsem šla spat s netrpělivostí +očekávajíc zejtřejší ráno. + +Ale druhého dne k svému trpkému překvapení jsem spozorovala v +Aleksandře Michajlovně jakousi nápadnou chladnost. Z počátku +se mne zdálo, že tomuto čistému, šlechetnému srdci je za +těžko zůstávati se mnou po včerejším výjevu s mužem, +jehož jsem byla bezděčnou svědkyní. Věděla jsem, že toto +dítě je schopno červenati se přede mnou a prositi mne za +odpuštění za to, že snad včerejší nešťastný výjev urazil +mé srdce. + +V brzku však jsem v ní spozorovala jakousi jinou starost a +rozmrzelost, jež se projevovala neobyčejně neobratně; tu mně +odvětí suše a chladně, tu vyznívá z jejích slov jakýsi +zvláštní smysl; tu opět se stane ke mně neobyčejně něžnou, +jako by se kála ze své přísnosti, zhola cizí jejímu srdci, a +laskavá, tichá slova její vyznívají jakousi výtkou. + +Konečně jsem se jí optala přímo, co jí schází, a nemá-li +mně co říci? Na mou nenadálou otázku trochu se zarazila, ale +hned zase zdvihla na mne své veliké, tiché oči a pohlížejíc +na mne s něžným úsměvem, pravila: + +„Nic, Nétičko; jen, když jsi se mne tak nenadále optala, +trochu jsem se zarazila. Ale to jen proto, že jsi se optala tak +nenadále... ubezpečuju tě. Poslouchej však a odpověz mně +pravdu, dítě mé: máš ty na srdci něco takového, proč bys se +i ty zarazila podobně, jako já, kdyby se tebe otázali taktéž +náhle a neočekávaně?" + +„Nemám," odvětila jsem, hledíc na ni jasnýma očima. + +„Nu, to je dobře! Kdybys věděla, má drahá, jak jsem ti +vděčna za tuto krásnou odpověď. Ne, že bych tě mohla +podezřívati v něčem špatném — nikdy! Neodpustila bych si +ani pomyšlení na něco takového! Ale poslyš: vzala jsem tě k +sobě, byla jsi dítě, a nyní jest ti sedmnáct let. Sama jsi +viděla: jsem churava, jsem sama jako dítě, jest třeba, aby mne +opatrovali. Nemohla jsem ti úplně nahraditi vlastní matku přes +to, že lásky k tomu potřebné úplně by dostačilo v mém +srdci. Jestliže mne nyní trápí starosti, rozumí se, nejsi ty +tím vinna, nýbrž já. Odpusť mně tedy mou otázku i to, že +jsem snad proti vůli své nesplnila všech slibů, které jsem +dala tobě i tatínkovi, když jsem tě přijala z jeho domu. Mne +to velice znepokojuje, a často znepokojovalo, má drahá." + +Já ji objala a zaplakala jsem. + +„O děkuju, děkuju vám za všechno!" zvolala jsem, kropíc +její ruce slzami. „Nemluvte tak se mnou, netrhejte mně srdce. +Vy jste mně byla více než matkou. Bůh vám požehnej za to, co +jste učinili oba, vy i kníže, pro mne ubohou, opuštěnou! +Ubohá, drahá moje!" + +„Neplač, Nétičko, neplač. Raději mne obejmi. Tak, pevněji, +pevněji! Víš co? Bůh ví, proč se mně zdá, že mne +objímáš naposled." + +„Ne, ne," zvolala jsem, a rozplakala jsem se, jako dítě. „Ne, +to není možná! Vy budete štastna!... Ještě nás očekává +dlouhá budoucnost. Věřte, my budeme šťastny." + +„Děkuju ti, děkuju, že mne máš tak ráda. Mám nyní kolem +sebe málo lidí; všichni mne opustili!" + +„Kdo že vás opustil, kdo?" + +„Byli dříve i jiní; ty však nevíš, Nétičko. Ti mne +všichni opustili, všichni zmizeli, jako pžízraky. A já na ně +tak čekala, celý svůj život čekala. Bůh s nimi! Hled, +Nétičko: vidíš, jaká je pozdní jeseň; brzy přijde sníh. S +prvním sněhem i já umru — ano. Ale netoužím na to. S Bohem!" + +Její obličej byl bledý a hubený. Na každém líci planula +zlověstná, krvavá skvrna; rty se jí chvěly a vyprahly +vnitřním žárem. + +Přisedla k pianu a vzala několik akkordů; v týž okamžik +praskla struna a zaúpěla dlouhým, třaslavým zvukem. + +„Slyšíš, Nétičko, slyšíš?" zvolala náhle jakýmsi +nadšeným hlasem, ukazujíc na klavír... „Tu strunu přes +příliš napjali; nesnesla toho a zemřela. Slyšíš, jak +žalostně umírá její zvuk?" + +Mluvila s těží. Němý, duševní bol zračil se v jejím +obličeji a oči se jí naplnily slzami. + +„Nu, nechme toho, Nétičko, má drahá; už dost. Přiveď sem +děti." + +Já je přivedla. Ona jakoby si odpočívala, hledíc na ně a za +hodinu je propustila. + +„Až umru, neopustíš jich, Anneto? Neopustíš?" optala se mne +šeptem, jakoby se bála, aby nás někdo neslyšel. + +„Ale co to mluvíte? Vy mne usmrtíte!" mohla jsem jí pouze +dáti za odpověď. + +„Vždyť jsem jen žertovala," pravila, trochu se zamlčevši a +usmála se. „A ty jsi mně věřila? Vždyť mluvívám někdy, +Bůh ví, co. Jsem nyní jako dítě; mně se musí všechno +odpustit." + +Tu pohlédla na mne nesměle, jakoby se bála cosi říci. Já +čekala. + +„Hleď, nelekej ho," promluvila opět se sklopenýma očima a s +ruměncem na lících tak tiše, že jsem jí jedva rozuměla. + +„Koho?" ptala jsem se překvapena. + +„Muže. Ty mu třeba po taji všechno povíš." + +„Ale proč, proč?" ptala jsem se víc a více překvapena. + +„Nu, snad i nepovíš, kdož ví!" odpověděla, snažíc se co +možná chytřeji na mne vzhlédnouti, ačkoliv týž prostomyslný +úsměv se chvěl na jejích rtech a ruměnec stále silněji +vystupoval na jejích tvářích. „No, dosti o tom. Vždyť já +stále jen žertuju." + +Srdce se mi svíralo bolestněji a bolestněji, + +„Ale poslechni: budeš je milovat, až umru, ano?" dodala +vážně a opět jakýmsi tajemným způsobem; „milovati tak, +jako své vlastní děti, ano? Vzpomeň si: já jsem tebe vždycky +pokládala za svou vlastní a od svých jsem tě nelišila." + +„Ano, ano," odpověděla jsem, nevědouc, co mluvím a +pozbývajíc dechu od slz a rozechvění. + +Ohnivý polibek opálil mně ruku dříve, než jsem ji mohla +utrhnouti. Údiv spoutal můj jazyk. + +„Co se to s ní děje? Co si myslí? Co se přihodilo včera +večer mezi nimi?" Takové otázky mihly se mně hlavou. + +Za minutu počala si stýskati na únavu. + +„Jsem už dávno nemocna; ale nechtěla jsem lekati vás oba," +pravila. „Vždyť vy mne oba máte rádi — ano? Na shledanou, +Nétičko; nech mne nyní samotnou, ale večer přijdi ke mně +zcela jistě. Přijdeš?" + +Dala jsem slovo, ale byla jsem ráda, že mohu odejít. Nemohla +jsem toho déle snésti. + +„Ubohá, ubohá! Jaké podezření provází tě v mohylu!" +pomyslila jsem si, vzlykajíc. „Jaké nové hoře bodá a hryže +tvé srdce, a ty jedva se osměluješ pronésti o něm slovo. Bože +můj! Takové dlouhé trápení, které jsem nyní poznala už do +podrobná, takový život bez jasných okamžiků, taková láska +ostýchavá, ničeho nežádající, a ještě nyní, nyní, skoro +na smrtelném loži, když se jí srdce bolem rozrývá na části, +bojí se jako provinilá sebe menšího stesku, repotu. Sotva že +počala podezírati, sotva si smyslila nové hoře, už se +pokořila, už se s ním smířila!..." + +Večer za soumraku za nepřítomnosti Ovrova (tak zvali +moskevského hosta) vešla jsem do knihovny, otevřela skříň a +počala přebírati knihy, hledajíc nějakou, kterou bych mohla +předčítati Aleksandře Michajlovně. Chtěla jsem ji zbaviti +černých myšlének a najíti něco veselého, lehkého. + +Vybírala jsem dlouho a roztržitě. Soumrak houstnul a spolu s +ním rostla i má tesklivost. V mých rukou ocitla se opětně ona +kniha, rozevřená na téže stránce, na níž jsem i nyní +poznala stopu dopisu, jenž od té doby byl uschován na mých +ňadrech — onoho tajemství, jež znamenalo náhlý obrat a +počátek nové periody mého života, z něhož zaválo na mne tak +mnoho chladného, neznámého, tajemného, nepřívětivého a už +nyní z daleka tak přísně mně hrozícího. + +„Co se s námi stane?" myslila jsem si. „Koutek, ve kterém +mně bylo tak teplo a útulno, pustne, čistý, jasný duch, jenž +ochraňoval mé mládí, mne opouští. Co mne čeká v +budoucnosti?" + +Stála jsem jako bez myšlének nad svou minulostí, tak milou +nyní mému srdci, jakobych se snažila, prohlédnouti v neznámou, +hrozící mně budoucnost. Vzpomínám si na ten okamžik, a jakoby +nyní bylo, vidím jej živě před sebou. Tak silně vštípil se +v mou paměť. + +Držela jsem v rukou dopis i rozevřenou knihu; mé tváře byly +zroseny slzami. Náhle jsem sebou trhla leknutím: nade mnou se +ozval známý mně hlas. V týž okamžik jsem pocítila, že mně +kdosi vytrhl psaní z ruky. Vykřikla jsem a ohlédla se: přede +mnou stál Petr Aleksandrovič. Chopil mne za ruku a zdržoval mne +mocí na místě. Pravou rukou zdvihl psaní ku světlu a snažil +se přečísti prvé řádky... Dala jsem se do křiku. Byla jsem +hotova raději zemřít, než bych zanechala psaní v jeho rukou. +Dle vítězného úsměvu jsem poznala, že se mu podařilo +přečísti prvé řádky. Ztrácela jsem hlavu... + +Okamžik na to vrhla jsem se k němu téměř jako bez sebe a +vytrhla jsem psaní z jeho ruky. Vše to sběhlo se tak rychle, že +jsem sama ještě nechápala, jakým způsobem se psaní ocitlo +opět u mne. Ale pozorujíc, že mně je chce znova vytrhnouti, ve +spěchu jsem je uschovala za ňadra a odstoupila na tři kroky od +něho. + +Asi půl minuty jsme hleděli na sebe mlčky. Já jsem se ještě +zachvívala leknutím; on — bledý s třesoucími se a od hněvu +zbledlými rty první přerušil mlčení. + +„Dosti!" pravil sesláblým od rozčilení hlasem; „zajisté si +nepřejete, abych užil násilí; vydejte mně psaní dobrovolně." + +Tu jsem se teprve vzpamatovala a urážka, stud, rozhorlení proti +hrubému násilí schvátilo mně dech. Žhavé slzy počaly téci +po mých rozpálených tvářích. Celá jsem se třásla +rozčilením a po nějakou dobu nebyla jsem s to promluviti slova. + +„Slyšela jste?" zvolal, přistoupiv ke mně na dva kroky. + +„Nechte mne, nechte mne!" vzkřikla jsem, odstupujíc od něho. +„Vaše jednání jest nízké, nešlechetné. Vy se +zapomínáte!... Pusťte mne!..." + +„Jak? Co to znamená? Vy smíte ještě mluviti takovým tonem... +vy, která jste... Dejte sem, pravím vám!" + +On ještě blíže přikročil ke mně, ale pohlédnuv mně do +očí, shledal v nich tolik rozhodnosti, že se zarazil a stanul v +pochybnostech. + +„Dobře!" zvolal konečně suše, jakoby se byl na čemsi +rozhodl, ale při tom jen násilím sebe zdržoval. „K tomu +ještě přijdeme; ale především..." + +Tu se rozhlédl po pokoji. + +„Vy... kdo vás pustil do knihovny? Proč je tato skříň +otevřena? Kde jste vzala klíč?" + +„Já vám nebudu odpovídat," namítla jsem. „Nemohu s vámi +mluvit. Pusťte mne, pusťte." + +Šla jsem ke dveřím. + +„Dovolte," zvolal, zadržev mne za ruku; „tak mně neujdete." + +Mlčky jsem mu vytrhla ruku a znova jsem vykročila ke dveřím. + +„Dobře tedy. Ale opravdu nemohu vám dovolit, abyste v mém +domě přijímala dopisy od svých milovníků..." + +Vykřikla jsem úžasem a pohlédla na něho jako zmatená. + +„A proto..." + +„Zadržte!" vzkřikla jsem. „Jak můžete... Jak jste mně to +mohl říci? Můj Bože, můj Bože!" + +„Co, co? Vy mně ještě hrozíte?" + +Ale já hleděla na něho bledá, zničená zoufalstvím. Výjev +mezi námi dostoupil nejvyššího stupně krutosti, jíž jsem +nemohla pochopiti. Prosila jsem ho pohledem, aby dále +nepokračoval. Byla jsem hotova odpustiti mu urážku, jen aby +přestal. On hleděl přímo na mne a patrně váhal. + +„Nežeňte mne do krajnosti!" zašeptala jsem s hrůzou. + +„Ne, to se musí ukončit!" pravil konečně, jakoby se byl na +čemsi rozhodl. „Přiznávám se, váhal jsem následkem vašeho +pohledu," dodal s podivným úsměvem. „Ale na neštěstí věc +sama za sebe mluví. Já jsem přečetl počátek psaní. Je to +milostný list Nevymluvíte mně to. Na to ani nepomýšlejte! A +jestliže jsem sám pochyboval na minutku, dokazuje to, že ke +všem vašim rozkošným vlastnostem musím připojiti ještě +umění, výtečně lháti, a proto opakuju..." + +Ponenáhlu, jak mluvil, tvář jeho víc a víc se měnila vztekem. +Blednul, rty se mu křivily a třásly, tak že konečně s těží +pronesl poslední slova. Tmělo se. Stála jsem bez ochrany sama +před člověkem, jenž byl s to uraziti ženštinu. Při tom +všechno svědčilo proti mně; mne mučil stud, byla jsem na +rozpacích a nemohla jsem pochopiti vzteku tohoto člověka. Bez +odpovědi, hrůzou celá bez sebe vyběhla jsem z pokoje a +vzpamatovala jsem se teprve, když jsem stanula na prahu kabinetu +Aleksandry Michajlovny. V ten okamžik ozvaly se i jeho kroky. Už +jsem chtěla, vejíti do pokoje, ale náhle jsem se zarazila jako +omráčená. + +„Co se stane s ní?" mihlo se mi hlavou. „Toto psaní... Ne, +raději všechno na světě, než tuto poslední ránu v její +srdce." Odskočila jsem nazpět. Ale už bylo pozdě. On stál +vedle mne. + +„Kam chcete, pojďme—jenom ne zde, ne zde!" zašeptala jsem +uchopivši ho za ruku. „Mějte s ní smilování! Přijdu opět +do knihovny anebo, kam vám libo! Vy ji usmrtíte!" + +„To vy ji usmrtíte!" odpověděl odstrkuje mne. + +Všechny mé naděje zmizely. Cítila jsem, že si přeje +přenésti celý ten výjev k Aleksandře Michajlovně. + +„Pro Boha!" zvolala jsem, zdržujíc ho vší mocí. Ale v ten +okamžik se rozhrnula závěsa a Aleksandra Michajlovna se ocitla, +před námi. Pohlížela na nás celá překvapená. Obličej její +byl bledší než obyčejně; jen s těží držela se na nohou. +Bylo patrno, že ji stálo mnoho namahání, aby došla až k nám, +když zaslechla naše hlasy. + +„Kdo je tu? O čem jste mluvili?" tázala se, hledíc na nás s +krajním překvapením. + +Několik okamžiků trvalo mlčení; ona zbledla jako plátno. +Přiskočila jsem k ní, pevně ji objala a odvedla ji nazpět do +kabinetu. Petr Aleksandrovič vešel hned za mnou. Skryla jsem +obličej na jejích prsou a stále pevněji a pevněji jsem ji +objímala, zmírajíc očekáváním. + +„Co je ti? Co se přihodilo?" optala se po druhé Aleksandra +Michajlovna. + +„Jí se optejte. Vy jste ji ještě včera tolik hájila," +prohodil Petr Aleksandrovič, těžce usedaje do křesla. + +Já ji tiskla pořád pevněji a pevněji ve svém objetí. + +„Ale, Bože můj, co je to přec?" zvolala Aleksandra Michajlovna +strašně polekána. „Vy jste tak rozčilen, ona je zděšena, +uplakaná. Anneto, pověz mně všechno, co se přihodilo mezi +vámi." + +„Ne, dovolte nejprve mně," ozval se Petr Aleksandrovič, +přistoupiv k nám, a vzav mne za ruku, odtrhl mne od Aleksandry +Michajlovny. „Stůjte zde," zvolal, ukazuje mně na prostřed +pokoje. „Chci vás souditi před tou, která vám nahradila +matku. A vy se uspokojte, sedněte,"! dodal, usazuje Aleksandru +Michajlovnu do křesla. „Jest mi trpko, že jsem vás nemohl +ušetřiti tohoto nepříjemného odhalení; ale jest to nezbytno." + +„Bože můj, co to bude!" mluvila Aleksandra Michajlovna, +pohlížejíc tesklivě tu na muže, tu na mne. Já lomila rukama, +tušíc, že se blíží osudný okamžik. Od něho jsem už +nečekala smilování. + +„Slovem," pokračoval Petr Aleksandrovič, „chtěl jsem, abyste +rozsoudila spolu se mnou. Vy jste vždycky — nevím vskutku +proč, jest to jedna z vašich fantasií — vy jste vždycky, na +příklad ještě včera se domýšlela, mluvila... ani nevím, jak +to vysloviti; sám se červenám pro vaše důmněnky... Zkrátka: +vy jste jí hájila, na mne jste napadala a usvědčovala jste mne +v nemístné přísnosti; narážela jste ještě na jakýsi jiný +cit, jakoby tento jiný cit mne sváděl k oné nemístné +přísnosti; vy... Ale nechápu, proč nemohu potlačiti svého +rozhorlení, té červeni na tvářích při pomyšlení o vašich +důmněnkách; proč se nemohu o nich vysloviti hlasitě, +otevřeně, před ní... Slovem, vy..." + +„O, toho neučiníte; ne, to nevyslovíte," zvolala Aleksandra +Michajlovna, celá rozechvěná a zardělá studem. „Šetřte +jí; vždyť to jsem vymyslila já sama! Nyní nemám nijakého +podezření. Odpusťte mně to, odpusťte. Jsem nemocna, jste +povinen mně odpustit; jen před ní nemluvte... Anneto!" pravila, +přistupujíc ke mně, „odejdi odsud, rychle, On žertoval; já +sama jsem vším vinna; byl to nemístný žert..." + +„Zkrátka: vy jste na ni žárlila," pokračoval Petr +Aleksandrovič, vrhnuv nemilosrdně tato slova za odpověď jejímu +tesklivému očekávání. Aleksandra Michajlovna vykřikla, +zbledla a opřela se o křeslo, jedva se držíc na nohou. + +„Bůh vám to odpusť!" pravila konečně slabým hlasem. +„Odpusť mně za něho, Nétičko; já byla vším vinna. Byla +jsem nemocna, já..." + +„Ale to je tyranství, nestoudnost, nízkost!" zvolala jsem v +jakémsi omráčení, pochopivši na konec vše, pochopivši, proč +se mu chtělo odsouditi mne v očích své ženy. „To je hodno +opovržení; vy..." + +„Anneto!" zvolala Aleksandra Michajlovna a v úžase mne chopila +za ruku. + +„Komedie! Pouhá komedie!" prohodil Petr Aleksandrovič, +přistupuje k nám s neobyčejným vzrušením. „Komedie, pravím +vám," pokračoval pohlížeje přímo a se zlověstným úsměvem +své ženě do očí, „a v celé té komedii byla jste podvedena +pouze vy. Věřte, že my," mluvil dále, jedva dechu popodaje a +ukazuje na mne, „že my se nebojíme takových odhalení; +věřte, že nejsme už tak cudni, abychom se cítili uraženými, +abychom se rděli a uši si ucpávali, když se před námi +promluví o takových věcech. Odpusťte, že se vyjadřuju +prostě, přímo, snad i hrubě, ale je toho třeba. Jste, +paničko, přesvědčena o řádném chování této... slečny?" + +„Bože, co se s vámi děje? Vy se zapomínáte!" zvolala +Aleksandra Michajlovna, omráčená, zmrtvělá úžasem. + +„Prosím, neračte užívati ostrých slov!" vpadl jí +opovržlivě do řeči Petr Aleksandrovič. „Nemám toho rád. +Zde běží o věc prostou, přímou, všední až do poslední +všednosti. Ptám se vás o jejím chování; víte-li pak, že..." + +Já mu však nedala domluvit. Chopila jsem ho za ruku a mocí jsem +ho odtáhla na stranu. Ještě okamžik, a vše mohlo býti +ztraceno. + +„Nezmiňujte se o psaní!" prosila jsem ho ve spěchu šeptem +„Zabijete ji na místě. Výtka, učiněná mně bude zároveň +výtkou pro ni. Ona mne nemůže soudit, protože vím všechno... +pamatujte si, já vím všechno!" + +On pohlédl na mne pozorně, s divnou zvědavostí a zarazil se. +Krev mu vstoupila do obličeje. + +„Já vím všechno, všechno!" opakovala jsem mu. + +Byl ještě na vahách. Na rtech se mu zachvěla otázka. Já ho +předešla. + +„Slyšte, co se stalo," pravila jsem nahlas a ve spěchu, +obrativši se k Aleksandře Michajlovně, jež na nás pohlížela +s bojácným, tesklivým podivením. „Jsem opravdu vinna. Už +čtyři léta jsem vás klamala. Vzala jsem klíč od knihovny a +už čtyři léta čtu tajně knihy. Petr Aleksandrovič zastal mne +u takové knihy, která... nemohla, neměla býti v mých rukou. +Polekav se o mne, zvětšil nebezpečí ve vašich očích!... Já +se však neomlouvám," — dodala jsem honem, pozorujíc +posměšný úsměv na jeho rtech — „jsem opravdu vinna. +Svůdnost byla mocnější a jakmile jsem jednou zhřešila, +styděla jsem se přiznati se k své vině... To je vše, skoro +vše, co se sběhlo mezi námi." + +„Oho, jak smělá!" zašeptal Petr Aleksandrovič vedle mne. + +Aleksandra Michajlovna vyslechla mne s hlubokou pozorností; ale v +jejím obličeji zřejmě se zrcadlila nedůvěřivost. Pohlédla +na mne a pak na muže. Nastala pomlčka. Já jedva dýchala. Ona +spustila hlavu na prsa a zastřela si rukou oči, přemítajíc +cosi a patrně uvažujíc každé slovo, které jsem pronesla. +Konečně zdvihla hlavu a pozorně na mne pohlédla. + +„Nétičko, dítě mé, já vím, že neumíš lhát," promluvila +ke mně. „Je to všechno, co se přihodilo, rozhodně všechno?" + +„Všechno," odpověděla jsem. + +„Všechno?" ptala se znova, obracejíc se k mužovi. + +„Ano, všechno," odpověděl s přemaháním; „všechno!" + +Já jsem si oddechla. + +„Dáváš mně na to slovo, Nétičko?" + +„Ano," odvětila jsem bez zajiknutí. + +Ale nezdržela jsem se a vzhlédla jsem na Petra Aleksandroviče. +On se zasmál, zaslechnuv, jak jsem dala slovo. + +Já se zapálila a mé rozpaky neušly ubohé Aleksandře +Michajlovně. Zdrcující, strašný zármutek vyjádřil se na +jejím obličeji. + +„Dost." pravila truchlivě. „Já vám věřím. Nemohu vám +nevěřit." + +„Mám za to, že takové přiznání postačí," promluvil Petr +Aleksandrovič. „Slyšela jste? Co si mám nyní myslit?" + +Aleksandra Michajlovna neodpověděla. Výjev stával se čím +dále tím trapnějším a tísnivějším. + +„Hned zejtra prohlédnu všechny knihy," pokračoval Petr +Aleksandrovič. „Nevím, co tam ještě bylo, ale..." + +„A kterou knihu četla?" optala se Aleksandra Michajlovna. + +„Kterou knihu? Odpovězte vy," prohodil, obrátiv se ke mně. +„Umíte vyložiti věc lépe, než já," dodal se zatajeným +úsměchem. + +Upadla jsem do rozpaků a nemohla jsem vypraviti ze sebe slova. +Aleksandra Michajlovna se zarděla a sklopila oči. Nastala dlouhá +pauza. Petr Aleksandrovič chodil rozmrzele sem tam po pokoji. + +„Nevím, co se mezi vámi přihodilo," začala konečně zase +Aleksandra Michajlovna, ostýchavě pronášejíc každé slovo; +„ale bylo-li pouze to," pokračovala, snažíc se dodati +zvláštního smyslu svým slovům, a už zaražena upjatým na ni +pohledem mužovým, ačkoli se snažila na něho nehleděti, +„jestliže bylo pouze to, pak nevím, proč se všichni tak +rmoutíte a tolik si zoufáte. Nejvíce viny mám já sama, a to +mne velice trápí. Zanedbávala jsem její vychování a proto +musím já odpovídati za všechno. Ona mně musí odpustiti, já +ji souditi nemohu a nesmím. Ale opakuju, proč si proto zoufati? +Nebezpečí už minulo. Pohleďte na ni," pravila přicházejíc +víc a více v nadšení a vrhajíc zkoumavý pohled na svého +muže; „pohleďte na ni: zůstavil její neprozřetelný krok +jaké následky na ní? Což jí neznám, svého dítěte milého, +své dcery drahé? Což nevím, že její srdce jest čisté a +šlechetné, že v této hezounké hlavičce," pokračovala +láskajíc a vinouc mne k sobě, „sídlí jasný a světlý rozum +a svědomí se leká klamu... Přestaňte, moji drazí! Nechme +toho! Patrně cosi jiného se zatajilo v našem stesku; snad jen +mimochodem padl na nás nepříznivý stín. Ale my jej rozeženeme +láskou, dobrým souhlasem a rozprášíme své pochybnosti. Snad +zůstalo mnoho nedomluveného mezi námi; já sama první se k tomu +přiznávám. Já první jsem se tajila před vámi, ve mně se +zrodilo Bůh ví jaké podezření, čímž je vinna má chorobná +hlava. Avšak... avšak, jestliže jsme se už částečně +domluvili, jste povinni oba mně odpustiti, protože... protože +to, co jsem podezírala, nebyl by konečně ani veliký hřích..." + +Když domluvila, vzhlédla ostýchavě a s uzarděním na muže a s +bázní očekávala jeho slov. Znenáhla, co ji poslouchal, +posměšný úsměv ukazoval se na jeho rtech. Přestal se +procházeti a stanul přímo před ní, založiv ruce za záda. +Zdálo se, že se dívá na její rozpažitost, že si ji +prohlíží a baví se jí. Aleksandra Michajlovna, cítíc nad +sebou jeho upjatý pohled, upadla do rozpaků. On posečkal +okamžik, jakoby čekal, nepřijde-li ještě něco. Rozpaky její +se zdvojnásobily. Konečně přerušil trapné mlčení tichým, +dlouhým, jedovatým smíchem. + +„Je mně vás líto, ubohá ženo!" promluvil konečně trpce a +vážně, nechav smíchu. „Vzala jste na sebe úlohu, se kterou +nejste. Čeho se vám zachtělo? Chtěla jste učiniti mne +odpovědným, podnítiti mne novým podezřením, či správněji +řečeno, starým podezřením, jež jste špatně ukryla ve svých +slovech. Smysl vašich slov je ten, že by bylo zbytečno se na ni +hněvati, že zůstala hodnou i po čtení nemravných knih, +jejichž morálka — to je mé mínění — přinesla, zdá se, +už jisté plody; konečně že vy za ni odpovídáte sama. Dobře +jsem vám rozuměl? Nu dobře; když jste vysvětlila to, +narážíte na cosi jiného. Vám se zdá, že má nedůvěra a mé +pachtění má příčinu v jakémsi jiném citu. Zmínila jste se +mi dokonce včera — prosím, nezdržujte mne, mluvím rád +přímo — zmínila jste se mi včera, že u některých lidí, +(pamatuju se, že dle vaší poznámky oni lidé z větší části +bývají vážní, přísní, přímí, rozumní, silní a Bůh ví +jakých vlastností jste jim ještě nepřidělila v záchvatu +velkomyslnosti!), že u některých lidí, pravím, láska, (Bůh +ví, jak jste na to připadla!), nemůže se projevovati jinak, +než přísně, ohnivě, krutě, velmi často skrze podezírání a +pronásledování. Dobře si už nepamatuju, řekla-li jste to +všechno včera právě tak... Prosím, nevyrušujte mne; znám +dobře vaši chovanku; ta může slyšeti všechno, všechno — +opakuju po sté, všechno. Byla jste oklamána. Jen nevím, proč +se vám zráčilo státi tak pevně na tom, že právě já jsem +také takový člověk! Bůh ví, proč se vám chce obléknouti +mne v tento šaškovský kaftan. Láska k této slečně není +podle mých let; a konečně, věřte mně, paní, že znám své +povinnosti, a jak byste mne koli velkomyslně omlouvala, budu +stále opakovati, že přestupek vždycky zůstane přestupkem, že +hřích vždycky bude hříchem, hanebným, hnusným, +nešlechetným hříchem, ať si povznesete hříšný cit na +jakýkoli stupeň vznešenosti! Ale dost! A ani slova více o +těchto neřestech." + +Aleksandra Michajlovna plakala. + +„Nu dobře, ať já to odnesu, ať mně to patří!" promluvila +konečně vzlykajíc a objímajíc mne; „ať bylo zahanbující +mé podezření, ať se mně smějete takým bezohledným +způsobem! Ale ty, má ubohá, proč ty jsi odsouzena poslouchati +takové urážky? A já tě nemohu bránit! Nemám slova! Bože +můj! Ne, já nemohu mlčet, pane! Toho nesnesu... Vaše jednání +je nesmyslné!" + +„Přestaňte, přestaňte," šeptala jsem, snažíc se +uchlácholiti její rozčilení, bojíc se, aby její kruté +výčitky nezbavily i jeho trpělivosti. Celá jsem se chvěla +strachem o ni. + +„Ale zaslepená osobo!" zvolal Petr Aleksandrovič; „vždyť +nevíte, vždyť nevidíte..." + +Tu se na okamžik zarazil. + +„Pryč od ní!" vzkřikl náhle, obrániv se ke mně a trhaje mou +ruku z rukou Aleksandry Michajlovny. „Nedovolím vám dotýkati +se mé ženy; vy ji špiníte; vy ji urážíte svou +přítomností! Ale... nu, co mne nutí mlčet, když je nutno, +když je nezbytno mluvit?" zvolal, dupnuv nohou. „Já řeknu, +všechno řeknu. Nevím sice, co vy víte, ctěná slečno, a čím +jste mně chtěla pohrozit, a vůbec nechci o tom vědít. +Poslyšte!" pokračoval, obrátiv se k Aleksandře Michajlovně, +„poslyšte tedy." + +„Mlčte!" vzkřikla jsem a přiskočila jsem k němu; „mlčte, +ani slova!" + +„Poslyšte..." + +„Mlčte ve jméno..." + +„Ve jméno čeho, slečno?" vpadl mně do řeči, bystře a +pronikavě mně pohlédnuv do očí. „Ve jméno čeho? Vězte +tedy; já jsem vytrhl z jejích rukou psaní od milovníka! Hle, co +se děje v našem domě! Vidíte, co se děje za vašimi zády! To +jste neviděla, to jste nespozorovala!" + +Já jsem se jedva udržela na nohou. Aleksandra Michajlovna zbledla +jako smrt. + +„To nemůže být," zašeptala jedva slyšným hlasem. + +„Já to psaní viděl, milostivá paní; bylo v mých rukou; +přečetl jsem první řádky a nemýlím se: psaní bylo od +milovníka. Ona mně je vytrhla z rukou a má je i nyní u sebe. Je +to jasné, tak jasné, že nemůže býti pochybnosti. A jestliže +dosud pochybujete, pohlédněte na ni a pokuste se potom míti +naději aspoň na nějaký stín pochybností." + +„Nétičko!" zvolala Aleksandra Michajlovna, běžíc ke mně; +„ale ne, nemluv, nemluv! Nevím, co to bylo, jak to bylo... Ale +Bože můj, Bože můj..." + +Tu zavzlykala a zastřela si obličej rukama. + +„Ne, to nemůže být!" zvolala opět. „Vy jste se zmýlil. To +je... já vím, co to znamená!" mluvila dále, upřeně +pohlížejíc na muže: „vy... já... ale není možná, ty mne +neoklameš, ty mne nemůžeš klamati! Pověz mně všechno, +všechno bez zatajení: zmýlil se? Není-liž pravda, on se +zmýlil? Viděl něco jiného, je zaslepen? Není-liž pravda? Je +to tak? Poslyš, proč bys mné nepověděla všechno, Anneto, +dítě mé, drahé dítě mé!" + +„Odpovězte, odpovězte rychle!" ozval se nade mnou hlas Petra +Aleksandroviče. „Odpovězte: viděl jsem nebo jsem neviděl +dopis ve vašich rukou?" + +„Ano," odpověděla jsem udýchaná rozčilením. + +„Dopis od vašeho milence?" + +„Ano," odpověděla jsem. + +„S nímž jste i nyní ve styku?" + +„Ano, ano, ano!" mluvila jsem už bez paměti, potvrzujíc +všechny dotazy, jen aby byl dříve konec trápení. + +„Slyšela jste všechno. Co řeknete nyní? Věřte, mé dobré, +příliš důvěřivé srdce!" dodal, vzav ženu za ruku. +„Věřte mně a přestaňte věřiti tomu, co se zrodilo ve +vaší chorobné fantasii. Vidíte nyní, kdo je tato... slečna. +Chtěl jsem představiti holou nemožnost naproti vašemu +podezření. Dávno jsem to spozorval a jsem rád, že jsem ji +konečně usvědčil před vámi. Bylo mně bolestno viděti ji +vedle vás, ve vašem objetí, za jedním stolem spolu s vámi, +viděti ji ve svém domě. Mne pobuřovala vaše zaslepenost. +Proto, jen proto jsem jí věnoval svou pozornost, pátral jsem po +ní; tato má pozornost padla vám do očí, vy jste si vytvořila +Bůh ví jaké podezření, a vycházejíc z něho, nakreslila jste +si Bůh ví jaký obraz. Ale situace jest nyní rozhodnuta, +ukončeny všeliké pochybnosti, a zejtra, slečno, už zejtra +nebudete v mém domě!" zakončil, obrátiv se ke mně. + +„Sečkejte," ozvala se Aleksandra Michajlovna, vstávajíc z +křesla. „Nevěřím celému tomuto výjevu. Nehleďte na mne tak +hrozně, nesmějte se mi. Vás samého vyzývám, abyste posoudil +mé mínění. Anneto, dítě, pojď ke mně, podej mně ruku — +tak. Jsme všichni hříšni!" pokračovala hlasem, třesoucím se +od slz a pokorně vzhlédla na muže. „Kdo z nás smí +odmítnouti číkoliv ruku? Podej mně svou ruko, Anneto, milé +dítě mé; nejsem hodnější, nejsem lepší než ty; mne ty +nemůžeš urážeti svou přítomností, protože já jsem +také... také hříšnice." + +„Paní!" vzkřikl Petr Aleksandrovič v údivu. „Paní, udržte +se, nezapomínejte se!" + +„Pranic se nezapomínám. Nevyrušujte mne a dejte mi domluvit. +Viděl jste v jejích rukou psaní; pravíte — a ona se přiznala +— že je to psaní od toho, koho ona miluje. Ale dokazuje to, že +se dopustila přestupku? Dovoluje vám to, abyste s ní jednal tak +krutě, tak ji urážel před očima vaší ženy? Ano, pane, před +očima vaší ženy! Což jste už uvážil celou tu záležitost, +což víte, jak a co bylo?" + +„Tedy mám odejít, mám ji prosit za odpuštění? To si +přejete?" zvolal Petr Aleksandrovič. „Pozbyl jsem trpělivosti, +poslouchat vás! Jen považte, o čem mluvíte! Víte-liž, o čem +mluvíte? Víte-liž, co a koho hájíte? Vždyť já vidím +všechno skrz na skrz..." + +„A nejprvnější věci nevidíte, protože hněv a hrdost vám +nedávají prohlédnout. Nevidíte, čeho já hájím a o čem chci +mluvit. Nehájím poklesku. Zdaliž pak jste uvážil — a vy se +přesvědčíte, až uvážíte — zdaliž pak jste uvážil, že +ona je snad nevinna, jako dítě! Ano, nehájím poklesku. A +připustím, je-li vám to příjemno: kdyby byla ženou, matkou a +zapomněla se nad svými povinnostmi, o pak bych s vámi +souhlasila... Vidíte, že mluvím s podmínkou. Mějte to tedy na +mysli a nečiňte mně výtek! Ale což když obdržela ona psaní +a sama se ničeho zlého nedopustila? Jestliže se dala unésti z +nezkušenosti citem, a nebylo nikoho, kdo by ji zdržel? Jestliže +já sama jsem nejvíce vinna, protože jsem nedovedla bdíti nad +jejím srdcem? Jestliže ono psaní je první? Jestliže vy jste +svým hrubým podezřením urazil její panenský, cudný cit? +Jestliže jste pošpinil její fantasii svými cynickými výklady +o onom psaní? Jestliže jste neviděl toho cudného, panenského +studu, který svítí na jejím obličeji, čistý jako nevinnost, +jejž vidím nyní, a jejž jsem viděla, když ona zmatená, +utýraná, nevědouc, co mluví a zmírajíc steskem, +přisvědčovala na všechny vaše nelidské otázky ,ano, ano'? To +je nelidské, to je kruté! Nepoznávám vás; toho vám +neodpustím nikdy, nikdy!" + +„Ach ušetřte, ušetřte mne!" zvolala jsem, tisknouc ji ve +svém náručí. „Ušetřte mne, věřte mi, neodstrkujte mne..." + +Padla jsem před ní na kolena. + +„A což kdyby konečně," pokračovala udýchaným hlasem, +„kdyby konečně nebylo zde mne, kdybyste ji poděsil svými +slovy a ona ubohá sama by uvěřila, že se provinila, kdybyste +tím zatemnil její svědomí, její duši a rozbil klid jejího +srdce... Můj Bože! Vy jste ji chtěl vyhnati z domu! Víte-liž +pak, s kým se tak nakládá? Víte-liž, že vyženete-li ji, +vyženete nás obě — i mne s ní? Slyšel jste mne, pane?" + +Její oči zářily; prsa se dmuly; chorobné napjetí její +dostoupilo nejvyššího stupně. + +„Nu, už jsem se dosti naposlouchal, milostivá paní!" zvolal +konečně Petr Aleksandrovič; „dost toho! Vím, že jsou +vášně platonické; na své neštěstí to vím, milostivá +paní, slyšíte? Na své neštěstí! Avšak nikdy se nesrovnám, +milostivá paní, s pozlacenou neřestí. Tomu nerozumím. Pryč s +pozlátkem! Jestliže vy se cítíte vinnou, jste-li si vědoma +něčeho (netřeba, abych já vám o tom připomínal, milostivá +paní), jestliže se vám konečně líbí myšlénka, opustiti +můj dům... zbývá mně toliko říci, připomenouti vám, že +jste měla provésti tento svůj záměr, když byla na to vhodná +chvíle, pravý čas — je tomu několik let... Pakli jste +zapomněla, mohu vám připomenouti..." + +Vzhlédla jsem na Aleksandru Michajlovnu. Křečovitě se opírala +o mne, sklíčena duševním bolem, s očima polo zavřenýma od +nesmírných muk. Ještě okamžik a byla by sklesla. + +„Ach pro Boha, aspoň pro tentokrát mějte smilování! +Nevyslovte posledního slova," vzkřikla jsem, padajíc na kolena +před Petrem Aleksandrovičem; v ten okamžik jsem zapomněla, že +zrazuju sama sebe. Ale bylo pozdě. Slabý výkřik ozval se v +odpověď na mou prosbu, a ubohá padla beze smyslů na podlahu. + +„Dokonáno! Vy jste ji usmrtil!" zvolala jsem. „Volejte lidi, +zachraňte ji! Budu vás čekat ve vašem kabinetě. Musím s vámi +mluvit; vysvětlím vám všechno..." + +„Ale co? Ale co?" + +„Potom!" + +Mdloby a záchvaty Aleksandry Michajlovny trvaly dvě hodiny. Celý +dům byl vyděšen. Lékař povážlivě vrtěl hlavou. Za dvě +hodiny jsem vešla do kabinetu Petra Aleksandroviče. Právě se +vrátil od ženy, a přecházel po pokoji bledý, vzrušený, +okusuje si nehty až do krve. Nikdy jsem ho neviděla v takové +podobě. + +„Co je vám libo mně říci?" ozval se přísným, hrubým +hlasem. „Vy jste se mnou chtěla něco sdělit?" + +„Zde je psaní, které jste mně vytrhl z ruky. Poznáváte je?" + +„Ano." + +„Vezměte si je." + +Vzal psaní a zdvihl je ke světlu. Bedlivě jsem ho pozorovala. Za +několik okamžiků náhle obrátil na čtvrtou stránku a +přečetl podpis. Viděla jsem, jak mu krev vrazila do hlavy. + +„Co je to?" optal se mne, ztrnuv údivem. + +„Jsou tomu tři léta, co jsem našla toto psaní v jedné knize. +Domyslila jsem se, že tam bylo zapomenuto, přečetla jsem a — +zvěděla jsem všechno. Od té doby psaní zůstávalo u mne, +poněvadž jsem nevěděla, komu je odevzdat. Jí jsem je dáti +nemohla. Vám? Vždyť vy jste musil znáti obsah tohoto listu a v +něm je celý ten truchlivý příběh... Nač byly vaše +přetvářky, nevím. To je mně prozatím záhadou. Nemohu dosud +jasně vniknouti ve vaši temnou duši. Chtěl jste udržeti nad +ní prvenství a udržel jste. Ale za jakým účelem? Proto, +abyste ukázal své vítězství nad přízrakem, nad rozrušenou +fantasií nemocné osoby, proto, abyste jí dokázal, že ona +pobloudila a vy jste nezhřešil tolik, jako ona. I dostihl jste +cíle, neboť ono její podezření, ona utkvělá idea +zhasínajícího rozumu byla snad poslední žaloba rozbitého +srdce na nespravedlivost lidského rozsudku, s nímž vy jste byl +za jedno. „Co za neštěstí, jestliže jste si mne zamiloval?" +To bylo, co chtěla říci, co vám chtěla dokázati. Vaše +marnivost, váš řevnivý egoismus byly však nelítostný. S +Bohem! Vysvětlování není třeba! Ale hleďte: znám vás +celého, vidím vás skrz na skrz; nezapomínejte na to!" + +Odešla jsem do svého pokoje, sotva chápajíc, co se dělo se +mnou. U dveří mne zastavil Ovrov, pomocník Petra Aleksandroviče. + +„Rád bych s vámi promluvil," pravil mně s uctivou poklonou. + +Pohlédla jsem na něho, jedva tušíc, co mně pravil. + +„Později, odpusťte, jsem churava," odpověděla jsem konečně, +odcházejíc od něho. + +„Tedy zejtra," pravil, pokloniv se s jakýmsi dvojsmyslným +úsměvem. + +A možná že se mně to jen zdálo. To všechno jakoby se bylo jen +mihnulo před mýma očima. + +Psáno r. 1849. + + + +MALINKÝ HRDINA, + +Z NEZNÁMÝCH MEMOIRŮ. + +Tehda bylo mně skoro jedenáct let. V červenci odjel jsem na +návštěvu k svému strýci T—vu do jedné z vesnic, ležících +kolem Moskvy, ku kterémuž se právě v téže době sjelo asi +padesát lidí, samých jeho hostí... ale nepamatuju se již ani +— snad jich bylo ještě více. + +Bylo tam hlučno, veselo. + +Vypadalo to jako nějaký svátek, který započal, aby nikdy +neskončil. + +Zdálo se, že si náš hostitel dal slovo, že prohejří co +možná nejdříve celé své ohromné jmění, a skutečně, není +tomu dlouho, podařilo se mu to úplně, to jest: prohejřil a +utratil všecko do poslední nitky, do posledního groše. + +Hosté se stále měnili; Moskva nebyla daleko, byla stále při +ruce, tak že odjíždějící podávali si dvéře s příchozími +novými, a svátek trval dále. + +Šlo to stále z jedné zábavy do druhé, tak že nebylo všem +těm radovánkám a všemu tomu hejření ani konce. + +Hned se vyskytla vyjíždka na koních do okolí v celých +tlupách, hned zase vycházky do lesa anebo po řece: picknicky, +výlety s celou kuchyní do polí, večeře na velké terase, +obklopené třemi řadami drahocenných květin, které rozlévaly +svoji vůni do svěžího, večerního vzduchu, při zářících +světlech, v nichž dámy naše, beztoho již dosti hezoučké, +zdály se ještě líbeznějšími a krásnějšími; na jejich +tvářích bylo viděti ještě všecky dojmy, které jim den +přinesl, s těmi blesky v očích, a s dovádivou řečí, ktera +se končí obyčejně v jasném, jak zvonek smíchu. Co den tance, +hudba, zpěv; byla-li obloha zachmuřena, tu se pořádaly doma +živé obrazy, šarady, nebo přísloví se hádala; ano i divadlo +bylo hned pohotově. + +Hned byli při ruce krasořečníci, vypravěči a vtipkáři. +Několik osob vynikalo zvláště z celé této massy hostí.A jak +to již u nás bývá, pomluvy a klepy měly dobré časy, nebo bez +nich by snad ani svět světem nebyl, a milliony lidí by pomřely +dlouhou chvílí jako mouchy. + +Ale protože mně bylo tehda teprve jedenáct let, nepozoroval jsem +všecko to, co jíní — ano ani těch několik zvláště +zajímavých osob jsem nepostřehl svým dětským zrakem, a +pozoroval-li jsem přec aspoň něco, tedy to nebylo všecko, ale +pouze to, co již hodně bilo do očí. Později jsem si teprve na +ledacos vzpomněl. + +Pouze zářící strana tohoto obrázku se vnořila do mých zraků +dětských — a ten blesk a všecken ten šum, to celé okolí — +všecko to, do dnešního dne nevídané a neslýchané, tak mne +okouzlilo a překvapilo, že jsem v prvních dnech svého pobytu u +strýce byl jako u vidění, že mně až má malá hlava šla +kolem od všech těch nových dojmů a obrazů. + +Arciť, myslím stále na svých jedenáct let, byl jsem dosud +dítě, nic více než pouhé dítě. Mnohá z těch překrásných +dám mne hladila a se mnou se mazlila a nemyslila docela na má +léta. Ale — podivná věc! již tehda se ve mně cosi ozývalo +— co mne dosti často znepokojovalo; něco se mi vloudilo do +mého mladého srdce, do dneška mu ještě neznámého a +nepovědomého; a toto něco bylo příčinou, že to srdce +chvilkami prudce bilo, že plálo, jakoby se před něčím +strachovalo a lekalo, a že na tvářích mých každé chvilky +vzkvétal neočekávaný ruměnec. + +Chvilkami jsem se styděl za ty všecky dětské privilegie, které +mně můj věk přinášel. + +Někdy zase ovládalo mne cosi jako obdiv, a já rychle vklouzl +někam do koutka, aby mne nikdo neviděl, snad proto, abych nabral +trochu dechu a abych si na něco vzpomněl, na něco, co jsem si +vlastně velmi dobře pamatoval, ale pro tuto chvilku zapomenul, +bez čeho jsem se však nemohl nikde objeviti, bez čeho nemohl +nikde obstáti. + +Tu pojednou mne napadlo to, co jsem před druhými tak skrýval, a +co bych nikdy nikomu nebyl řekl, protože jsem se za to tak +styděl, já — tak malý člověk ještě — že mně bylo až +do pláče. + +Brzo v tom celém ruchu, který mne obklopoval, cítil jsem +nesmírnou prázdnotu a samotu. + +Byly zde též jiné děti, ale všecky byly bud mnohem mladší +mne, anebo zase starší; ale o ty jsem se velmi málo staral. + +Nebylo by se mi bylo nic takového přihodilo, kdybych nebyl býval +v tom zcela podivném postavení. + +V očích všech těch překrásných dám byl jsem arciť jenom +malinkou nepatrnou osůbkou, s kterou si chvilkami hrály, s kterou +se též chvilkami mazlily a bavily, kterou však brzo odhazovaly +jako nějakou loutku. + +Zvláště jedna z nich, z těch čarovných dám, okouzlující +blondinka, s pyšnými, hustými vlasy, jakých jsem později již +nikde neviděl a jistě už nikde neuvidím, ta jakoby si byla dala +s někým slovo, že mne bude kde jen možno trápiti, — že mně +nedá pokoje. Ten smích, který všude vyluzovala svým +čtveráckým škádlením a svými nápady, ten obveseloval i ji +— ale mne jen stále rmoutil — ač jí přinášel veliké +potěšení. + +Kdyby byla bývala v ústave takou, jakou byla zde, jistě by jí +její spolužačky říkaly — uličnice. + +Byla opravdovou, čarovnou kráskou, a v její kráse bylo cosi, co +hned každému bilo v oči, že jí nikdo již nezapomněl. + +A ovšem v ničem se nepodobala k těm malinkým stydlivým +blondinkám, které jsou bílé jak padlý sníh, a které jsou tak +něžňounké, jako morčátka, nebo jako dcerky pastorů. + +Nebyla vysokého vzrůstu, byla přitloustlá, za to však její +obličej byl jakoby vykouzlen s tak krásnými, něžnými +liniemi... + +V té tváři zračilo se něco, co se podobalo bleskům, a ona +celičká byla živá, bystrá, a lehká jako oheň. Z jejích +velikých, rozevřených očí sršely jiskry; třpytily se jako +brillianty — a co by se mne týkalo, já bych opravdu nikdy +neproměnil ty krásné modré oči za nejčernější, ať by byly +třeba černější než oči andaluské, ano — moje blondinka +stála výše oné známé brunetky, kterou opěval jistý +znamenitý, výtečný poeta, zapřisáhající se ve svých +verších celou Kastilií, že by hotov byl dáti si přelámati +všecky kosti v těle za to, kdyby se směl pouze koncem prstu +dotknouti mantilly své krásky. + +A k tomu si ještě přimyslete, že má krasotinka byla +nejveselejší kráskou celého světa, největším a +nejčtveračivějším smíškem, čiperná a rozpustilá při tom +jako malé dítě, vzdor tomu, že již plných pět let byla +provdána. + +Smích nemizel nikdy s jejích korálových rtíků, svěžích +stále jako svěžest ranní růže, která právě s prvním +paprskem slunce rozvila své zardělé vonící poupě, na kterém +ještě ani neuschly chladné, veliké kapky ranní rosy. + +Pamatuju se, že právě v týž den, ve který jsem přijel, mělo +býti večer představení divadelní, uspořádané samými hostmi. + +Sál byl večer téhož dne naplněn tak, že by jistě ani +špendlík nepropadl; ani jedinké místečko nezůstalo prázdno; +a poněvadž jsem přišel, nevím již ani proč, pozdě, musil +jsem se spokojiti s místem k stání. + +Ale veselá hra tak mne okouzlovala a tak se mi líbila, že mne to +stále a stále táhlo ku předu, až jsem se pojednou octnul u +první řady, kde jsem konečně zůstal státi, opíraje se o +lenoch jednoho z křesel, ve kterém seděla dáma. + +Dáma tato byla moje blondina; neznali jsme se však doposud. + +Tu pojednou, aniž jsem toho pozoroval, zadíval jsem se na její +krásná, oblá ramena, tak svůdně a krásně zaokrouhlená a tak +bělostná, jako mléčná pěna, ačkoli mně bylo úplně +lhostejno, dívám-li se na okouzlující ženské rámě anebo na +čepec s ohnivými stužkami, který zakrýval šediny jedné +ctihodné, staré dámy, sedící též v první řadě. + +Vedle blondinky seděla nějaká přezralá panna, jedna z těch, +které se, jak jsem se později přesvědčil, vždycky rády +táhnou tam, kde jsou mladé a hezké ženštiny; zejmena takové, +které se rády baví s mladými lidmi. Ale do toho mi ničeho +není; jedná se mi o následující: tato panna spozorovala, kam +hledím, nahnula se k své sousedce a smějíc se pošeptala jí +něco do ucha. + +Sousedka její se rychle obrátila a do dneška se ještě +pamatuju, že její ohnivé oči blýsknuly na mne v polosvětle +tak, že jsem, zcela nepřipravený na tento pohled, sebou trhnul, +jakobych se byl spálil. + +Kráska se tomu usmála. + +„Líbí se vám ten kus, který hrají?" otázala se mne +šibalsky, čtverácky se mi při tom dívajíc do očí. + +„Ano" — odpověděl jsem jí — dívaje se při tom stále na +ni v jakémsi udivení, kteréž se jí dle všeho musilo velmi +líbiti. + +„A proč si nesednete? Budete unaven; což nemáte již +žádného místa?" + +„Ne, všecka místa jsou obsazena," odpověděl jsem rychle a +více žalostivě, tak že jsem ani jejích očí nepozoroval; měl +jsem radost z toho, že jsem našel srdce, kterému si mohu aspoň +postěžovati. — „Hledal jsem již v celém sále, ale všecky +židle jsou již obsazeny," dokládám ještě jednou, jakobych jí +žaloval, že již pro mne není ani místečka k dostání. + +„Pojď ke mně," zvolala kráska rychle a živě, vždycky +hotová s rozhodnutím, ať již to bylo to či ono — nějaká +hodně nesmyslná myšlénka třeba, která ji právě napadla: +„Pojď sem ke mně a sedni si mi na klín." + +„Na klín?" opakoval jsem po ní jaksi tázavě. Již jsem se o +tom zmínil, jak mne ty mé dětské privileje začaly zlobiti a +soužiti. Tato však byla již nade všecky. Já byl již beztoho +od jakživa plachý a bázlivý — nyní jsem se však začal +ještě více báti a to obzvláště ženštin, a proto jsem byl +zrovna celý pomatený. + +„Nu ano, na klín! Proč pak si mi nechceš sednout! na klín?" +ptala se mne, smějíc se stále víc a více, až se konečně +dala do hlasitého smíchu, a to Bůh ví čemu! Snad tomu svému +výmyslu — anebo se snad těšila z toho, že mne její +úslužnost tak pomátla? Anebo to již tak u ní musilo býti — +že se stále něčemu smála. Začervenal jsem se v celém tom +zmatku, a ohlížel se rychle kolem, hledaje místečka, kam bych +mohl uklouznouti; ona mne však předešla, uchopivši mne rychle +za ruku, snad zrovna proto, abych jí nemohl utéci, a přitáhla +mne k sobě; tu z ničeho nic začala mně zcela neočekávaně a k +mému největšímu udivení tisknouti ruce ve svých +čtveráckých, teplých prstíkách, začala mně vytahovati +prsty, ale tak divoce, až mne to tak zabolelo, že jsem musil +napnouti všecky síly, abych nevykřikl bolestí, při čemž jsem +dělal arciť hrozné grimassy. Mimo to byl jsem celý udivený nad +tím, že mladé a zlé dámy mohou povídati takové hlouposti +hochům, a při tom ještě pro nic za nic tak štípou a tisknou, +Bůh ví proč, a ještě k tomu, když je tolik lidí přítomno. + +Jistě že má nešťastná tvář vyzrazovala všecky ty úzkosti, +protože dovádivá čtveračka se smála víc a více, stále mne +štípajíc a stále ještě mi vytahujíc prsty z kloubů. + +Byla celá radostí bez sebe, že mohla tak pohněvati a pomásti +ubohého hošíka a tak ho šlapati v prach. + +Postavení mé bylo zoufalé. + +Předně — hořel jsem studem, protože se všickni nyní k nám +obraceli, jedni v rozpacích, jedni zase se smíchem; pochopili +nepochybně všickni najednou, že krasotinka zase něco vyvedla. + +A mimo to, chtělo se mi křičeti — protože mi stále lámala +prsty, s takovou vášní a tak zlostně, snad proto právě, že +ještě nekřičím: ale já, jako pravý Sparťan, chtěl +vydržeti tu bolest, strachuje se, abych svým křikem neudělal +výtržnost, která by mne potom musila strašně mrzeti a boleti. + +Když jsem se však ocítil skoro již na pokraji zoufalství, +začal jsem vší silou táhnouti svou ruku z ruky své tyranky +zpět, — ale ta mne držela nyní ještě pevněji. Nemohl jsem +se tedy již zdržeti a vykřikl jsem, — a ona na to jen čekala! +V tomtéž okamžení mne pustila a otočila hned hlavu kolem, +jakoby se nebylo nic stalo, jakoby ona nebyla toho příčinou, ale +někdo jiný, a tvářila se zrovna tak, jako to dělávají žáci +ve škole, když se pan učitel otočí v jinou stranu; nedají +nikomu pokoje v celém svém sousedství, štípnou kde koho jen +mohou, kopají na všecky strany, hned tento, hned onen dostane od +nich šňupku, strkají loktem do každého, kdo se jim jen pod +ruku dostane — a v tomtéž okamžení již sedí tak v lavici, +jakoby se nic nebylo stalo; dívají se upřeně do knihy, +přeříkávají si své úlohy a tak klamou svého učitele, +který se vrací do třídy, by zamezil hluk a děsné +hospodářství; — odchází znova, nenaleznuv rušitele pokoje, +ale s dlouhým a neočekávaným nosem. + +K mému štěstí pozornost obecenstva byla v téže chvíli +obrácena k jevišti, ku hře našeho hostitele, který hrál v +nějaké Scribovské komedii hlavní úlohu. Všickni vášnivě +tleskali; já v tom šumu a hluku vyklouzl z řady a odběhl až na +druhý konec sálu, odkud jsem se, krče se za sloupec, díval na +lstivou krásku. + +Ona se stále ještě smála, zandavajíc si ústa šátečkem. A +dlouho, dlouho ještě se dívala kolem, otáčela se na zpět, +chtějíc mne nepochybně někde nalézti, a litovala, jak jsem se +domníval, že se náš boj tak rychle skončil, a vymýšlela při +tom asi, co by zase nového jinde mohla vyvésti. + +Tím tedy započala naše známost a od tohoto večera byla mi +skoro stále v patách. + +Pronásledovala mne všude beze všeho svědomí; stala se mojí +tyrankou a mojí mučitelkou. + +Celé její čtveráctví záleželo v tom, že se zdála, jakoby +byla do mne až po uši zamilována, a proto se mně skoro stále a +přede všemi až dvořila. + +To nemusím ani podotýkati, že mně, takovému podivínu, mnohdy +bylo až do pláče, a že jsem byl mnohdy tak rozčilen a +rozzloben, že bych byl s to poprati se se svojí lstivou ctitelkou. + +Můj naivní, smutný obličej, má zoufalá touha po míru a +pokoji dodávala jí ještě více zmužilosti a důvodu, by mne +soužila a trápila beze všech mezí. + +Neměla se mnou slitování, a já ubožák nevěděl, kam před +ní utéci. + +Smích, který se kolem nás stále rozléhal a kterému ona +vlastně sama dávala vždycky podnět, ponoukal ji ještě více k +rozličným novým výmyslům. + +Konečně její žerty byly již beze všech hranic. A to jest +také pravda, jak si nyní vzpomínám, že vyváděla až +příliš mnoho s takým dítětem, jakovým jsem já skutečně +ještě byl. + +To byl však její zvyk: byla celou svou bytostí mazlíčkem. +Později jsem se dověděl, že ji vlastně tak rozmazlil její +vlastní muž, který byl hodně tlusťoučký, malý, zarudlý, +velmi bohatý a pilný člověk — tak se aspoň o něm povídalo; +také tak opravdu vypadal: stále sebou vrtěl, stále měl cosi na +práci a nikdy nevydržel na jednom místě plné dvě hodiny. + +Každého dne jezdil do Moskvy, mnohdy i dvakráte za den a +vždycky prý za nějakými záležitostmi, jak nám vyprávěl. +Sotva bys kde nalezl veselejší a dobromyslnější tváře, než +byla tato komická fysiognomie. Ne jen, že miloval ženu svoji +stále vroucněji a horoucněji; on ji zbožňoval a klaněl se jí +jako nějaké modle. + +Nepřekážel jí nikdo v ničem. Měla přítelkyň a přátel +ohromné množství. + +Předně proto, že ji musil každý milovat, kdo ji jen jednou +spatřil, a za druhé, tato větroplaška vlastně nebyla příliš +vyběračná ve volbě svých přátel, ač v jejím charakteru +bylo mnohem více vážnosti, než byste mohli souditi dle toho, co +jsem právě o ní vyprávěl. + +Ze všech svých přítelkyň milovala a vyznamenávala zvláště +jednu mladou dámu, svoji dalekou příbuznou, která nyní také +hostila s námi zde na venkově. + +Mezi nimi byl uzavřen jakýsi něžný, nepřetržitý svazek +přátelský, jeden z těch svazků, které se uzavírají při +setkání dvou duší, dvou charakterů, velmi často zcela +různých a nestejných, ze kterých však jeden jest hlubší a +čistší druhého, z nichž každý, třeba by zdánlivě cítil +svoji převahu, přizpůsobuje se druhému, zdá se mu, že onen +jej převyšuje, a tak jako štěstí samo, vloudí se do jeho +srdce přátelství k této osobě. + +Potom vzniká teprve tento něžný, úzký svazek — po těchto +vzájemných stycích charakteru: láska a shovívavost beze vší +míry s jedné, láska a úcta s druhé strany, úcta, která jde +až tak daleko, že se člověk snaží vší silou, aby byl stále +lepší v očích toho, koho si tak velice váží, že jest +žárlivým na každý krok jeho, chce mu státi v jeho životě +stále po boku, chce sám býti uložen v jeho srdci. + +Obě tyto přítelkyně byly stejného stáří, ale velice se od +sebe různily — začínajíce již od krásy. Mad. M. byla také +hezká, ale v její kráse bylo něco zcela zvláštního, co ji +tak lišilo od všech hezkých ženštin; v její tváři bylo +něco, co k sobě hned připoutalo každého, anebo ještě lépe +řečeno, co probouzelo a vyluzovalo v každém, kdo ji jen jednou +spatřil, nejhlubší sympathii a oddanost. + +Jsou takové šťastné osoby — skutečně jsou. + +Každý, kdo se vedle ní jen postavil, zdál se býti lepším, +jaksi svobodnějším, bylo mu hned tak příjemno, ač se její +přísné, velké oči, plné ohně a síly dívaly tak nepokojně, +bázlivě a plaše kolem, jakoby se stále něčeho hrozného a +děsného strachovaly; a tato plachost a bázlivost opanovala +mnohdy její tiché črty tak, že upomínaly na tváře vlaských +madon, při kterých se nám zdá, když se na ně díváme, jako +bychom cítili s nimi tutéž tesknotu a tentýž bol, který ony +cítí, jakoby jejich bol byl naším vlastním. + +Tato poněkud bledá a vyhublá tvář, ze které čistými a +pravidelnými črtami i tichou, unylou a tajenou touhou ještě tak +často prosvítají první dětsky jasné rysy a tahy, — obraz to +ještě nedávných důvěřivých let a snad i naivního +štěstí; tento klidný, tichý, nesmělý úsměv, — toto +všecko okouzlovalo a podmaňovalo si všecky kolem, tak že v +srdci každého ozývala se jakási touha, že se jí chtěl aspoň +z povzdálí přiblížiti, že ve všem jevil pro ni živé +účastenství, jakoby mu nikdy cizí ani nebývala. + +Ač kráska tato zdála se býti jaksi mlčelivou a uzavřenou v +sebe, nebylo opravdu bytosti nad ni více vnímavé a milující, +když kdokoliv měl potřebu soucitu a slz. + +Jsou opravdu ve světě ženy, které jsou v životě skutečnými +milosrdnými sestrami. + +Před nimi nemusí nikdo ničeho zatajovati, aspoň jistě ne to, +co koho bolí a co ho souží. + +Kdo strádáš, kdo trpíš, jdi jen s plnou nadějí k nim a neboj +se, že jim budeš na obtíž; ale bohužel, málo kdo z nás ví, +jak veliká může býti láska, jaká trpělivost, jaký soucit a +jaké odpuštění v ženském srdci! + +Celé poklady sympathií, útěchy a naděje se skrývají v +těchto čistých duších, v tom čistém srdci, kterému se +mnohdy tak drze ubližuje — protože takové srdce, které mnoho +miluje, též mnoho krvácí, — ale rána v něm bývá vždy +opatrně střežena před milujícím pohledem — protože velký +bol a zármutek se nejraději skrývá hodně hluboko — tají se +a nemluví se o něm. + +Je neleká hloubka rány, ani hnis a zápach její; kdo se k nim +přiblíží, ten jich již tím sobě získává; a ony se snad +proto již rodí — aby vykonávaly veliké skutky... + +Madame M. byla vysoká, hbitá, štíhlá, ale snad poněkud +příliš útlá. Její pohyby byly tak různé, hned pomalé, +volné, ano až vážné, hned zase tak hbité a čiperné, zrovna +až dětsky živé, a zároveň jimi prohlédala jakási plachost, +zíralo z nich něco prosícího jaksi o záštitu, což však +nikdy ani z daleka zřejmě vysloveno nebylo. + +Jak jsem již pravil, všecky podivné návyky lstivé blondiny mě +rmoutily, škádlily, ano tak mne rozčilovaly, že jsem se stále +červenal do krve. + +To mělo však také ještě jinou příčinu, podivnou, hloupou +snad, kterou jsem skrýval a tajil, po které jsem však přece +stále prahl a již jen při pouhé vzpomínce na ni klopil jsem +hlavu někde v tajném, temném koutečku, ve kterém mne nemohl +postihnouti zrak oné modrooké čtveračky; již pouhá myšlénka +na tuto příčinu mne div nezadusila studem a bázní, — slovem +— byl jsem zamilován, to jest, — dejme tomu, že jsem nyní +vyřkl nesmysl: to snad ani nebylo možné; ale proč jsem stále +viděl před sebou, ač zde bylo takové množství různých osob +— jen jednu jedinou tvář, která mne všude, ať jsem vkročil +kamkoli, pronásledovala? + +Proč právě za ní slídil stále můj zrak — tehda, kdy mne +ještě dámy málo zajímaly? + +To se stávalo obyčejně za večerů, když nepohoda nás +uzavírala do prostranných komnat, a já stával při některé +temné stěně, dívaje se kolem, a nenacházeje zde žádného +zaměstnání ani zábavy, protože si mne, vyjma moji mučitelku, +nikdo nikdy ani nepovšiml — a nudil jsem se tak, že mně pak +podobné večery bývaly něčím strašným, k nepřečkání. + +Tu jsem se obyčejně díval na kolem se hemžící tváře, +naslouchal jsem hovoru, kolem mne se rozléhajícímu, ze kterého +jsem velmi často nerozuměl ani slůvka, — a právě v takových +chvilkách mihotaly se mi, Bůh ví proč, před očima ty tiché +pohledy, skromný úsměv a překrásná tvář mad. M. (neboť to +byla ona); v těch chvilkách byla pak celá moje pozornost +obrácena pouze k ní — a to byly pro mne chvilky nevýslovného +blaha a štěstí. + +Někdy jsem po celé hodiny nemohl od ní ani svých zraků +odloučiti; pamatoval jsem si již každičký její pohyb, každý +její pohled, znal jsem každičký i nejslabší tón jejího +zvučného, stříbrného, ač poněkud zasmušilého hlasu — a +podivná věc! — ze všeho mého pozorování, i ze všech těch +sladkých dojmů vyvinula se neobyčejná zvědavost ve mně. + +Snad to bylo jen proto, že jsem zde tušil nějaké velké +tajemství... + +Největší mukou pro mne bylo, škádlila-li mne má mučitelka v +přítomnosti mad. M. + +Všecko to vysmívání a všecky ty komické výstupy, které se +mnou prováděla, zdály se mi nyní velice ponižujícími. +Stalo-li se někdy, že jsem byl příčinou ohromného smíchu +všech přítomných hostí, který býval vylouděn i na rtech +mad. M. — tu jsem vyletěl ze spárů své tyranky, hoře zlostí +a studem utekl jsem nahoru, kde jsem v zuřivosti strávil pak +ostatní zbývající část dne, nemoha se objeviti již v sále. + +Ostatně jsem snad tehda ani nechápal svůj stud, své +rozčilení; celý tento proces odehrával se ve mně zcela +nevědomky. + +S madame M. nepromluvil jsem do toho dne ještě ani dvou slov, +snad bych se k tomu ani nebyl odhodlal — promluviti vůbec na ni. + +Tu jednoho večera, po strašně zažitém dnu, byl jsem po +procházce tak unaven, že jsem se odloučil od celé společnosti +a ubíral se sám zahradou domů. V tom vidím na osamocené jedné +lavičce ve stromořadí seděti mad. M. Seděla tam samotinká, +jakoby si byla schválně vybrala toto klidné místečko, s hlavou +skloněnou na prsa, v rukou mechanicky převracejíc šáteček. + +Byla tak zamyšlena, že ani nepozorovala, že se k ní ubírám. +Když jsem přišel až k ní, tu mne přece zpozorovala; vstala +rychle s lavičky, a utřela si oči šátečkem, který v ruce +držela. — Plakala. Když si osušila oči, usmála se na mne a +šla zároveň se mnou k domovu. + +Již se ani nepamatuju, o čem jsme spolu tehda hovořili; jen to +mně utkvělo v paměti, že mne stále někam posýlala, hned +abych jí utrhl kytičku, zde tu a tu tam, anebo abych se podíval, +kdo to jede tam na koni ve stromořadí. + +A když jsem byl od ní několik kroků vzdálen, tu hned zase +přikládala svůj šáteček k očím a utírala si rychle +neposlušné slzy, které jí stále v srdci překypovaly, až se +vysvobodily z ubohých okovů ven. + +Já pochopoval, že jsem jí jen na obtíž, když mne tak často +od sebe posýlá, ona to sama asi také pozorovala, že jsem již +všecko viděl, ale nemohla se proto přece přemoci, a to mne +ještě více zarmucovalo. + +Zlobil jsem se sám na sebe v tuto chvíli, zlořečil jsem na +svoji nešetrnost a nepozornost, ale proto pro všecko nenacházel +jsem žádného východu, jak bych se od ní vzdálil, tak, aby +nepozorovala, že jsem prohledl její bol a smutek, — a tak šel +jsem stále vedle ní, v smutném naladění, ano s hrůzou v +srdci, byl jsem všecek rozčilen a zmaten a nenacházel jsem ani +jedinkého slova k udržení hovoru. + +Toto setkání mne tak rozčililo, že jsem pak po celou +zbývající část večera slídil s velkou zvědavostí, ale +zcela tajně po mad. M. — nespouštěl jsem jí ani na minutku s +očí. + +Ale prováděl jsem to tak nemotorně, že mne ona sama dvakráte +postihla, jak ji všude sleduju a jak jí ani nespouštím s očí; +po druhém tom pohledu jsem viděl, že se na mne jaksi usmála. A +tento úsměv byl jedinkým za celý večer, který se objevil na +její tváří, na jejích rtech. + +Zármutek stále nechtěl, zmizeti s tváře její, která nyní +byla velmi bleda. + +Po celý večer skoro hovořila s nějakou starší dámou, zlou a +nesmírně svárlivou stařenou, kterou nikdo neměl rád pro její +vyzvědačství a klepařství, ale které se všickni báli, a +proto byli nuceni stále si jí všímati, ať již volky či +nevolky. + +V deset hodin přijel muž mad. M. Do této chvíle slídil jsem za +ní ještě ustavičně, nespouštěje s očí její bledou tvář; +když muž její vešel do sálu, viděl jsem, jak se zarazila, a +tvář její, beztoho již dosti bledá, byla pojednou bledší +jejího šátečku, který držela v ruce. + +Bylo to tak nápadné, že to i druzí pozorovali. Nedaleko mne +hovořilo spolu několik osob a já zaslechl, vlastně domýšlel +jsem se toho, že mad. M. není příliš šťastna. Povídaly si, +že její muž jest na ni strašně žárliv, zrovna jako +mouřenín, ale ne snad z lásky nýbrž ze sobectví. + +Především byl to Evropan, člověk moderní s mnoha novými +ideami v hlavě, kterými se stále všude blýskal. Co se +zevnějšku jeho týkalo, byl černovlasý, velký, zvláštní a +hřmotný muž, s modním vousem, se spokojenou zarudlou tváří, +s bílými jako cukr zuby a s bezúhonným gentlemanským +chováním. + +Říkalo se o něm vůbec, že jest vážný, rozumný člověk. +Takto se nazývá i jinde jistý druh lidí, který dovede dobře +žíti na cizí útraty, který nikdy nic nedělá, který nikdy +ani nechce ničeho dělati, a který od věčného lenošení má +tam, kde jiní srdce mívají, kousek tuku. + +Každé chvíle slyšíš od podobných lidí, že jsou velmi +zaměstnáni jakýmisi nepřátelskými a spletitými +záležitostmi, které „unavují jejich genia", a že proto +vzbuzují jen soustrast. To jest již jejich běžná frase, jejich +mot ďordre, jejich heslo, jejich motto, frase, kterou se ti sytí +břichopáskové všude blýskají, která však začíná již +nuditi, protože jest pouhým tartufstvím, lichým, prázdným +slovem. + +Ostatně někteří z těchto světáků, kteří nemohou najíti +žádného zaměstnání, protože vlastně nikdy žádného +opravdově nehledali, domáhají se hlavně toto, aby se všichni +domívali, že nemají místo srdce kus tuku, ale naopak, něco, +což jest však hluboko, velmi hluboko v nich uloženo, — ale co +vlastně, to by nemohl povědíti ani nejvýtečnější chirurg, +arciť že již z pouhé uctivosti k nim. Tito pánové +protloukají se tak světem, že obracejí všecken svůj instinkt +na hrubé úsměšky, které jsou jen krátkozrakým odsouzením a +nesmírnou pýchou. A protože nemají jiného nic na práci kromě +toho, aby pozorovali a nazpaměť se učili chybám cizích anebo +jen jejich slabostem, a protože v nich není o nic více dobrého +citu než tolik, kolik ho dáno bylo za úděl ústřici, tu jim +není za těžko při takových chránících prostředcích žíti +s lidmi dosti prozřetelně a dosti spokojeně. + +A tím oni se také stále vychvalují a vypínají. Oni jsou ku +příkladu přesvědčeni o tom, že celý svět jest jejich +nevolníkem; že jest mezi nimi týž poměr, jako když si skoupí +do zásoby ústřice; že jsou všickni lidé mimo ně hlupáci; +že každý se podobá pomoranči nebo houbě, kterou mohou +vymačkat, dokud je jim třeba šťávy, že jsou pány všeho a +že všecken ten chvály hodný pořádek věcí pochází odtud, +že oni jsou tak moudrými s neoblomnými charaktery. + +Ve své bezměrné hrdosti nepřipouštějí, že by mohli míti na +sobě též nějakou chybičku. + +Podobají se zcela těm taškářům, těm novým tartufům a +falstafům, kteří jsou tak zabráni do svého taškářství, že +již myslí, že to musí tak býti, aby žili a taškařili; +dokazují jiným tak často, že jsou poctivými a počestnými +lidmi, že již i sami opravdově věří, že jejich darebáctví +a taškářství jest poctivým a přímým jednáním. + +Na své vlastní svědomí, na toho svého soudce, pro všecku svou +samolibost docela zapomínají; — a pro všecko ostatní jsou +trochu tlustými. + +Na prvním místě vidí všude svoji zlatou osobu; jejich Molochem +i Baalem jest jejich vlastní, velkolepé já. Celá příroda, +celý svět není pro ně ničím více, než velkým zrcadlem, +které jest stvořeno proto, aby se ten bůžek mohl sám sobě +obdivovati a aby před a za sebou kromě sebe ničeho neviděl; a +proto není nic divného, že potom vidí kolem sebe všecko v +takovém ohyzdném světle. Takovíto tvorové mají pro všecko +připravenu frasi, a sice — což jest důkaz jejich obratnosti +— vždy frási modní. Oni sami také dokonce napomáhaji modě, +dávajíce jí takový smysl — aby měla úspěch. Ano, oni se +též snaží, aby první vyčenichali odjinud nějakou tu modní +frasi, aby se pak zdálo, že od nich samých pochází. + +Zásobují se svými frasemi proto, aby ukázali všecky své +sympatie k člověčenstvu, aby ukázali, co jest rozumná a +opravdová filantropie, a pak — aby pokárali vzmáhající se +romantismus, to jest všecko pěkné a pravdivé, každý atom +jeho, který jest dražší nežli celá tlupa těchto +hlemýžďovitých tvorů. + +Zhruba však nepoznají pravdy v odchýlené, nové a nehotové +formě, a zavrhují všecko, co ještě není dospělé, co není +zralé, co se neustálo, nýbrž ještě kvasí. + +Sytý člověk žije vždycky vesele, o nic se nestará; sám nikdy +ničeho nedělal, ničeho nezná, neví, jak jest to těžké +vydělávati si chléb, a proto běda tomu, kdoby nějakým +způsobem drsným chtěl naraziti na jeho tučné city: to by mu +nikdy neodpustil, ale vždycky by na to pak narážel, mstil by se +za to s velkou chutí a horoucností. + +A konec konců tedy jest, že ten můj hrdina není nic více a nic +méně než nějaký obrovský a nadutý měšec, plný sentencí, +modních frasí a etiket všeho druhu a způsobu. + +Ostatně pan M. měl zvláštní jednu vlastnost, pro kterou byl +člověkem dosti pozoruhodným: byl to vtipkář, povídálek +vyššího druhu a v salonech měl kolem sebe vždycky dosti +posluchačů. V tento večer zvláště podařilo se mu vzbuditi +velkou pozornost — udělal dojem. + +Slovo měl vždy ve své moci; byl naladěn právě do +společnosti, byl vesel, radoval se z něčeho a proto se mu +povedlo upoutati k sobě celou pozornost. + +Ale mad. M. byla po celý večer opak svého muže; byla jaksi +churava; tvář její byla k nepoznání smutná, a mně se stále +zdálo, že jí dlouho zadržované slzy náhle vyhrknou a skanou s +krásných, dlouhých řas. — Celé toto jednání mne +neobyčejně překvapilo — jak jsem již dříve pravil. + +Odešel jsem dnes ze salonu se zvláštním pocitem — s jakousi +zvědavostí, a po celou noc zdálo se mi jen o panu M., ač se +mně do této doby málokdy cos tak divného a neobyčejného +zdávalo. + +Druhého dne z rána byl jsem vyzván ku zkoušce k živým +obrazům, ve kterýchž jsem hrál též nějakou malou úložku. + +Již po celých pět dní konaly se přípravy k živým obrazům, +k divadlu a k bálu; všecko to chystáno bylo pro jediný večer +— za příčinou domácí rodinné slavnosti, narozenin mladší +dcery našeho hostitele. + +K této slavnosti, která se měla odbývati, bylo sezváno z +Moskvy více než sto hostí a proto bylo všude plné ruce práce, +mnoho křiku, mnoho příprav i mnoho zmatků. + +Zkouška, nebo lépe řečeno, přehlížení kostumů, naznačeno +bylo na ranní hodinu proto, poněvadž náš regisseur, známý +umělec R., přítel a host našeho hospodáře, z přátelství k +hostiteli uvolil se vzíti na se spořádání obrazů, sestavení +osob, a tím tedy i úlohu našeho učitele, odjížděl ještě +dnes do města, by tam nakoupil potřebných věcí — a do +nastávajícího svátku nebylo již dlouho, proto jsme musili +šetřiti času. + +Já účinkoval v jednom obraze spolu s madame M. Obrázek ten měl +představovati scénu ze středověku a nazýval se: + +„Paní zámku a její páže." + +Při setkání s madame M. na zkoušce cítil jsem veliký zmatek. + +Zdálo se mi, že čte v mé duši všecky ty city, které v ní +víří, všecky ty otázky, ty domněnky, které se tam od +včerejšího dne stále znova a znova rodí. + +A mimo to se mi ještě zdálo, že jsem tím vinen, že jsem +viděl včera její slzy, a že jsem zpozoroval její zármutek, +že se musí tedy následkem toho na mne horšit, hněvat, protože +jsem se stal vetřelým svědkem a účastníkem jejího tajemství. + +Ale chvála Bohu, všecko se obešlo bez velkých obtíží: nebyl +jsem vůbec ani pozorován. + +Ona se myslím vůbec nestarala ani o mne, ani o zkoušku: byla +rozčilena, smutná a velmi zádumčiva; bylo to zcela zřetelné, +že ji něco velmi trápí. + +Když jsem byl se svojí úlohou hotov, odběhl jsem rychle, +převlekl se a za deset minut byl jsem již zase v zahradě na +terase. + +Skoro v téže chvíli vyšla se mnou ze dveří i madame M. a nám +jaksi naproti, v tutéž minutu, vyšel sám sebou velice +spokojený muž její, který se vracel ze zahrady, doprovodiv tam +skoro všecky dámy, a přenechav je tam skoro z ručky do ručky +— jakémusi mrštnému a prázdnému cavalierovi servantovi. + +Setkání muže se ženou bylo zcela neočekávané. Mad. M. se +pojednou ještě více zasmušila a jakýsi lehký hněv kmitl se v +jejím hbitém, netrpělivém škubnutí. + +Muž její hvízdal si zcela volně nějakou arii, a po celé +cestě urovnával si své vousy; nyní však, když se setkal se +ženou, zachmuřil se a tak se na ni podíval, jak si nyní +vzpomínám, jakoby byl nějakým inkvisitorem. + +„Jdete do záhrady?" ptal se jí, vida v její ruce slunečník a +knihu. + +„Ne, do háje," odpověděla mu na to, lehce se červenajíc. + +„Sama?" + +„S ním..." řekla krátce madame M., ukazujíc při tom na mne. +— „Ráno chodívám obyčejně sama na procházku —" dodala +ještě nejistým a tichým hlasem, právě takovým, jakým +mluvívá ten, kdo poprvé ve svém životě lže. + +„Hm... A já tam nyní právě doprovodil celou společnost. Jdou +tam všickni ku květinové besídce, chtějí doprovoditi ještě +N...ého. On již, jak snad víte, odjíždí. Přihodila se mu +nějaká nehoda v Oděsse. Vaše sestřenka (to mluvil o krásné +blondince) ta se hned směje, ale hned zase div nepláče, — +všecko najednou, — že jí člověk nerozumí. Řekla mně +ostatně, že vy se na něho jaksi hněváte a proto že jste ho +asi nešla vyprovodit s nimi. Či jest to tak schválně?" + +„Ona se stále směje," odpověděla na to madame M., scházejíc +dolů se stupňů terasy. + +„To jest tedy váš každodenní cavalier servant?" dodal pan M., +křivě ústa a nasazuje si na nos lorgnet, aby mne lépe viděl. + +„Ba že!" vykřikl jsem na to, rozzlobiv se na lorgnet a na jeho +úsměv; když jsem se mu vysmál tak přímo do očí, přeskočil +jsem celé tři stupínky s terasy. + +„Šťastnou cestu!" bručel pan M. za námi — a šel dále za +svými záležitostmi. + +Rozumí se samo sebou, že jsem hned přiskočil k mad. M., když +na mne ukázala svému muži, a díval jsem se na ni tak, jakoby +mne byla již aspoň před hodinou vyzvala, a jakobych již aspoň +celý měsíc ji doprovázel na jejích ranních vycházkách. + +Ale nemohl jsem nijak porozuměti, proč se tak pojednou +zasmušila, proč se tak zarazila, a co měla asi za příčinu, +že se utekla k té malé lži? Proč mu neřekla přímo, že jde +sama? Nyní jsem nevěděl, jak se mám na ni podívati; ale jsa +ještě celičký jako u vidění, zvedal jsem nyní pomalu svých +zraků k její tváři; ona však právě tak jako před hodinou na +zkoušce — nezpozorovala ani nyní mých tázavých pohledů, ani +mne celého vůbec. Pořád tatáž mučící starostlivost, ale +ještě zjevnější a hlubší než tehda se jí zračila na +tváři, v její chůzi i v jejích pohybech. + +Pospíchala někam, zrychlujíc své kroky, a s netrpělivostí +stále a stále zjevnější nazírala do stromořadí, do +každého houští a roští v háji, nezapomínajíc při tom +dívati se i zpět k domu hostitele našeho. + +Já též něco očekával. + +Pojednou se za námi rozléhne koňský dupot. Byla to celá +družina jezdců, kteří doprovázeli toho N., který tak rychle +opouštěl naši společnost. + +Mezi dámami byla též naše blondina, o které se zmínil pan M., +vzpomínaje slz jejích. + +Ale nyní se zase dle svého obyčeje již chechtala jako malé +dítě, a hbitě ujížděla na svém překrásném hnědém koni. + +Když k nám všickni dojeli, N. sňal klobouk s hlavy — ale +nezastavil se ani na minutku a neřekl mad. M. ani slůvka. + +Brzo na to celá skupina zmizela nám s očí. Já se podíval zase +úkradkem na madame M., ale div jsem nevykřikl leknutím: ona +zůstala státi, bledá jak sníh, a plakala usedavě. + +Nyní se konečně setkaly naše zraky: mad. M. se nesmírně +pojednou začervenala, obrátila se rychle stranou, a nepokoj a +hněv objevil se znova na její tváři. + +Byl jsem zde zbytečný, ještě více než včera, — to jest +již jasnější dne, ale kam mám jen jíti? Co si počíti? + +Najednou se mi zdálo, jakoby mad. M. teprve nyní něco napadlo; +usedla, rozevřela knihu, kterou držela v rukou, a začervenavši +se velmi nápadně a nechtíc zúmyslně na mne hleděti, řekla co +možná nejrychleji: + +„Ach! To jest částka druhá, zmýlila jsem se; prosím tě, +přines mně částku první, ano?" + +Jak bych ji nebyl pochopil! Má úloha se tedy již končila — a +jinak mne ani nemohla od sebe vyhnati. + +Utekl jsem s její knihou a nevracel se. První částka zůstala +ležeti celé ráno velmi spokojeně na stolku... Byl jsem všecek +rozčilen, nepatřil jsem ani sobě samému; srdce mně bilo tak, +jakoby se stále něčeho lekalo. Snažil jsem se všemi silami, +abych se nikde nesetkal s mad. M. Zato jsem se však jaksi divoce a +zvědavě díval na sobeckou figuru pana M., jakoby na něm bylo +něco zcela neobyčejného. + +Sám bych však nemohl ani říci, co měla moje komická +zvědavost znamenati; pamatuji se jen, jako ve snu, že jsem byl od +toho všeho, co jsem dnešního dne již zažil, v jakési podivné +náladě, všecek udivený. + +Můj den se však teprve začínal a byl pro mne pln rozličných +událostí. + +Tohoto dne jsme velmi časně obědvali. Na večer byla ustanovena +všeobecná projíždka do sousední vesnice, kdež se odbýval +jakýsi svátek, tuším, že pouť, a proto jsme potřebovali +času, abychom se k tomu připravili. + +Já se již na tento den těšil plné tři dny, v očekávání +nesmírného veselí. + +Kávu jsme pili skoro všickni pohromadě na terase. Vyšel jsem +tam pěkně opatrně s druhými a schoval se za třemi řadami +křesel. Táhla mne sem jenom zvědavost, ale pro nic na světě +nechtěl jsem se postaviti před oči madame M. + +Náhoda tomu chtěla, že mně bylo vykázáno místo nedaleko mé +tyranky — krásné blondinky. + +Dnes se s ní děly pravé zázraky — zrovna nemožné věci: +byla dnes opravdu dvojnásobně tak krásnou jako jindy. Nevím, +jak se to dělá a čím to přijde — ale s ženštinami se +opravdu takové zázraky často stávají. + +Mezi námi seděl dnes nějaký nový host, velký, bledý a +ještě mladý člověk, který se nesmírně dvořil naší +blondince a který k nám přijel z Moskvy, jakoby schválně jen +proto, aby zaujal místo odbytého N., o kterémž se povídalo, +že byl velice zamilován do naší krásky. + +Co se týče tedy onoho příchozího, ten byl již ode dávna s +ní v takových poměrech, v jakých byl Benedikt k Beatrici v +Shakespearově „Mnoho povyku pro nic za nic". + +Zkrátka, naše kráska měla tohoto večera nesmírný úspěch. +Všecky její žerty i její povídání bylo dnes tak graciosní, +tak naivní, jak se všeobecně povídalo, a tak bezstarostně +neopatrné — což jí však vždy bylo odpuštěno; ona sama to +dosti dobře pozorovala, že jest dnes hrdinkou večera, a proto po +celý večer dala si na sobě velmi záležeti. + +Měla stále kolem sebe těsný kroužek udivených zamilovaných +ctitelů, kteří každé její slůvko zrovna pohlcovali; ale ona +také opravdu snad ještě nikdy nebyla tak svůdnou, jako právě +dnes. + +Každé její slůvko bylo vzácností, bylo okouzlující, bylo +chytáno a roznášeno kolem celé terasy, a ani jedinký žert, +ani jedinké čtveráctví nebylo opominuto — ale mělo vždy +velký úspěch. + +Zdálo se, že od ní dosud nikdo neočekával tolik vkusu, tolik +blesku, vtipu a rozumu. + +Všecky její lepší vlastnosti byly vždycky zahrabány v +hromadě podivinství, v té přímé rozpustilosti, která někdy +by byla již skoro přestoupila meze; proto obyčejně málo kdo je +pozoroval; a kdyby je byl i zpozoroval, nebyl by jim věřil, — a +proto nyní ten neobyčejný úspěch její byl všude přijat s +velikým obdivem, který se šeptmo pronášel po celé terase. + +K tomuto úspěchu se družila jedná zvláštní, poněkud +choulostivá okolnost, kterou vyvolala a na kterou upozornil muž +mad. M., který hrál po celý večer jakousi zvláštní úlohu. +Čtveračka se rozhodla — a musíme dodati, že k veliké +spokojenosti nejen vši té omladině, která byla kolem ní, +nýbrž i ku všeobecné snad spokojenosti všech přítomných +hostí, dorážeti na něho a dobírati si ho za mnohé věci, +které v jejích očích měly velký význam. + +Dorážela na něho celou spoustou šípů, úsměšků, sarkasmů +kluzkých a nebezpečných, tak hladkých a ostrých se všech +stran, takých, které bijí přímo do cíle — kterých se však +člověk nemůže zachytiti, aby se jim vzepřel, a které tedy jen +stále dráždí oběť, přivádějíce ji až k šílenství, až +ku komickému zoufalství. + +Nevím, ale zdá se mi, že celý tento žert byl již jaksi +dříve určen až do maličkostí — a že to tedy nebyla +žádná improvisace naší krásky. + +Hned u oběda začal se tento zoufalý souboj. Nepravím nadarmo +„zoufalý", protože pan M. neodhodil tak zlehka svoji zbraň. +Musil sebrati celou přítomnost ducha, všecken svůj vtip, +všecku svoji vynalézavost, aby nebyl ušlapán v prachu, aby +nebyl poražen na hlavu — a tím aby neuvedl na sebe hodný +posměch. + +Celý výstup dál se u přítomnosti mnoha svědků a +účastníků, kteří ani ze smíchu nevycházeli. + +Dnešního dne neměl pan M. takého štěstí jako včera. + +Všeobecnému pozorování neušlo též, že mad. M. několikrát +chtěla zadržeti výbuchy své neopatrné přítelkyně, která si +byla umínila, že oblekne toho řevnivého a žárlivého muže do +nejsměšnějšího kostumu, snad do kostumu nějakého +„Modrovousa", což se dalo souditi z toho, co jsem si já při +tom všem zapamatoval, a pak, že jsem byl sám do toho jaksi +zapleten. + +A to se stalo dosti směšnou náhodou, zcela neočekávaně, a +jakoby naschvál; v tutéž chvíli stál jsem dosti v popředí na +terase, netuše v ničem zla a zapomenuv již zcela na všecka svá +dřívější pozorování. + +Pojednou jsem se jí ocítil na ráně; představila mne jako +nějakého nepřítele a skutečného soupeře pana M., tak +jakobych byl vášnivě a horoucně zamilován do jeho ženy, +načež chtěla ta moje trýznitelka přisáhati, volajíc stále, +že jest o tom přesvědčena, že může i podati důkazů o tom, +co dnešního dne v lese viděla. + +Nemohla však ani domluviti, nebot já jí přerval slovo právě v +této zoufalé chvíli... Měla právě tuto chvilku vypočítanou, +tak šibalsky připravenou ku konci, k čtveráckému zakončení +celého tohoto boje, a tak krásně to měla nastudované, že se +již již rozléhal kolem nesnesitelný chechtot a smích, který +se nedal ničím zadržeti. + +A ač jsem již tak pomalu tušil, že ten smích není vlastně na +mne namířen — přece jsem byl tak zaražen, tak podrážděn a +polekán, že s očima plnýma slz, bolu a zoufalství, celý +udýchaný studem, prodral jsem se dvěma řadami křesel, +postoupil jsem až do předu a obraceje se k své tyrance, vykřikl +jsem štkavým hlasem, plným zlosti a rozhorlenosti: + +„A vy se nestydíte — tak hlasitě, v přítomnosti všech +dám, mluviti takovou špatnou, vymyšlenou lež? Vy nejste již +tak malinkou — a zde přede všemi těmi pány... Co si o vás +pomyslí? Vy jste již tak veliká — jste již vdaná!..." + +Nemohl jsem však ani dokončiti, — kolem mne rozléhal se +nesmírný, ohlušitelný tleskot. + +Můj výstup způsobil opravdové, nadšené furore. Mé naivní +pohyby, mé slzy a pak hlavně, že jsem se ujímal pana M. — +všecko to způsobilo ďábelský smích, že jest mně samotnému +doposud, když si nyní na to vzpomínám, nesmírně do smíchu... + +Zůstal jsem celý bez sebe, tváře mi jen jen hořely, a v tom +zoufalství, nevěda si co počíti, schoval jsem obličej do +dlaní a letěl ven; ve dveřích vyrazil jsem podnos jednomu +lokajovi, ale nepovšimnuv si toho, letěl jsem dále nahoru, do +svého pokoje. Vytáhl jsem ze dveří klíč, který byl zvenčí, +a zamknul jsem za sebou. Udělal jsem dobře, neb všickni, jakoby +mne uštvati chtěli, letěli jsa mnou. + +Netrvalo ani minutu, a já za svými dveřmi slyšel hlasy všech +nejkrásnějších našich dám. + +Slyšel jsem jejich zvonkový, stříbrný smích, jejich hovor, +jejich krásné hlasy; štěbetaly všecky najednou tak jako +vlaštovičky. + +Všecky, všecky do jedinké mne prosily, žádaly, abych otevřel +dvéře aspoň na minutku; zapřisáhaly se, že se mně nic zlého +nesmí státi, ale že mne chtějí jenom celého zlíbati. + +Ale — co se mi ještě hroznějšího mohlo státi — než bylo +toto? + +Já div neshořel studem za těmi dveřmi, schoval jsem svůj +rozpálený obličej do podušky, a ani sebou již nepohnul. + +Ony ještě dlouho klepaly, volaly mne, prosily, ale já byl ke +všemu tomu hluchý a necitelný, jako jedenáctiletý hošík. + +Co si mám nyní počíti? Všecko jest odhaleno, všecko jest +prozrazeno, co jsem doposud tak řevnivě střežil a tajil. Nyní +na mne padne věčný stud a hanba! + +Abych však opravdu řekl, neuměl jsem ani sám sobě říci, +proč jsem se zlobil a co jsem vlastně chtěl skryti před +jinými; ale přece jsem se něčeho bál, a aby se toto něco +nevyzradilo, o to jsem se strachoval a třásl jako lísteček. + +Něco mně přece bylo posud nevysvětlitelno a to bylo: bylo-li +moje jednání vhodné čili nic, bylo-li slavné nebo všední, a +bylo-li chvály hodné anebo opak toho? + +Nyní jsem cítil v těch úzkostech a mukách, že jednání mé +bylo směšné a hanebné! Vzdor tomu, že rozum můj mi stále +říkal, že tento pocit vlastně není takým nelidským, tak +hrubým a lživým, proto přece jsem byl celý zaražený a +nešťastný; proces popírání se ve mně stále ozýval a nedal +mi pokoje; nemohl jsem s ním ani souhlasiti ani jej zavrhnouti: +byl jsem jako v nějaké mlze: slyšel jsem pouze tlukot svého +srdce a cítil jsem, že mu bylo ublíženo, a proto jsem se +rozplýval stále v slzách. + +Byl jsem rozčilen: ve mně se bouřila nenávist zároveň s +velkou nelibostí, které jsem dosud neznal, protože jsem poprvé +v životě cítil opravdový bol, urážku a jakousi újmu na cti; +a to bylo opravdu všecko tak, bez všelikého přepínání. + +Ve mně, v dítěti, byl hrubě uražen prvý neznámý, netknutý, +nezformovaný posud cit, byl odhalen, a tím zároveň uražen +první panický stud, ano byl tím též dotknut i první, možná +že dosti vážný, esthetický dojem a pocit. + +Arciť, ty posměvačky neznaly asi všecko to mé mučení. + +K němu se přidala ještě jedna okolnost, která mne také +ještě ke všemu soužila, ač jsem ji nijak nemohl rozluštiti +— neb jsem se toho bál. + +V bolu a ve svých úzkostech zůstal jsem ležeti na posteli, +skrývaje stále tvář svoji do podušky; brzo mně bylo horko, +hned mne zase mrazilo. + +Mučily mne vlastně otázky dvě, předně, co asi viděla a co +mohla viděti ta nehodná blondinka dnes v háji mezi mnou a mad. +M.? A za druhé jsem se stále sebe tázal: jak, jakýma očima, +jakými prostředky mohu se nyní já podívati do tváře mad. M., +a nezhynouti v tutéž chvíli studem a zoufalstvím na místě? + +Neobyčejný šumot a hluk na dvoře mne probudil ze ztrnulosti, ve +které jsem se nacházel. + +Vstal jsem a popošel k oknu. + +Celý dvůr byl pln rozličných ekypáží, osedlaných koní a +pobíhajícího služebnictva. + +Zdálo se, jakoby všichni hosté odjížděli; několik jezdců +sedělo již na koních; druzí pak rozsedali se do ekypáží. + +Teprve nyní vzpomněl jsem na ujednanou vyjíždku, a hle, jakýsi +nepokoj zmocňoval se pojednou mé duše; díval jsem se stále po +svém starém koníku, ale toho tam dnes nebylo, nepochybně na mne +již zcela zapomněli. Nevydržel jsem — a seběhl jsem rychle +dolů, nemysle již ani na nepříjemné sejití se všemi, aniž +na nedávnou svoji hanbu a ostudu. + +Ale hrozná novina mne očekávala. + +Dnes pro mne neměli místečka ani v ekypáži, ani žádného +koně; všecko již bylo obsazeno a ujednáno, a já tedy musil +ustoupiti jiným. + +Měl jsem zase nový zármutek a proto postavil jsem se na +zápraží a smutně se díval na dlouhou řadu vozů, kabrioletek, +vozíků, ekypáží — v nichž nebylo ani malinkého koutečku +pro mne, — a pak na vyparáděné jezdkyně, pod kterými se již +koníci stávali nepokojnými. + +Jeden z jezdců se musil jaksi opozditi. Čekali již jen na něho, +aby se mohli vypraviti na cestu. U vchodu stál jeho kůň hryze +uzdidla a kopaje kopyty do země, stále se plašil a polekaně se +vzpínal samou nedočkavostí. Dva podkoní ho drželi, každý s +jedné strany za uzdu, a ostatní se jaksi bázlivě od něho +odvraceli v uctivou vzdálenost. + +Dnes právě musila se přihoditi neočekávaná událost, pro +kterou jsem nemohl jeti s nimi. + +Nejen že přijeli noví hosté a pobrali mně všecka místa i +všecky koně, rozstonaly se ještě dva jízdné koně, z nichž +jeden patřil zrovna mně; byl to můj starý, neohrabaný koník. + +Nebyl jsem však samotný, kdo trpěl touto nešťastnou náhodou; +pozoroval jsem, že pro našeho nového hosta, pro toho mladého, +bledého muže, o kterém jsem vám již povídal, nebyl též již +žádný jízdní kůň pohotově. + +Aby se odvrátila všeliká nepříjemnost, musil se náš hostitel +uchopiti všech prostředků: musil totiž nabídnouti hosti svému +toho vzteklého, nevyježděného hřebce, arciť s poznámkou, že +se na něm nijak jezditi nedá, a že by ho byl již dávno prodal, +kdyby byl našel kupce na něho, ale právě pro tu jeho divokost a +zpupnost že ho nikdo nechce. + +Varovaný host prý však prohlásil, že jezdí výtečně, a +proto že vsedne na kteréhokoliv koně, jen aby mohl jeti a +nemusil zůstati doma. + +Hostitel náš mlčel, ale já pozoroval, že se na jeho tváři +jeví jakýsi šibalský, dvojsmyslný úsměv. + +Poněvadž čekal ještě stále na vychloubavého tohoto hostě, +neseděl sám ještě na svém koni, ale s netrpělivostí si mnul +ruce a stále pokukoval po dveřích. + +Něco podobného bylo pozorovati též na oněch dvou podkoních, +kteří drželi hřebce, div se nezadusili hrdostí a pýchou, že +právě oni dva krotí takového koně, který pro nic za nic ubije +člověka až do smrti, — a oni stojí zde s ním, před tváří +všech hostí. + +Něco, co se velmi podobalo ďábelskému úsměvu jejich pána, +zračilo se i v jejich očích, vypoulených netrpělivostí a +čekáním, a upřených na dvéře, z kterých měl vyjíti nově +příchozí smělec. + +Ano i kůň choval se tak, jakoby se byl smluvil i se svým pánem +i se svými sluhy; stál zde hrdě a sebevědomě, jakoby cítil, +že se na něho dívá tolik očí zvědavých, a jakoby se pyšnil +zde přede všemi svojí pověstí, zrovna tak, jako když se +nějaký prázdný větroplach pyšní svými kousky. + +Zdálo se, jakoby vyzýval toho smělce, který se odváží na +něho se posaditi. + +Tento smělec se konečně objevil. + +Přicházel, neohlížeje se kolem, ani očí nezvedaje se +schůdků, a omlouval se v rychlosti, že nechal na se tak dlouho +čekati; pozorně si při tom natahoval rukavice a teprve tehdy +zvedl oči, když měl zvednouti ruku, aby uchopil opratě koně; +pojednou se však tento tak vzepřel, postavil se tak divoce na +zadní nohy, že všichni přítomní se dali do ohromného křiku. + +Mladý muž odstoupil, zlostně a mrzutě se podíval na divokého +koně, který se třásl po celém těle jako list osikový, funěl +zlostí a divoce kroutil krví zalitýma očima, stále se stavě +na zadní nohy a zvedaje přední do ohromné výšky, jakoby +chtěl vyletěti do vzduchu a vzíti s sebou i ty dva podkoní, +kteří ho stále ještě drží za uzdu. Chvíli stál muž jaksi +zaraženě; pak se zlehka začervenal nad tou malou překážkou, +zvedl oči od země a otočil se teprve kolem na polekané dámy. + +„Ten kůň jest opravdu krásný!" řekl jakoby pro sebe, „a +dle všeho dá se soudit, že na něm jeti, bylo by velice +příjemné, — ale... ale víte vy co! Já na něm přece +nepojedu," dokončil, obraceje se k našemu hostiteli s bodrým +úsměvem, který tak dobře slušel jeho dobré a rozumné tváři. + +„Ale proto vás přece počítám mezi výtečné jezdce, +přísahám vám na to, že mluvím pravdu," odpověděl vesele +majitel nepřemožitelného koně, vroucně a jaksi uznale tiskna +ruku svého hostě, „a to právě proto, že jste hned z +prvopočátku poznal, jaké zvíře to jest," pravil vážně +dále. „Pomyslete jen, já, který sloužil dvacet let u husarů, +já ležel již třikráte na zemi pod jeho milostí, to jest, +právě tolikrát, kolikrát jsem na něho vsedl... na toho +darmožrouta. Můj drahý Tankrede, zde není pro tebe místa a +lidí; nepochybně tvým jezdcem byl kdysi jakýsi Ilja Muromec, a +ten nyní sedí na svém sídle ve vesnici Karačarově a čeká, +až ti zuby vypadají. Odveďte ho! Nastrašil se již dost! +Nadarmo jsme ho vyrušili," doložil hospodář — mna si +spokojeně ruce. + +Můžeme ještě dodati, že mu Tankred nepřinášel žádného +užitku, a že byl jen tak nadarmo živen, přes to že ten starý +husar ztratil při něm celou svoji jezdeckou slávu; zaplatil za +něho, za ničemu ohromnou sumu peněz, a on si vždycky vyjel z +konírny jen tak, aby se pochlubil svojí krásou. + +Ale proto přece byl nyní v nadšení, že si jeho Tankred nejen +nezadal na své pověsti, ale polekal ještě jednoho výtečného +jezdce, a tím si získal nových vavřínů. + +„Co — vy tedy nepojedete?" zvolala blondinka, které pro +dnešek byl nutným její cavallier servant, „snad se nebojíte?" + +„Ano, uhodla jste!" odpověděl na to mladý člověk. + +„A to povídáte tak vážně?" + +„Ale poslechněte, snad byste nechtěla, abych si zlomil ještě +dnes vaz?" + +„Tedy se rychle posaďte na mého koně, toho se nemusíte pranic +báti, ten jest velmi klidný a mírný. Budeme hned hotovi; oni +nám v okamžiku přemění sedla! Zkusím toho vašeho koníka +sama; to přece není možné, aby byl Tankred vždycky tak +negalantním." + +Řečeno a vykonáno! Ta čtveračka vyšvihla se hbitě se sedla, +a poslední věta vyřknuta byla již na zemi, před námi. + +„To špatně znáte mého Tankreda, když se domníváte, že +dovolí, dáti se osedlati vaším, jeho nehodným sedlem! Ano, a +vás ani k němu nepřipustím, nedovolím, abyste si porouchala +svůj krček; bylo by ho věčná škoda!" prohodil náš hostitel +afektovaně, s velkou samolibostí a vnitřním uspokojením, +které již dávno známo bylo; neboť celá jeho affektace, ano i +poněkud ta hrubost jeho řeči (což vlastně dle jeho mínění +mělo býti znakem dobráctví, a pak znakem starého vojáka), ta +se jistě vždycky musila líbiti dámám, jak se domýšlel. + +To byla arciť jeho vlastní fantasie; byl to jeho zamilovaný a +nám všem již dobře známý koníček. + +„Nuže, ty plačtílku, neměl bys snad ty chuti zkusit, jak se +na něm jezdí? Viděla jsem, že bys byl tak rád jel s námi," +— řekla chrabrá jezdkyně, zpozorovavši mne opodál +stojícího a ukazovala mi Tankreda, — hlavně proto, aby tak +nadarmo nebyla slezla s koně; aspoň mne chtěla trochu +poškádliti, když jsem jí přišel na oči, a když se jí prve +nepodařilo. + +„Ty jistě nejsi takový jako... vždyť vím, tys známý již +hrdina a jistě se nebudeš bát; a zvláště když se na vás, +překrásné páže, budou dívati..." doložila ještě, otočíc +se rychle po ekypáži, která stála po blízku nás a ve které +seděla mad. M. + +Nenávist a jakýsi cit pomsty zalíval mé srdce hned v tom +okamžiku, když jsem viděl, jak ta překrásná amazonka popošla +k nám s úmyslem, aby si vsedla na Tankreda... + +A proto nemohu ani vypovědíti, co všechno jsem pocítil při +tomto vyzvání nezbednice. V tomtéž okamžiku, když jsem +zpozoroval a poněkud pochopil její pohled na mad. M., pojal jsem +v nenávist zrovna celý svět. + +Hned na to v okamžiku, zavířila mně nová idea v hlavě... Ano, +co však povídám v okamžiku, to ani nebyl okamžik, — to byl +výbuch prachu, neboť ve mně již všecko překypovalo a já ve +svém rozhorlení si předsevzal, že rázem zahanbím všechny +své nepřátely a tím se jim pomstím za všecko, co se mně již +navyváděli, a před očima všech jim dokážu, co jsem za +člověka; anebo snad konečně mně někdo v téže chvíli +naučil dějinám středověku, ze kterých jsem dosud neznal ani +zbla; neboť pojednou se mi zdálo, že vidím kolem sebe turnýry, +paladiny, hrdiny, překrásné dámy, že slyším zvuky mečů a +kordů, křik a tleskot obecenstva, a mezi nimi též ostýchavý +hlásek jednoho polekaného srdce, který více blaží duši, než +veškery pochvaly a slávy, nevím, ozvaly-li se všecky tyto +výjevy v mé duši, nebo snad nějaká předtucha příštího +nevyhnutelného vzdoru, já ale ucítil, že nyní bije moje hodina. + +Srdce mi bouřilo v těle, a já jako zběsilý se hnal dolů po +schodech a postavil se právě podle Tankreda. + +„Vy si tedy myslíte, že se bojím?" vykřikl jsem směle a +hrdě, nevida nic kolem sebe samou horečkou, a tak se červenaje, +že mi až slzy vstoupily do očí a odtud tekly dolů po +tvářích. — „Tedy uvidíte!" + +A již jsem držel v rukou uzdu koně, vstrčiv nohu do třmene +dříve, než mne někdo mohl uchopiti a zadržeti; ale v téže +chvíli Tankred se vzepnul, hodil hlavou a jedním skokem se +vyškubl z rukou zkamenělých podkoní a letěl jako s větrem o +závod; kolem stojící jen vykřikli a vzdychli. + +To Bůh jen ví, jak jsem přehodil druhou nohu přes koně v tom +letu; to také nijak nepochopím, jak jsem udržel a neztratil uzdu. + +Tankred vyletěl se mnou za mřížová vrata, obrátil se pak na +pravo, pustil se kolem mříže — a hnal se, kam ho oči nesly. + +V následujícím okamžiku zaslechl jsem za sebou hlasy a +výkřiky asi padesáti hrdel, a tento křik způsobil v mém +stísněném srdci jakousi hrdost a uspokojení, že nikdy +nezapomenu oné bláznivé chvilky svého dětského života. +Všecka krev se mi hnala do hlavy, ohlušovala mne tak, že jsem +ani strachu nepocítil. + +Nevěděl jsem, co se se mnou děje. A jistě, když si nyní +vzpomenu, bylo v tomto činu cosi rytířského — velkého. + +Celé mé rytířství začalo i skončilo v jediném okamžiku, a +to bylo mé štěstí, sic by se nebylo rytíři vedlo dobře! + +Však nevím ani, jakým způsobem jsem byl spasen. + +Na koni jezditi jsem arciť uměl: vyučil jsem se tomu již +dávno, ale můj koník se podobal spíše ovci než koni. + +Tankred by mne jistě byl shodil, kdyby byl měl k tomu času; +letěl — učinil asi padesát skoků a v tom uskočil na zpět. +Leknul se ohromného kamene, který ležel právě na cestě. +Obrátil se tedy zpět — ale tak rychle — jak se říká, s +rychlostí blesku, a hodil hlavou tak děsně, že se tomu až do +dneška divím, jak bylo možné, že jsem se udržel v sedle, a +že mne nevyhodil jako nějaký míč do výšky, a že mne +nerozbil na třísky, a pak, že sám sobě nevymknul nohy v tom +ďábelském obratu. + +Obrátil se zpět ke vratům, zlostně házeje hlavou na všecky +strany, toče se z jedné strany na druhou, a jakoby byl opilý +vztekem a zběsilostí, házel nohama, jak se mu jen zlíbilo, +chtěje mne za každou cenu každým tím skokem se sebe +setřásti, jakobych byl tigrem, který se mu zaťal do masa i zuby +i drápy. + +Ještě okamžik — a byl bych již letěl na zemi; zdálo se mi, +že již padám, ale v tom několik jezdců letí mi již na pomoc. + +Dva z nich letěli do polí naproti nám; druzí dva přiletěli +až k nám, a přiblížili se tak blízko k Tankredu, že mně div +nohy nerozmačkali; zdržovali jeho let svými koni tak dlouho, až +ho mohli uchopit za uzdu a za řemení. + +Za několik sekund byli jsme zase u zápraží. Někdo mne sundal s +koně, bledého a sotva dechu popadajícího. Třásl jsem se na +celém těle, jako bylinka ve větru a nepohodě, právě tak, jako +sám Tankred, který se stále vzpíral o zadní nohy, jakoby ani +kopyta nechtěl ze země vytáhnouti; dýchal tak těžce, že mu +vycházel až horký dech z jeho krásných, červených nozder, a +třásl se celý zlostí, jako list osikový, nad tou urážkou, +která se mu stala od takového drzého dítěte. + +Kolem mne se rozléhaly výkřiky podivení, hrůzy a zmatku. + +V tutéž chvíli bloudící zrak můj postřehl pohled paní M., +která byla tak polekána, že vypadala jako zsinalá; této +chvíle nikdy ve svém životě nezapomenu—: celá má tvář +pojednou vzplála živým ruměncem, hořela jako plamen; nevím co +se se mnou dělo, ale ač jsem byl tak polekaný a zmatený nad +svým jednáním — sklopil jsem přece před ní oči k zemi. + +Pohled tento všichni hned zachytili, porozuměli mu — a proto +zraky všech obrátily se najednou k paní M., která, pozorujíc, +že jest předmětem zvědavosti, pojednou sama se začervenala +tak, jako malé dítě, které jest v rozpacích nad nějakým +nepříjemným dojmem a proto, aby zakryla svoji rozpačitost a pak +hlavně svůj ruměnec, dala se do smíchu. + +Arciť, dívá-li se kdo na to s povzdálečí, jest to snad +všecko dohromady k smíchu; ale v tento okamžik, jedinký +nevinný a neočekávaný obrat vysvobodil mne od výsměchu, a dal +zcela jiný směr všemu dalšímu počínání. + +Vinnice celé této nešťastné náhody, ta, která dosud byla tak +krutou mojí tyrankou, uchopila mne zčista jasna do náručí a +líbala a celovala mne přede všemi, jak zde stáli, tak dlouho, +jakoby to ani konce míti nemělo. + +Dívala se stále tak upřeně na mne, nevěříc dosud svým +očím, že jsem přijal její vyzvání, že jsem uchopil +rukavici, kterou mně hodila. Divila se, že nezemřela strachem a +hryzením svědomí, když jsem tak letěl na zběsilém Tankredu; +nyní, když již bylo po všem, když spatřila a pak i pochopila +s druhými můj pohled na paní M., ten můj bol, zármutek a pak +nenadálý ruměnec, když se jí konečně podařilo dáti celé +té hrdinné události jakýsi tajemný a nevýslovný půvab, +nyní po všem byla jaksi unesena mým „rytířstvím", že se ke +mně obrátila, mne uchopila a tiskla na svých ňadrech, jsouc na +mne pyšnou a hrdou. + +Za chvíli zvedla teprve svá očka na všecky, kdož se kolem nás +kupili, a okázala jim svoji naivní, krásnou tvář, na které +bylo viděti dvě křišťálové a vážné slzy a vážným, +dosud od ní neslýchaným hlasem řekla, ukazujíc při tom na mne: + +„Mais c'est trés sérieux, messieur, ne riez pas!" Nepozorovala +ani, že všichni před ní stojí zaraženi, a že se jaksi +všickni zahloubali do jejího uleknutí. + +Toto neočekávané, rychlé pohnutí, toto vážné líčko, ta +jednoduchá naivnost, ty zcela neočekávané a vážné slzy, +které se stále draly do věčně se smějících oček, byly u +ní zjevem tak neobyčejným, že všickni zůstali před ní +státi, jakoby elektrisováni jejím vzhledem, jejím +nevypočítaným, ohnivým a vřelým slovem i skutkem. + +Zdálo se, jakoby žádný z těch okolostojících nemohl s ní +spustiti zraků, každý se bál, aby nepropásl tu novinku a ten +dojem, který se tak zjevně zračil v její tváři. + +Ano i náš hostitel tak zčervenal, jako nějaký tulipán, a +mnozí později povídali, že v jedné minutě zaslechli, jak +pravil, že „k své hanbě" se musí přiznati, že byl též +jeden okamžik zamilován do svého krásného hostě. + +Po celé této události byl jsem tedy hrdinou dne. + +„To jest pravý De Lorge! To jest rytíř Toggenburg!" rozléhalo +se kolem mých uší, a v tom již se rozlehl hlučný tleskot. + +„To jest příští pokolení!" dodal k tomu náš hostitel, +když společnost poněkud umlkla. + +„On musí, musí s námi jeti!" volala kráska: „musíme a +najdeme mu také někde místa. Posadí se vedle mne, anebo si mně +sedne na klín... Nebo, ne ne! Mýlila jsem se!" opravovala se +rychle, smějíc se při pouhé vzpomínce na naše seznámení. +— Ale v tom smíchu hladila mně tak něžně ruku, chtíc toho +vší silou dokázati, abych nebyl uražen. + +„To se samo sebou rozumí, že pojede!" volalo najednou několik +hlasů: „on musí jeti — vždyť si vybojoval čestné místo!" + +A v okamžiku byla celá věc rozluštěna. Ta samá stará panna, +která mne vlastně seznámila s blondinkou, byla se všech stran +obklopena prosbami vší mládeže, aby pro dnešek zůstala doma, +a aby mne popřála svého místa, k čemuž ona musila dáti své +svolení a ještě k tomu ve své velké zlosti pěkně se +usmívati, zatím co v nitru kypělo to zlostí a hněvem. + +Její protektorka, okolo které se stále točila, má bývalá +tyranka a od nedávná má přítelkyně, volala na ni, letíc již +na svém koni ku předu, že jí závidí, že může zůstati +doma, nebo my prý jistě promokneme až na kůži. + +A uhodla dobře. Asi za hodinu dalo se do takového lijáku, že z +naší vycházky nebylo nic. Musili jsme se uchýliti na několik +hodin do vesnických chalup a proto jsme přijeli domů teprve po +desáté hodině, v pošmurném počasí, jaké bývá po dešti. + +O mne se začala pokoušeti zimnice. V tu samou chvíli, když jsme +měli vsedati do vozů a jeti nazpět, přišla ke mně paní M. a +divila se mi, že nemám s sebou ničeho, jenom lehkou kazajku a +nic na krku. + +Já odpověděl, že jsem neměl ani času vzíti s sebou plášť. +Vzala špendlík, sepjala mně límec od košile pevně ke krku, +sňala ještě svůj červený šáteček a tím obvázala moji +šíji, abych nedostal zápal v krku. Měla tolik na spěch, že +jsem neměl ani času, abych jí za to poděkoval. + +Když jsme přijeli domů, vyhledal jsem ji v malém pokoji, kde +seděla pohromadě s blondinkou a pak s tím mladým, bledým +člověkem, který si dnes utržil tak málo slávy; nechtěje +vsednouti ze strachu na Tankreda. + +Přišel jsem se jí poděkovat a odevzdat šáteček. Ale nyní, +po všech těch událostech, bylo mně jaksi něčeho líto, činil +jsem si výčitky; chtěl jsem se rychle vrátiti nahoru do pokoje +a tam v klidu si něco rozmysliti, něco uvážiti. Byl jsem +opravdu přeplněn všemi dnešními dojmy. Po krátkém +rozmýšlení popošel jsem však přece několik kroků ku předu +a odevzdal šátek, červenaje se při tom až po uši. + +„Chtěl bych se vsaditi o nevím co, že si chtěl ten šáteček +ponechati," smál se mladý člověk, obraceje se k paní M., — +„na očích mu to člověk vyčte, že se velmi nerad loučí s +vaším šátečkem." + +„Opravdu, opravdu jest tomu tak!" volala rychle blondinka. — +„Podívejme se na něho! Ach!" doložila s malým hněvem, +kroutíc hlavou a krčíc ramenoma; přestala však okamžitě, +pozorujíc vážný pohled paní M., která neměla dle všeho +žádné chuti žertovati. + +Já se v tom rychle vzdálil. + +„Ale ale, co tě to napadá!" volala za mnou blondina, dohonivši +mne v druhém pokoji, a vzavši mne přátelsky za obě ruce, +pravila: „Vidíš, když jsi si tak velmi přál býti +majetníkem krajkového šátečku paní M., mohl jsi si jej +pěkně podržeti a říci pak, že jsi jej někam položil, a že +se ztratil. Vidíš, jak jsi nepraktický! Ani to jsi nedovedl! To +jest tak směšné!" + +Po těchto slovech dotkla se prstem zlehounka mé brady, smějíc +se mi, že jsem se začervenal znova jako vlčí mák. + +„Což nepozoruješ, že jsem nyní tvou přítelkyní? Ukončíme +již to pronásledování, chceš? Ano nebo ne?" + +Já se tomu jen smál a na znamení, že svoluji, podal jsem jí +ruku. + +„Tedy dobrá! Ale proč pak jsi tak zbledl, a proč se třeseš? +Je ti zima?" + +„Ano, není mně příliš dobře." + +„Ach! ty můj chudáčku! To je beztoho jen od těch všech +dojmů! Já ti něco povím, počkej: Jdi si pěkně lehnout, +nečekej již na večeři a do rána bude zase dobře. Pojď..." + +Odvedla mne nahoru — ale zdálo se, že nebude ani konce jejího +ošetřování. Nechala mne chvíli o samotě, abych se mohl +svléci, a seběhla zatím dolů; pak, když jsem již ležel v +posteli, přinesla mi čaj nahoru. + +Později mně přinesla zase nějakou teplou přikryvku, abych se +lépe zahřál. Já byl opravdu celý rozčilený a nepokojný, +když jsem viděl její péči o mne, anebo to snad byl následek +celodenní nálady, té jízdy a vzniklé odtud horečky; ale když +jsem se s ní loučil, když mně dávala „dobrou noc", to jsem +ji tak srdečně a vroucně objal, jako nejlepšího a +nejbližšího přítele; všecky nejrůznější pocity přihrnuly +se rázem k mému ubohému srdci: byl bych se dal skoro do pláče, +když jsem se vinul k jejím ňadrům. + +Ona zpozorovala moji tesknotu a mé rozčilení, a zdálo se, že +čtveračka byla trochu dojata. + +„Ty jsi velmi hodný a dobrý hoch," šeptala mi do ucha, +pozorujíc mne svýma tichýma očima: — „prosím tě, +nehněvej se již na mne, ne? Viď, že nebudeš?" + +Jedním slovem, stali jsme se pojednou nejvěrnějšími a +nejněžnejšími přátely. + +Druhého dne probudil jsem se dosti časně z rána, ač již celý +můj pokoj byl ponořen do zlaté záře sluneční. + +Vyskočil jsem z postele zdravý a čilý, jakoby ani nebylo stopy +po včerejší zimnici; na místě jejím pociťoval jsem dnes +nevýslovnou radost. + +Rozpomenul jsem se na všecky včerejší události — i na +večer, a cítil jsem, že bych nyní dal všecko své štěstí za +to, kdybych mohl obejmouti tak jako včera svoji novou +přítelkyni, naši krásnou zlatohlávku, ale ještě bylo velmi +časně, a všickni hosté dosud spali. + +Oblékl jsem se rychle a seběhl do zahrady a odtud dále do háje. +Doběhnul jsem tam za okamžik, tam kde byla zeleň nejhustší, +kde vše zavánělo pryskyřicí, a kam se tak vesele prodral i +sluneční paprsek, raduje se z toho, že může zde i tam +prorážeti spoustu hustých větví a listí. Ráno bylo čarovné. + +Aniž jsem pozoroval, šel jsem dál a déle, až jsem konečně +vyšel ku kraji háje, k řece Moskvě. Tekla asi dvě stě kroků +pod vysokou horou. Na protějším břehu jejím sekli seno. + +Zadíval jsem se, jak řady kos každým vzmachem sekáče hned se +vynořují z husté trávy na světlo a hned se tam zase +schovávají a tak se kmitají, jako nějaká háďata; jak +sežatá tráva hustými proudy odlétá na stranu, a jak se +skládá do dlouhých, přímých řad. Nevím si ani vzpomenouti, +jak dlouho jsem se díval na toto počínání sekáčů, když tu +pojednou zaslechnu nedaleko sebe, právě asi v průseku, který +vedl od silnice k našemu domu, frkot a rychlý dupot koňský. + +Nevím též, zaslechl-li jsem kopyta koňská právě v tom +okamžiku, když kůň zůstal státi a když s něho asi mohl +jezdec slézti, anebo zdali jsem dupotu tomu naslouchal již déle, +ale pro myšlénky, které mne tak pevná zaujaly, nemohl jsem se +jaksi vzpamatovati. + +S velkou zvědavostí ubíral jsem se tedy do háje, a sotva že +jsem udělal několik kroků, zaslechl jsem opodál sebe již +nějaké hlasy, které byly tak ukvapené a tak tiché, že jsem je +nemohl rozeznati. + +Šel jsem ještě blíže, opatrně rozhrnuje poslední větve +posledních keřů, které mne ještě oddělovaly od průseku, ale +hned jsem je zase pustil z ruky: před očima mýma objevil se +známý bílý šat, a uši mé zaslechly tichý, ženský hlas, +který se do mého srdce loudil jako nějaká hudba. + +Byla to paní M. + +Stála vedle jezdce, který jí rychle cosi povídal, sedě při +tom na koni; k svému velkému překvapení poznal jsem v něm toho +N., toho mladého člověka, který nás opustil včera z rána a +na kterého se tak durdil pan M. Ale tehda vyprávěl, že jede +někam daleko odtud, na jih ruský, a proto jsem se tak podivil, +když jsem ho zas u nás spatřil, a to samotinkého s paní M. + +Ona byla jaksi rozčilena — byla taková, jakou jsem ji dosud +nikdy nebyl spatřil; na tvářích se jí třpytily velké slzy. + +Mladý muž ji držel za ruku a líbal ji, nahýbaje se se sedla. +Spatřil jsem je asi ve chvilce loučení. Zdálo se, jakoby byli +velmi pospíchali. + +Ku konci N. vyndal z kapsy jakýsi balíček, opatrně +zapečetěný, a podal ho paní M.; objal ji jednou rukou, tak jako +dříve, nesestupuje ani s koně, políbil ji vroucně a dlouze. V +okamžiku pak bodl koně a zmizel jako střela. + +Paní M. malou chvíli postála provázejíc ho očima plnýma slz, +a pak, když už zmizel, ubírala se unyle a smutně k domovu. +Učinila několik kroků v průseku, pak rychle a polekaně zahnula +do háje, a rozvírajíc větve, pospíchala, co jí síly +stačily, k domovu našeho hostitele. + +Já šel pomalu za ní, pomatený a rozčilený vším tím, co se +přede mnou odehrálo. Srdce mi bilo prudce, jakoby se něčeho +obávalo. Byl jsem jako zkamenělý, jako omámený; všecky mé +myšlénky byly rozhárány a nepokojny; pamatuju se velmi dobře, +že při všem tom zmatku byl jsem však přece nesmírně smutný +a zaražený. + +Chvilkami mihotal se před mýma zrakoma bujnou zelení její +bílý šat. Šel jsem za ní zcela mechanicky, nespouštěje ji s +očí, ale třásl jsem se strachem, aby mne nezpozorovala. + +Konečně vyšla na pěšinku, která vedla k zahradě. Chvilku +jsem počkal v háji a pak jsem vyšel i já za ní; ale jak jsem +se podivil, když jsem zpozoroval na červeném písku, kterým +byla pěšinka posypána, ležeti zapečetěný balíček, který +jsem hned poznal, jak jsem se na něj podíval; — býl to +tentýž, který před deseti minutami byl dodán paní M. + +Zvedl jsem jej: se všech stran bílý papír, a žádného +nápisu; na pohled byl malý, ale tvrdý a těžký, jakoby v něm +byly aspoň tři ne-li více archů papíru. + +Co asi znamená tento balíček? Jistě by byl vysvětlil celou mou +záhadu. Možná, že v něm bylo dopověděno to, čeho nemohl a +co sel bál říci v tak krátkém čase shledání pan N. Vždyť +ani s koně neslezl... Pospíchal, anebo se snad bál, že by se +ještě v poslední chvilce rozloučení mohl prozraditi? — To +Bůh ví sám... + +Rozhodl jsem, že zůstanu na pokraji háje a na pěšinku že zase +odhodím balíček, pro který jistě se vrátí paní M., až +zpozoruje, že jej ztratila; zatím jej zde budu střežit, aby se +nedostal do nepravých rukou. + +Čekal jsem takto asi čtyři minuty, ale nemoha se dočkati +návratu paní M., chopil jsem se zase balíčku, vložil jej do +kapsy a pospíšil za ní, abych ji dohonil. + +Zastihl jsem ji již v zahradě, ve velkém stromořadí; šla +přímo domů, rychle a netrpělivě, zamyšlena, s očima k zemi +upřenýma. Nevěděl jsem, co si počíti. + +Mám k ní jíti a odevzdati jí, co jsem našel? To by bylo asi +tolik, jako jíti k ní a říci, že jsem všecko viděl, že +všecko vím. Prozradil bych se hned při prvém slovu. A jak pak +bych se mohl potom na ni dívati? A jak ona na mne?... + +Myslil jsem stále, že se vzpamatuje, že zpozoruje svoji ztrátu, +a že se pak vrátí zpět po své stopě. Potom bych mohl nějak +nepozorovaně odhoditi balíček na cestu a ona by jej musila +najíti. Ale ne!... Již jsme došli k domu; ostatní ji viděli +již přicházeti... + +Tohoto rána všickni hosté jakoby schválně vstávali +neobyčejně brzo, protože za příčinou včerejší nepodařené +vyjíždky umluvili si jinou, o které já nevěděl. Všickni se +již hotovili k odjezdu a snídali na terase. + +Nešel jsem přímo za paní M. k domu, ale čekal jsem opodál asi +deset minut, aby mne s ní neviděli přicházeti; obešel jsem +ještě sad a vyšel pak k domu s druhé strany, mnohem později +než ona. + +Ona se již procházela po terase, když já se vrátil, ale byla +bledá, rozčilená, ruce měla na prsou křížem složené, a dle +všeho bylo viděti, že chce v sobě přemoci nějaký zoufalý +zármutek a muky, které bylo viděti na jejích očích, i v její +chůzi, v každém jejím pohybu. Chvilkami sestoupila dolů se +schodů, prošla několikrát mezi keři směrem k sadu; její oči +jaksi netrpělivě a zimničně, ano až neopatrně hledaly něco +na písku pěšinek, ano i na podlaze terasy. Již jsem pranic +nepochyboval: zpozorovala ztrátu a domnívá se, že asi upustila +osudný balíček někde zde okolo stavení, — ano, tak tomu asi +bude, to si jistě myslí! + +Jeden po druhém z hostí pozoroval, že jest nesmírně bledá a +rozčilena. Tu a tam se ozývaly otázky, jak se jí daří, +schází-li jí něco? Ona byla proto nucena zdáti se veselou, +smáti se, ano i žertovati. + +Chvilkami dívala se pokradmu na svého muže, který stál na koci +terasy, rozmlouvaje se dvěma dámami a tentýž bol a tentýž +zármutek, totéž rozčilení opanovalo ji i nyní jako tehda při +jeho příjezdu. + +Já vstrčil ruku do kapsy, pevně stiskl balíček a postavil se +opodál všech, s přáním, aby mne paní M. zpozorovala. Chtěl +jsem jí dodati aspoň pohledem svým trochu odvahy a tím ji +poněkud upokojiti; chtěl jsem jí říci něco tak mimochodem, +nepozorovaně. + +Když se však na mne podívala, sklopil jsem oči k zemi a nemohl +sebou ani hnouti. + +Pozoroval jsem její muka a nemýlil jsem se. + +Nevěděl jsem dosud, co jest to za tajemství, kromě toho, co +jsem sám viděl a co jsem již pověděl. + +Onen styk, možná, že není ani to, zač bychom jej považovali. +Možná, že onen polibek byl rozloučení, že byl poslední +slabou náhradou za obět, která byla přinesena její cti a +spokojenosti. N. odjel: opustil ji snad na vždycky. — A +pak—kdo ví, co toto psaní, které jsem držel v ruce, v sobě +obsahovalo? — Jak bychom mohli v tomto případě souditi — jak +odsuzovati? + +O tom arciť není pochybnosti, že by odhalení tohoto tajemství +bylo pro ni smrtelnou ranou. Pamatuji se ještě do dneška na +její trpící tvář; člověk by nemohl již ani více zkoušeti, +než ona v tuto chvíli. + +Cítiti, věděti, být přesvědčeným a očekávati jako na +trest, že za čtvrt hodinky, že za minutu se může odhaliti +celé tajemství, že někdo najde balíček a že jej zvedne; jest +bez nadpisu — může býti otevřen a pak... co potom? Jaký +trest může býti hroznější, než ten, co ji očekává? + +Prochází se nyní mezi budoucími soudci svými. Za nějakou +chvíli jejich usmívající se, lstivé tváře budou hrozny a +neúprosný. + +Ona uvidí jejich úsměšky, jejich hněv a ledový a mrazivý +pohled na jejich tvářích — a potom nastane věčná, trapná, +mučící noc v jejím životě... Arciť, tehda jsem všecko to +nechápal tak, jak dnes o tom rozvažuju. + +Mohl jsem již mnohé předvídati a předpokládati, ano +strachovati se o ni, báti se o její klid a o její bezpečí, +kterému jsem ani docela nerozuměl. + +Ale ať již její tajemství bylo jakékoliv, — těmi hroznými +chvilkami, kterých já byl svědkem, a kterých nikdy nezapomenu, +těmi minutami vykoupila si mnohé, jestli zde bylo co vykupovati. +— V tom již se ozývá kolem veselé vyzývání k odjezdu; +všickni se vesele hemží kolem; se všech stran se ozývá +veselý hovor a smích. Za dvě minuty — terasa jest zcela +opuštěna. Paní M. odřekla tuto vyjíždku, přiznavši se +konečně, že jí není zcela dobře. Ale chvála Bohu, všichni +mizeli velmi rychle, pospíchajíce k svým povozům, a proto +nebylo již ani času na nové vyptávání, na otázky a na rady. + +Jenom několik jich zůstalo doma. Muž jí řekl též několik +slov; ale ona mu odpověděla, že se do večera jistě pozdraví, +aby se nedal tím vytrhovati, že si ani nelehne, ale že půjde +sama do zahrady — se mnou... + +V tom se na mne ohledla. Nemohlo býti ani lepší příležitosti! +Já se začervenal samou radostí; za minutku byli jsme již na +cestě. + +Šla těmi samými cestami, těmi pěšinkami, tím samým +stromořadím, kterým se nedávno vracela z háje, dobře si +připomínajíc svoji dřívější cestu, nepohnutě se dívajíc +před sebe, nezvedajíc ani očí se země; hledala na ní tak +náruživě, že mně ani neodpovídala na otázky; snad dokonce +zapomněla, že jdu vedle ní. + +Když jsme došli až k tomu místu, kde jsem zvedl psaní a kde +zároveň končila pěšinka, tu se paní M. pojednou zastavila a +slabým, skoro umírajícím hlasem pravila, že jest jí hůře +než prve, že musí jíti domů. + +Ale když došla až ku plotu zahrady, zůstala opět státi a +rozmýšlela se chvilku; úsměv zoufalství se objevil na jejích +rtech, a tak jak byla, bezbranná, zmučená, rozhodla se na +všecko, sklonila šíji přede vším a mlčky se vrátila znova +po prvnější cestě, zapomenuvši již docela, že jdu za ní. + +Já byl bolestí a lítostí skoro bez sebe, ale nevěděl jsem, co +si počíti. + +Přišli jsme, či lépe řečeno, dovedl jsem ji k tomu místu, z +kterého jsem zaslechl asi před hodinou dupot koně a jejich +rozmluvu. + +Opodál hustého, krásného jilmu byla lavička, vytesaná z +velkého kamene, kolem kteréž se vinul břečťan a kolem níž +rostly bohatě šípky a jasmín. (Celý tento háj vůbec byl +poset malými můstky, besídkami, jeskyněmi a podobnými +překvapeními.) Paní M. usedla na lavičku a mechanicky se jala +prohlížeti krajinu, která se kolem nás rozkládala. + +Po chvilce pak otevřela knihu a zadívala se nepohnutě do ní, +nepřevracejíc ani stránek, nečtouc, nevědouc asi vůbec, co +dělá. Bylo již asi půl desáté. + +Slunce stálo již hodně vysoko a pyšně nad námi plulo po +hluboké modravé obloze, tak že se zdálo, jakoby se ve své +zlaté záři chtělo rozplaviti. + +Sekáči již hodně daleko obešli luka, sotva jsme je mohli s +našeho břehu dohlednouti. Za nimi se táhly ohromné pruhy +posekané trávy a chvilkami sotva vanoucí větérek donášel k +nám její libou, čerstvou vůni. + +Kolem se rozléhal neúnavný koncert těch, „kteří nežnou ani +nesejou", kteří jsou tak volni jako ten větřík, který je +unáší na svých perutích. Zdálo se, že v tuto chvíli každý +kvítek, každá i nejmenší bylinka svojí vůní mluví k svému +Stvořiteli: „Otče! Jsem blažena a šťastna!" + +Pozvednul jsem očí svých k té ženě, která jedinká byla v +celé té šťastné a veselé přírodě jako mrtvola: na řasách +jejích stály ustavičně dvě velké, bohaté slzy, vynucené +velkými bolestmi ze srdce. + +V mé moci bylo oživiti a rozveseliti toto ubohé, umírající +srdce, ale já nevěděl, jak začíti, jak učiniti k tomu první +krok. Mučil jsem se. Snad jsem se již po sté zvedl, chtěje k +ní přistoupiti a odevzdati nalezený balíček, ale po každé +tvář má zahořela jak oheň — a já toho neučinil. + +Pojednou mne osvítila šťastná myšlénka. — Prostředek byl +nalezen; byl jsem jaksi znovuzrozen... + +„Chtěla byste, abych vám natrhal a uvil kytici?" optal jsem se +tak veselým hlasem, že paní M. rychle zvedla hlavu a upřeně se +na mne zadívala. + +„Jdi a přines mi ji, když chceš," odpověděla mi po chvilce +slabým hlasem s jedva viditelným úsměvem, ale hned zase +sklopila oči a vnořila je do knihy. + +„Nebo pak přijdou i sem, pokosí trávu, a nezůstane zde ani +jedinkého kvítečka!" zvolal jsem, a vesele se dal do trhání a +rovnání rozličných kvítků. + +Za chvilku držel jsem v ruce kytici, chudou a jednoduchou. Styděl +bych se přinésti ji do pokoje; ale jak vzdor tomu všemu bilo mé +srdce, když jsem ta kvítka sbíral a v kytici vázal! Šipky a +jasmín jsem utrhl hned u lavičky. Věděl jsem, že opodál jest +pole s dozrávajícím žitem. Tam jsem si odběhl pro chrpu. +Smíchal jsem ji se zlatými klasy žita, s těmi, které se mi +zdály býti nejkrásnější a nejplnější. Nedaleko odtud +přišel jsem na celé hnízdo nezabudek a kytice má začala již +nabývati nějakého rázu. Ještě dále v poli nalezl jsem modré +zvonky, ano i slzičky Panny Marie, a pro žluté vodní lilije +seběhl jsem až dolů k řece. + +Konečně jsem se zase vracel do háje k místu, kde seděla paní +M., abych tam ještě přidal k své kytici několik velkých +zelených listů javorových a jimi ji jaksi ovroubil a zakončil; +v tom jsem však zahledl zase nedaleko odtud celou rodinu macešek +a poblíže nich ucítil jsem příjemnou vůni fialek; — opodál +v trávě nalezl jsem pak tento skromný kvítek, schoulený pod +keřem do svých zelených lístků, oblitých ještě ranní rosou. + +Kytice tedy byla hotova. Zavázal jsem ji dlouhou, tenkou travou, +kterou jsem zkroutil v provázek a pak do vnitř kytice opatrně +vsunul nalezené psaní; — přes ně jsem rozestřel různá +kvítka, ale tak, že psaní mohlo býti velmi dobře zpozorováno, +bude-li jen mé kytici věnována sebe menší pozornost. + +Nesl jsem ji paní M. s nesmírnou radostí. Po cestě jsem však +shledal, že psaní jest příliš na vrchu; proto jsem, je +přikryl ještě více, než již bylo. A čím více jsem se +blížil k ní, tím opatrněji jsem je zakrýval kvítky, a když +jsem došel až na místo, zastrčil jsem je tak hluboko do kytice, +že již ani cípku nebylo viděti. + +Na tvářích mých jakoby se plamen rozlil. Chtěl jsem si s +chutí zakrýti rozpálenou tvář rukama, a rychle pak utéci, ale +ona se podívala na kytici tak, jakoby vůbec zapomněla, že byla +pro ni přinesena a pro ni trhána. + +Mechanicky, ani očí svých nezvednouc, vztáhla ruku, vzala můj +dárek a odložila jej na lavičku, jakobych jí jej byl dal jen +proto, a znovu se zadívala do knihy, jako bez vědomí. + +Byl bych se dal málem do pláče nad touto nehodou. + +„Ale pokud moje kytice bude vedle ní ležeti" — myslil jsem +si, „potud bude naděje, že na ni přece nezapomene!" Lehl jsem +si opodál lavičky do trávy, dal si pravou ruku pod hlavu, +zavřel oči a dělal jsem, jakoby se mi chtělo spáti. — Očí +jsem s ní však nespouštěl a čekal... Minulo asi deset minut; +mně se stále zdálo, že bledne víc a více... Pojednou +šťastná a neočekávaná náhoda přišla ku pomoci. + +Byla to velká, zlatá včela, kterou ke mně na štěstí zanesl +dobrý vánek. Nejprve bzučela nad mojí hlavou a pak letěla k +paní M. Tato ji jednou, dvakráte od sebe odehnala — ale včela +se nedala tímto odbyti, — dorážela na ni ještě více. V tom +paní M. uchopila moji kytici a mávnula jí po včele. V tomtéž +okamžiku vyletěl balíček z kytice a padl přímo paní M. do +knihy. Já sebou škubl. + +Několik okamžiků dívala se paní M. zcela němě, hned na +balíček, hned na květiny, které držela dosud v ruce, a zdálo +se, že nechce ani svým zrakům věřiti. + +Pojednou se však začervenala, zalekla se a podívala se na mne. +Já však již předpokládal, že se na mne podívá, a proto jsem +rychle zavřel oči, a snažil se, abych vypadal, jakobych spal; +ani za všecko na světě bych se neodvažil nyní podívati se jí +přímo do očí. Srdce mé bušilo tak silně, asi jako ptáčku, +kterého nějaký vesnický dareba mačká ve svých rukou. +Nepamatuji se, jak dlouho jsem takto ležel se zavřenýma očima; +snad asi dvě nebo tři minuty. Po těchto osmělil jsem se je +poněkud pootevříti. + +Madame M. vášnivě četla psaní a dle rozpálených tváří, +dle oživených, veselých očí, dle vyjasněného pohledu a +veselého obličeje, z něhož každá črta byla v tak veselém +napnutí, dle toho všeho jsem se domýšlel, že v psaní tom bylo +uloženo celé její štěstí, a že stesk a bol její zmizel +nyní jako dým. + +Nevypravitelný, sladký pocit se rozlil po celém mém těle, +nemohl jsem se více přetvářeti. + +Náhle, ještě daleko od nás ozve se pojednou volání: + +„Madame M. Natalie! Natalie!" + +Madame M. neodpověděla, ale rychle vyskočila s lavičky a +sklonila se nade mnou. + +Cítil jsem, že se mi dívá přímo do tváře. Brvy se mi +třásly, ale já je přece zadržel — a neotevřel očí. +Snažil jsem se, abych dýchal rovně a tiše, ale srdce mne div +neudusilo svými bujnými údery. Horký dech její pálil mne do +tváře; ona se shýbla ještě níže a zdálo se, že zkoumá +moji tvář. Konečně polibek a velké slzy padly na moji ruku, na +tu, kterou jsem měl položenu na prsou. A políbila ji dvakráte +za sebou. + +„Natalie! Natalie! Kde pak vězíš — bylo slyšeti již +poblíže nás. + +„Hned! Hned!" odpověděla paní M. svým zvučným, stříbrným +hláskem, ale obestřeným dosud slzami, a tak tiše, tak tichounce +to vyřkla, že jsem ji jen já mohl slyšeti. + +V tomto okamžiku však mne srdce už zradilo; zdálo se mi, že +všecka krev se mi žene do tváře; ale než jsem se nadál, +cítil jsem již na rtech vroucí její polibek. Vykřikl jsem +slabě, otevřel oči, ale hned na to padl mně na tvář její +včerejší červený šáteček — jakoby mne měl chrániti +před sluncem. + +Okamžik na to už zmizela. Já zaslechl jen šelest rychle se +vzdalujících kroků. Zůstal jsem sám. + +Strhl jsem se sebe šáteček a líbal jej, nemoha se vzpamatovati; +několik minut byl jsem jakoby smyslů zbaven... + +Lapaje vzduch obracel jsem se na trávě a díval se tupě a +nevědomě před sebe, na chlumy, pestrající se nivy, na řeku, +která se klikatě kolem nich vine tak daleko, jak jen zrak jí +mohl dostihnouti; táhla se mezi novými chlumy a vesničkami, +které se na ní mihotají jako tečky, polité zlatým paprskem +slunce, díval jsem se do dálky na tmavé, sotva již znatelné +lesy, rozložené jako modravá mlha na pokraji rozkaleného nebe a +jakýsi sladký klid, přikouzlený tímto tichým obrázkem, +usmiřoval pomalounku mé rozhárané srdce. + +Bylo mně pojednou volněji — oddechl jsem si svobodněji. Ale +přes to přece celá duše moje se zúžila, snad nějakou +předtuchou anebo očekáváním. + +Něco nesměle a radostně tušilo mé ulekané srdce, které se +třáslo nedočkavostí. + +Pojednou se celá hruď moje jaksi otřásla, zaštkala, jakoby ji +něco bodlo, a slzy, sladké slzy vytryskly mi z očí. + +Zastřel jsem si rukama tvář, celý se třesa, jako malý +kvítek, a oddal jsem se zcela prvnímu dojmu srdce, prvnímu celé +mé bytosti dosud ještě novému a neznámému pocitu. Můj +dětský věk končil, loučil se se mnou v tomto okamžení... + +Za dvě hodiny jsem se vrátil k domovu, ale nenalezl zde již +paní M. Odjela prý se svým mužem do Moskvy za nějakou nutnou +záležitostí. + +Vícekrát jsem se s ní již nesetkal... + +Psáno r. 1849. + + + + + + + + +End of the Project Gutenberg EBook of Dvojník. Néticka Nezvánova a Mali +ky Hrdina, by Fyodor Dostoyevsky + +*** END OF THIS PROJECT GUTENBERG EBOOK DVOJNÍK. NÉTICKA NEZVÁNOVA A *** + +***** This file should be named 37525-0.txt or 37525-0.zip ***** +This and all associated files of various formats will be found in: + https://www.gutenberg.org/3/7/5/2/37525/ + +Produced by Miloslav Izar + +Updated editions will replace the previous one--the old editions +will be renamed. + +Creating the works from public domain print editions means that no +one owns a United States copyright in these works, so the Foundation +(and you!) can copy and distribute it in the United States without +permission and without paying copyright royalties. Special rules, +set forth in the General Terms of Use part of this license, apply to +copying and distributing Project Gutenberg-tm electronic works to +protect the PROJECT GUTENBERG-tm concept and trademark. Project +Gutenberg is a registered trademark, and may not be used if you +charge for the eBooks, unless you receive specific permission. If you +do not charge anything for copies of this eBook, complying with the +rules is very easy. You may use this eBook for nearly any purpose +such as creation of derivative works, reports, performances and +research. They may be modified and printed and given away--you may do +practically ANYTHING with public domain eBooks. Redistribution is +subject to the trademark license, especially commercial +redistribution. + + + +*** START: FULL LICENSE *** + +THE FULL PROJECT GUTENBERG LICENSE +PLEASE READ THIS BEFORE YOU DISTRIBUTE OR USE THIS WORK + +To protect the Project Gutenberg-tm mission of promoting the free +distribution of electronic works, by using or distributing this work +(or any other work associated in any way with the phrase "Project +Gutenberg"), you agree to comply with all the terms of the Full Project +Gutenberg-tm License (available with this file or online at +https://gutenberg.org/license). + + +Section 1. General Terms of Use and Redistributing Project Gutenberg-tm +electronic works + +1.A. By reading or using any part of this Project Gutenberg-tm +electronic work, you indicate that you have read, understand, agree to +and accept all the terms of this license and intellectual property +(trademark/copyright) agreement. If you do not agree to abide by all +the terms of this agreement, you must cease using and return or destroy +all copies of Project Gutenberg-tm electronic works in your possession. +If you paid a fee for obtaining a copy of or access to a Project +Gutenberg-tm electronic work and you do not agree to be bound by the +terms of this agreement, you may obtain a refund from the person or +entity to whom you paid the fee as set forth in paragraph 1.E.8. + +1.B. "Project Gutenberg" is a registered trademark. It may only be +used on or associated in any way with an electronic work by people who +agree to be bound by the terms of this agreement. There are a few +things that you can do with most Project Gutenberg-tm electronic works +even without complying with the full terms of this agreement. See +paragraph 1.C below. There are a lot of things you can do with Project +Gutenberg-tm electronic works if you follow the terms of this agreement +and help preserve free future access to Project Gutenberg-tm electronic +works. See paragraph 1.E below. + +1.C. The Project Gutenberg Literary Archive Foundation ("the Foundation" +or PGLAF), owns a compilation copyright in the collection of Project +Gutenberg-tm electronic works. Nearly all the individual works in the +collection are in the public domain in the United States. If an +individual work is in the public domain in the United States and you are +located in the United States, we do not claim a right to prevent you from +copying, distributing, performing, displaying or creating derivative +works based on the work as long as all references to Project Gutenberg +are removed. Of course, we hope that you will support the Project +Gutenberg-tm mission of promoting free access to electronic works by +freely sharing Project Gutenberg-tm works in compliance with the terms of +this agreement for keeping the Project Gutenberg-tm name associated with +the work. You can easily comply with the terms of this agreement by +keeping this work in the same format with its attached full Project +Gutenberg-tm License when you share it without charge with others. + +1.D. The copyright laws of the place where you are located also govern +what you can do with this work. Copyright laws in most countries are in +a constant state of change. If you are outside the United States, check +the laws of your country in addition to the terms of this agreement +before downloading, copying, displaying, performing, distributing or +creating derivative works based on this work or any other Project +Gutenberg-tm work. The Foundation makes no representations concerning +the copyright status of any work in any country outside the United +States. + +1.E. Unless you have removed all references to Project Gutenberg: + +1.E.1. The following sentence, with active links to, or other immediate +access to, the full Project Gutenberg-tm License must appear prominently +whenever any copy of a Project Gutenberg-tm work (any work on which the +phrase "Project Gutenberg" appears, or with which the phrase "Project +Gutenberg" is associated) is accessed, displayed, performed, viewed, +copied or distributed: + +This eBook is for the use of anyone anywhere at no cost and with +almost no restrictions whatsoever. You may copy it, give it away or +re-use it under the terms of the Project Gutenberg License included +with this eBook or online at www.gutenberg.org + +1.E.2. If an individual Project Gutenberg-tm electronic work is derived +from the public domain (does not contain a notice indicating that it is +posted with permission of the copyright holder), the work can be copied +and distributed to anyone in the United States without paying any fees +or charges. If you are redistributing or providing access to a work +with the phrase "Project Gutenberg" associated with or appearing on the +work, you must comply either with the requirements of paragraphs 1.E.1 +through 1.E.7 or obtain permission for the use of the work and the +Project Gutenberg-tm trademark as set forth in paragraphs 1.E.8 or +1.E.9. + +1.E.3. If an individual Project Gutenberg-tm electronic work is posted +with the permission of the copyright holder, your use and distribution +must comply with both paragraphs 1.E.1 through 1.E.7 and any additional +terms imposed by the copyright holder. Additional terms will be linked +to the Project Gutenberg-tm License for all works posted with the +permission of the copyright holder found at the beginning of this work. + +1.E.4. Do not unlink or detach or remove the full Project Gutenberg-tm +License terms from this work, or any files containing a part of this +work or any other work associated with Project Gutenberg-tm. + +1.E.5. Do not copy, display, perform, distribute or redistribute this +electronic work, or any part of this electronic work, without +prominently displaying the sentence set forth in paragraph 1.E.1 with +active links or immediate access to the full terms of the Project +Gutenberg-tm License. + +1.E.6. You may convert to and distribute this work in any binary, +compressed, marked up, nonproprietary or proprietary form, including any +word processing or hypertext form. However, if you provide access to or +distribute copies of a Project Gutenberg-tm work in a format other than +"Plain Vanilla ASCII" or other format used in the official version +posted on the official Project Gutenberg-tm web site (www.gutenberg.org), +you must, at no additional cost, fee or expense to the user, provide a +copy, a means of exporting a copy, or a means of obtaining a copy upon +request, of the work in its original "Plain Vanilla ASCII" or other +form. Any alternate format must include the full Project Gutenberg-tm +License as specified in paragraph 1.E.1. + +1.E.7. Do not charge a fee for access to, viewing, displaying, +performing, copying or distributing any Project Gutenberg-tm works +unless you comply with paragraph 1.E.8 or 1.E.9. + +1.E.8. You may charge a reasonable fee for copies of or providing +access to or distributing Project Gutenberg-tm electronic works provided +that + +- You pay a royalty fee of 20% of the gross profits you derive from + the use of Project Gutenberg-tm works calculated using the method + you already use to calculate your applicable taxes. The fee is + owed to the owner of the Project Gutenberg-tm trademark, but he + has agreed to donate royalties under this paragraph to the + Project Gutenberg Literary Archive Foundation. Royalty payments + must be paid within 60 days following each date on which you + prepare (or are legally required to prepare) your periodic tax + returns. Royalty payments should be clearly marked as such and + sent to the Project Gutenberg Literary Archive Foundation at the + address specified in Section 4, "Information about donations to + the Project Gutenberg Literary Archive Foundation." + +- You provide a full refund of any money paid by a user who notifies + you in writing (or by e-mail) within 30 days of receipt that s/he + does not agree to the terms of the full Project Gutenberg-tm + License. You must require such a user to return or + destroy all copies of the works possessed in a physical medium + and discontinue all use of and all access to other copies of + Project Gutenberg-tm works. + +- You provide, in accordance with paragraph 1.F.3, a full refund of any + money paid for a work or a replacement copy, if a defect in the + electronic work is discovered and reported to you within 90 days + of receipt of the work. + +- You comply with all other terms of this agreement for free + distribution of Project Gutenberg-tm works. + +1.E.9. If you wish to charge a fee or distribute a Project Gutenberg-tm +electronic work or group of works on different terms than are set +forth in this agreement, you must obtain permission in writing from +both the Project Gutenberg Literary Archive Foundation and Michael +Hart, the owner of the Project Gutenberg-tm trademark. Contact the +Foundation as set forth in Section 3 below. + +1.F. + +1.F.1. Project Gutenberg volunteers and employees expend considerable +effort to identify, do copyright research on, transcribe and proofread +public domain works in creating the Project Gutenberg-tm +collection. Despite these efforts, Project Gutenberg-tm electronic +works, and the medium on which they may be stored, may contain +"Defects," such as, but not limited to, incomplete, inaccurate or +corrupt data, transcription errors, a copyright or other intellectual +property infringement, a defective or damaged disk or other medium, a +computer virus, or computer codes that damage or cannot be read by +your equipment. + +1.F.2. LIMITED WARRANTY, DISCLAIMER OF DAMAGES - Except for the "Right +of Replacement or Refund" described in paragraph 1.F.3, the Project +Gutenberg Literary Archive Foundation, the owner of the Project +Gutenberg-tm trademark, and any other party distributing a Project +Gutenberg-tm electronic work under this agreement, disclaim all +liability to you for damages, costs and expenses, including legal +fees. YOU AGREE THAT YOU HAVE NO REMEDIES FOR NEGLIGENCE, STRICT +LIABILITY, BREACH OF WARRANTY OR BREACH OF CONTRACT EXCEPT THOSE +PROVIDED IN PARAGRAPH 1.F.3. YOU AGREE THAT THE FOUNDATION, THE +TRADEMARK OWNER, AND ANY DISTRIBUTOR UNDER THIS AGREEMENT WILL NOT BE +LIABLE TO YOU FOR ACTUAL, DIRECT, INDIRECT, CONSEQUENTIAL, PUNITIVE OR +INCIDENTAL DAMAGES EVEN IF YOU GIVE NOTICE OF THE POSSIBILITY OF SUCH +DAMAGE. + +1.F.3. LIMITED RIGHT OF REPLACEMENT OR REFUND - If you discover a +defect in this electronic work within 90 days of receiving it, you can +receive a refund of the money (if any) you paid for it by sending a +written explanation to the person you received the work from. If you +received the work on a physical medium, you must return the medium with +your written explanation. The person or entity that provided you with +the defective work may elect to provide a replacement copy in lieu of a +refund. If you received the work electronically, the person or entity +providing it to you may choose to give you a second opportunity to +receive the work electronically in lieu of a refund. If the second copy +is also defective, you may demand a refund in writing without further +opportunities to fix the problem. + +1.F.4. Except for the limited right of replacement or refund set forth +in paragraph 1.F.3, this work is provided to you 'AS-IS' WITH NO OTHER +WARRANTIES OF ANY KIND, EXPRESS OR IMPLIED, INCLUDING BUT NOT LIMITED TO +WARRANTIES OF MERCHANTIBILITY OR FITNESS FOR ANY PURPOSE. + +1.F.5. Some states do not allow disclaimers of certain implied +warranties or the exclusion or limitation of certain types of damages. +If any disclaimer or limitation set forth in this agreement violates the +law of the state applicable to this agreement, the agreement shall be +interpreted to make the maximum disclaimer or limitation permitted by +the applicable state law. The invalidity or unenforceability of any +provision of this agreement shall not void the remaining provisions. + +1.F.6. INDEMNITY - You agree to indemnify and hold the Foundation, the +trademark owner, any agent or employee of the Foundation, anyone +providing copies of Project Gutenberg-tm electronic works in accordance +with this agreement, and any volunteers associated with the production, +promotion and distribution of Project Gutenberg-tm electronic works, +harmless from all liability, costs and expenses, including legal fees, +that arise directly or indirectly from any of the following which you do +or cause to occur: (a) distribution of this or any Project Gutenberg-tm +work, (b) alteration, modification, or additions or deletions to any +Project Gutenberg-tm work, and (c) any Defect you cause. + + +Section 2. Information about the Mission of Project Gutenberg-tm + +Project Gutenberg-tm is synonymous with the free distribution of +electronic works in formats readable by the widest variety of computers +including obsolete, old, middle-aged and new computers. It exists +because of the efforts of hundreds of volunteers and donations from +people in all walks of life. + +Volunteers and financial support to provide volunteers with the +assistance they need are critical to reaching Project Gutenberg-tm's +goals and ensuring that the Project Gutenberg-tm collection will +remain freely available for generations to come. In 2001, the Project +Gutenberg Literary Archive Foundation was created to provide a secure +and permanent future for Project Gutenberg-tm and future generations. +To learn more about the Project Gutenberg Literary Archive Foundation +and how your efforts and donations can help, see Sections 3 and 4 +and the Foundation web page at https://www.pglaf.org. + + +Section 3. Information about the Project Gutenberg Literary Archive +Foundation + +The Project Gutenberg Literary Archive Foundation is a non profit +501(c)(3) educational corporation organized under the laws of the +state of Mississippi and granted tax exempt status by the Internal +Revenue Service. The Foundation's EIN or federal tax identification +number is 64-6221541. Its 501(c)(3) letter is posted at +https://pglaf.org/fundraising. Contributions to the Project Gutenberg +Literary Archive Foundation are tax deductible to the full extent +permitted by U.S. federal laws and your state's laws. + +The Foundation's principal office is located at 4557 Melan Dr. S. +Fairbanks, AK, 99712., but its volunteers and employees are scattered +throughout numerous locations. Its business office is located at +809 North 1500 West, Salt Lake City, UT 84116, (801) 596-1887, email +business@pglaf.org. Email contact links and up to date contact +information can be found at the Foundation's web site and official +page at https://pglaf.org + +For additional contact information: + Dr. Gregory B. Newby + Chief Executive and Director + gbnewby@pglaf.org + + +Section 4. Information about Donations to the Project Gutenberg +Literary Archive Foundation + +Project Gutenberg-tm depends upon and cannot survive without wide +spread public support and donations to carry out its mission of +increasing the number of public domain and licensed works that can be +freely distributed in machine readable form accessible by the widest +array of equipment including outdated equipment. Many small donations +($1 to $5,000) are particularly important to maintaining tax exempt +status with the IRS. + +The Foundation is committed to complying with the laws regulating +charities and charitable donations in all 50 states of the United +States. Compliance requirements are not uniform and it takes a +considerable effort, much paperwork and many fees to meet and keep up +with these requirements. We do not solicit donations in locations +where we have not received written confirmation of compliance. To +SEND DONATIONS or determine the status of compliance for any +particular state visit https://pglaf.org + +While we cannot and do not solicit contributions from states where we +have not met the solicitation requirements, we know of no prohibition +against accepting unsolicited donations from donors in such states who +approach us with offers to donate. + +International donations are gratefully accepted, but we cannot make +any statements concerning tax treatment of donations received from +outside the United States. U.S. laws alone swamp our small staff. + +Please check the Project Gutenberg Web pages for current donation +methods and addresses. Donations are accepted in a number of other +ways including including checks, online payments and credit card +donations. To donate, please visit: https://pglaf.org/donate + + +Section 5. General Information About Project Gutenberg-tm electronic +works. + +Professor Michael S. Hart was the originator of the Project Gutenberg-tm +concept of a library of electronic works that could be freely shared +with anyone. For thirty years, he produced and distributed Project +Gutenberg-tm eBooks with only a loose network of volunteer support. + + +Project Gutenberg-tm eBooks are often created from several printed +editions, all of which are confirmed as Public Domain in the U.S. +unless a copyright notice is included. Thus, we do not necessarily +keep eBooks in compliance with any particular paper edition. + + +Most people start at our Web site which has the main PG search facility: + + https://www.gutenberg.org + +This Web site includes information about Project Gutenberg-tm, +including how to make donations to the Project Gutenberg Literary +Archive Foundation, how to help produce our new eBooks, and how to +subscribe to our email newsletter to hear about new eBooks. diff --git a/37525-0.zip b/37525-0.zip Binary files differnew file mode 100644 index 0000000..5c3278b --- /dev/null +++ b/37525-0.zip diff --git a/LICENSE.txt b/LICENSE.txt new file mode 100644 index 0000000..6312041 --- /dev/null +++ b/LICENSE.txt @@ -0,0 +1,11 @@ +This eBook, including all associated images, markup, improvements, +metadata, and any other content or labor, has been confirmed to be +in the PUBLIC DOMAIN IN THE UNITED STATES. + +Procedures for determining public domain status are described in +the "Copyright How-To" at https://www.gutenberg.org. + +No investigation has been made concerning possible copyrights in +jurisdictions other than the United States. Anyone seeking to utilize +this eBook outside of the United States should confirm copyright +status under the laws that apply to them. diff --git a/README.md b/README.md new file mode 100644 index 0000000..824c099 --- /dev/null +++ b/README.md @@ -0,0 +1,2 @@ +Project Gutenberg (https://www.gutenberg.org) public repository for +eBook #37525 (https://www.gutenberg.org/ebooks/37525) |